Reakce na recenzi:

Gattolino - @ 29.04.2007

Páté album Zeppelinů je opět výbojem do neznámých vod, skvělou prezentací virtuózní Jimmyho kytary, Robert se zde pouští do neověřených pěveckých poloh, na tolik vzdálených vikingskému vřískotu nebo bohatýrským bluesovým orgasmům předchozích alb.
Už otvírák je mnohovrstevnatou koláží pádící ve strhujícím tempu pod Robertovým vzrušeným falzetem, vypjatá energická a vzrušující záležitost, prakticky neoposlouchatelná věc. Použití John Paulova melotronového orchestru v následující dlouhé baladě Rain Song, mnohdy riziko kýčového prvku v rockové skladbě, je zde jen umocněním nádherné melodie z rodu skvělých písní jako byly That´s the Way nebo Thank You. Její keltsky melancholický odstín skvěle ladí k mystickému obsahu. Celé album se ovšem nese na velmi optimistické a prosluněné struně, odráží jedno z nejšťastnějších období kapely, a další extatickou radůstkou je Over the Hills, jehož akustický úvod vešel do historie, a i rocková gradace písně je vzdušná a odvázaná, bezstarostná a hravá. Vysloveně legráckou a muzikantským odlehčeným odvazem je totálně netaneční The Crunge se záměrně rozbíjenými rytmy, na koncertech rozpustile vsunovaná například do Whole Lotta Love. Na desce opravdu už nic příliš temného a vážného není k nalezení, Dancing Days je další z mistrných, klouzavě naolejovaných riffů, jejichž samozřejmost a jednoduchost fascinuje i po více než třiceti letech. D´yer M´aker může buďto strašně prudit nebo nadchnout, nebo i obojí. Každopádně dokazuje, že mistrům rocku není žádná sranda cizí. A Bonzo rachotí jako dobře nastartovaná mlátička. Nadýchané náladě se snad jedině vymyká No Quarter, trochu (do této doby)nezeppelinovská záležitost, ale to tajemno a severská mystika Thorových větrů, to je pravá Plantovská romantika, která zatím vystrčila růžky na každém albu. A nezaměnitelná zeppelinovka na konec, ovšem zase s tím záhadným falzetíkem, který jako by strašil, že velký Robert ztratil hlas. Ale žádný strach, neztratil, na dalším albu se po tomto manýristickém odskočení opět vrátí k agresivně mužnému projevu. Někteří kritici tuto desku rozcupovali, a je pravdou, že mezi čtyřkou a Physical Graffiti se deska s kopcem a lezoucími děvčátky jeví jako taková trochu ujetá podivnůstka. Ale přitom je to snad jedna z nejodvázanějších a nejtroufalejších desek slavného kvartetu vůbec.