Led Zeppelin - Houses of the Holy (1973)

07.03.2020 EasyRocker | #

Z pozice lídrů světového rocku, stvořili LedZep, zčásti v presu mezi šňůrami, pátý studiový zářez. Poprvé nesl normální název a nikoli jen pořadové číslo. Mistrná je už obálka z dílny Hipgnosis s postavami dětí na památné kamenné tzv. Stezce obrů v Irsku.

The Song Remains The Same shrnuje vše, čím byli LZ nadčasoví, výjimeční. Bonhamův divý úprk sleduje Page drtivou, vypjatou hrou a neskutečnou salvou sól. Výtrysk geniality - do té Svaté trojice náleží právem. Pod pokličkou patroluje rytmika s neústupným a až jazzovým závanem. Vzdušné tóny Pageova Danelectra doprovází romanticky zasněný Plant a John Paul Jones na mellotron. Tónová bystřina, zvoucí se The Rain Song. Jak moudře praví Chris Welch, inspiraci donesl George Harrison, vytýkaje jim nedostatek balad. Magické, nádherné. Formát univerzálního maestra předvádí ovšem i v Over The Hills and Far Away. Drtivé bicí a zpěv s keltským nádechem dodají ocelovou strohost Made in LZ. Nebojácnost a tradiční stylovou volnost jest funky šleha The Crunge. Inspiraci dodal Bonham a je to vskutku tanec smrti nové éry. Dancing Days útočí přímočarou líbivostí s lehce orientálním kořením, nic ale nepůsobí lacině neb vyumělkovaně. Šokem pro kritiky i většinu fandů je pak reggae D'yer Mak'er, který se zamýšleným singlem nestal Nad realizací jsou pochyby jistě na místě, odvahy ale měli dostatek. Bloudivé Jonesovo piano nezřetelně zní jako přes clonu; mračno ledového krupobití zmrazí kosti i klouby. V mystické extázi se přidává Plant, startujíc své magické vokální hody - tu s námětem severských mýtů. No Quarter. Mimořádný zásek, osobně v mém Top 3 všech časů od LedZep. The Ocean rázně umlčuje váhavce a pochybovače, zda snad neopustili své kořeny. Útočný rokec prvotřídního tahu na bránu s běsnícím duelem Page/Bonham, věnovaná fanouškům = hotovému moři duší.

Nejen nostalgie mě poutá tomuhle dílu. Jedno z prvých alb LZ a vůbec jedno z prvních mimo metalové kohorty. Na piedestalu se vyjímá dodnes, jak relikviář svatého Maura. Okamžitý skok na prvé místo doma i za oceánem zavřelo ústa všem. Zepelín ukázal, že snaha vecpat je do nějaké škatule zavání nepochopením šíře jejich hudebního obrazu.
reagovat

horyna @ 07.03.2020 21:43:43
Můj totální favorit mezi alby L. Z. Vnímám je jako velmi inovativní. Co skladba, to jiná stylová odrůda.

EasyRocker @ 07.03.2020 21:56:25
Souhlas, mistře. Co skladba, to trochu jiné aroma, zazní zlomek a člověk hned identifikuje, co mu tam hraje.

Zdeněk @ 08.03.2020 08:02:59
Myslím, že už jsem se někde o tom zmiňoval. Slabinou tohoto
alba je zvuk. Při srovnání s prvními čtyřmi alby skupiny
je to sešup dolů. Pro mne maximálně za tři hvězdy a to nejen kvůli zvuku.

dolycentrum @ 09.03.2020 06:36:08
Brilantne napisane..citlivo s dorazom na vycibreny vkus...tento album mam od nich snad najradsej

EasyRocker @ 09.03.2020 07:23:55
dolycentrum: díky za poklonu! Je to u mě i velká nostalgie, kolikrát mi hudba LZ pomohla z nesnází či špatné nálady, už ani nespočítám... :-)

bullb @ 10.03.2020 06:47:06
Poeticky podaná recenzia. Tu niet čo riešiť.
EasyRocker: vďaka za pripomenutie.

Poznámka: Prvú LZ som počul II, potom III, potom Houses...
Taká čudná sekvencia, typická pre pomery komunizmu.
Houses "vybočovali" z tzv. štandardu, ale je to len potvrdenie o ich nadčasovosti a trvalej kvalite.

EasyRocker @ 09.03.2020 18:29:04
bullb: díky za spřízněný post! Já měl první IV, III a Houses, takže i to máme skoro stejné :-)

Voytus @ 10.03.2020 12:44:47
Také mám tohle album rád a řadím jej mezi nejlepší počiny LedZep. Patří mezi alba, kterým říkám "letní". Dýchá z něj určitá bezstarostná nálada - chuť dálek v Song Remains... a Over the Hills..., letní déšť v Rain Song. Jako by mě k tomu pocitu vybízely už samotné názvy. A navrch tu pánové dokazují, že mají taky smysl pro humor v D'yer Ma'ker a "brownovské" The Crunge ("Where's that confounded bridge?").

Hikoki777 @ 10.03.2020 18:59:57
A já si naopak myslím, že zvuk je brilantní. Oproti předchozím deskám je sice trošku víc bright, ale to nám starším velmi vyhovuje. Slyšet basy a výšky je úleva. Naopak předchozí ikonicke 4.album ale i následující 6.ka mají zvuk plochý. Když mě bylo těch 16 nebo 17 tak sem to nevnímal. Možná proto že sem mel nahrávky z LP, ale dnes jsou speciálně úžasné skladby s šestky zcela bez dynamiky.

EasyRocker @ 10.03.2020 19:16:37
A myslím, že byl od Page záměr, učinit nahrávky s lehce zvukově nedotažené. Ale záměr...

15.10.2017 pinkman | #

Od rozpadu Led Zeppelin protekla řekou Temží už spousta kalné vody. Jejich návrat si přály milióny lidí po celém světě, které tihle muzikanti nikdy nepřestali fascinovat. Spolu tvořili silnou čtyřčlennou formaci, ve které se stal každý jedinec vyzrálou a silnou osobností s velkým hráčským apetitem. Jedním z důvodů, proč se kolem kapely vytvořil kultovní statut, byla tajemná duchovní aura která Plantovce provázela - na rozdíl od vyrovnané skladatelské kvality.

Led Zeppelin mají alba dobrá, ale taktéž mizerná a Houses of the Holy stojí někde těsně za křižovatkou, ale ještě stále na té lepší straně. Dvojice Page/Plant tvořila buď silné originály, nebo lascivní nedodělky. I ty jsou na zdejším albu přibaleny v podobě skladeb Dancing Days a The Ocean, i funky záležitost The Crunge byla tehdy zkouškou nervů mnohých fans. Zbytek je samozřejmě velkolepý, jenže ono "ale" u tohoto alba visí ve vzduchu stejně, jako u následujících i některých předešlých nahrávek LZ. Hledání nových principů kapele upřít nelze, jenže ne každý model se povede vždy vybrousit do dokonalého lesku.

Momentální TOP skladba: 7. No Quarter
reagovat

steve @ 15.10.2017 07:50:01
Okolo Led Zeppelin byl pokaždé zbytečně velký humbuk. Ať to byly jejich sexuálkní eskapády v USA, návštěvy opiových doupat a sjíždění se na koncertech lsdéčkem, Plantova nehoda, nebo okolnosti smrti samotného Bonza. Většina z kapel co lechtala úspěch ve velkém, si tímhle prošla a nafouknutá bublina po letech splaskla. Zeppelinu se držela ještě po jejich smrti.

EasyRocker @ 15.10.2017 08:33:49
Pro mě deska dosahující nebeské výše, jedna z prvních nemetalových alb, která jsem zakoupil. Doslova fantaskní, hypnotické opusy The Rain Song a No Quarter a spousta odvahy a experimentů. Úvodní apokalyptická smršť. Neskutečný výkon.

john l @ 15.10.2017 09:08:45
L Z byli vždy stylotvorní a vyšlapávali cesty těm co přicházeli po nich. Tohle musí uznat i ten, kdo Led Z. neposlouchá. Já je respektuju, neříkám že je nějak bezmezně obdivuju, ale pro rockovou hudbu toho udělali hodně. Okultistická aura která kapelu provázela, má své počátky v koupi domu Jimmy Pagem a domělým pořádáním rituálů v jeho komnatách.

Martin H @ 15.10.2017 09:30:39
Okultismus u Led Zeppelin mě vždy nechával chladným, důležitá byla hudba a ta je parádní. Hudební magie mezi jednotlivými členy určitě nebyla výsledkem nějakého čarování, ale vzájemným respektem a úctou k hráčským dovednostem každého z nich. I rozhodnutí o ukončení činnosti po Bonhamově smrti o mnohém svědčí.

lover-of-music @ 15.10.2017 09:56:47
Led Zeppelin jsou pro mě kapelou jediného alba a tím je bez debat Four Symbols nebo-li IV. Monumenty jako The Battle Of Evermore, Stairway To Heaven, Going To California nebo Misty Mountain Hop jsou pro mě mistrovskými díly. Ale i na předešlé III se najdou výborné kusy. Třeba rocková palba Immigrant Song a nebo famózní hard folk Friends. I a II mě už přestaly bavit.
Houses Of The Holy jsem ještě ani neslyšel a ani se do toho nějak nehrnu. Cítím, že bych byl zklamaný.

