Led Zeppelin - Physical Graffiti (1975)

Desku Physical Graffiti dnes hodnotí jako jeden z pěti nejlepších DVOJÁKŮ, jaký kdy rocková hudba dokázala zplodit. Osobní pořadí těchto časově rozměrných nahrávek mám zcela jednoznačné. První příčku obsazuje žánrově nejvšestranější deska co jsem kdy slyšel - Beatles-ácké White album. Na druhé místo řadím pro mne nejpůsobivější art-rockový klenot našeho věku, Floydovské The Wall. Třetí a čtvrtou pozici zabírají mí osobní favorité Marillion s deskami Marbes a Happines in the Road. No a pátá příčka logicky patří největšímu hard-rockovému kusu který byl na čtyři strany lp kdy zaznamenán, desce Physical Graffiti. Můžete se mnou souhlasit či nemusíte, ale v případě právě L. Z. se jedná o celkem neomylný fakt. Alespoň já neznám jinou takto dlouhou tvrdě rockovou desku, která by v sobě absorbovala tolik skvělých nápadů a geniálních myšlenek jejich tvůrců.


Ale vždy tomu tak nebylo. Už mnohem dříve jsem Physical Graffiti znal a vlastnil ho. Ale vůbec jsem se v jeho přítomnosti nebavil a pro mne tehdy obludná délka, značně utahaná a roztříštěná náplň, se spoustou zdlouhavých nezáživných pasáží mne dokonale odrazovala. V té době jsem zeppelíny bral jako dobrou kapelu s dostačujícím výběrem a parádními hity, ale nijak vymezeně jsem se k nim nestavěl a ani je přehnaně nevyhledával. Až velká renesance se kterou přišel obrovský boom jejich repertoáru zapříčinil, že jsem na P. G. dokonale změnil názor.


První desku zahajuje impozantní „nátěrovka“ Custard Pie s velice čitelným Pagem i Jonesem. Přínosné je i nerovné Bonhamovo bubnování a jako úplnou třešničku vnímám intenzivní harmonikové sólo síly parní lokomotivy v samotném závěru skladby. To jsem dříve vůbec neregistroval. The Rover je pro mne jedním z unikátních kusů této kolekce. Opět nádherná práce Pagea na šestistrunku, jeho melodické cítění v riffech je zkrátka okouzlující a nejvíc miluju ty jeho houpající se melodie v refrénu, ty tu skladbu posouvaní do úplně jiné dimenze. In My Time of Dying se dlouho skutečně může jevit jako silně utahaný kus, ale po delším rozjezdu pomalu nabírá dech a už před půlí do vás leje hektolitry energie. Čtvrtá Houses of The Holy stojí i padá s Jimmyho technikou a nápaditostí. Plant taky nezpívá vůbec špatně a manévruje v několika polohách. Nebýt Kashmiru, je pro mne tou nej na desce pátá Trampled Under Foot. Její originální konstrukce s využitím husté spleti Jonesových basů, které kooperují se zapojením clavinetu v rytmu funky, je naprosto nadpozemské. Miluju Planta jak s písní srostl a jaký výraz, sílu a nasazení do ní dává. Barevný odstín nejen jeho zpěvu, ale celé písně je nenapodobitelný. A stejně nenapodobitelná je jednička z Graffiti, píseň Kashmir. Myslím, že neexistovat schody do nebe, byla by to právě ona, která by zabrala trůn pro nejlepší píseň Zeppelínů. Teď se možná budete smát, ale já ji poprvé slyšel se svou holkou někdy v osmnácti v pořadu který sledovala a tím bylo ono příšerné čágo belo šílenci Terky Pergnerky. Někdy v půli devadesátek se kvůli využití této písně v upravené verzi spolu střetli Page a Plant a zmodernizovali její původní verzi pro nějaký tehdejší film, tipnul bych si na Batmana. To je ale vedlejší. Doslova hltám její promyšlenou stavbu s plížícím se Jimmyho riffem, decentní orientální klávesový podmaz i Plantův démonicky uhrančivý vokál. Toto je prostě klenot, který právem patří na hromadu těch nejpůsobivějších skladeb, jaké kdy dokázal jedinec stvořit.


Druhé album začíná magicky hypnotizující In The Light, alespoň pro mne zcela neobvyklou perlou, kterou lze s trochou nadhledu časem rovněž zařadit mezi ty mimořádnější. Bron-Yr-Aur je velice roztomilým Pageovským kytarovým vyznáním. Down By The Seaside úplně zbožňuji. Counry atmosféra je zde podána mimořádně sugestivně a jaksi patřičně nenuceně. Její harmonické výměny jsou čarokrásné a Robert zpívá až dětinsky mile. Nádhera. Ten Years Gone vás zprvu naladí na melacholickou strunu, kterou posléze vystřídá rockovější přístup a jistá přiměřená dravost. Night Flight bych přiřadil do průměru, ale hned následující divoce riffující The Wanton Song má emotivní přístup i několik mistrných hudebních obratů. Po rozšafném osvěžujícím boogie songu Boogie With Stu, střídáme provenience a zamíříme do jižanských oblastí s brilantní Black Country Woman. Jako druhou slabší a zároveň tečkou za albem je píseň Sick Again.


Závěrem bych si dovolil tvrdit, že tohle je nejvariabilnější a zároveň i nejucelenější album Zeppelínů, prostoupené stovkami chutí, ingrediencí a cizokrajných receptur. Dokázat se do něj ponořit a bedlivě poslouchat není jednoduché, ale odměna která na posluchače vzápětí čeká je nemalá.



reagovat

gandalf @ 05.06.2020 08:42:34
Starší kamarádi nás s touto deskou strašili, že je moc těžká. Dlouho jsem ji přecházel a do sbírky zařadil skoro jako poslední z katalogu Led Zeppelin. Není to pravda. Když posloucháte každý disk zvlášť, tak se to dá utáhnout. S hodnocením souhlasím, ale mám oblíbenější koně. Dík za kvalitní počteníčko.

Danny @ 05.06.2020 09:40:13
horyna:
Moc hezky napsáno. Taky mám u "magicky hypnotizující In The Light" zvláštní pocit, to je skutečně perla. A je jich tam víc. Je zajímavé, jak k některé hudbě a některým albům dojdeme až časem. Je to ale logické, je hromada muziky, kterou člověk dokáže poslouchat, až když má dostatečnou poslechovou zkušenost. Neumím si představit, že bych si v 15 letech pustil třeba Chicka Coreu nebo Beethovena.

Vidím Physical Graffiti stejně jako ty, i pro mě je to parádní muzika. A je moc dobře, že jsi na tento skvost upozornil. Díky za to.

