Led Zeppelin / III (1970)

Některá hudební díla pokusům o recenzi odolávají. Dlouho je znám, slyšel jsem je mnohasetkrát, mám jasnou představu o vyvolaných pocitech, jednotlivých kompozicích, konečném verdiktu. Ale stejně to nestačí. Přes veškerou dlouhodobou obeznámenost s nahrávkou prostě nejde hned psát tak, aby to bylo dostatečně výstižné. Vždy jsem věděl, že se mi tohle album líbí, vždy jsem přesně věděl jak moc, ale nedokázal jsem dostatečně vyjádřit proč. Alespoň tedy ne způsobem, který by výstižně zobrazil moji vlastní virtuální realitu. Led Zeppelin III mám poslední tři týdny v denním playlistu, album přišlo na řadu nejméně padesátkrát. Pozvolna se nakonec v průběhu času začalo podvolovat, ale nebylo to vůbec snadné. Myšlenky a představy jen nenápadně nabíraly konkrétních tvarů, jež bylo možné popsati bez nebezpečenství přemíry nesrozumitelné abstrakce, přičemž i ta je ve výsledku nevyhnutelně zaznamenána.

Ačkoli mám v paměti trojku jako odlehčenější album, od prvního okamžiku dostávám nekompromisně energetický nářez. Otevírací skladba svým rytmicky odpíchnutým výjezdem spustí koncentrovaný proud hard rockové nespoutanosti. Na velmi krátké ploše posluchače doslova přitlačí ke zdi a nesmlouvavě do něj sype hustě pěchované dávky. Okamžitě musí zaujmout světlejší zvuk oproti dvojce s výraznějšími výškami. Vyvolává pocit jasně konturovaného hudebního sdělení, čemuž přispívá i celkový nápor ostře vykreslených instrumentů. Plant zpívá trochu jinak, odvázaně a intenzívně předvádí své vokální dovednosti, rychle se žene kupředu a bere s sebou všechny ostatní. Umístit Immigrant Song na hranu strany A byl výborný tah, neboť takto se zaryl do mysli celých generací rockových fandů.

Jak první skladba zprudka začne, tak i skončí, až mám pocit, že trvala slabou minutu. Jako když se vysype krabice s ocelovým nářadím. Proud hudební dravosti však neslábne ani v dalších stopách, i když se vine trochu klikatěji. Je pravda, že hegemonii hrubosti na první straně zdánlivě narušuje hned následující lehce Kashmirovská Friends. Představuje krátký hlasitý nádech mezi dvěma nátěry, co nedají klidu. Dá nám poprvé ochutnat nové vlivy, které LED ZEPPELIN absorbovali po dlouhá léta svého prenatálního vývoje, a nyní je do nás rozmarně pouštějí. Proto vkusně provedené akustické aranžmány nejdou na úkor rockové přesvědčivosti, je naopak pozoruhodné, jak jí prospívají. Je třeba si toho všímat a uvědomovat si to, aby člověk nebyl zmaten.

Zato do běla nažhavený pulsar Celebration Day je stvrzením oné tvrdé sevřenosti první půle nahrávky. Veliká radost, nechat se ve vlnách zalévat tekutým kovem majestátní muziky. Sveřepý tah kupředu je veden svižnou rukou a člověk si pomalu ani neuvědomuje, jakou že to poslouchá vlastně tvrďárnu. Nachází krásu a potěšení v něčem, před čím by se pár let zpátky v nelibosti schoval do úkrytu. Je historicky příznačné, jak se tato hranice v průběhu let neustále posouvá, jakou míru náporu je posluchač ochoten nejen absorbovat, ale i vyžadovat. A jak je mu to za pár let málo, chce víc, silněji, razantněji, rychleji, agresivněji. Tuto přímočarou hru ale LED ZEPPELIN s posluchačem neakceptují, mají své vlastní způsoby, jak ho dostat.

Vedle přílivu nových vlivů se začínají jiné markanty poněkud vytrácet. Zejména blues ve své zemité podobě hudebního podhoubí úplně vymizí, ovšem aby v jedné pamětihodné skladbě naopak propuklo do nosného tématu. V nejdelší kompozici alba Since I've Been Loving You se na ploše téměř sedmi a půl minut koná důstojná oslava blues. Jeho povýšení na další úroveň, o níž nebylo do té doby ani potuchy. Dokážou to, aniž by se nějak doslovně bluesovalo. Jde hlavně o pocit, atmosféru, těžkou ruku, údery, co padají rozvážně a zadumaně, naléhavost a opravdovost. V tomhle je tento song jeden z nejpůsobivějších nejen v LED ZEPPELIN historii, ale troufám si tvrdit, že i rockové. Jeho amorfně proměnlivá a současně pevně vykreslená podoba je projevem skutečného uměleckého mistrovství, kdy se všichni čtyři prvočinitelé vlastní hybností v čase potkávají, míjejí, doplňují, nahrazují, paralelně zdvojují, rozbíhají, proplétají. Předvádějí tak obdivuhodně vyspělou moderní formu skladby, i ozvěnu sto let starých tradic. Zážitek z nejúchvatnějších.