Luboš @ 15.10.2017 10:39:01
Napsat o Led Zeppelin, že jsou skupinou jediného alba je opravdu síla. Každé jejich album je nadprůměrné a trochu jiné. S odstupem se mi líbí i In Through The Out Door, už kvůli tomu, že je jiné, John Paul Jones dostal větší prostor pro své klávesa Jimmy Page nehraje tak na hrotu, ale to více o svých sólech přemýšlí. Pro mě zůstávají nejlepší hardrockovou skupinou .

yngwie3 @ 15.10.2017 11:03:04
lover-of-music: citujem, "Jsem obyčejný puberťák, co miluje kvalitní hudbu a nedá na ní dopustit" ...

Ak trváš na svojom skrátenom curriculum vitae z profilu, tak nechápem prečo si si tak kvalitne "nadělal do huby" ...

Zdeněk @ 15.10.2017 11:27:35
ad lover of music/ nesmysl jako obvykle, první čtyři alba
LZ jsou monumenty rockové hudby

bullb @ 02.11.2017 07:54:47
Reagujem trochu neskoro. Led Zeppelin boli preto geniálni, lebo každá platňa bola "iná". Toto určite nie je možné tvrdiť o ich "kvázi" súčasníkoch. (príklad: Deep Purple). Preto sú "cisári", preto sú aj teraz možno nedosiahnuteľným vzorom.

merhaut @ 02.11.2017 08:26:19
Také u DP i UH byla každá z tehdejších desek dost jiná a přitom nesla pečeť kapelové nezaměnitelnosti.

EasyRocker @ 02.11.2017 08:34:26
To je už všechno věc osobní preference. U mě stáli kvalitou, pestrostí a stylovým rozpětím LZ třídu nad DP, UH a vlastně i zbytkem hardrockové vlny. U velké většiny kapel jsem věděl, co s další deskou očekávat, LZ mě vždy ohromili a zaskočili něčím nečekaným. Je neskutečné (a dnes dvojnásob), že s tímhle přístupem, a fakticky s absencí singlů, prodávali desky v takových kvantech

Balů @ 02.11.2017 13:24:44
Ano LedZepp nechtěli nikdy dělat podobná alba, a to se jim rozhodně podařilo.
Toto album má tu smůlu, že navazuje na Runové veledílo.
Pro mne to je to ovšem Deska desek.

Mé top skladby : The song remain... a The rain song

A nebýt této desky, tak co by vlastně rozvíjely gotické kapely v 80tkách .

A co se hvězd týče, tak celá hvězdná obloha.

EasyRocker @ 02.11.2017 13:29:33
U mě taky pracuje nostalgie, už nástup ve mě evokuje spousty vzpomínek. A už The Song Remains the Same je naprostý unikát, nic neznělo podobně. Druhá skladba u mě patří mezi nejlepší všech časů - takové kouzlení s harmonií a aranžemi, John Paul Jones by si zasloužil absolutorium. A tak by se pokračovalo až do konce.

Martin H @ 02.11.2017 13:30:19
Led Zeppelin byli, jsou a budou pro mě tou nejdůležitější kapelou. Oni byli největší a nejlepší. Pravda, můžeme o tom polemizovat, někdo může dokonce nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

EasyRocker @ 02.11.2017 13:42:37
Musím si pustit jejich památné DVD. Už při tom začátku, jak pochodují na burácející stadion, mám husí kůži, a zároveň mě zaplaví adrenalin až na půdu. Paráda.

21.11.2015 Martin H | #

Po famózním čtvrtém albu si Led Zeppelin dali s dalším počinem chvilku načas, až to skoro vypadalo, jako by se jejich tvůrčí invence zadrhla a oni sami nevěděli, jak dál. Zda pokračovat v úspěšném modelu, nebo se zkusit vydat novými, dosud neprobádanými cestami. Kdyby zvolili první možnost, nikdo by jim nemohl nic vyčítat, neboť jejich dosavadní tvorba je vynesla na pomyslný rockový Olymp a učinila z nich legendy. To by však nesměli být Led Zeppelin, aby nepřekvapili hudební svět něčím nečekaným. A tak počátkem jara roku 1973 spatřila světlo prodejních pultů jejich pátá řadovka Houses Of The Holy.

Bylo to první album, které na svém obalu neslo název, a to zdaleka nebyla všechna překvapení, jež skupina uchystala. Hudebníci se především jakoby rozhodli opustit dosavadní vzorce své hudby, především blues, ale na druhou stranu vznikl velice pestrý materiál, který ukazoval jinou tvář skupiny a rozvíjel dále jejich hudební potenciál. Pro některé fanoušky to mohl být krok do slepé uličky a asi nečekali, že se na ně bude valit z reproduktorů něco jako funky a reggae. Osobně mi tato podoba jejich hudby zas až tak nevadí, ale určitě mám na desce jiné favority než je The Crunge a D'yer Mak'er, i když oceňuji jejich hravost a rozvernost.

Samotná deska opět začíná skvěle skladbou The Song Remains The Same, v níž zeppelinovský hard rock dostává v podstatě nový rozměr. Page vrství přes sebe kytary a jeho sóla poletují nad písní, ale zároveň ji drží pohromadě. Rytmika je bezchybná a jediné, co mě zpočátku zarazilo, je zpěv Roberta Planta. Připadá mi, jako by zpíval odněkud z velké dálky, jasná barva jeho hlasu je mírně zastřená. Ten čistě hardrockový naturel se projevuje ještě u dvou skladeb, akustickými kytarami na začátku a na konci ozdobené Over The Hills and Far Away, skvostné skladby, jež čerpá z odkazu předchozích alb, a asi nejtvrdší skladby z celého materiálu The Ocean. Skvostem na albu jsou dvě pomalé písně, The Rain Song a No Quarter. U obou mám při jejich poslechu dojem, že neposlouchám rockové album, ale jakýsi soundtrack k dosud nenatočenému filmu. Jakmile zavřu oči, tak jednotlivé scény vidím naprosto jasně. Když hudba skončí a otevřu oči, film je bohužel pryč.

Desku Houses Of The Holy považuji v diskografii Led Zeppelin za poměrně zdařilou a myslím si, že kdyby nevznikla, tak v jejich hudebním odkazu by zůstalo prázdné místo. A to ještě posádka vzducholodi neřekla zdaleka své poslední slovo.

reagovat

Voytus @ 25.11.2015 09:28:30
LedZep věděli jak dál. Ale po čtvrtém albu si potřebovali dopřát zaslouženou pauzu, protože byli prakticky neustále na cestách nebo ve studiu. Po nějaké šňůře v roce 1972 chtěl ještě ke všemu sestavu opustit John Paul Jones, protože pro něj bylo tempo až příliš hektické. Ale manažer Peter Grant na to reagoval rozumně a raději dal všem několik měsíců volna, aby si to Jones v klidu rozmyslel. A pak bylo vydání alba opakovaně posunuté, kvůli problémům s obalem - nejprve vůbec protlačit ten návrh u Atlantic Records, poté nastaly zase problémy s tiskem, barvy neměli správný odstín, tak se to několikrát předělávalo. Nejvíce o tom v knize Schody do nebe od bývalého road mnanagera Richarda Colea.

Jinak pro mě další zásadní deska a souhlas s The Rain Song a No Quarter. Ten film si v hlavě přehrávám také.

Martin H @ 25.11.2015 10:27:24
Voytus, dík za objasnění okolností vzniku desky Houses Of The Holy. Knihu Schody do nebe jsem zatím nečetl, budu to muset napravit.

Voytus @ 25.11.2015 11:22:19
Originally released as Atlantic 7255 on March 28, 1973
Recorded in January - August 1972 at Stargroves, England, with The Rolling Stones Mobile Studio; Headley Grange, Hampshire with The Rolling Stones Mobile Studio and Island Studios, London

Od ledna nahrávali dema, práce ve studiu pokračovaly od května, jestliže měli nahrávku hotovou už v srpnu, tak do vydání to je pořád déle, než půl roku. A to je na tu dobu opravdu hodně dlouho. Bylo běžné vydat i dvě, tři alba ročně (Grand Funk, ELP a další). LedZep měli ale především manažera, který dokázal zařídit, aby nemuseli vydávat tak často. Alespoň se tolik nevyčerpali, jako jiné skupiny té doby.

Voytus @ 25.11.2015 14:39:18
Jo a v Song Remains the Same je Plantův vokál je zrychlený, proto zní tak nepřirozeně, jistě tam bude i nějaký ten efekt. Původně měla být tato píseň instrumentální, ale Plant nakonec napsal slova.

Jsem nedávno znovu přečetl nejen Schody, ale i Kladivo bohů, tak jsem toho plnej.

Martin H @ 25.11.2015 15:42:05
To chápu. Ale ještě jednou dík. Každá informace navíc je dobrá.