PaloM @ 05.06.2020 09:42:30
S hodnotením sa nedá iné, len súhlasiť.

steve @ 05.06.2020 10:23:21
Nazdar horyno. Co se s tebou děje, žes o sobě nedal tak dlouho vědět? Nebyl to náhodou tvůj nejdelší recenzentský půst? Vůbec v poslední době sem nepíše skoro nikdo. Progboard se úplně zastavil. Měli by jste to mrtvolné ticho zas pořádně rozhejbat. S recenzí samozřejmě souhlasím, hlavně s částí kde píšeš o Kashmir. Dobrá práce. Pokračuj. Jen tak dál

Martin H @ 05.06.2020 10:37:30
Tady není co dodat, prostě paráda.
A pokud mě paměť neklame, tak skladba Kashmir byla použita v 90. letech pro film Godzila.

dan @ 05.06.2020 11:29:05
Rappem zprzněná klasika Kashmir, to se jen tak nevidí. Z toho se udělá člověku pořádně šoufl.

northman @ 05.06.2020 11:53:45
Pěkně napsané, dvojalba na pozici tři a čtyři mi nic neříkají. Pro mě rozhodně In My Time Of Dying není utahaný, stylová verze tradicionálu a perfekní hra muzikantů. Na In The Light trochu opisovali u Pink Floyd.

pinkman @ 05.06.2020 12:18:48
Lepší návrat se Horynovi nemohl podařit. Physical Graffiti je těžké téma. Na mě je tam toho až moc. Upřednostňuji přehlednost čtyřky, nebo lyričnost trojky. Navíc je první deska mnohem silnější. Na dvojce se kapela zbavovala vycpávek a je to dost poznat. V souboji s časem vítězí silnější The Wall.

steve @ 05.06.2020 15:22:34
pinkmane kde jsi přišel na to, že na druhém cd jsou staré vycpávky? Nikdy jsem podobnou informaci neslyšel. Velikostně vidím souboj L.Z.versus P.F.jako plichtu.

vmagistr @ 05.06.2020 15:35:43
pinkman, steve: Na obou deskách jsou zužitkované přebytky z dřívějších nahrávání: Bron-Yr-Aur se nevešla na Led Zeppelin III, Down by the Seaside, Night Flight a Boogie with Stu na bezejmenné album a The Rover, Houses of the Holy a Black Country Woman zase na Houses of the Holy - ale to jsou myslím vcelku notoricky známá a snadno dohledatelná fakta.

bullb @ 05.06.2020 17:32:05
vmagistr: samozrejme, máš pravdu. Ja to však nevidím (nepočujem ako prebytky). Predpokladám, že to aj tak myslíš. My takmer seniori máme šťastie: Zažili sme Physical Graffiti "v priamom prenose".
Jednoznačne vynikajúca vec od Led Zeppelin. Tu je namieste otázka: Mali slabý album ? Táto kapela drinou, šťastím a zhlukom všetkých ostatných faktorov je u mňa jedničkou. Porovnávanie s inými, čo i len náznakom nemá zmysel. Sú unikát.
A zistil som, že som "neznámkoval". Hanba mi !

Jarda P @ 05.06.2020 18:04:56
U mě jako celek neobstojí. Zredukováním by z dvojalba vzniklo solidní album, jež by stejně kvalitou nedosáhlo úrovně prvních 4 alb. Navíc plechový zvuk bez dynamiky u mě sráží jeho úroveň do průměru. Tento názor sdílím od data vydání dodnes.

jiří schwarz @ 05.06.2020 18:38:25
Horyno, zde přece jen bych rezonoval s poznámkou Jardy P. Zatímco první 4 alba LZ jsou u mě jasně věci za 5*, předchozí Houses za 4*, tohle lepší tak za 4,5 (koukám, asi jsem dal taky 5 😊). Oproti jmenovaným už chybí jakási zážehová větší jiskra a spontaneita, a vyposlechnout soustředěně celé 2 LP neumím. Vždy začne trochu nudit, II a III i se IV v tahu dám. Zvuk jakoby dutý, a studenější. Hard-rocková dokonalost? Asi ne, i když snaha očividně byla. Jo, Kashmir je nádhernej, i v koncertních provedeních. A ve výčtu nej 2 LP (pravda, Marillion nejsou můj šálek kávy) chybí třeba Jimiho Electric Ladyland. To je rozmanitost v podání génia.

northman @ 06.06.2020 03:35:14
S tím co napsal Jarda P o této desce taky souhlasím, druhá deska je slabší, chybí skladba formátu Kashmir.

Co se týká legendárních 2LP, tak mimo Electric Ladyland postrádám Tommy, Freak Out, Blonde On Blonde, Trout Mask Replica, Goodbye Yellow Brick Road, Tago Mago.

horyna @ 07.06.2020 07:32:36
Srdečně děkuji všem "účastníkům zájezdu s Physical Graffiti" za komentáře. Dál jen ve zkratkách:

gan: myslím si, že není vůbec problém "utáhnout" tuto desku na jeden zátah.

danny: přesně, "k některé hudbě a některým albům dojdeme až časem" - asi to tak má být. Až časem je dokážeme naplno ocenit.

stív: zkrátka jsem neměl čas ani chuť psát, či sem moc chodit. Hold není vždy posvícení :-)

marťas: pravda, byla to Godzila

Že jsou některé písně staršího data je stará baja.

Mně naopak zvuk na P. G. sedí bez problémů.

north: každý máme ty priority jinak nastavené, u mne ani Hendrix, ani Tommy (ostatní neznám, nebo nepslouchám) úrovně Beatles nebo Floyd absolutně nedosahují. Proto tak pětka 2CD v této podobě.

Tohle dvojalbum jsem kdysi dávno slyšel z audiokazety. Byla to kopie dosti mizerné kvality s větším než menším množstvím šumu a vlastně mě hudba, která se hrnula z mého kazeťáku (také mizerné kvality), vůbec neoslovila. Shodou okolností to však bylo Physical Graffiti, které jsem zařadil do své sbírky jako druhou desku od Led Zeppelin. S materiálem, který skupina předkládá na dvojalbu, jsem se vyrovnával a ztotožňoval poměrně dlouho.

První desku jsem si zamiloval a poslouchám ji poměrně často. Úvodní píseň Custard Pie chce opět být tím výrazným začátkem, jak známe z předcházejících počinů. Kompozice je sice postavena na výrazném riffu, ale bohužel druhá Black Dog se nekoná. To samé platí i o druhé písni The Rover, jež je také kvalitním hardrockovým kouskem, ale jako by i jí něco chybělo k úplné dokonalosti. Možná postrádám větší expresivitu v Plantově hlase. Po této přímočaré dvojici přijde skladba In My Time of Dying, díky níž zapomínám na veškeré výtky a nechávám se unášet tímto bluesrockovým skvostem a zajímavým zvukovým experimentem. Skladba je v klidné části postavena na klouzavém kytarovém riffu a Plantově hlasu, jenž zde konečně zazní v plné síle. V rychlejších pasážích rytmika vytváří prostor, aby Page předvedl další ze svých sól, které má opět tu schopnost posluchače vystřelit do jiné dimenze. Bonhamův „neandrtálský“ styl bubnování má naštěstí tu schopnost místy až příliš rozevlátou skladbu uzemnit a nedovolit, aby se z ní stala nekontrolovatelná exhibice. Pokračuje se písní Houses of The Holy, dalším řízným hardrockovým kouskem odkazujícím svým názvem k předešlému albu. Rozverný funky rytmus je typický pro následující Trampled Under Foot, další svižnou záležitost, kterou si celkem vychutnávám, i když vím, že to nejlepší má teprve přijít. Zazní první tóny skladby Kashmir a najednou se ocitám v jiném prostředí vonícím dálkami a exotikou. Orientální motivy se naprosto geniálně snoubí s tvrdostí vyzrálé rockové kapely, která přesně ví, co dělá a jak toho chce dosáhnout. Je zbytečné někoho ze čtveřice vyzdvihovat, protože tady nejsou hráči za sebe, ale jsou součástí něčeho většího. Stačí, aby jeden z nich vypadl, na moment zaváhal, a celý zvukový monolit se zhroutí. To se naštěstí nestane a já si mohu v klidu vychutnat dokonalou souhru a mysteriózní atmosféru celé kompozice. Tohle je jeden z těch okamžiků, kdy se rocková hudba stává uměním v pravém slova smyslu.

