Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 19.05.2013

Když vyšlo dvojalbum Led Zeppelin – Physical Graffiti – byl jsem na vojně a dostupnost hudby – zejména té zahraniční, byla pro mě výrazně omezena. Kupoval jsem si ale časopis Melodie a tam jsem byl o jeho existenci informován. Trvalo ale velmi dlouho, než jsem měl možnost album vyslechnout celé.
Později mě jako vinylové dvojalbum poslal z USA kamarád a k mému velmi nemilému překvapení jsem zjistil, že druhá část alba je výrazně prohnutá a nedá se přehrávat. Nakonec mi kdosi poradil, že mám oslovit Gramofonové závody v Loděnici u Berouna, kde se vyrábějí desky a že by snad tam mě mohli vinyl „narovnat“. Vykorespondoval jsem s nimi nastalou situaci a o mě nabídli, že bez záruky se o to pokusí. Asi za týden přišla deska zpátky s tím, že narovnání se sice podařilo, ale že při tom procesu došlo ke zpečení drážek a proto že album není přehrávatelné.
Byl jsem z vývoje situace tak roztrpčen, že jsem si pak dlouhá léta tohle dvojalbum nepořídil. Až v době CD jsem nějak neodolal a jako digipack jsem si ho zakoupil do sbírky. Protože jsou Led Zeppelin moje intimní záležitost a na jejich hudbě jsem vlastně vyrůstal, rád se ujmu vlastní recenze, třebaže počet skladeb dvojalba ji „natáhne“. Tak: let´s go!

CUSTARD PIE – úvodní riff se nese přesně v duchu zeppelinovské hudební filozofie. Napsat úderný a nosný riff, na kterém by skladba mohla hrdě stát. To se tady podařilo bezezbytku. Plant se mi zdá při zpěvu mírně potlačený v interpretaci, ale výrazně sem vloží téma foukací harmoniky, které je nějak elektronicky upravované (?). Samozřejmě tady šlape Bonhamova baterie v tom jeho hřmotně dunivě „těžkopádném“ duchu s řadou výtečných breaků. Page svůj pořadně nabroušený tón kytary dává plně do služeb celku a občas k tomu přišlápne wah wah pedál. Jonesova baskytara jede přesné unisono, ale rovněž sem nahrál i clavinet Hohner D6, jak rozpoznávám jeho kovový zvuk. Výtečná skladba, ale víceméně žádné velké překvapení….

THE ROVER – další model klasického hard rocku podle těch nejlepších pravidel s dominujícím soundem elektrické kytary a s řadou výtečných bubenických breaků. Page má stále štěstí na vymýšlení chytlavých riffů a nepouští se do žádných krkolomných dobrodružství. Trochu mám pocit, že by tenhle model mohli převzít v určitých fázích takoví Rainbow, kteří o rok později startovali na britské scéně. Jonesova baskytara hraje víceméně nepříliš nápaditou basovou linku. Zdá se mi na byl na starších albech vynalézavější, a Pahe do mezihry vkládá suverénní kytarové sólo, strhující svým soundem, ale neřekl bych, že nějak superobjevné. Melodická linka je dána a Plantův vokální podíl má hodně expresí a emocí svého vyjadřovacího jazyka, ale i tady se mi zdá, že se v tom celkovém pojetí neprobojoval do svého frontmanství tak, jak jej už léta vnímám. Úderná skladba!

IN MY TIME OF DYING – tady se bude experimentovat s blues, jak vidno a slyšno z protahovaných tónů Pageovy kytary. Blues je nedílnou součástí Led Zeppelin a tak člověka nijak nepřekvapí, že i zde nechybí. V rámci toho, co doposud zaznělo, je tahle skladba „experimentem“. Moc se na ni nedá tancovat, ale spíš se dá poslouchat. Page si pohrává se základním motivem a tady už mohu prohlásit, že Plant je v oné roli frontmana, tak jak ho očekávám. Téma ovšem není příliš povzbudivé, jak už napovídá sám název. Akcenty rytmiky a důrazných úderů Bonhama ve spojení s Jonesem se po několika taktech rozbíhá, zastavuje a přichází výrazné zrychlení a motiv, třebaže se nám ze skladby neztrácí, je pojednou rozsekán na spousty malých kousků s nápadně neuroticky znějícími rytmickými akcenty v klasickém zeppelinovském pojetí. Skladba má řádnou porci energie, jen co je pravda a v oné rychlejší fázi se Page změnou barvy tónu dostává na další platformu, kde mistrovsky rozechvívá tóny a skladba se stává vynikajícím příspěvkem na albu. Teď už se můžeme roztancovat, stejně jako zaposlouchat do jemných i výbojných nuancí téhle dravé hudby. Jeho kytarové finále mi zní najednou hodně jižansky a ten výrazný znásobený bonhamovský superbreak mě absolutně dostává. Plantovské emocionální vzývání a tlak na dynamiku mají tygří dravost a syrovost. Opakované téma se schematicky opakuje do nekonečna a dá se jen těžko předpokládat, kdy tahle bluesrocková smršť skončí…