08.03.2013 Vjačeslaf | #

Led Zeppelin Progboard

Vždy som sa spoliehal na pocity, ktoré prežívam pri hudbe. Či už to bolo v divokých teenagerskych rokoch, alebo je tomu tak aj teraz. Telo neoklameš, keď sa roztiahnu zreničky, keď pocítiš striedanie prívalov chladu a tepla, či škŕkanie v bruchu, alebo staré známe zimomriavky. Mohlo by sa to prirovnať k pocitom, keď sa zaľúbiš. Áno a toto sa mi stalo, v prípade Led Zeppelin. Nie však len v prípade albumu Houses Of The Holy.
Tento album som si, za čias walkmanovej módy, natočil z požičaného CD od kamoša, na kazetu. Aké romantické. Dnes sa na tom možno smejem, ale vtedy to pre mňa znamenalo hádam úplne všetko. Dookola som si prehrával „jednotku“, „dvojku“ a „Houses“. Nečudo, že sa pre mňa stali srdcovkami, prvými láskami, prvými čerešničkami na bohatej torte, ktorá sa budovala na určite správnych základoch. Dnes im len môžem poďakovať, že mi bzučali v ušiach a bzučia dodnes.
V prvopočiatkoch som badal mierne rozdiely v „tvrdosti“ od prvých dvoch „dvojičiek“. Postupom času som však zistil, že aj nie prvo-planová údernosť sily zvuku, dunivých tónov nástrojov, či nesmiernej energie zo súzvuku a radosti kapely ma dokáže „dostať“. V „Houses“ som sa stretol s citlivosťou, hravosťou, posúvaním hraníc umenia a zručnosťami. Nemôžem povedať, že som si povedal hneď na prvýkrát ÁNO, TO je ONO. Dostával sa mi postupne pod kožu a zarýval hlbšie a hlbšie.

„The Song Remains The Same“ je stará-známa klasika, s pozitívnym duchom, ktorej hravosť okamžite zahreje a poteší. Energicky šliape ako švajčiarske hodinky. Páči sa mi úžasným úvodom, striedaním pomalých partov s rýchlejšími, spolupráca Bonza a Jonesom a samozrejme Jimiho gitarové bezchybnosti. Čo mi mierne prekáža, ku podivu, je Plantov spev vo výškach. Zdá sa mi ako priškrtený a kvílenie mi trošku vadí. Možno je to zvukom nahrávky, ale žiaľ je to tak. V nízkych polohách fajn. Celkovo prvotriedny kúsok, ktorý smeruje k tešeniu sa na ďalšiu porciu.

Prichádza zvoľnenie v podobe „Rain Song“, ktoré perfektne nadväzuje na koniec prvej skladby. Krásny moment. Neobohrateľná skladba. Pomaly plynúci čas v nej ukľudňuje, smerujúc až k rozjímaniu. Nemožno vyzdvihnúť nástroj, ktorý v nej dominuje, nakoľko ako celok pôsobí vyvážene, rozumne a zároveň vášnivo. Najviac ma však teší časť, kedy sa k záveru pieseň na pár chvíľ zosilní, kedy je nástojčivá, priam dvíhajúca zo stoličky. Záver sa podobá úvodu a nádherne uzatvára veľmi pôsobivé predstavenie. Skvost, stojaci pevne na nohách, pričom sa jemne kolíše vo vánku.

Tempo albumu sa opäť, jemne (zo začiatku skladby) dvihne v „Over The Hills And Far Away“. Aj tu sa skladba pripája ku koncepcii predchádzajúcich dvoch. Stúpajúca tendencia, čo sa jemnosti týka, len poteší. Veselé vyhrávky darujú poslucháčovi radosť a smiech, čo je samozrejme v hudbe vzácne a dôležité. Skladba rastie ako malé dieťa, či prúd rieky. A keď dôjde k spamätaniu sa, razom končí. Pri úspešných skladbách to tak je, má síce 4 a pol minúty, ale zdá sa, ako by mala 1 a pol. Čo dodať? Je vskutku podarená.

„The Crunge“ je Zeppelin na iný spôsob. Striedajú sa tu rozporuplné momenty s parádnymi. Klávesy mi lezú trošku na nervy, pôsobia lacno a áno (žiaľ) zbytočne. Gitara poskakuje v melódiách, v ktorých nie je zjavne doma, aj keď presne. Bicie a basa fičia skvele, k tomu nemožno nič dodať. Najlepší je tu Plant. Jeho drzý spev, sket a brblanie sú zábavné a jednoznačne piesni pomáhajú. Čo ešte hádam stojí za zmienku, je tempo piesne, ktoré je variabilné a rozhodne nie nudné. Nuž prvý otáznik na albume, no určite nie katastrofa.

Utvrdenie v tom, že určite lietame na vzducholodi príde v podobe „Dancing Days“. Tancujúca vecička od začiatku, až do konca a od slova, aj do počutia. Riff je rozpoznateľný na hony – dominujúci celej skladbe, kde sa povedzme odvážne, všetko okolo neho točí. A to je dobre. Dokonca aj klávesy v nej žeriem. No a samozrejme Bonzo – ten si tu zase bubnuje svetovú prvú ligu, samé trefy do čierneho.

„You don´t have to go“ – výstižné. Nehovorím, že je „D´er mak´er“ zbytočná skladba. No nehodiaca sa. Hoci určite plánovaná zábava, no banálny text a rozporuplný štýl zvláštneho reggae, vyznievajú koniec koncov trpko, až ironicko-komicky. To vlastne ani reggae nie je, skôr pokus nasilu. Chlapci si „zadováděli“, no nikto sa nebavil. Ok, treba sa odraziť ďalej.

No a našťastie sa ide do vôd, v ktorých sa už inak pláva. Z rozčerenej hladiny záplavového potoka, sa dostávame do priezračnej bystrinky najrôznejších chutí, z ktorej každá pôsobí ako živá voda. „No Quarter“. Kompozícia hodná pánov majstrov. Záhadný, zastrený, rozprávkový úvod ihneď nechá zabudnúť na svojho predchodcu. Milujem tie trilkujúce klávesy, ktorých podoba sa mení ako chameleón, zarýva sa do štruktúry a baví všetko naokolo. Hoci nie je gitara dominantná, vhodne dokresľuje pochmúrny, mrazivý príbeh. Jemne podfarbené klavírne sólo je pomyselný vrchol diela, do ktorého prúdia tóny ostatných nástrojov, neskôr sa harmonicky spájajú do jedného strach naháňajúceho hada, pripraveného na útok. V závere sa Plant s podmanivou témou lúči výkrikmi a nástroje utíchajú. Opäť sa môže dýchať a otvoriť oči. Príbeh sa končí. K doplneniu chýba už len – Uf a Wau. Bravó Zeppelin.

„The Ocean“ je príkladom klasických Zeppelin a vhodným koncom albumu. Page drží dirigentskú taktovku, evidentne si hru užíva a to platí o všetkých. Variabilita tempa a nápaditosť bijú na poplach. Chvalabohu. Záver je neskutočný. Chce sa kričať, chce sa tĺcť hlavou do debnenia tribúny (to sa skutočne stalo, ako inak, na ich koncerte  ), chce sa vyskočiť z kože a chce sa plakať od radosti. Posledné slove Planta to len potvrdzujú, že plaviť sa po oceáne je fakt tak dobré.

Zeppelini vyskočili zase raz na málo prebádané územia, kde urobili dieru ako hrom opreli sa o overené stĺpy, zamysleli sa, zneistili, utvrdili a pobavili. Preniesli na poslucháčov a tí si z toho zobrali každý niečo iné. Názorov je veľa. K veľa z nich sa prikláňam, no nezbavím sa pocitu, že „Houses“ nebol ten najlepší. Samozrejme, úprime sa mi veľmi páči, mám k nemu istý osobný vzťah, vraciam sa k nemu s radosťou, ale rovnako nemôžem povedať, že som z neho namäkko alebo tak nejako podobne. Mám ho rád a s úsmevom na tvári prehlasujem, že to určite nikdy nezmením.
A hodnotenie? Poctivé krásne 4 hviezdy.



reagovat

PaloM @ 08.03.2013 12:45:34
Ďalší veľký fanúšik "Zepelínov". Dobre sa to číta a vníma. Celú diskografiu Led Zeppelin vnímam ako jeden celok, jedno dielo s viacerými časťami. Neviem ohodnotiť silnejšie a slabšie miesta. Tiež to mám v pocitoch a teda takto.
Ďakujem za vyznanie k hudbe, ktorá nikdy nezostarne.

zdenek2512 @ 08.03.2013 13:57:42
Když tahle deska vyšla tak jsme o ní říkali, že je protio předchozím slabá. Po letech poslechů se mi líbí snad nejvíc taková Over The Hill And Far Away nebo No Quarter jsou jedinečné. Nejlepší album se specifickým stylem s nádechem folkrocku, kterým se odlišovali od kapel typu Deep Purple. Recenze je pěkně napsaná. Pro mě jsou všechna alba Led Zepp za 5 i ty trochu slabší.

luk63 @ 08.03.2013 14:31:41
I Coda Zdeňku?

zdenek2512 @ 08.03.2013 14:34:53
luk63: Zdravím Luboši tak taCoda to nějak neberu abych pravdu řekl skoro ji neposlouchám beru ji tak do počtu. Toleruju jim i In Through ...Po Houses šla ta kvalita tvorby dolů marná sláva.

zdenek2512 @ 08.03.2013 14:42:04
Luboši já mám od nich hodně rád a poslouchám nejčastěji I., III., Houses Of The Holy, II. mám hodně ohranou z dob mládí a IV. to je hlavně paradoxně strana 2 a z Presence tam první a poslední skladbu. Mně se líbí jako celek.