Druhá deska začíná skladbou In The Light a opět je zde ten tajemný, orientální pocit, který je zdůrazňován Jonesovými klávesami a Plantovým vokálem. Místy má píseň až meditativní náladu, která je držena při zemi důrazným kytarovým riffem a Bonhamovým hromobitím. Následuje velice příjemná akustická drobnůstka Bron-Yr-Aur, jež připomene dřívější folkrockové skvosty. Lehce countryová Down By The Seaside příjemně plyne a nebýt rychlejších rockových pasáží, asi bych si nevšiml, že tato nasládlá píseň je na albu. To mnohem lepší je následující Ten Years Gone, balada střídající jemné kytarové tóny s hutným rockovým soundem. Pro mě jedna z nejlepších věcí na celém dvojalbu, při níž mám pocit, jakoby celá skupina věděla, že už nemusí nikomu dokazovat své kvality a že si hraje jen tak pro radost. Poté se opět přitvrdí písněmi Night Flight a The Wanton Song. Prvně jmenovaná připomíná klasické rock and rolly, jen místo piana zde zní Jonesovy hammondky. Po této sympatické reminiscenci starých rockových časů přijde mohutný hardrockový nápřah v písni The Wanton Song. Opět se dostavuje ten pocit známý ze starších alb, jakoby se kolem mě všechno někam řítilo a mizelo a jediné, co zůstalo, byla skvělá hudba. Boogie With Stu nás svou náladou přivádí do zaplivané, špinavé knajpy, v níž se sešla náhodná parta hudebníků a jen tak pro potěšení začala muzicírovat. A jelikož toho stále nemají ještě dost, obdaří nás akustickým blues Black Country Woman. Plant zde předvádí hlasovou polohu, která je pro něj typická. Sólo na foukací harmoniku je zde parádní. Posledním kouskem na dvojalbu je píseň Sick Again, typické zeppelínovské zemětřesení a výrazná tečka na závěr.

Na této desce oceňuji tu šíři záběru a schopnost důstojně vybalancovat i občasné slabší momenty. I přesto Led Zeppelin dokáží stále překvapovat, což je sympatické. Vzducholoď stále letí dál a zatím to nevypadá, že by jí hrozila nějaká kolize.

reagovat

POsibr @ 04.01.2016 21:22:23
pre mna osobne je Physical Graffiti ten zlomovy album, s ktorym uz vzducholod zacina klesat za horizont. pocuvanie je to fajn, ale ja to beriem skôr ako take portfolio, ze kapela chce ukazat co vsetko dokaze a aka flexibilna a zanrovo dynamicka je. taka vsehochut. vsak album vlastne aj vznikal niekolko rokov, napriec casmi najväcsej slavy Led Zeppelin - a nalady sa tu nalezito striedaju.

vrcholom platne pre mna, trosku outsidersky, nie je Kashmir, ale prave The Rover, ktoreho "strasidelny" riff sa mi derie pod kozu. v dobrom.

POsibr @ 04.01.2016 21:23:15
a zabudol som dodat, fajn citanie! :)

Martin H @ 05.01.2016 07:12:18
POsibr, zdravím a děkuji za reakci. Jenom si dovolím poznámku. I když je Physical Graffiti nahraná v průběhu několika let a někdo by mohl namítnout, že jsou tam zbytky, co se nedostaly na předchozí alba, tak si myslím, že mnohé rockové skupiny by za takové zbytky daly cokoli. Je to pro mě důkaz, že Page a spol. měli při psaní písní šťastnou ruku a mnoho vyloženého odpadu po nich nezůstalo.

POsibr @ 05.01.2016 09:40:24
samozrejme, to by som si nedovolil povedat, ze su to zvysky. len mi to pripada ako taká kolaz, urcity stylisticky a zanrovy prierez tvorbou. osobne mam radsej predchadzajucich 5 albumov. a suhlasim, ze ine kapely by za takyto album upisali dusu diablovi (a nemyslim tym nahravacie spolocnosti..)

bullb @ 05.01.2016 10:24:04
Pekná recenzia. Ak si uvedomíme, že ide o rok 1975, pričom takí Deep Purple boli na strmo klesajúcej krivke, tak len klobúk dole pred LZ. Tento dvojalbum bol očakávaný po "akože inej" Houses of the holy. Nesklamal. "Cisári" hard rocku naozaj leteli...

Balů @ 28.08.2016 22:47:02
LZ jsou má první a stále trvající hudební láska.

Skupina na prvních pěti řadových albech zaznamenala velmi dynamický vývoj, který je vlastně shrnut na tomto 2LP.
Přesto k již známým inspiracím dokázala přidat zas něco nového.
Přitvrzené funky v písni Trampled under foot
Východní motivy v písni Kashmir a In the light( pro mne až Floydovské uchopení hudby)
A také úžasné Boogie with Stu (s klavíristou R.Stones Ianem Stewartem).

Mnohobarevností hudebních témat mi tato deska připomíná White album-Beatles.
A protože ho obdivuju stejně, je to bez debat 5*

A moje další Deska desek!

Když vyšlo dvojalbum Led Zeppelin – Physical Graffiti – byl jsem na vojně a dostupnost hudby – zejména té zahraniční, byla pro mě výrazně omezena. Kupoval jsem si ale časopis Melodie a tam jsem byl o jeho existenci informován. Trvalo ale velmi dlouho, než jsem měl možnost album vyslechnout celé.
Později mě jako vinylové dvojalbum poslal z USA kamarád a k mému velmi nemilému překvapení jsem zjistil, že druhá část alba je výrazně prohnutá a nedá se přehrávat. Nakonec mi kdosi poradil, že mám oslovit Gramofonové závody v Loděnici u Berouna, kde se vyrábějí desky a že by snad tam mě mohli vinyl „narovnat“. Vykorespondoval jsem s nimi nastalou situaci a o mě nabídli, že bez záruky se o to pokusí. Asi za týden přišla deska zpátky s tím, že narovnání se sice podařilo, ale že při tom procesu došlo ke zpečení drážek a proto že album není přehrávatelné.
Byl jsem z vývoje situace tak roztrpčen, že jsem si pak dlouhá léta tohle dvojalbum nepořídil. Až v době CD jsem nějak neodolal a jako digipack jsem si ho zakoupil do sbírky. Protože jsou Led Zeppelin moje intimní záležitost a na jejich hudbě jsem vlastně vyrůstal, rád se ujmu vlastní recenze, třebaže počet skladeb dvojalba ji „natáhne“. Tak: let´s go!