HOUSES OF THE HOLY – kašel ve studiu a nějaké vzájemné hlasové pokyny…. Další pevný rockový riff. Tenhle model zní víceméně písničkově srozumitelně. Jak napovídá název – souzní s jejich pátým řadovým albem. Jestliže jsem měl výhrady vůči Jonesovým basům jinde, tady musím konstatovat, že jeho výrazný tón a rozvibrovaný tón jsou řádně slyšet a táhnou skladbu společně s bonhamovsky dusavou baterií. Kytarové téma je víceméně mlýnek, který se čeřen několika akcenty nemění. Plant je zde ovšem se svým zpěvem rozpoutaný jako přírodní živel. Kompozičně se zde ale neděje nic výjimečného a melodická linka je víceméně předvídatelná. Uvítám ovšem v mezihře kytarové sólo, které jede proti melodii, ale jehoi barva se mi zdá jaksi matná…

TRAMPLED UNDER FOOT – šlapavý rytmus jako ve funku. Jonesovým basům tadya výtečně sekunduje už jednou zmíněný clavinet Hohner D6, která „posiluje“ basovou linku. Také sem Page vymyslel úderný riff, který skladbě vévodí a který už nezapomenete. Rytmus se hrne vpřed jako parní stroj, pulsuje, duní a hřmí a musím obdivovat tu nádherně vyprecizovanou vzájemnou souhru. Clavinet doistává uprostřed skladby příležitost k sólové exhibici. Jones na něj hraje suverénně, ale neutápí se v nějakých bezbřehostech. Page koloruje kvílejícími tóny harmonickou strukturu a Plant se opírá do hlase. Jeho podíl je nezpochybnitelný, ale díky vítětězství rytmu nad melodií nemá zase tolik práce a tak si spíš pohrává s akcentovanými motivy. Spojení hard rocku s funkovou elastičností a rytmickou monotóností Led Zeppelin sluší. Žádná podobná skladba se v předešlém repertoáru kapely neobjevuje…

KASHMIR – od prvních tónů cítím napětí. Stupňování harmonické struktury a melodická linka, která se matematicky opakuje v součtu daných tónů má v sobě mimořádnou podmanivost. Osobní tady cítím vliv francouzského impresionisty Maurice Ravela, ale i zálibu Page v orientálních harmonií. Spojení arabské, indické a evropské hudební tradice se zde děje ve vskutku objevných kulisách. Pokud jsem hledal na albu nějakou pronikavou progresi, myslím, že tahle skladba v mých očích aspiruje na to nejlepší, co se sem podařilo vložit, třebaže projekt ještě zdaleka není u konce. Prolínání rockové kapely se smyčci, mellotronem zní místy až mysteriózně a Plant se svým strhujícím projevem výtečně dynamicky dostává do uměleckého rauše. Fantastický příklad skladatelské a především aranžérské geniality kapely. Trochu jsem překvapen, že pod skladbou není podepsán i Jones (?). Ta hypnotičnost rytmu a celkové napětí až vzrušení, které vygradován nemůže zůstat bez duševní odezvy. Mnohovrstevnaté, homogenní a expresivní od začátku až do konce.