PaloM @ 08.03.2013 14:48:11
Ak náhodu ste ešte nepočuli Coda s 12 skladbami, odporúčam. Nedarí sa mi nájsť v predajniach takú samostatnú verziu a pôvodné CD Coda ako jediné z diskografie som nekúpil, lebo chcem rozšírené vydanie. To je podstatne lepšie, mám ho zatiaľ iba napálené.
Je v týchto boxoch >> odkaz >> odkaz
Kupoval som ich diskografiu ako jednotlivé CD v akcii.

luk63 @ 08.03.2013 14:51:37
Já mám rád skoro všechny LP od týhle kapely. Presenci nemusím a nemám jí ani ve sbírce, Codu mám s bonusama spíš jen kvůli krásné písni Hey Hey What Can I Da, kterou znám od dětství, protože brácha jí měl a dosud má na singlu jako B stranu. Áčko je Immigrant Song.
Houses Of The Holy je parádní album, které u mě boduje za pět.

luk63 @ 08.03.2013 14:53:05
PaloM, úplně tě chápu, já před pár lety sehnal remasterované CD Coda s bonusama v bazaru - americkou verzi.

PaloM @ 08.03.2013 14:54:53
luk63 a nenašiel by sa v tom bazare ešte jeden taký disk ? :-)

PaloM @ 08.03.2013 14:56:40
Ja som už raz bol rozhodnutý, že si kúpil CD Coda remaster r.1994 a do krabičky si priložím 12-piesňové napálené, ale som si to rozmyslel. Načo mám platiť, čo nebudem počúvať.

zdenek2512 @ 08.03.2013 14:57:02
Luk63. Hey Hey What Can.. je skvělá skladba. Já jsem mysle , že Led Zepp žádnej singl kromě Whole Lotta Love v USA nevydali?

luk63 @ 08.03.2013 15:13:04
PaloM: bazar před pár lety zkrachoval :-(
Zdeněk2512: singl, o kterém jsem se zmínil, vyšel v západním Německu.

dolycentrum @ 08.03.2013 18:40:47
PaloM...snad na margo tejto zaujimavej debaty ohladom mojich ''TOP''...ako zanieteny fanusik aj Ja vlastnim ich zduplovanu discografiu...komplet vsetky vinyl-y a aj CD...akurat zvlastnostou je,ze CODA mam na japonskej minivinyl replike bez bonusov a samostatne CD z USA aj so styrmi povestnymi bonusami...

verjan2 @ 08.03.2013 18:43:59
Jen dodatek k D´yer Mak´er: je to vlastně krkolomně zpívané slova Jamaica.

verjan2 @ 08.03.2013 18:46:23
Pardon, chtěl jsem napsat, že to samozřejmě znamená Jamaica, ne že to je zpívané :-)

zdenek2512 @ 08.03.2013 18:54:40
dolycentrum: mas taky vinyl lestnica na nebesa? Zvuk celkem ujde. Ja mam obs boxy co zminuje Palo a vsechny vinyly japan press ne vsechny s obi. Verjan: ns to s jamajkouvbych neprisel

dolycentrum @ 08.03.2013 19:09:48
zdenek2512...Zep mam komplet na vinyloch radove platne..rarity a piratske koncerty bohuzial nevlastnim..tie idu pomerne v astronomickych vyskach aj ked nie je problem zohnat aj tie...co mam vsak od nich pomerne tazko zohnatelne tak su ich zaznamy koncertov na DVD..akurat kvalita je podmienena dobou..to su vsak ale rarity..vsetko original,nie napalene

zdenek2512 @ 08.03.2013 19:28:38
Dolycentrum: ten vinyl vysel v Rusku ja ho koupil za 200 Kc. Ty koncert mam standard Songs Remains The. Same a How The West.... Ter ten Celebration Day jsem si jeste nekoupil. Jw miluji jak Page hraje v Dazed.... smyccem to je spice.

dolycentrum @ 08.03.2013 19:39:09
zdenek2512...Starway To Heaven je na stvorke..ten rusky musi byt pancovany nejakym ich misungom..tych je moznost kupit mraky...ale ozajstne rarity maju katalogove cisla a tam ako som spominal su cifry ako Lesnica na nebesach...ten koncert co spominas je zaznam filmu The Song Remains The Same..mam ho aj na vinyle aj na Cd aj na DVD a niekolko zaznamov oficialnych boogletov

Borek @ 08.03.2013 19:40:49
zdenek: ... a pak, že nemáme nic společnýho >> odkaz

zdenek2512 @ 08.03.2013 19:48:19
Borku: skvely na to ze je to ruska vytoba to hraje skvele w jsou tam da se rict hity. Diky za odkaz

dolycentrum @ 08.03.2013 19:56:45
zdenek2512...da sa to zohnat aj tu..stoji to nieco okolo 5 €..videl som to,ale nereflektoval som na to vzhladom k tomu,ze mam od nich vsetko..v pripade zaujmu to mozem kupit...zajtra zhodou okolnosti idem na velku medzinarodnu burzu platni

PaloM @ 09.03.2013 07:50:20
dolycentrum: zaujímajú ma tie ťažko zohnateľné koncerty na DVD, ktoré považuješ za originálne. Prosím ťa, ak máš link na e-shop, kde sa dajú kúpiť, uvítal by som. Osobne sa obávam, že síce tie dvd môžu byť lisované, ale nie sú oficiálne, čiže s požehnaním autorov. Ja mám niekoľko kompletných takmer 3-hodinových koncertov, napálené, lebo inak ich neviem zohnať. Oficiálne sú podľa mojich vedomostí iba Song remains the same, Led Zeppelin 2DVD 2003 a How the west was won 3CD a teraz čerstvý Celebration Day. O iných neviem.
Asi to všetci máte, no ak nie, tak určite si zadovážte novú verziu 2DVD Song Remains The Same s remastrom obrazu aj zvuku. Zvuk je 5-kanál, ale fantasticky znie cez stereo zostavu. Prvý raz som mal pocit, že nám Page hrá v obývačke.
Už som to dvd tu propagoval.
Tie bootlegy s mizerným obrazom a zvukom sú nedoceniteľné. Keď to pozerám, neviem sa odtrhnúť od TV.

zdenek2512 @ 09.03.2013 08:11:29
PaloM: taky nevím o žádném bootleg DVD, ale něco je v té knížce o Led Zepp. Jinak How The West tak tam mě dostali ty rané záznamy z Kodaně a ty černobílé snímky mládíků. Prostě paráda. Ten page v obýváků je opravdu paráda taky jsem to vyzkoušel. Ovšem když jsem si pustil film Help s Beatles tak jsem byl hned v kině kdy narvané kino sedělo se i na schodech a promítač to zesílil tak, že to do smrti nezapomenu. Celebration day jsem zatím jen slyšel, ale neviděl. Rozhoduji se pro vinyl nebo CD + DVD. Poraď do čeho jít.

Jardo @ 09.03.2013 08:56:46
Vjačeslaf: pekná recenzia na pekný album. S tou Over the hills and far away mi hovoríš z duše, pretože aj mne sa zdá, že táto výborná pieseň trvá len minútu aj pol - proste veľmi krátko. No čo už, čo ťa baví, to zbehne veľmi rýchlo.

OHNOTHIMAGEN @ 09.03.2013 10:01:17
Že DVD bootlegů LedZep jest povícero, lze zjistiti zde:

>> odkaz

PaloM @ 09.03.2013 11:23:20
zdenek2512 - pretože máš rád asfaltové kotúče a nepozeráš na cenu, tak by som Ti odporúčal Celebration Day Vinyl + DVD, ak je taká kombinácia na trhu.
2CD+DVD sa mi javí zbytočné pre teba, ale ja sa tomu nevyhnem pri kúpe, lebo samotné DVD sa nepredáva a to by mi úplne stačilo.

dolycentrum @ 09.03.2013 19:49:16
PaloM...nejake linky na tie Zep..okrem toho aj Page & Plant...inac ked je rec o tych originaloch..cierne vinyly co som v zivote ani nezahliadol v ich discografii a ceny okolo 100 € za jeden...tazko hodnotit original s vedomim interpreta...je to predsa len obchod
>> odkaz
>> odkaz
>> odkaz

Vjačeslaf @ 13.03.2013 08:08:07
PaloM - Zeppelin forever! to sa nezmení. Ten bude chtiac-nechtiac vždy na vrchole. :)

Vjačeslaf @ 13.03.2013 08:13:04
Jardo - no takto je to asi so všetkou dobrou hudbou.....ale obzvlášť ťažko sa na to zvyká v prípade LZ :)

Vjačeslaf @ 13.03.2013 08:15:52
zdenek2512 - fuha zdenku vsetky za 5? ako celok nepoviem, ale kazdy album za 5 to je odvazne tvrdenie. nie vsetko sa im podarilo to je pravda, ale v niektorych pripadoch sa proste neda dat 5. boli vynimocni ale nie nedotknutelni a nie neomylni. :)

zdenek2512 @ 13.03.2013 12:28:35
Vjačeslaf: víš já to mám s Led Zepp tak v průběhu školní docházky jsem miloval Beatles a když jsem přišel na střední tak jsem chtěl něco nového jiného než Beatles. První co jsem slyšel respektive mi bylo puštěno byla dvojka od Led Zepp od té doby jsou mojí jednou z nejoblíbenějších a jsem k nim nekritický. Je mi jasný jak jsem tam už psal mám nejradši I. III. Houses Of the Holy z Physical Grafitti se mi snad nejváíc líbí In My Time Of Dying na Presenci Tea For One. In Through The Out Door tam Stránkovi došla invence a musel to táhnout Jones. Coda nestojí za nic akorát jako dokument o tom co nevyšlo na deskách, ale přesto jak už jsem napsal mají pořád můj nejhlubší obdiv. Kdyby se tenkrát nerozešli tak by zřejmě už nenahráli nic objevného protože ta úroveň nahrávek šla dolů a Page prakticky od té doby nic světobornýho nenahrál. To je tak vše, ale Led Zepp to je pro mě diskuse na hodiny při poslechu právě jejich desek a lahve dobrého vína.