CUSTARD PIE – úvodní riff se nese přesně v duchu zeppelinovské hudební filozofie. Napsat úderný a nosný riff, na kterém by skladba mohla hrdě stát. To se tady podařilo bezezbytku. Plant se mi zdá při zpěvu mírně potlačený v interpretaci, ale výrazně sem vloží téma foukací harmoniky, které je nějak elektronicky upravované (?). Samozřejmě tady šlape Bonhamova baterie v tom jeho hřmotně dunivě „těžkopádném“ duchu s řadou výtečných breaků. Page svůj pořadně nabroušený tón kytary dává plně do služeb celku a občas k tomu přišlápne wah wah pedál. Jonesova baskytara jede přesné unisono, ale rovněž sem nahrál i clavinet Hohner D6, jak rozpoznávám jeho kovový zvuk. Výtečná skladba, ale víceméně žádné velké překvapení….

THE ROVER – další model klasického hard rocku podle těch nejlepších pravidel s dominujícím soundem elektrické kytary a s řadou výtečných bubenických breaků. Page má stále štěstí na vymýšlení chytlavých riffů a nepouští se do žádných krkolomných dobrodružství. Trochu mám pocit, že by tenhle model mohli převzít v určitých fázích takoví Rainbow, kteří o rok později startovali na britské scéně. Jonesova baskytara hraje víceméně nepříliš nápaditou basovou linku. Zdá se mi na byl na starších albech vynalézavější, a Pahe do mezihry vkládá suverénní kytarové sólo, strhující svým soundem, ale neřekl bych, že nějak superobjevné. Melodická linka je dána a Plantův vokální podíl má hodně expresí a emocí svého vyjadřovacího jazyka, ale i tady se mi zdá, že se v tom celkovém pojetí neprobojoval do svého frontmanství tak, jak jej už léta vnímám. Úderná skladba!

IN MY TIME OF DYING – tady se bude experimentovat s blues, jak vidno a slyšno z protahovaných tónů Pageovy kytary. Blues je nedílnou součástí Led Zeppelin a tak člověka nijak nepřekvapí, že i zde nechybí. V rámci toho, co doposud zaznělo, je tahle skladba „experimentem“. Moc se na ni nedá tancovat, ale spíš se dá poslouchat. Page si pohrává se základním motivem a tady už mohu prohlásit, že Plant je v oné roli frontmana, tak jak ho očekávám. Téma ovšem není příliš povzbudivé, jak už napovídá sám název. Akcenty rytmiky a důrazných úderů Bonhama ve spojení s Jonesem se po několika taktech rozbíhá, zastavuje a přichází výrazné zrychlení a motiv, třebaže se nám ze skladby neztrácí, je pojednou rozsekán na spousty malých kousků s nápadně neuroticky znějícími rytmickými akcenty v klasickém zeppelinovském pojetí. Skladba má řádnou porci energie, jen co je pravda a v oné rychlejší fázi se Page změnou barvy tónu dostává na další platformu, kde mistrovsky rozechvívá tóny a skladba se stává vynikajícím příspěvkem na albu. Teď už se můžeme roztancovat, stejně jako zaposlouchat do jemných i výbojných nuancí téhle dravé hudby. Jeho kytarové finále mi zní najednou hodně jižansky a ten výrazný znásobený bonhamovský superbreak mě absolutně dostává. Plantovské emocionální vzývání a tlak na dynamiku mají tygří dravost a syrovost. Opakované téma se schematicky opakuje do nekonečna a dá se jen těžko předpokládat, kdy tahle bluesrocková smršť skončí…

HOUSES OF THE HOLY – kašel ve studiu a nějaké vzájemné hlasové pokyny…. Další pevný rockový riff. Tenhle model zní víceméně písničkově srozumitelně. Jak napovídá název – souzní s jejich pátým řadovým albem. Jestliže jsem měl výhrady vůči Jonesovým basům jinde, tady musím konstatovat, že jeho výrazný tón a rozvibrovaný tón jsou řádně slyšet a táhnou skladbu společně s bonhamovsky dusavou baterií. Kytarové téma je víceméně mlýnek, který se čeřen několika akcenty nemění. Plant je zde ovšem se svým zpěvem rozpoutaný jako přírodní živel. Kompozičně se zde ale neděje nic výjimečného a melodická linka je víceméně předvídatelná. Uvítám ovšem v mezihře kytarové sólo, které jede proti melodii, ale jehoi barva se mi zdá jaksi matná…

TRAMPLED UNDER FOOT – šlapavý rytmus jako ve funku. Jonesovým basům tadya výtečně sekunduje už jednou zmíněný clavinet Hohner D6, která „posiluje“ basovou linku. Také sem Page vymyslel úderný riff, který skladbě vévodí a který už nezapomenete. Rytmus se hrne vpřed jako parní stroj, pulsuje, duní a hřmí a musím obdivovat tu nádherně vyprecizovanou vzájemnou souhru. Clavinet doistává uprostřed skladby příležitost k sólové exhibici. Jones na něj hraje suverénně, ale neutápí se v nějakých bezbřehostech. Page koloruje kvílejícími tóny harmonickou strukturu a Plant se opírá do hlase. Jeho podíl je nezpochybnitelný, ale díky vítětězství rytmu nad melodií nemá zase tolik práce a tak si spíš pohrává s akcentovanými motivy. Spojení hard rocku s funkovou elastičností a rytmickou monotóností Led Zeppelin sluší. Žádná podobná skladba se v předešlém repertoáru kapely neobjevuje…

KASHMIR – od prvních tónů cítím napětí. Stupňování harmonické struktury a melodická linka, která se matematicky opakuje v součtu daných tónů má v sobě mimořádnou podmanivost. Osobní tady cítím vliv francouzského impresionisty Maurice Ravela, ale i zálibu Page v orientálních harmonií. Spojení arabské, indické a evropské hudební tradice se zde děje ve vskutku objevných kulisách. Pokud jsem hledal na albu nějakou pronikavou progresi, myslím, že tahle skladba v mých očích aspiruje na to nejlepší, co se sem podařilo vložit, třebaže projekt ještě zdaleka není u konce. Prolínání rockové kapely se smyčci, mellotronem zní místy až mysteriózně a Plant se svým strhujícím projevem výtečně dynamicky dostává do uměleckého rauše. Fantastický příklad skladatelské a především aranžérské geniality kapely. Trochu jsem překvapen, že pod skladbou není podepsán i Jones (?). Ta hypnotičnost rytmu a celkové napětí až vzrušení, které vygradován nemůže zůstat bez duševní odezvy. Mnohovrstevnaté, homogenní a expresivní od začátku až do konce.