IN THE LIGHT – úvodní téma zní jako indická meditativní hudba. Pracují zde synthesizery, které drží základní astrální tón, ale zároveň naříkají a bzučí v nesmírném nekonečnu rozsvícené oblohy pod poledním sluncem. Výrazné odbočení od dosavadní koncepce. Vstoupí sem elektronicky upravený clavinet a naříkavý Plantův vokál, který je nazpíván playbackerm a rovněž i on je elektronicky upraven. Důrazný rockový nástup sem přivede Bonhamovy bicí a zvukové elektrické modulace Pageovy kytary. I zde nechybí důrazný riff, který podmiňuje atmosféru. Elektrické piano sem přichází se zajímavou mezihrou, do které se vklíní další téma opakujícího se schématu. Rockový základ se vytratí a jsem zase v oné imaginární indické meditaci za asistence synthesizerů a clavinetu a opět vnímáme Plantův naříkavý vokální projev a ten rockový podíl je opět zpět a hypnoticky se opakuje neustále dokola a přináší sem další prvek napětí a proměnlivosti. Tohle je spojování klasického „zeppelinismu“ s novými prvky elektronického podílu, který v polovině sedmdesátých let už „musel“ být zastoupen snad u každé rockové kapely, která hledala nová a odlišná východiska. Pageova kytarová témata mají pořád velmi slušný kalibr a Bonhamova rytmika podmiňuje jejich sílu….

BRON-YR-AUR – akustické kytary už mi na albu chyběly a tušil jsem, že dřív nebo později sem proniknou. A už jsou tady. Page opět kouzlí s nádhernou melodickou strukturou ve vybrnkávaném tématu, které opisuje kytarový mlýnek. Vnímám zde i mandolíny. Melodie je folkově rozsvícená a jasná a tóny zurčí jako potoky a říčka ve Walesu, kde leželo místo, které dalo písni název. Krásné intermezzo a příjemná vsuvka!

DOWN BY THE SEASIDE – střídání mollových a durových akordů a vedle kytar i práce elektrického piana, jehož přediva vnímám mi sem přináší vliv country. Příjemné na poslech, ale po vývojové stránce se mi zdá podobný podíl skladby jako spíš úkrok zpět. Elektrická piana jsou zde nahrána playbackem a společně s procítěnými kytarami zde vytvářejí zásadní atmosféru. Plant zpívá hladivě až mazlivě. Ovšem z toho melancholického snění jsme najednou v nečekané změně a skladba pulsuje, dusá a běží vpřed v rytmických změnách a v rockových podobách, ale jak se dalo předpokládat, zase se vracíme do původního tématu, třebaže ta country-bluesová údernost je výrazně dynamičtější. Nechybějí dokonce i vokální playbackované party. Nic převratného, dobře proaranžovaná písnička baladického typu, ale přesto nic podbízivého nebo laciného. Vyvažování podobného typu skladby je vůči ostatnímu materiálu nutné, aby se zachoval pestrost….

TEN YEARS GONE – krásné melancholické akordické kouzlení. Podle toho je Page čitelný a rozpoznatelný. Nádherně propojené baladické téma s průrazným rockem. Výtečné playbackované kytary se smyslem pro detail i impresi. Plant sem vstupuje spíš pokorně, bez výbojů. Teď už se ovšem rozběhne skladba za pomocí rytmických postupů, ale ten motiv rozlamovaných akordů se ze skladby neztrácí a i tuhle skladbu bych si troufnul označit za jeden z nepozitivnějších počinů na dvojalbu, vedle již citovaných. Kytarové sólo se mi líbí. Je zajímavě vystavěné a mění barvy. Pageova kytarová genialita nespočívá jenom v rychlosti, ale i v jemné hodinářské práci. Skladba má řadu proměn a barevných odstínů. Napad mě, že kdyby byly některé pasáže hrány výrazně pomaleji, mohly by se objevit třeba na Obscured By Clouds od Pink Floyd, třebaže hudební postupy jsou čitelným zeppelinovským rukopisem. Skladba má v sobě tušenou vnitřní sílu podmíněnou emocemi, ale i výtečným aranžmá, které mě dostává tam, kde mě chce mít…..

NIGHT FLIGHT – důrazný úvod k bytelné rockové skladbě, do které vstupují i klávesy, ale jinak máme co dělat s dalším hardrockovým modelem. Ano, Jones sem po synthesizerech, clavinetu, mellotronu a elektrické pianu přivádí i klasické hammondky a vůbec to nezní špatně. Přesto na mě dělá skladba dojem hardrockách postupů v klasickém rock and rollu, což potvrzuje interpretace i struktura skladby. Strhující číslo pro koncertní ztvárnění, na které fanoušci museli v dané době zabírat. Je zde napětí, strhující drive, řada očekávaných bonhamovských breaků a pumpujících kytarových doprovodu. Plant plný emocí a expresím začátku až do konce.