04.10.2011 Hikoki777 | #

Kdysi jsem považoval tohle album usazené mezi klasikou IV. a grandiózním projektem Physical Graffiti za jakési měkčí a slabší. Dnes, s odstupem 30 let si ho pouštím nejčastěji. Protože je prostě skvěly a já to pochopil až po letech.
reagovat

01.10.2011 Petr Gratias | #

Páté řadové album Led Zeppelin – Houses Of The Holy – jsem poprvé slyšel u svého řeckého kamaráda na jaře 1973, jako čerstvou novinku. Jeho bratr-bubeník totiž hrál v zahraničním baru – v Mnichově a tenhle titul si jako velký obdivovatel Led Zeppelin přivezl z tehdejšího NSR. Byl jsem pozván na poslechovou seanci a tak jsem vůbec neváhal a okamžitě jsem přišel na návštěvu poslouchat…
Musím říct, že se považuji za velkého obdivovatele Led Zeppelin a do jejich dvojalba Physical Graffiti jsem jejich hudbou nadšen – to už jsem ale víceméně psal před řadou měsíců ve spojení s jejich posledním albovým produktem ze sedmdesátých let In Through The Outdoor.
Na pátém albu (které poprvé neslo konkrétní název a ne tradiční číslovku) se legendární kvartet představil jinou tváří své hudby a vzpomínám si, že tehdy poprvé mnozí až nekritičtí obdivovatelé Led Zeppelin v mém okolí se zdrželi okamžitých výlevů svých pocitů. Byla to tedy první deska, kde nebyl jejich nových hudební materiál přijímán bez odporu s danou jednoznačností. Tenhle názor jsem nesdílel, ale musím přiznat, že ne ke všemu, co se na albu objevilo jsem si našel přímou cestu a tak se rozdělím o svoje pocity vlastní analýzou dojmů a představ a znovu se vpravím do jeho hudební koncepce…

THE SONG REMAINS THE SAME – energický nástup od prvního okamžiku. Zvonivé tóny elektrické dvanáctistrunné kytary ďábelského Jimmyho Page dokonale ovládnou terén a prostor následovány zběsilou jízdou bicích nástrojů Johna Bonhama a baskytarových linek Johna Paula Jonese. Do tématu vstupuje zpívající Robert Plant až po dravé introdukci. Jeho hlas zní mazlivě, ale zároveň jaksi méně výrazně a dramaticky. Hudba zde jednoznačně vítězí svou dravostí a sázením riffů. Playbackované kytarové party do sebe výtečně zapadají. Mají dostatek zpěvnosti, výrazu a barevnosti a práce s dynamikou je velmi vysoké úrovni. Hudební materiál hodný Led Zeppelin každým coulem a kytarové eskapády vyskakují do výšky jako snopy barevných světelných jisker. Plant do své prezentace vkládá hodně emocí, ale stále se mi zdá jaksi zatlumený….

THE RAIN SONG – nádherná kytarová studie! Tohle je mistrovský kousek od prvních tónů. Zeppelinovské téma na akustické kytary a klouzavou elektrickou kytaru a Plantův hlas má v sobě jakýsi typ snivosti a ospalosti dohromady. Page ovšem znamenitě rozlamuje akordické hmaty do výtečných obrazů. Nic podobného jsem od něho na předešlých albech neslyšel. Ale je tady také mellotron, který obsluhuje John Paul Jones, který přikrývá skladbu neviditelným, ale tušeným závojem mlhy, ze kterého vystupují akordické ornamenty, které budou stále lákat další a další kytaristy k vytváření svých coververzí. Až teprve teď je ve hře i John Bonham. Jeho bicí nástroje spíš čeří vzduch a vnímáme jeho subtilnost a jemné šustění. Plant se pokládá do zpívaného textu a stává se jeho součástí….Nakonec přichází dramatické vyústění a bicí nástroje pronikají svými důraznými akcenty do tématu vedle modulovaných basových tónů. Skladatelský a aranžerský majstrštyk na albu s jedinečným emocionálním výrazivem a s téměř symfonickými postupy. Akordické výměny akustických a elektrických kytar jsou jedinečné se závěrečným přezníváním. Famózní!

OVER THE HILLS AND FAR AWAY – tohle je ovšem další unikátní kousek pro akustické kytary. Nejprve šestistrunnou a posléze dvanáctistrunnou. Je zde nádherné klima vzájemné pohody, ale žádného pohodlného povalování. Energetický potenciál ve skladbě dřímá zcela zjevně a vzápětí se o tom můžeme přesvědčit. Zkloubení hardrockového tématu s akustickými instrumenty s výtečnými riffy je na jedinečné úrovni. Ano, teď se mi zdá, že se konečně Plant probudil z jakési letargie a vnímám jeho vzepětí emocí. Výtečná mezi. Page se zde dostává do ráže a jeho střídání harmonické struktury a melodické obraty s akordickými výměnami mají v sobě velkou sílu. Tohle je zeppelinovský model do každého počasí. Jonesova baskytara má jedinečnou schopnost do toho zapadnout bez nějakých agresivních vstupů. Závěrečný epilog se nápadní zklidní a tajemné bzučení z pozadí nám vrací akordický základ skladby. Opravdu krásné.

THE CRUNGE – tak tohle je hodně velké odbočení od zeppelinovského vnímání hardrocku nebo elektrického blues, či akusticky procítěných balad. Tohle je funk a bubenické polyrytmické dělení posouvá skladbu do netypických hudebních rovin, kde bychom slavné Led Zeppelin neočekávali. Ale šlape jim to velmi dobere. Skladba postavená ryze na rytmických základech. Plantův zpívaný projev napůl deklamuje a napůl frázuje. Zvláštní skladba, která zarazí ortodoxní rockery, ale může oslovit zase posluchače z jiného břehu a dokazuje kreativitu a neustrnutí slavného kvarteta na jednom modelu pojetí hudby. Žádná cílena snaha se podbídnout, nebo vytvořit hit. Skoro bych řrekl, že Led Zeppelin všem svým revivalovým kapelám, kterých jsou na světě tisíce uštědřili opravdový štulec. Chtěl bych slyšet kapelu, která omílá jejich repertoár a hraje a hlavně zpívá tuhle skladbu…. Originální a netypické každým coulem.

DANCING DAYS – na tenhle typ skladby jsem musel přivykat. Na poprvé se mi to nějak nechtělo vrýt pod kůži. Ten vypreparovaný kytarový riff mi přišel hodně dryáčnický a podbízivý (skoro „dechovkový“) a také Plantův hlas má zde takovou zvláštní barvu a jaksi je zatlumený do tématu. Také pochodový rytmus mi nepříliš sedl. Jsou tady ale také hammondky Jonese. A Page vkládá do opakovací figury zajímavé klouzavé tóny, které prokreslují píseň do svého základu. V okamžiku, kdy dochází k nečekanému vzestupu harmonie má skladba zvláštní odér, ale jak se vrátí do svého opakovaného soukolí, je to mlátička pro taneční produkci. Při vši úctě k Led Zeppelin to tak cítím dál. Tohle není o hledání a nalézání, ale o přešlapování v tématu, které mi není blízké…..

D´YER MAK´ER – překvapení se konají dál. Teď dokonce do tématu Led Zeppelin vkročí jamajským reggae – o textu se nebudu rozšiřovat, zbytečně bych vyvolával dráždivou polemiku. Skladba se mi líbí zejména v té zlomové části před mezihrou, kde Pageova kytara zní skoro jako saxofon. Šlapavý důrazný rytmus má svoji zemitost a Plant dusavými údery a občasnými breaky valí svou kuličku vpřed. Plant má erotický podtón v hlase a věřím, že pár děvčat na to dostal. V závěru do interpretace vložil svůj klasický výkřik…. Odlehčená záležitost – nejenom posluchači, ale i hudebníci se chtějí bavit…..

NO QUARTER – ovšem tohle je dílo mimořádného formátu, které mě pohltilo od prvopočátku. Není to klasický zeppelinovský model, ale přesto je to skladba s velkým přesahem. John Paul Jones skladbu významným způsobem poznamenal na synthesizer, klavír a basový synthesizer. Nádherné bloudivé tóny dodávají tématu tajemno a čarovno a rázný bubenický break otevírá výtečně preparovanou část pro Pageovu elektrickou kytaru s řeřavým tónem a dunícími basy. Klavírní tóny jsou nějaké přitlumené a spíš nastiňují atmosférické erupce než že sázejí konkrétní téma. Tady jsme v experimentálním světě kam vstupují i letmé prvky jazzových ozvěn. Také Bonhamovy bicí nástroje občas vloží lichý rytmy a tak se skladba proměňuje málem takt od taktu. Plantův zvláštně prezentovaný projev je přitlumen, ale čekáme jeho nástup a ten přichází s opakovaným kytarovým tématem, které řeže jako krájecí stroj. Originální zapojení zeppelinovského odéru do jiného hávu, ale přesto zde cítím velký experimentální přesah pro citlivého posluchače. Famózní věc!