IN THE LIGHT – úvodní téma zní jako indická meditativní hudba. Pracují zde synthesizery, které drží základní astrální tón, ale zároveň naříkají a bzučí v nesmírném nekonečnu rozsvícené oblohy pod poledním sluncem. Výrazné odbočení od dosavadní koncepce. Vstoupí sem elektronicky upravený clavinet a naříkavý Plantův vokál, který je nazpíván playbackerm a rovněž i on je elektronicky upraven. Důrazný rockový nástup sem přivede Bonhamovy bicí a zvukové elektrické modulace Pageovy kytary. I zde nechybí důrazný riff, který podmiňuje atmosféru. Elektrické piano sem přichází se zajímavou mezihrou, do které se vklíní další téma opakujícího se schématu. Rockový základ se vytratí a jsem zase v oné imaginární indické meditaci za asistence synthesizerů a clavinetu a opět vnímáme Plantův naříkavý vokální projev a ten rockový podíl je opět zpět a hypnoticky se opakuje neustále dokola a přináší sem další prvek napětí a proměnlivosti. Tohle je spojování klasického „zeppelinismu“ s novými prvky elektronického podílu, který v polovině sedmdesátých let už „musel“ být zastoupen snad u každé rockové kapely, která hledala nová a odlišná východiska. Pageova kytarová témata mají pořád velmi slušný kalibr a Bonhamova rytmika podmiňuje jejich sílu….

BRON-YR-AUR – akustické kytary už mi na albu chyběly a tušil jsem, že dřív nebo později sem proniknou. A už jsou tady. Page opět kouzlí s nádhernou melodickou strukturou ve vybrnkávaném tématu, které opisuje kytarový mlýnek. Vnímám zde i mandolíny. Melodie je folkově rozsvícená a jasná a tóny zurčí jako potoky a říčka ve Walesu, kde leželo místo, které dalo písni název. Krásné intermezzo a příjemná vsuvka!

DOWN BY THE SEASIDE – střídání mollových a durových akordů a vedle kytar i práce elektrického piana, jehož přediva vnímám mi sem přináší vliv country. Příjemné na poslech, ale po vývojové stránce se mi zdá podobný podíl skladby jako spíš úkrok zpět. Elektrická piana jsou zde nahrána playbackem a společně s procítěnými kytarami zde vytvářejí zásadní atmosféru. Plant zpívá hladivě až mazlivě. Ovšem z toho melancholického snění jsme najednou v nečekané změně a skladba pulsuje, dusá a běží vpřed v rytmických změnách a v rockových podobách, ale jak se dalo předpokládat, zase se vracíme do původního tématu, třebaže ta country-bluesová údernost je výrazně dynamičtější. Nechybějí dokonce i vokální playbackované party. Nic převratného, dobře proaranžovaná písnička baladického typu, ale přesto nic podbízivého nebo laciného. Vyvažování podobného typu skladby je vůči ostatnímu materiálu nutné, aby se zachoval pestrost….

TEN YEARS GONE – krásné melancholické akordické kouzlení. Podle toho je Page čitelný a rozpoznatelný. Nádherně propojené baladické téma s průrazným rockem. Výtečné playbackované kytary se smyslem pro detail i impresi. Plant sem vstupuje spíš pokorně, bez výbojů. Teď už se ovšem rozběhne skladba za pomocí rytmických postupů, ale ten motiv rozlamovaných akordů se ze skladby neztrácí a i tuhle skladbu bych si troufnul označit za jeden z nepozitivnějších počinů na dvojalbu, vedle již citovaných. Kytarové sólo se mi líbí. Je zajímavě vystavěné a mění barvy. Pageova kytarová genialita nespočívá jenom v rychlosti, ale i v jemné hodinářské práci. Skladba má řadu proměn a barevných odstínů. Napad mě, že kdyby byly některé pasáže hrány výrazně pomaleji, mohly by se objevit třeba na Obscured By Clouds od Pink Floyd, třebaže hudební postupy jsou čitelným zeppelinovským rukopisem. Skladba má v sobě tušenou vnitřní sílu podmíněnou emocemi, ale i výtečným aranžmá, které mě dostává tam, kde mě chce mít…..

NIGHT FLIGHT – důrazný úvod k bytelné rockové skladbě, do které vstupují i klávesy, ale jinak máme co dělat s dalším hardrockovým modelem. Ano, Jones sem po synthesizerech, clavinetu, mellotronu a elektrické pianu přivádí i klasické hammondky a vůbec to nezní špatně. Přesto na mě dělá skladba dojem hardrockách postupů v klasickém rock and rollu, což potvrzuje interpretace i struktura skladby. Strhující číslo pro koncertní ztvárnění, na které fanoušci museli v dané době zabírat. Je zde napětí, strhující drive, řada očekávaných bonhamovských breaků a pumpujících kytarových doprovodu. Plant plný emocí a expresím začátku až do konce.

THE WANTON SONG – vynikající riff. Tohle má přímo ďábelskou sílu. Odhaluje pravou a ryzí tvář Led Zeppelin a potvrzuje, že právě tenhle typ hudby oni vymysleli, pojmenovali a zvítězili. Page je kytarově hodně kreativní a teď dokonce neváhá použit i Leslie box. Základní riff pracuje jako turbodmychadlo. Bonham v tom základním rytmu je přesný a rytmus komplikuje pouze ve spojnicích, ale ty harmonické proměny jsou velmi vítaným kořením. Kytarové sólo je strhující a práce s efekty kolem velmi účinná, ale nijak nadbytečná. Page-Jones-Bonham prostě jedou ve fantastické souhře a také zde se nedá nijak než chválit!

BOOGIE WITH STU – tak tomuhle se říká změna. Klavírní boogie jako víno. Hostuje zde „neviditelný“ Rolling Stone – Ian Stewart. Výtečně sejmutý hospodsky znějící preparovaný klavír s úderným rytmem je doplněn kytarovým tématem na akustickou kytaru a Plant zpívá s velkým nasazením a entuziasmem. Rytmické proměny bicích, percussion, tleskání a závěrečného smíchu ukazují na pohodu při nahrávání a atmosféru zakouřené hospody sed vším ostatním, co k tomu náleží….

