Reakce na recenzi:

Martin H - @ 21.11.2015

Po famózním čtvrtém albu si Led Zeppelin dali s dalším počinem chvilku načas, až to skoro vypadalo, jako by se jejich tvůrčí invence zadrhla a oni sami nevěděli, jak dál. Zda pokračovat v úspěšném modelu, nebo se zkusit vydat novými, dosud neprobádanými cestami. Kdyby zvolili první možnost, nikdo by jim nemohl nic vyčítat, neboť jejich dosavadní tvorba je vynesla na pomyslný rockový Olymp a učinila z nich legendy. To by však nesměli být Led Zeppelin, aby nepřekvapili hudební svět něčím nečekaným. A tak počátkem jara roku 1973 spatřila světlo prodejních pultů jejich pátá řadovka Houses Of The Holy.

Bylo to první album, které na svém obalu neslo název, a to zdaleka nebyla všechna překvapení, jež skupina uchystala. Hudebníci se především jakoby rozhodli opustit dosavadní vzorce své hudby, především blues, ale na druhou stranu vznikl velice pestrý materiál, který ukazoval jinou tvář skupiny a rozvíjel dále jejich hudební potenciál. Pro některé fanoušky to mohl být krok do slepé uličky a asi nečekali, že se na ně bude valit z reproduktorů něco jako funky a reggae. Osobně mi tato podoba jejich hudby zas až tak nevadí, ale určitě mám na desce jiné favority než je The Crunge a D'yer Mak'er, i když oceňuji jejich hravost a rozvernost.

Samotná deska opět začíná skvěle skladbou The Song Remains The Same, v níž zeppelinovský hard rock dostává v podstatě nový rozměr. Page vrství přes sebe kytary a jeho sóla poletují nad písní, ale zároveň ji drží pohromadě. Rytmika je bezchybná a jediné, co mě zpočátku zarazilo, je zpěv Roberta Planta. Připadá mi, jako by zpíval odněkud z velké dálky, jasná barva jeho hlasu je mírně zastřená. Ten čistě hardrockový naturel se projevuje ještě u dvou skladeb, akustickými kytarami na začátku a na konci ozdobené Over The Hills and Far Away, skvostné skladby, jež čerpá z odkazu předchozích alb, a asi nejtvrdší skladby z celého materiálu The Ocean. Skvostem na albu jsou dvě pomalé písně, The Rain Song a No Quarter. U obou mám při jejich poslechu dojem, že neposlouchám rockové album, ale jakýsi soundtrack k dosud nenatočenému filmu. Jakmile zavřu oči, tak jednotlivé scény vidím naprosto jasně. Když hudba skončí a otevřu oči, film je bohužel pryč.

Desku Houses Of The Holy považuji v diskografii Led Zeppelin za poměrně zdařilou a myslím si, že kdyby nevznikla, tak v jejich hudebním odkazu by zůstalo prázdné místo. A to ještě posádka vzducholodi neřekla zdaleka své poslední slovo.