THE OCEAN – tady jsme ovšem na ryzí zeppelinovské půdě a nemáme možnost, ani právo o tom v nejmenším pochybovat. Tohle jsou postupy, které známe z předešlých alb velmi důvěrně a výrazně preparovaný riff nás o tom přesvědčuje. Plantův kvílívý hlas má v sobě svou pověstnou dravost a syrovost a smysl pro dynamickou práci s s výrazovými prostředky. Rytmické postupy jsou přímočaré a nijak se neodchylují od daného směru. Krátké odmlčení a pohrávání si s hlasy, kdy jsou ve zpěvné vsuvce slyšet opravdu všichni členové, je jenom krátkým nadechnutím před opětnými dusavými rytmy s výtečnými kytarovými a basovými unisony. Ale je tu zase změna v shuffle rytmu a zase ty rázné akcenty a Page kouzlí s kytarovými tóny spíš v uhlazeném pojetí s rychlými výměnami. Pageova kytara zpívá stejně jako důrazné rány na bicí baterii Bonhamovy soupravy.

Led Zeppelin na albu Houses Of The Holy hledají novou tvář kapely se staronovými modely jejich hudebního principu. Není to žádný derivát druhého, ale ani třetího alba, je to přešlapování před dveřmi od komnaty, kam chtějí rázným způsobem vstoupit…
Výtečný obalový námět a ještě výtečnější vnitřní část horského masivu se zříceninou ve zvláštním barevném tónu – už tahle výtvarná kompozice ve mně vyvolávala zvláštní emoce. Přesto ale musím konstatovat, že i po remasteringu má album Houses Of The Holy stále takový zvláštní zvuk (neříkám špatný, neříkám odbytý) takový proporcionálně nevyvážený a jaksi méně průrazný. S tím jsem se na předešlých albech nějak nesetkal, tady to cítím znatelněji. Možná i jinak vynikající Robert Plant zde se svým hlasem pracuje méně výrazně a méně nekompromisně jako jsem tomu navykl na předešlých albech, ale může se na tom výrazně podílet i zmíněný zvuk, který výtečného rockového shoutera handicapuje.
Objektivita mi velí, abych tentokrát ubral na hvězdičce a dal čtyři. To ale neznamená, že bych si na album „zasedl“ – ne, líbí se mi a mám k němu blízký vztah, ale přece jenom o hvězdičku méně než ke čtyřem předešlým. U Presence bych ubral ještě o jednu méně a u In Through The Outdoor dokonce o dvě….
Houses Of the Holy je zvláštní album a právě pro onu zvláštnost se k němu vracím docela často.




reagovat

hejkal @ 02.10.2011 05:43:26
Pekná recenzia, samozrejme, na niekoľko skladieb mám podstatne rozdielny názor, Crunge podľa mňa nešlape ani náhodou, Bonzo vstúpil na pole, ktoré necíti ani kúštikom svojho ja ma je to dosť cítiť. No a D'yer Mak'er je skladba, ktorá úplne zapadá do vyprázdnených rádioviek 80. rokov a priznávam, že aj keď predbehla dobu, nechápem, ako ju môže niekto tolerovať (hoci to rešpektujem), nemá nápad, gradáciu, nemá nič a hudobníci, ak mám veriť Shadwickovi, sa nebavili, Bonzo ju neznášal (čomu sa nečudujem, je typ mlátiča a nie vlniča vhodného pre takéto typy rytmov, viď Crunge) a vlastne sa bavil asi len Plant, ktorý ju presadzoval. Citát Johna Paula Jonesa: (Bonham) Nenávidel to a ja tiež... v reggae ide o to, že bubny a basa musia byť naozaj presné v tom, čo hrajú a on nebol, a tak to znelo príšerne.

Zdeněk @ 02.10.2011 05:43:31
Myslím, že pokud by zvuk tohoto alba odpovídal předchozím čtyřem titulům LedZep, potom bychom mohli mluvit a silné pětce. Zvuk je opravdu největší slabinou Houses Of The Holy.

Petr Gratias @ 02.10.2011 07:36:06
Zdravím Hejkala.....
D´yer Mak´er je opravdu zvláštní hudební vklad nejen pro album, ale i pro Led Zeppelin obecně.
Myslím, že se s tím dodnes hodně lidí nemůže vyrovnat (asi mezi ně patgřím v tom obecném smyslu víceméně také).
Možná je to podobné, jako když Beatles natočili You Know My Name (Look Up The Number). Tuto skladbu také rovněž řada lidí považuje za podivnou nepatřičnost. (Tady ale samozřejmě byly jiné pohnutky)
Ale asi ty pohnutky k tomu něco podobného natočit a dokonce to zařadit na album převážily a tak to teď v rámci alba Houses Of The Holy vnímáme jako kvasnicovou pomazánku mezi jahodovým dressingem....

Zdravím i Zdeňka....
Ano taky se divím, že Jimmy Page jako producent tyhle věci neohlídal.... musel ten zvuk ve studiu slyšet a mohl srovnávat....

@ 03.10.2011 10:32:45
Osobne si tohle album bez vsemi kritizovany D´yer Mak´er nedovedu predstavit. Ta pisen je skvela, pricemz evidentne ironicka a z vyprazdnenych radiovek 70 let si dela naopak legraci. Kapela ma proste dostatek materialu, trochu experimentuje a proste se bavi (muze si to ostatne dovolit). Vic bych v tom nehledal :-) Proste pohodova oddychovka na nejakej mejdan, kde jsou holky :-) i kdyz chapu, ze nekdo by tam mozna radsi poustel nejaky sahodlouhy nestravitelny psychedelicky improvizace :-)
Dancing Days je podle me taky vybornej song - zajimavej lehce zapamatovatelnej rif a vybornej Plantuv zpev. V jednoduchosti je sila!
Jinak s The Crunge souhlas. Tohle je nejslabsi song na desce, kterej vetsinou vzdycky preskakuju. Pritom to je technicky zajimavej a profesionalne zahranej song, spis experiment (slysim tam prvky new wave) ale celkove dost nezazivna vec, kde Plant jen mluvi nebo skuci - podle textu jde taky spis jen o nejakou ironii.
Podle me si tahle deska zaslouzi plnejch 5*. Z predeslych alb bych dal 4* pouze III.

Beriq @ 03.10.2011 10:53:48
U každého mého oblíbeného alba čekám až ho Petr Gratias zrecenzuje :-) Opět velmi povedená recenze...Toto album mám od Led Zep spolu s trojkou nejraději. Právě ta pestrost a výlety do jiných stylů se mi zamlouvá - D´YER MAK´ER mi někdy v 15-ti pouštěl kamarád a hned mě chytla - s dalšími (včetně Stairway to Heaven) jsem se seznámil až vzápětí. Docela ironie - dostat se k Led Zep přes právě tuhle skladbu.
Skladby jako The Rain Song nebo No Quarter považuji za jedny z nejlepších co skupina pustila do světa...

Jarda P @ 03.10.2011 12:26:45
Od této desky bohužel zaznamenávám sestupnout tendenci úrovně jejich desek, i když tuto považuji stále ještě za skvělou, i když nedosahuje úrovně předešlých čtyř. Následující Physical Graffiti považuji za nevyrovnané s materiálem na jednu kvalitní desku, Presence šla ještě níž a In Through The Out Door jsem na LP nikdy neměl a na CD si ji pořídil jen pro kompletaci LZ.

PaloM @ 04.10.2011 17:59:17
Mňa po prvom počutí album príjemne prekvapil, lebo som vopred počul tie kritiky a tie sa mi nepotvrdili. Opakujem sa, štúdiovky Led Zeppelin tvoria jednoliaty celok, žiadny album nevyčnieva, žiadny nie je slabý. Celá diskografia sa mi nikdy neopočúvala a nepoznám žiadnu inú skupinu, o ktorej by som to mohol povedať.
The Song Remains The Same, Rain Song a No Quarter - to sú geniálne skladby. Rain Song na bootlegových 2DVD, či No Quarter na etnofúzii Page & Plant, to je geniálna muzika.

vance @ 05.10.2011 07:34:31
Po Physical Graffiti druhá nejlepší deska. Objevil sem jí pro sebe po tom,co se mi všude omílaná a protěžovaná IV začala zajídat. Odklon? Ani ne, jen jiné téma a jiné hudební postupy. Nakonec ale mám rád všechny,i ten paskvil Coda:-))

Petr Gratias @ 05.10.2011 13:34:59
Zdravím Vance....
možná by Vás mohlo zajímat, že uznávaný hudební kritik a publicista Jiří Černý o dvojalbu Physical Graffiti nemá valné mínění....
Staví před něho taková alba jako Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band (BEATLES), Blonde On Blonde (BOB DYLAN( nebo Goodbye Yellow Brick Road (ELTON JOHN)....
Věnoval tomu v časopise Melodie celou dvojstranu (Vznesl se Zeppelin). Jeho názor je obecně respektován a utvářel jakousi normu nazírání v rámci kvality a intelektuálního pohledu......
Mám k němu respekt a úctu, nicméně mně osobně album Physical Graffiti se líbí a myslím, že je žánrově poměrně dost pestré - netone v hardrocku, ani v blues, ani v baladách, ale nebojí se zde kvartet experimentovat.
Povážlivé to začalo být (zvolna na Presenci) ve druhé polovině sedmdesátých let.
Myslím si, že když překonal Plant svoji vážnou nehodu a rodinnou tragédii, tak byla kapela opět plná energetického potenciálu a koncertně řádila jako dřív.... ale inspirační a autorské zdroje začaly nebezpečně vysychat a chyběla nová trnsfúze nápadů a silných riffů....