BLACK COUNTRY WOMAN – blues pro akustické kytary je dalším velmi příjemným odbočením a příklonem k hudbě mississippské delty. Skladba má spíše sessionový charakter, ale nijak na albu nenarušuje koncepci a vítám její přítomnost. Důrazné údery šlapáků posléze vystřídá práce bicích v základním přímočarém tempu, kdy skladba získává na gradující dynamice a svádí k následování a k jamování. Rovněž foukací harmonika sem patří zcela neodmyslitelně, tak jako důrazné údery na celou bicí baterii. Tak tohle se dá poslouchat nekonečně dlouho a člověka se dostane mimo prostor a čas nebo nelítostnou realitu. Paráda…

SICK AGAIN – podobně jako v úvodu, se budeme loučit dalším syrovým úderným kloubením hard rocku s blues rockem. Hřmotný rytmus a kytarové proměny si velmi dobře rozumějí. V mezihře nahrál Page dvě typově zcela odlišná kytarová témata jak v pojetí, tak soundu a navíc jeho superpřesné doprovody udržují s basy nutné napětí. Bonham se svými bubenickými breaky rovněž vyřádí. Také tato skladba není kompozičně nijak objevná, přesto má svoje strhující charisma a myslím, že je velmi vhodně volena na závěr tohoto dlouhého hudebního výletu…

Patří mezi ty posluchače, kterým se projekt Physical Graffiti opravdu líbí a třebaže Led Zeppelin už na hudební scéně v polovině sedmdesátých let nebyli žádnými nováčky, cítím z jejich produkce stále vynalézavost a kreativitu. Možná se kompozičně nechtěli zabývat nějakými vývojově složitými postupy, anebo spíš vsadili na údernost, čitelnost a srozumitelnost, kterou dokázali výtečně proaranžovat a interpretovat stále na vysoké úrovni. Jsou zde strhující momenty, ale i víceméně předvídatelné postupy. Netvrdím, že dvojalbum je jejich vrcholem, ale považuji ho za velmi důstojný relikt své doby. Nenechali se ovlivnit dobovým jazz rockem, ani art rockem, ale rozvinuli svoje hardrockové a bluesrockové pojetí do strhující podoby. Snažím si představit, že by jedno album bylo ryze elektrické a druhé ryze akustické, v tom by tkvěl asi onen nejprogresivnější prvek, ale zjevně se na nic podobného nemyslelo (také to nebylo tehdy zvykem hrát unplugged). Vynikajíci je samozřejmě i originální koncept obalu alba, který je sice ryze „americký“, ale myslím, že velmi výstižná a kreativní o všech stránkách… Jejich start na vlastním labelu Swan Songs se podařil. Žádná výraznější zaškobrtnutí zde nevnímám a myslím, že pět hvězdiček nabídnu bez uzardění.





reagovat

tykeww @ 19.05.2013 11:44:00
Na tomto albu mě vždy krom kvalitní hudby fascinoval hlavně obal. Díky za recenzi, kvalitní a čtivou jako vždy.

Michálek @ 19.05.2013 17:19:02
Pamatuji si, jak existoval zaručený návod na narovnání "vrtulí" - vyjmout dvě skla ze sekretáře, desku mezi ně a pak do trouby. Bylo na každém, jakou dobu a teplotu zvolí. Někdy se to povedlo, někdy došlo ke spečení drážek... :o)
Jinak Physical Graffiti byla první deska od LZ, kterou jsem kdy slyšel, a jedna z prvních "západních". Dodnes ji mám v přehrávači a hraju hlavně druhou desku. pro mne klasika všech klasik, jinak mám k LZ dost rezervovaný vztah, ale PG můžu vždy.

Cossack @ 19.05.2013 17:33:13
Čekal snad někdo, že by PG nedal 5 hvězd PG?! :-D

Petr Gratias @ 20.05.2013 06:43:55
Díky, pánové... za vaše reakce.
Ano, ten nápad se skly v troubě mně byl rovněž
doporučován, ale přiznám se, že jsem se toho tehdy
trochu bál a tak jsem od toho upustil...
Byla to prostě situace, na kterou nezapomenete ani po desítkách let a mám ji spojenou právě s tímto albem.... zdravím!

PaloM @ 20.05.2013 10:58:30
Môj spolužiak na gympli vyrovnával okraj LP Pink Floyd - Meddle nad sviečkou a tak sme mali všetci nahratú jeho LP platňu aj s pridaným šumom na obrátku. Celkom to zapasovalo do Echoes, možno by sa to aj "Flojdom" páčilo :-)
Díky za recenziu. Tento album, rovnako ako kompletnú diskografiu Led Zeppelin nekriticky obdivujem a s týmto pocitom aj dožijem.

zdenek2512 @ 20.05.2013 12:57:45
Led Zeppelin byla druhá skupina po Beatles, kterou jsem si začal nahrávat.Od té doby ji stejně jako Palo nekriticky obdivuji. I navzdory tomu faktu, že Page si přivlastnil co mohl. Přesto zůstává v mých očích po Hendrixovi nejlepším rockovým kytaristou. Jeho výkon v In My Time Of Dying obdivuji při každém poslechu. Petře napsal jsi to skvěle.

Michálek @ 20.05.2013 14:05:22
Určitě jedna z nejlepších recenzí. Ten zvuk Hohner D6 mne taky vždy uchvacoval a stále uchvacuje. Album je zajímavý nejenom svým obsahem, ale i obalem + nádhernou etiketou Swan Songs.

adam @ 20.05.2013 18:39:34
Ja som pridaval magnetky na prenosku.... a okrem More of the monkees, co bol tvrdy vinyl a tazky jak hovado to fungovalo a nemusel som nic vyrovnavat. Napokon vo veku ked som pocuval platne mi bol pristup k trube zakazany.

zdenek3 @ 21.05.2013 18:37:28
Já si s dovolením zopáknu to, co jsem zde napsal před cca 6 lety.

zdenek3 @ 23.08.2007 12:18:30
Ano.Přes moje milované Jethro Tull,bombastické 3 LP Deep Purple-(In Rock,Machine Head a mé jejich nej Fireball)a záplavu jiných kapel a LP ční toto dvojLP stále na vrcholu mého TOP.A v kategorii song je to bezesporu Kashmir

Pamätám si to presne. Mal som asi 15, práve som sa začal venovať bicím a preorientovávať sa na tú „správnu“ rockovú hudbu, keď som si od krstného požičal várku platní, medzi ktorými nechýbala Physical graffiti. A až na dve či tri skladby som sa ňou ďalej nezaoberal (Kashmir, Rover a tuším The Wanton song). Popri prvých albumoch Led Zeppelin mi prišla obyčajná a nezaujímavá.

Objektívna vsuvka: Album obsahuje niekoľko skvelých skladieb a dosť vaty. Koniec objektivity.

CD (platňa) č.1

Úvod obstaráva vcelku slušná vec Custard Pie, ale okamžite ju zatieňuje krásna melodická The rover.
In my time of dying ma baví, slide blues rock v nekonečných opakovaniach pár motívov, to môžem. Skladba, ktorá by sa dala čakať na predchádzajúcom albume, Houses of the holy, sa pýši predovšetkým príjemným posadeným rytmom a nevtieravým spevom. Trampled under foot ma baví aj napriek tomu, že jej nádych je mierne prostoduchý. Záverečná skladba Kashmir je tak známa, slávna a uznávaná, že k nej nemám čo dodať, iba toľko, že súhlasím. Absolútny vrchol albumu a potvrdenie geniality Led Zeppelin.

Zhrnutie:
Prvá časť diela je veľmi dobrá, minimálne tri skladby sú pecky, dávam štyri hviezdičky.