THE WANTON SONG – vynikající riff. Tohle má přímo ďábelskou sílu. Odhaluje pravou a ryzí tvář Led Zeppelin a potvrzuje, že právě tenhle typ hudby oni vymysleli, pojmenovali a zvítězili. Page je kytarově hodně kreativní a teď dokonce neváhá použit i Leslie box. Základní riff pracuje jako turbodmychadlo. Bonham v tom základním rytmu je přesný a rytmus komplikuje pouze ve spojnicích, ale ty harmonické proměny jsou velmi vítaným kořením. Kytarové sólo je strhující a práce s efekty kolem velmi účinná, ale nijak nadbytečná. Page-Jones-Bonham prostě jedou ve fantastické souhře a také zde se nedá nijak než chválit!

BOOGIE WITH STU – tak tomuhle se říká změna. Klavírní boogie jako víno. Hostuje zde „neviditelný“ Rolling Stone – Ian Stewart. Výtečně sejmutý hospodsky znějící preparovaný klavír s úderným rytmem je doplněn kytarovým tématem na akustickou kytaru a Plant zpívá s velkým nasazením a entuziasmem. Rytmické proměny bicích, percussion, tleskání a závěrečného smíchu ukazují na pohodu při nahrávání a atmosféru zakouřené hospody sed vším ostatním, co k tomu náleží….

BLACK COUNTRY WOMAN – blues pro akustické kytary je dalším velmi příjemným odbočením a příklonem k hudbě mississippské delty. Skladba má spíše sessionový charakter, ale nijak na albu nenarušuje koncepci a vítám její přítomnost. Důrazné údery šlapáků posléze vystřídá práce bicích v základním přímočarém tempu, kdy skladba získává na gradující dynamice a svádí k následování a k jamování. Rovněž foukací harmonika sem patří zcela neodmyslitelně, tak jako důrazné údery na celou bicí baterii. Tak tohle se dá poslouchat nekonečně dlouho a člověka se dostane mimo prostor a čas nebo nelítostnou realitu. Paráda…

SICK AGAIN – podobně jako v úvodu, se budeme loučit dalším syrovým úderným kloubením hard rocku s blues rockem. Hřmotný rytmus a kytarové proměny si velmi dobře rozumějí. V mezihře nahrál Page dvě typově zcela odlišná kytarová témata jak v pojetí, tak soundu a navíc jeho superpřesné doprovody udržují s basy nutné napětí. Bonham se svými bubenickými breaky rovněž vyřádí. Také tato skladba není kompozičně nijak objevná, přesto má svoje strhující charisma a myslím, že je velmi vhodně volena na závěr tohoto dlouhého hudebního výletu…

Patří mezi ty posluchače, kterým se projekt Physical Graffiti opravdu líbí a třebaže Led Zeppelin už na hudební scéně v polovině sedmdesátých let nebyli žádnými nováčky, cítím z jejich produkce stále vynalézavost a kreativitu. Možná se kompozičně nechtěli zabývat nějakými vývojově složitými postupy, anebo spíš vsadili na údernost, čitelnost a srozumitelnost, kterou dokázali výtečně proaranžovat a interpretovat stále na vysoké úrovni. Jsou zde strhující momenty, ale i víceméně předvídatelné postupy. Netvrdím, že dvojalbum je jejich vrcholem, ale považuji ho za velmi důstojný relikt své doby. Nenechali se ovlivnit dobovým jazz rockem, ani art rockem, ale rozvinuli svoje hardrockové a bluesrockové pojetí do strhující podoby. Snažím si představit, že by jedno album bylo ryze elektrické a druhé ryze akustické, v tom by tkvěl asi onen nejprogresivnější prvek, ale zjevně se na nic podobného nemyslelo (také to nebylo tehdy zvykem hrát unplugged). Vynikajíci je samozřejmě i originální koncept obalu alba, který je sice ryze „americký“, ale myslím, že velmi výstižná a kreativní o všech stránkách… Jejich start na vlastním labelu Swan Songs se podařil. Žádná výraznější zaškobrtnutí zde nevnímám a myslím, že pět hvězdiček nabídnu bez uzardění.