Iron Maiden, Judas Priest, Samson, AC/DC - to jsou kapely, které osobně nemusím, ale uznávám, že právě ony "vykryly" ten prostor, které Led Zeppelin v letech 1975 až 1977 nedobrovolně opustili a když se tam kolem r. 1978 chtěli zase vrátit, už je tam tyhle kapely nějak "nepustily".....
To se mi samozřejmě vůbec nelíbilo, ale když tak jejich historii sleduji, už se nedalo zabránit tomu, aby nové kapely zaútočily.....

vdeck @ 05.10.2011 14:08:16
Petr Gratias:
Pouze poznamka k posledni tvoji reakci.
LZ v mych ocich umelecky dojeli na Pageovu neschopnost udrzet kapelu pevne v rukach. Dnes se vi, ze to bylo zpusobeno jeho psychickymi problemy a drogami. Na poslednich dvou studiovych albech narusta skladatelsky a hracsky vliv John Paul Jonese - a na kvalite zvuku a predvadene produkce je to bohuzel znat. Vlastnim bootleg se zaznamem jednoho z poslednich koncertu LZ a jejich kouzlo koncertniho majstrstychu je pryc! S nadsazkou se da napsat, ze hraji jako nejaka tancovacka z okoli Kolina (bez urazky).
To vse pisi s vedomim, jak dulezitym clenem JPJ byl - jeho podil na aranzma plus rada nahravanych nastroju je mimo debatu.

Petr Gratias @ 05.10.2011 14:40:03
Zdravím vdecka....
souhlasím s Tvým míněním.
Dlouho jsem tomu odolával, ale také jsem slyšel koncerty Led Zeppelin z daného období a byl jsem překvapen, že některé koncerty byly (podle mého soudu výtečné), ale jiné měly velké výkyvy ve své úrovni. Hodně mě to zarazilo....
Uvnitř kapely se dělo přece jenom něco VÍC, než to co oficiálně svěřoval Peter Grant médiím.
Nicméně britskou scénu si bez Led Zeppelin nedovedu představit a jejich úspěchy a albová produkce tohle všechno naštěstí bohatě překrývají

vance @ 05.10.2011 21:32:31
Petr Gratias : jojo,moc hezky napsané. Ovšem,není na světě dvou lidí se stejným hudebním cítěním. To znamená že názor kritiků si přečtu ale akceptovat ho nemusím. Svého času všichni přední světoví kritici ztrhali album Songs from the Wood od J.Tull a dnes je toto album jedna z vlajkových lodí jejich diskografie a také mé osobní sbírky. Pana Černého jako kritika uznávám,nicméně svůj názor si utvářím sám. Deska mě prostě musí chytit,musí mě oslovit a něco mi dát. Pokud kritik řekne je špatná,tak jí zahodím? Nebo jí nebudu poslouchat a mluvit o ní jako o svém koni? Tohle už tu bylo a zaplať pánbu je to už 20let pryč. Notabene,P.G. není koncepční album,jeho různorodost ještě neznamená roztříštěnost. Já kritik nejsem,tudíž se nehodlám rozepisovat a hodnotit jednotlivé skladby. Občas to zní jako pouhé akademické tlachání. Ke každé desce LZ lze mít výhrady a záleží pouze na vkusu posluchače,či na oblíbenosti(rozuměj nekritičnosti) posluchače. Slova o Beatles raději nekomentuji,prostě je nemusím v jakékoli podobě. Ale sem rád že se rozjela diskuze,či spíše polemika. Co hlas,to názor. To zní demokraticky Já mám prostě rád Physical Graffiti! :-)))

07.01.2011 hejkal | #

Malo to svoj dôvod, prečo som na progboarde Planta, Pagea, Bonhama a Jonesa pomerne dlho ignoroval. Okrem toho, že sú super a legendárni a čo ja viem čo ešte, nepočúvam ich moc často. Navyše, len čo sa zbavili číslovania albumov, tak ma až tak neberú. A preto som si namýšľal, že ich fandovia by mi to nemali za dobré, keby som v ich prípade šetril hviezdičkami. No, čo už. Snáď to rozdýchate.

Houses of the holy je album, ktorý zachytáva skupinu v polohách dovtedy nepočutých. Hneď úvodná vec, Song remains the same, je síce svižná, ale zároveň má v sebe aj niečo zádumčivé, niečo, čo dovtedy v jej skladbách nepočuť. Nasleduje nádherná balada Rain song, v ktorej kraľuje John Paul Jones (čo je inak jeden z pätice basákov, ktorých absolútne žeriem), aj keď nie práve na base. Over the hills and far away je skvelo gradujúca akusticko-elektrická skladba. Trošku ma mrzí, že po troch skvelých skladbách nasleduje toto:

The Crunge chce byť asi roztopašná, ale s Bonzom za bicími je to skôr dobrý vtip. Jeho úder vylučuje brať túto rytmicky postavenú skladbu vážne. A to ani nevravím o melodických akože vsuvkách. Bez srandy, chápem, že hudobníci sa občas bavia, ale toto od Zeppelinov naozaj počúvať nemusím. Ale aj tak, nie je to najhoršia skladba na albume.

Dancing days je svojim spôsobom vyslobodením, nie je to nič, čo by som vynášal do neba, jej umiestnenie medzi Crunge a D'yer mak'er jej však dáva veľa bodov k dobru. A keď som to už zmienil, rýchly operačný zákrok je asi jediný správny. D'yer Mak'er nie je Led Zeppelin! Nikto ma nepresvedčí o opaku. Led Zeppelin si to nezaslúži. Bodka.

No quarter ma vždy baví. Od prvého počutia ma oslovuje jej mierne melancholický nádych a je mojou jednotkou na albume. Záver albumu sa nesie doslova na prílivových vlnách poslucháčskej extázy. The ocean je klasický Led Zeppelin hard rock so všetkým, čo k nemu patrí a tak to milujem (aj to nanákanie im odpúšťam).

A je tu čas na hviezdičkovanie. Dobrý album za tri a pol hviezdy (polku však zrážam, pretože dve skladby, ktorých názvy nevezmem do úst, sú tu omylom), čo na tom, že množstvo menej skvelých albumov od iných skupín dostalo štyri aj za niečo, čo by u Led Zeppelin nestačilo ani na jednu hviezdu. Hviezdy sú ešte väčšia barlička ako škatuľky, a preto si ich nevšímajte, podstatné sú slová. Aby to nevyzeralo, že som prísny, aj toto vo mne Led Zeppelin svojho času vyvolali:

Počúvam legendu

Raz, dva, tri, štyri.
Domy svätých majú
múry pokreslené graffiti
a ich prítomnosť
si pospevuje pieseň,
ktorá ostáva rovnaká,
aj keď vstupuje do
môjho vnútra
cez vonkajšie dvere.

Koda:
Nechcem ohluchnúť.

P.S. Obal je nádherný.
reagovat

luk63 @ 07.01.2011 14:30:37
Rozdýchávám :-)
u mě za plný počet.

miguel7 @ 07.01.2011 19:44:43
I přes pouhé tři hvězdy, tak mne tvá recenze nabudla abych si desku pustil. Je to pěkně napsané a krásně výmluvně jsi omluvil svoje hvězdičky:)
Jeji "regé" úlet se mi vždy líbil, stejně tak klouzající Dancing Days. Grunge je nejslabší z alba, ale celkově u mě doplňuje odlehčenou atmosféru alba a fakt je, že by mi asi i chyběla kdyby tam nebyla

moonySK @ 07.01.2011 20:02:43
Hejkal, výborná recenzia. Ja by som však albumu dal 4,5 hviezdy - polku hviezdy beriem preto, že tu má občas Robert strašne upravený hlas (Song Remains the Same), a pre pieseň Crunge. Inak výborný album.

Zdeněk @ 07.01.2011 20:19:23
Taky mám pocit, že zvuková kvalita není zrovna silnou
stránou tohoto alba

Danny @ 07.01.2011 20:19:48
hejkal: Rozumní fanoušci si tvou recenzi přečtou a nepochybně uznají, že jsi poctivě zhodnotil všechna pro a proti, která materiál na albu přináší. Přiznám se, že toto album má pro mě zásadní význam a hodnotil bych ho lépe. Led Zeppelin se nikdy nespokojili s tím, co už měli dobře "osahané" a stále hledali nové výrazové možnosti. Tím se odpoutali od "upoceného" a plochého hard rocku řady současníků. Charakter skladeb a jejich konzistenci jsi vystihl dobře. Mě ale tebou kritizovaná "The Crunge" baví už pro tu protiváhu vůči okolním písním. Četl jsem, že ten "rozbitý" rytmus přinesl Bonham a Jones do něj vymyslel basovou figuru, zbytek prý kluci vyjamovali. Není to jejich první pokus o vyšinutí z rytmu, ale tady došli asi nejdál. Chápu ale, že se to nemusí líbit každému. Naopak s tebou souhlasím u "D'yer Mak'er", ty jsi muzikant, viď? Klasická houpačka mě taky nebaví a taky mě nenapadá, jestli mám k jiné jejich písni tak negativní vztah. V té písni není žádný nápad, jenom se to tak sune odnikud nikam. Nebudu to protahovat, já bych jim za Houses of the Holy dal o bod víc, ale napsal jsi to dobře. Jen tak na okraj: "No Quarter" je podle mě jedna z nejúžasnějších písní, kterou udělali.

hejkal @ 08.01.2011 08:05:29
Súhlasím, Led Zeppelin je skupina širokého spektra žánrov a výrazov, dokumentujúca genialitu štrvorice muzikantov z najmuzikantskejších. To, že nie všetko na jednej kope mi úplne sedí, na tomto nič nemení. A áno, som síce muzikant, ale teoreticky podkutý pomerne vlažne. Aj preto trieskam do bubnov (tu je smajlík).

gunslinger @ 08.01.2011 08:27:50
dobrá recenzia... na to že som led zeppelin die hard fan takmer zo všetkým s tebou súhlasím .. hoth album je úplne iný ako tie predošlé ale aj tak je vynikajúce
hádam žiadna skupina nemala za sebou 6 takích takmer dokonalích albumov ako práve zeppelíni .............3 hviezdičky

PaloM @ 08.01.2011 09:07:03
gunslinger: prosím ťa, nehnevaj sa, lebo je to tu akési urážlivé v poslednej dobe :-)
píše sa "takých takmer dokonalých albumov"
a mäkké "i" je napr. "takí ľudia", "dokonalí hráči",
ale "taký človek", "dokonalý hráč".
Rád čítam tvoje príspevky a neber to osobne, upozorňujeme aj iných - na českú aj slovenskú gramatiku.

S hejkalom sa dá súhlasiť, ale až tak prísny by som nebol. Na štúdiovky Led Zeppelin neviem byť kritický.

Filozof @ 08.01.2011 17:35:28
Hejkal
Vážím si toho, že jsi sem dal tuto recenzi, jíž ses "dotkl nedotknutelných".
A ještě víc si vážím následných komentářů, z nichž Tě ani jeden za to neodsoudil.
Mám na tuhle desku sice trochu jiný názor, ale to je normální a zdravé. Nicméně jednu poznámku si neodpopustím - v místech, kde píšeš "toto nejsou Zeppelíni" jsi Zeppelíny nepochopil. Právě toto jsou Zeppelíni - nestagnující, rozkročení i do jiných žánrů a zkoušející překvapit a neopakovat se.

hejkal @ 08.01.2011 18:09:25
Filozof - Problém s rozkročením je, že ak sa to preženie, prasknú gate. Zmienená pesnička by v takých 80. rokoch žiarila a všetci rockeri by na ňu svorne ukazovali prstom. Ale Led Zeppelin? To je predsa úžasné vykročenie zo žánru... Výsledok ma nepresvedčil.

Caine @ 09.01.2011 00:37:38
S touto recenzí tedy nesouhlasím. Pro mě jsou Houses of the Holy jednou z nejlepších desek Led Zeppelin. Rozhodně nejlepší až do In through the out door.

AndyB @ 10.01.2011 23:41:11
Kdybych se na diskografii Led Zeppelin díval jen z hlediska atmosféry jednotlivých alb, pak u mě toto zvítězí. Pouštím si ho, když jsem unavený, nebo když potřebuju zvednout náladu. Zeppelinovsky zamlžená nálada některých písní je mi příjemná. Asi tam dokonce nemám neoblíbenou skladbu. Když si chci ale užít Led Zeppelin jako živel, sáhnu po jiném albu, zpravidla starším.

07.09.2007 miguel7 | #

Když nad tím tak přemýšlím, tak se u mě alba Zeppelínů předhánějí v momentální oblíbenosti a nějaký ten čas, kdy mi v hlavě běží jen a jen to jedno album.
Momentálně je to HOTH. Tohle album mne nedostalo hned na poprvé. Je pro mne něco jako Presence, které má taky tu slupku, pod kterou jde nahlédnout až po několikátém poslechu a jde to pomalu a postupně, ale zato výsledek je pak bombastický. Od té doby co jsem mu přišel na chuť, je jedním z nejoblíbenějších alb. Je i zároveň jedním z nejgeniálněji propracovaných.
Zastavím se jen u pár oblíbených fláků z tohoto alba.

Rain song je snad úplně první song LedZep, který si našel ke mě cestu a byl tehdy mým sluchovým buňkám nejbližší. Přeladěná kytara, geniální akordy, do toho občas zatrdlinká elektrická kytara, která záměrně připomíná kapky deště. Jimmy si vůbec na tomto albu vyhrál s kytarami(jako vlastně na každém albu:) a do hlavních motivů přidává často jen pár tónů, které ale vystihnou, co tím chtěl básník říci.

Over the Hills and Far Away je mou nejoblíbenější skladbou z tohoto alba. Na první poslech se toho odehrává až příliš moc. Intro je super, chytlavé, zas geniální a dnes snad už klasické vybrnkávání, které vezme dech každému člověku, který hraje aspoň rok na kytaru. K propletenci kytar se přidává jemným a klidným hlasem Plant. Po minutě a půl přichází jízda a Robert hned rozbalí svůj "stratosférický" ječák. SUPER! Tři sloky, mezi nima vyhrávky, které je oddělují od sebe, následují další melodie Jimmyho, které hlásí, že přichází sólo. Po zběsilé exibici Jimmyho kytar se zas hlásí Plant s dvěma slokama a závěr pomalu přechází do klidu, kde už zní jen melotron.Bomba a rád ji i hraju na gejtru

Dancing days s perfektně vystaveným riffem Jimmyho s podporou Jonesyho kláves.

No Quarter baz nějakého rozepisování, další moje oblíbená a to se záverečnou The Ocean je opravdu závěr jak má být!

Co skladba, to skvost. Opět! Já nevím co bych vytknul tomuto albu. I písně které jsem nejmenoval zbožňuji, leč jmenované vedou. Zas mě ti "čerchmanti" jednou dostali!
reagovat

29.04.2007 Gattolino | #

Páté album Zeppelinů je opět výbojem do neznámých vod, skvělou prezentací virtuózní Jimmyho kytary, Robert se zde pouští do neověřených pěveckých poloh, na tolik vzdálených vikingskému vřískotu nebo bohatýrským bluesovým orgasmům předchozích alb.
Už otvírák je mnohovrstevnatou koláží pádící ve strhujícím tempu pod Robertovým vzrušeným falzetem, vypjatá energická a vzrušující záležitost, prakticky neoposlouchatelná věc. Použití John Paulova melotronového orchestru v následující dlouhé baladě Rain Song, mnohdy riziko kýčového prvku v rockové skladbě, je zde jen umocněním nádherné melodie z rodu skvělých písní jako byly That´s the Way nebo Thank You. Její keltsky melancholický odstín skvěle ladí k mystickému obsahu. Celé album se ovšem nese na velmi optimistické a prosluněné struně, odráží jedno z nejšťastnějších období kapely, a další extatickou radůstkou je Over the Hills, jehož akustický úvod vešel do historie, a i rocková gradace písně je vzdušná a odvázaná, bezstarostná a hravá. Vysloveně legráckou a muzikantským odlehčeným odvazem je totálně netaneční The Crunge se záměrně rozbíjenými rytmy, na koncertech rozpustile vsunovaná například do Whole Lotta Love. Na desce opravdu už nic příliš temného a vážného není k nalezení, Dancing Days je další z mistrných, klouzavě naolejovaných riffů, jejichž samozřejmost a jednoduchost fascinuje i po více než třiceti letech. D´yer M´aker může buďto strašně prudit nebo nadchnout, nebo i obojí. Každopádně dokazuje, že mistrům rocku není žádná sranda cizí. A Bonzo rachotí jako dobře nastartovaná mlátička. Nadýchané náladě se snad jedině vymyká No Quarter, trochu (do této doby)nezeppelinovská záležitost, ale to tajemno a severská mystika Thorových větrů, to je pravá Plantovská romantika, která zatím vystrčila růžky na každém albu. A nezaměnitelná zeppelinovka na konec, ovšem zase s tím záhadným falzetíkem, který jako by strašil, že velký Robert ztratil hlas. Ale žádný strach, neztratil, na dalším albu se po tomto manýristickém odskočení opět vrátí k agresivně mužnému projevu. Někteří kritici tuto desku rozcupovali, a je pravdou, že mezi čtyřkou a Physical Graffiti se deska s kopcem a lezoucími děvčátky jeví jako taková trochu ujetá podivnůstka. Ale přitom je to snad jedna z nejodvázanějších a nejtroufalejších desek slavného kvartetu vůbec.
reagovat