CD (platňa) č.2

Pomerne zdĺhavá skladba In the light má rozťahaný úvod, v tvrdších pasážach neurazí, celkovo patrí k tomu lepšiemu, čo druhá časť dvojalbumu ponúka. Bron-yr-aur je pekná krátka gitarová vsuvka. Z priehrštia skladieb, ktoré ma nudia je tu ako prvá Down by the seaside. Havajózna pohodička násilne „dotvrdená“ v sóle, to mi príde na Zeppelínov málo. Aj keď sa tempo niekoľkokrát zmení. Ten years gone sa snaží pracovať s obľúbenou formou Zeppelín-like skladby (t.j. krehký úvod, nejaké to nabudenie, opäť pokoj, znovu prituhuje atď.), chýba mi tu však troška viac energie. Obyčajná rockovica Night flight ide jedným uchom dnu, druhým von, na rozdiel od parádne tvrdej a úsečnej The wanton song. Vrchol druhého CD, v ktorom počuť ducha starých dobrých hard rockerov. Boogie with Stu je doslova klavírna vec vytrhnutá z baru, mne sa páči, hoci uznávam, že jej ambíciou nie je vlastne nič, čo dokazuje nijaký koniec. Black country woman je akustická pohoda so suchými bicími, vôbec nič proti nej nemám. Sick again je návrat k hard rocku, neurazí, ale opäť, niečo v celkovom prevedení mi našepkáva, že energia z debutu by z nej urobila skladbu o triedu peckovitejšiu.

Zhrnutie:
Priveľa obyčajnosti na formát Led Zeppelin, dávam slabé tri hviezdy.

Celkový dojem:
Čo je na Physical graffiti asi najväčší problém, je dĺžka. Priveľa skladieb je tu do počtu a okrem toho, že ich skupina nahrala, nemajú inej ambície. Zároveň sa mi občas zdá, že niektoré skladby sú akési unavené a to sa doteraz skupine nestalo... Oproti tomu, skvelé veci typu In my time of dying alebo nesmrteľná Kashmir rozhodne stoja za to.

Celkovo hodnotím ako dobré dielo za tri hviezdy, sú dni, kedy by som dal aj štyri, občas dve, volím strednú cestu.

reagovat

Cossack @ 08.01.2011 13:33:51
No prosím... A jeden můj kamarád považuje právě tuto nahrávku za nej od Led Zeppelin.
Já mám v oblibě I a IV, ostatní alba si čas od času s chutí poslechnu, ale „moji Sabati” ani „Párpli” či „Ufouni” to zkrátka nejsou...

moonySK @ 08.01.2011 16:58:52
Eh ah uch ech....až ma srdce zabolelo, fúha. Podľa mňa album neobsahuje žiadnu vatu (možno až na Boogie with Stu) a určite patrí medzi jeden z najlepších albumov Led Zeppelin. Ja by som ich albumy hodnotil nasledovne:

LZ I - 5
LZ II - 4,5
LZ III - 4
LZ IV - 4,5
Houses of the Holy - 4,5
Physical Graffiti - 5
Presence - 5
In Through the Outdoor - 3,5
Coda - 2,5

A keby prišiel rad na živáky:

Song Remains the Same (audio) - 3
Song Remains the Same (video) - 4
BBC Sessions - 4
How the West was Won - 5

PaloM @ 08.01.2011 17:52:05
Na hejkalove zeppelínske postrehy nebudem reagovať, slabo ich chváli :-) Tento album vo mne dlho dozrieval, na začiatku boli rozpaky, teraz je to sviatok počúvať.

Filozof @ 08.01.2011 17:53:28
Jak už jsem psal jinde - i já vidím toto album mezi nejslabšími od LZ a také bych z něj vybral jen polovinu skladeb na (tím pádem) podstatně lepší 1LP. Kashmir a Boogie With Stu jsou superperly na 6 hvězd, ale příliš mnoho slabších věcí (i když vatou bych to zase nenazval).
Jsem rád, že v to nejsem sám - ta všeobecná glorifikace tohoto dvojLP mi občas už trochu vadí. :-)

hejkal @ 08.01.2011 18:20:53
PaloM - práve preto, že sú velikáni, je môj pohľad taký kritický, to neznamená, že ich neuznávam od hlavy po päty. Keď napíšem vata, je to niečo, čo by stovkám iných skupín vystačilo na nesmrteľnosť. U Led Zeppelin však čakám viac, než ponúkajú tu.

PaloM @ 08.01.2011 18:28:57
Ja viem hejkal ako si to myslel. Dovolil som si to tresknúť zo srandy. Práveže tvoj pohľad mi môže pomôcť začať rozlišovať v ich tvorbe, lebo veľký obdiv býva slepý (a hluchý).

Jarda P @ 08.01.2011 19:47:21
Jsem rád, že se zde objevil názor na Physical Graffiti odlišný od nekritického zbožňování.
Zatímco prvních pět alb stojí na mém žebříčku alb na špici zhruba na stejné úrovni, PG bylo první, které jsem v už době vzniku poslouchal trochu se sebezapřením a zvykal si na něj pomalu více než 30 let. Pro mě jě to nevyrovnané dvojalbum, redukce na album by ho u mě postavilo asi na úroveň předešlých pěti.

miguel7 @ 09.01.2011 13:35:07
Aaauuu. Vidím tu druhý názor a i když jsem se snažil kolikrát dívat na ně kriticky a poslouchat skladby trochu s odstupem, každá mne do puntíku nejen baví, ale některé přímo zamrazí. Je to možné slepou oddaností, ale právě především kvůli tomuto albu jsem jim oddaný. Taková In the Light, především v závěru, tam mám ono mrazení. Stejně tak u Ten Years Gone, nářez Sick Again, In My Time of Dying...Nedokázal bych ani jednu skladbu odstranit.
I když jsem zdrcen recenzí:) jsem zvědav na tvůj další kritický postoj k prvním třem albům, protože je to zas něco jiného než číst pořád samé superlativy a chválu

luk63 @ 09.01.2011 15:44:23
Já se připojuji k těm, kterým se PG líbí, a pokud bych hodnotil, tak za pět. Není zde slabších míst.

martin69 @ 09.01.2011 15:58:09
I já se připojuji k těm kterým se album líbí.

hejkal @ 09.01.2011 18:21:34
miguel7 - prvé dva som už stručne hodnotil, to je jednoducho "ono". A trojku mám takmer dokončenú, myslím, že tvoje nádeje sklamem. :)

AndyB @ 10.01.2011 23:33:53
Já mám k Physical Graffiti nejednoznačný vztah. Mám ho rád a rád se k němu vracím, pravdou ale je, že mohlo být ktarší. Navíc podle mě působí chvílemi i zbytečně akademicky. Na druhou stranu, je na něm řada opravdových skvostů, bez kterých si katalog Led Zeppelin neumím představit. Kdybych hodnotil, asi bych dal tři a půl.

Tak tohle je moje nej album ze všech nej albumů ze všech nej skupin! Jejich čtvrté album se mi líbí stejně, ale proč řadím toto album výš, je že toho bombastickýho materiálu je tu dvakrát víc! Jsou tu všechny příchutě jaké zeppelíni mohou nabídnout. Není nic, co by nedokázali zahrát.

Myslím si že do té doby byli srovnáváni do jedné latě s deep purple, ale po vydání tohoto nadupaného dvojalba a po té strhující turné po americe, legendární koncerty v Earl's Court, si myslím že neměli konkurenci. Nebylo v té době větší skupiny.

První album je nadupané hard rockem, jakému může málo co konkurovat. Hned dva vrcholy, na které jsem slyšel už spoustu coverů, se zapsaly do dějin musiky. První je monstrózní, improvizační In my time of dying, kde se teda všichni předvedli! Kytara je naprosto šílená, bicí salvy a dělobuchy které tu jsou, sem ještě nikdy neslyšel. Plant má daleko agresívnější hlasivky než na předchozím albu. Druhým vrcholem je Kashmir-neskutečná, nekonečná bomba!
Mezi nima jsou narvaný takový husťácký pecky, jako jízda trampled underfoot, husťáckej rif v houses, perfektní úvodní pohodovka a nádherná melodická the rover.

Po nářezu prvního alba přichází oddych. Oddych? kdepa, to je jen intro k jednoduché, ale geniální epické písni. Žeru ty kytarové vyhrávky na konci a plantovo "light,light,light, in the light
Pak nádherné vybrnkávání, které se snažím marně naučit, pak snad jediná baladická věc no a pak další zářez mezi tzv. titánské song. Ten years gone. Ta melodie je tak chytlavá a lehce zapamatovatelná. Výborně je zahraná v 77 v seattlu, kde má asi 11min, a to díky tomu valivému rifu, který jedou pořád dokola a do toho ještě melodické solíčkaření jimiho. Pak jsou dva kousky, které k sobě docela patří. První je taková hipícká mrštná night flight a pak hustě tvrdá, těžkotonážní wanton song. Boogie with stu miluju. Miluju na ní všechno. Black country woman jakoby vypadla z trojky, takové dvojče galows pole. A závěr je zas jako hrom! Sick again, klasická hardrocková vypalovačka, s bombastickými přechody, vyhrávkami atd. jízda a od té doby zařazovaná snad na každý koncert.

Je to perfektní album. Na co sáhnou, to se jim daří a nemá slabé místo. Toto album doporučuji všem, kteří slyšeli v životě aspoň jednou pojem elktrická kytara.
reagovat

zdenek3 @ 23.08.2007 10:18:30
Ano.Přes moje milované Jethro Tull,bombastické 3 LP Deep Purple-(In Rock,Machine Head a mé jejich nej Fireball)a záplavu jiných kapel a LP ční toto dvojLP stále na vrcholu mého TOP.A v kategorii song je to bezesporu Kashmir

grge @ 27.03.2008 13:52:09
wfewfe

honanek@seznam.cz @ 19.08.2010 10:02:09
Tolik lidí to preferovalo,že to je k posrání.Asi jsem trubka,ale není to zase taková...Nemůžu si pomoct,doma je nemám (LZ).Dostanu tutově do držky,nic v tom neslyším.

miguel7 @ 19.08.2010 11:40:33
honanek...trochu slušnosti a méně vulgarity by neuškodilo. Každý dělá chyby, ale po tobě se to nedá číst a nechápu ani smysl tvých vět

Apache @ 19.08.2010 16:18:10
Nevidím v honánkově příspěvku nic moc neslušného. Natuplého, to ano, ale jinak no problem.

miguel7 @ 19.08.2010 19:26:13
Reagoval jsem na všechnyjeho reakce...ale asi jsem trichu citlivej:)

honánek.@seznam.cz @ 12.02.2011 16:53:17
Tak,perfektní,tak vohromný,to všechny kapely maj svůj mindrvajkomplexs lidi já nevím...Je to perfektní album...není to tak jak to všichni preferujou...normálka,brnkačka nevím proč to budu dělat--průměrný album.4

zdenek3 @ 25.08.2012 16:12:08
Koukám na recenze PG od LZ a ono je to prakticky přesně 5(pět) let, co jsem napsal krátkou vsuvku k hodnocení tohoto dvojalba.

Právě ho poslouchám ,hraje zrovna Down by the seaside a na svém hodnocení bych nezměnil ani Ň. Naopak po těch letech se více a více odděluje těch několik skvělých desek od různých kapel od ostatního lepšího průměru, průměru a slabších věcí.
Na tomto albu (dvoj albu) není dle mého ani jeden hluchý a slabý tón.O vatě ani nemluvě.
To dvojalbum a III a House of the Holy jsou pro mne ty nej. Asi právě pro to umírnění a více zádumčivé melodiky a určitého pesimistického pohledu na svět než ty tvrdé přímočaré skladby na těch "nejslavnějších" I,II,IV.

zdenek3 @ 25.08.2012 16:13:57
Koukám na recenze PG od LZ a ono je to prakticky přesně 5(pět) let, co jsem napsal krátkou vsuvku k hodnocení tohoto dvojalba.

Právě ho poslouchám ,hraje zrovna Down by the seaside a na svém hodnocení bych nezměnil ani Ň. Naopak po těch letech se více a více odděluje těch několik skvělých desek od různých kapel od ostatního lepšího průměru, průměru a slabších věcí.
Na tomto albu (dvoj albu) není dle mého ani jeden hluchý a slabý tón.O vatě ani nemluvě.
To dvojalbum a III a House of the Holy jsou pro mne ty nej. Asi právě pro to umírnění a více zádumčivé melodiky a určitého pesimistického pohledu na svět než ty tvrdé přímočaré skladby na těch "nejslavnějších" I,II,IV.
Takže za mne těch 6 *.

Album, sestavené ze starších skladeb (nechce se říci "odpadu" z minulých třech alb, protože za ten odpad by jiné kapely platily zlatem) a nových kusů, vyzrálých a útočně se ženoucích vpřed po nádherné stagnaci LZ IV. a odlehčeném experimentálním Houses, je grandiózní dílo, těžící ze všeho uplynulého a obohacující tuto melanž novou inspirací a novým hudebním ohněm. Dvojalbum má oproti předchůdci kompaktní, sevřený, hutný a jednoznačný sound, je ve své sdílnosti úsporně strohé, bez zbytečných manýr, a úderné, monumentální a přitom rozevláté a odvázané. Spontánností se blíží slavné LZ 1. Hymnické skladby Custard Pie a The Rover se nesou na hrdých a majestátných riffech, Plant opustil svůj zjemnělý projev a šel do toho jako pravý drsný rocker. Koncertním bonbónkem, jakoby ekvivalentem někdejšího mnohofasetového hrubého diamantu Dazed And Confused, je tradicionál In My Time of Dying, extatická záležitost umožňující maximální improvizace čtyř mistrů na hranici lidských možností. Ohromným skokem vpřed do neznáma je opus Kashmir, Plantova nejoblíbenější skladba, s orientálně kosmickou melodikou, inspirovaná cestou do Maroka. Podobně "veliká" věc otevírá druhou stranu alba, uvádějící sérii kratších, komornějších čísel, z nichž jsou pro mne nejúchvatnější emotivní skladba Down by The Seaside a stylově čistá najazzlá rockůvka Night Flight. Hutný závěr Sick Again už nese zvuk a náladu budoucího virtuozního alba Presence. Ale tohle, to se opravdu povedlo!
reagovat