Nejblíže středové vyváděcí drážky první strany desky byla vždycky píseň Out On The Tiles. Je nejenom opět těžkotonážní, ale vždycky mě přišla být názornou ukázkou toho, co LED ZEPPELIN předvedou na další dlouhohrající desce. Obzvláště závěrečná třetina předvádí vyrýsované zárodky hutně valivých pomalých riffů, co se sunou pod naléhavým Plantovým sonickým kvílením, kdy nejde ani tak o slova, jako o tón a leptající charisma na hranici palčivosti. To se příště plně ukázalo v monstrskladbách Misty Mountain Hop, Four Sticks i When The Levee Breaks.

Nicméně nikdo v té chvíli netušil, co přijde nejenom za rok, ale ani nemohl nepřipravený posluchač čekat, co mu přinese strana bé. Jak skupina na předchozí desce kombinovala pro dosažení kontrastu v některých skladbách současně tvrdou i akustickou polohu, zde si ty folkové pasáže rovnou dovolila představit v samostatných písních. Jako by toho nebylo dost, pěkně je shromáždila právě na B straně, a tak se hudby lačný pozorovatel pozvolna dostává do vcelku rozsáhlé zahrady klasického anglického minstrelství a trubadúrství. Což je přesně ten moment, proč deska v paměti utkví jako silně akustická. Jenže, pusťte si áčko, je celé pro tvrďáky.

Projevená skutečnost na celé druhé straně je jedna velká a dlouhá metamorfóza. Před očima se odvíjí dlouhý pás filigránské perokresby, kde je každé stínování, každý důraz, i každá šerosvitná scéna vykreslena spíše hustým šrafováním, než tlustou čarou. Pochodové a dusavé bicí v Gallows Pole a Bron-Y-Aur Stomp rámují celou tuto povedenou akustickou proměnlivost, která se jako bájné mnohozvíře transformuje do mnoha muzikálních živočichů. Od banja v ukrutném tradicionálu Gallow Pole, přes kyselý až acidický pomeranč v Tangerine, kde se rozvlněné kytarové tóny vymykají běžnému akustickému cítění směrem do elektrického country, přes dlouhou a zamyšleně o dálavách vyprávějící That's The Way plné zjihlé romantiky i kouzelného sborového tajemna, k neodolatelně rurálně tancovačkové Bron-Y-Aur Stomp (ty vole, kastaněty!), až po zkreslený vyjící zpěv v Hats Off to (Roy) Harper. Celé je to kompaktní a rozmanité, jako obrovská mísa zeleninového salátu s mořskými plody na zahradním stole pro vybranou a rozsáhlou společnost. Cpu se, a nemám dost.

Vůbec rozdělení alba na A "hard" stranu a B "soft" stranu by mělo být podnětem k zamyšlení. Nemyslím si, že tato koncepce vznikla náhodou. Je na autorech a interpretech, aby určili, jakou tvář má mít jejich výtvor. Zde má hudební scenérie výsledné rozvržení takovéto, a tento fakt je třeba přijmout. Obvykle docházelo ke střídání různých podob skladeb, aby bylo dosaženo účinku pestrosti, zde naopak vznikají dva odlišné hudební bloky. Divadelní představení o dvou dějstvích, z nichž každé sice obsahuje stejné herce, avšak zcela odlišné kulisy i výrazové prostředky. Proč ne, v tomhle se naštěstí meze nekladou, a zvyklosti jsou tu mimo jiné i proto, aby byly v rámci vývoje porušovány.

Navíc ono akusticko folkově lidové notování se dá přisoudit i změněnému prostředí, v němž část nahrávacích sekvencí probíhala. Tato skutečnost je jednak vnější (okolnosti), která ovlivnila kapelu, jednak vnitřní (sdělení), která pro změnu ovlivňuje posluchače. Její výraz je tak silný, až dojem z ní převládá. I tak se dá vysvětlit, proč je Led Zeppelin III vnímáno jako převážně akustické album, ačkoli ve skutečnosti není. Protože, a to je nutno dobře si zapamatovat, je to nářez jako bejk.

Třetí deska Zeppelínů dokáže vykreslovat mnoho barevných nálad, v tomhle je proti minulým počinům daleko hýřivější. Současně neztrácí ani kousku soudržnosti a celistvosti, má naopak strukturu žulového monolitu, co je protkán jemnými žilkami stopových příměsí. V celku se pak na takový výtvor lze dívat s nezměrným potěšením z jeho proměnlivé krásy. Je právě v té svojí rozmanitosti nevyčerpatelná, vždy udivující svojí nepopsatelností, neuchopitelností, hloubkou i lidskou blízkostí. Takto trojku poslouchám vždy a nemůžu se jí dost naposlouchat. Natož o ní psát. Navíc jinak, než jednou velkou impresí, to prostě nejde.

Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1988 Atlantic 20P2-2025, dynamický rozsah DR12

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - III
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin