Led Zeppelin / Physical Graffiti (1975)

Jakže to Forrest Gump říkal, respektive jeho máma? „Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš.“

Tak tady mám úplně stejný pocit. Pod vymakaným obalem dvojelpé se ukrývá všehochuť složená z toho nejlepšího, co v tom roce ukuchtili muzikanti z celé civilizované části naší planety. Jen si vybrat, kdybys věděl, po čem vlastně toužíš. Milovník umění, neméně tak posluchač, je ve svém charakteru něco jako zmlsaný gurmán, který hledá jen to nejvybranější a neodpouští sebemenší prohřešek. Chce něco, neví pořádně co, a chce to hned. Požadavky tohoto druhu se pak dost těžko plní, a tak se samotní skladatelé a interpreti snaží vytvářet všelijaké dobroty, co by zpovykaného hledače nejen nasytily, ale především nadchly. Problém je, že kritéria má každý poněkud odlišná a trefit se do širšího vkusu je takřka nemožné, neboť termín "širší" je opakem "osobitý". Tudíž je v protikladu toho, čím by vkus měl opravdu být. Ponechám stranou skutečnost, že většinový vkus, potažmo trend, potažmo móda, nemívá se skutečným vkusem nic společného a jde jen o vnější marketingový nátěr, který lidem bez vkusu, a těch je většina, slouží jako jeho vítaná náhražka. Teď se chci bavit o skutečných posluchačích, schopných vytvořit dlouhodobým procesem vlastní škálu vnímání a hodnocení. Těm je totiž předložena právě tato bonboniéra, můžou si spokojeně mlaskat, protože je vskutku z čeho vybírat.

Jak se mohlo nějakou dobu zdát, že předchozí album byl nemožný guláš ze stylu a formy, rychle nás chlapci Zeppelínovic přesvědčili o opaku. Pravý koktejl chutí, vůní a kořenících přísad pro nás přichystali až nyní. Hýřit se začne hned od prvního drnknutí a karneval bez přestání naplno jede celých 83 minut. Po předchozích více, či méně ucelených hudebních kolekcích se albem Physical Graffiti dostává mezi fanoušky skupiny nebývale pestrá a různorodá sbírka písní. Jak je obecně známo, pocházejí z různých období. Tím je dána slyšitelná pestrost, která může být jak ke škodě, tak k užitku. Dost záleží na přístupu. Osobně si tento soubor písní představuji jako kufřík s barevnými drahokamy, co někdo rozsypal do trávy. Jsou rozkutálené do různých směrů, rozběhnuté jako souhvězdí na noční obloze, a ty si je, milý posluchači, pěkně sesbírej. Přičemž zážitek netkví jen v tom nalézání jednotlivých klenotů, hlavní je ten proces hledání. Romantika a dobrodružství prolétávání nekonečně rozsáhlým vesmírem jejich hudby od hvězdy ke hvězdě, nebo chcete-li, pročesávání širého travního porostu, aby ani jedno lesklé sklíčko neuniklo. Mám celý vesmír travního pole pročesán nesčíslněkrát a stále v něm nacházím nové a nové klenoty. Cesta je cíl, hledání je zážitek, a to v případě tohoto alba platí mnohonásobně. Je zde předveden řádně třeskutý muzikální mazec, v němž není místo na poflakování.

Physical Graffiti je album, které jsem sice poznal až v poměrně pokročilé fázi seznamování s tvorbou LED ZEPPELIN, ale jako z jediného jsem poměrně dobře znal od pradávna několik stylotvorných songů. Bylo to dáno tím, že v dobách tuhého diktátu rudých vlajek a lampionových průvodů se v různých hudebních pořadech (no různých, byly dva, Rytmus a Větrník, oba na stanici Vltava) snažili hudební redaktoři sem tam propašovat něco jiného, než rock ze spřátelených zemí a servilní normalizační popík. Dneska se takto chvályhodné akce nedočkáme, současní vypouštěči krátkých úseků muziky mezi reklamami v rádiích mají hudební rozhled a kulturně sociální cítění tak na úrovni Pučmelouda. Takže hoblují furt dokola stejné provařené songy, playlisty udržují léta neměnné, jejich přínos na poli osvětové žurnalistiky v oblasti umění je nulový až záporný. Ne tak dávná doba diktatury vedla některé z publicistů k aktivitě, a ti se aspoň snažili adrenalinově představit něco skutečně zajímavého. Poslech takových pořadů se často sestával mimo jiné z očekávání, zda to něčím neopepří. Často, leckdy na konci sekvence, takže hrozilo useknutí dotyčné skladby, přišel nějaký špek. Pamatuju si, jak jednou povídá, už nevím kdo (Skalka?), že prý si posluchači píšou o něco od DEEP PURPLE. Tak jim tedy z jejich raného období pustí skladbu „Měnící se stíny“. I zaznělo Chasing Shadows z alba Deep Purple (1969). V současné realitě utopie, dnešní playlistový jouda si childosmoukově uslintne, a tím to pro něj končí. Nebo od JETHRO TULL do mě tenkrát naládovali Locomotive Breath, což je pro mne, a nejen díky tomu, celoživotně legendární song. Od našich LED ZEPPELIN jsem se právě touto dějinnou cestou mohl seznámit i s různými skladbami z Physical Graffiti a nejvíc se mi zarylo a vrostlo In The Light. Naprosto neuvěřitelná skladba, jako z jiné dimenze.

Jako neopominutelnou faktografickou poznámku musím zopakovat skutečnost, že skupina na této desce představila nový materiál natočený v roce 1974 vedle pozůstatků z nahrávání předchozích desek z let 1971-73. Vliv na hudební zážitek to má ovšem jen zprostředkovaný a to ve smyslu, že se tímto způsobem přidalo na pestrosti i zábavnosti celého díla. Lze většinou celkem zřetelně rozlišit podle nálady a charakteru jednotlivá období, ukazuje se však současně, že LED ZEPPELIN neudělali slabý song, i když třeba zůstal shodou okolností v šuplíku. To ostatně prokazuje i pozdější kompilační počin Coda (1982), kde vymetli ty šuplíky až do dna a nic dalšího nemělo cenu objevovat. Všechny ostatní rough mixy, early working versions, demo tracks, BBC sessions a další pošahanosti považuji za zhola nepřínosnou snahu vytěžit z fanoušků, co se dá.

Směs starých a nových nahrávek však vede k tomu, že během opakovaných poslechů automaticky pozoruji na albu tu linii dějinného zlomu. Tedy jasně dokážu vnímat nové skladby, jež mají dospělejší strukturu, a pak ty starší s rozeznatelnými kořeny trochu jinde. Je to procházka smíšeným lesem, kde se nejenom střídají druhy dřevin, ale i jejich stáří a vzrůst. Tento jev je vítaný a přispívá významně k plastičnosti hudební krajiny. Nezapomeňme, že první polovina 70. let byla ukázkou překotného kulturního vývoje a během tří let se muzika posunula o větší kus cesty, než v současnosti líně ujde za deset roků. Proto ty odlišnosti logicky musejí být patrné, nemá smysl tuto vlastnost alba Physical Graffiti nějak zakrývat.

Ve smyslu chronologické koherence je na tom lépe LP1. Zde najdeme čtveřici nových kompozic, tedy z roku 1974, jež jsou proloženy dvěma skladbami, co nebyly použity na albu Houses Of The Holy. Oba tyto „outtakes“ jsou kompaktně zasazeny v hard rockový celek a svým provedením nijak nevybočují. Ve smyslu, že jsou to stejné bomby, jako ostatní skladby na této polokouli planety Physical Graffiti. Vůbec, dramaturgické řazení je velmi příjemné, a než nějaké zběsilé střídání nálad pociťuji něco jako rozplétání emocionálního klubka, které je sice pestré, ale dokáže vytvářet tu tradiční, tu moderní a novátorské, a jinde zase trochu exotické vzory a ornamenty.

První dvě skladby drží pohromadě jako dva hard rockové šutry a je velmi příjemné touto vstupní branou s kamennými pilíři do alba vcházet, protože kdo očekává a má rád skladby postavené na tvrdých kytarách, jasně definovaných rytmech a správně kořeněných klávesách, tady najde to svoje. Obzvláště, když v každé písni od osazenstva olověné vzducholodi objevíme, a vlastně stále dokola objevujeme, spoustu malých rafinovaných vtípků, překvapení a detailů. Vrstevnatá hloubka dělá z jejich materiálu surovinu obzvláště bohatou na hutné zážitky.

Ohromujícího vzepjetí témat životních výpovědí se nám dostane ve dvou legendárních skladbách. In My Time Of Dying a Kashmir jsou nejenom pověstné svojí jinakostí, ale také si nelze nevšimnout, jak jsou ve svém sdělení umanutě svěřepé a neústupné. Jejich tlak a jimi vysílané pulsní vlny emocí mají sílu vesmírného kvasaru. Klouzavá kytara v první jmenované je nositelkou záhadně zasněného sdělení v jehož meandrech se rozvíjí tragická osobní zpověď. Jakoby člověk promlouval sám k sobě, snažil se přesvědčit se o smyslu svého bytí, avšak současně o něm pochyboval, což jej vede do sebezáhubné spirály, z níž se opakovaně snaží vyškrábat. Docházejí mu síly a tak se zachraňuje spíše silou svého ducha než pomocí vlastních paží. Právě v této skladbě se střetává několikero nosných motivů a nálad, které navazují a překrývají se, jak v radostnosti, odhodlání, zamyšlení, opatrném ucouvnutí, úprku vpřed, nezlomnosti i bolestném patosu, a to vše v jednolitém plasmaticky rozvlněném celku prostupujícím časoprostorem, který skladba až holograficky vykresluje. Nejenom bomba kapely, ale jeden z nejvýsostnějších songů světové rockové hudby všech dob. A Kashmir? Kashmir se v tomto srovnání samozřejmě vůbec neztrácí, jen je natolik notoricky znám, že by jeho chvála byla nošením sov do Athén. Ačkoliv si nechci Hellas popudit, tak jich tam stejně pár zanesu. Ano, je to druhý vrchol, o jehož výšce se mohou vésti spory, neboť se též ztrácí v oblacích.

V Houses Of The Holy nám pěkně povrzává šlapka, což spíše připomíná trojku. Je uvolněná, veselá až skotačivá a ukazuje tu prosluněnější tvář LED ZEPPELIN, což je moc dobře. Je fajn, když mezi hromadami tíživých balvanů chmur aspoň na chvilku probleskne jasný paprsek a odhalí třeba čarovnou kresbu na jejich povrchu, či ostrůvky blyštivých třpytek. Radosti není nikdy dost. Navíc tato skladba ve spojení s Trampled Under Foot představuje dvojzápřah pegasů s bílou hřívou, co nás mocným máváním křídel unášejí vstříc krajům hojnosti, zábavy a optimismu. Střídání nálad, rytmů a harmonií, šité rukou mistrů, nás doprovází na trase štěstí a lásky.

Je hrozně dobře, že po desce první následuje deska druhá. Jako správně nenasytný hudební fanoušek jsem neustále lačný po Hudbě s velkým H. Tady mi jí servírují dvojitou dávku. Sestava druhého chodu není v ničem proti první ochuzena. Ba právě naopak, když se na úvod rozzáří maják In The Light, každý musí vědět, že se opět chystá něco mimořádného. Něco úchvatného, rozechvívajícího, až omamného. Jak předchozí LP nabízela velesongy, u nichž si bylo těžko představit, že je něco překoná, hned In The Light předvádí, že to klidně možné je. Velebný úvod kompozice se rozvine do všech představitelných i nepředstavitelných nálad, jimiž nás zahalí a nikdy neopustí, neboť v duši vždy malý kousek přetrvává. Kdo jednou v hájemství jeho vkročí, je uhranut a již nikdy uniknouti nemůže.

V dalších osmi skladbách, co zbývají do konce alba, se nacházejí tři nové a pět starších, nově upravených. Je to pěkná směska, sourodá ve své nesourodosti. Poskytuje hravost a potěšení, bez nějakých větších existencionálních otázek a tíživých chmur. Najdeme zde všechno, s čím si LED ZEPPELIN dokážeme z minula spojovat. Dvojice Bron-Yr-Aur a Down By Seaside působí jednotně jako track rozdělený na akustickou instrumentální introdukci a vlastní píseň. Svěží a milé odlehčení, po In The Light vcelku žádoucí protipól. Následující trojice mne dostává do doby zamyšlených hard rockových počátků, kdy se nehrálo na vnější efekt, ale hlavní byla vnitřní nosná myšlenka. Ta byla leckdy podána až introvertně usebraně (Ten Years Gone), jindy písničkově otevřeně až tanečně a jen mírně přitvrzeně (boogie-ová Night Flight), anebo bluesrockově zemitě v pěkně šlapajícím rytmu (The Wanton Song). Tři různé chutě, pokaždé laskomina.

Do konce zbývají poslední tři stopy. Konec u některých děl prostě nechci, a tak zde mám aspoň dobrý pocit z toho, že tentokrát je docela legrační. Zábava je u samého závěru a nikdo se už nebere tak vážně jako na začátku. Dva skvělé a rozverné songy se předhánějí v tom, který bude větší dupárna. Jenže takové country folkové taškařice v podání Zeppelínů, to není žádná lidová šumařina. I zde ukazují, jak lze dělat totéž, co kvanta ostatních zkusila před nimi, a přitom to udělat originálně, osobitě a chytlavě. Není třeba prahnout po ukrytých rafinovanostech, stačí se nechat unášet a natřásat, vibrace vyženou poslední zbytky stesku. Nakonec aktuální věcička zvaná Sick Again udělá úplnou tečku a svým hrubosrstým a poněkud uštěpačně jízlivým tématem i zpracováním může docela solidně nakopnout. Však jde hlavně o tu zábavu, páč unylé umění je pro snoby. Je to celé tak bezvadné, že se nechce ani věřit, jak je to samozřejmé a přirozené.

Tímto dochřestil nábojový pás plný velkorážních bomb, jež byly metány v takové kadenci, že se jejich ozvěny slévají v jednolitém neustávajícím hukotu. Na desce jedna se ocitáme na znovu natočené obdobě bezejmenné čtyřky, kdežto deska dva nás přenáší v čase a prostoru do období Led Zeppelin III. Zde se ukazuje, jak obě alba byla významná. To vše se odehrává ve vyzrálosti a nespoutanosti alba Houses Of The Holy. Syntéza hry kláves, kytary, bicích a zpěvu zde pokročila opět dále a na dvojnásobné ploše dovoluje si naplno užít drahokamy z pokladnice LED ZEPPELIN.

Skupina takto velmi účelně dokázala využít všeho, co bylo smysluplné a použitelné, a neponechala tak prostor pro případné spekulace nad ztracenými skladbami. Přesvědčivě uvedla na trh všechny svoje nápady. Byla by strašná škoda, kdyby se ztratily, nebo vycházely až jako bonusy oficiálních, či jako součásti neoficiálních, vydání pro sběratele.

Na desce se ještě projevil jeden prvek, který musím zmínit. Plantovi slyšitelně v některých místech odchází hlas. Jeho ochraptělost není projevem rockerské drsnosti, objevuje se i tam, kde by dříve byl použit jasný a čistý tón. Zjevně si intenzita jeho pěveckého nasazení vybírá svoji daň a materiál začíná být opotřebován. Kontrast hlasové kondice je znát právě ve srovnání se zařazenými staršími věcmi, v nichž tento problém nemá. Však také na dalších deskách se plant začíná více šetřit a používá mírně odlišnou pěveckou techniku. Výsledek je opět vynikající, ovšem lehkost, naivní mladistvost a svěžest jeho vokálu se již stávají definitivně historií.

Co říci závěrem? Dvojdeska nemá slabé místo, nemá žádnou skladbu k přeskakování. Jako hvězdná obloha není prvoplánově organizovaná, je v ní jedině ta pospolitost, kterou sami nejprve musíme objevit a teprve potom ji vetkneme ve tvář jejího ducha. Hlavně je omračující svojí nádherou a nekonečnou hloubkou. Tuto vzácnou vlastnost se málokomu podařilo do svého díla dostat. Zde se jí můžeme opájet zas a znova bez rizika oposlouchání. Troufám si říci, že 15 skladeb je málo a 83 minuty nestačí. Často si dojem nastavuji kontinuálním zařazením desky Coda, která mi přijde příbuzná a jako pokračování velmi vhodná. Pak si mohu připadat nasycen zážitky, ale stejně se občas neubráním několikerému zopakování téhož poslechového kolečka. Jako ten pohled na noční nebe neomrzí, ani tato deska nemůže být nikdy zcela naposlouchána.

Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1987 Swan Song 55XD-661~2, dynamický rozsah DR13

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Physical Graffiti
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin