Reakce na recenzi:

horyna - @ 05.06.2020

Desku Physical Graffiti dnes hodnotí jako jeden z pěti nejlepších DVOJÁKŮ, jaký kdy rocková hudba dokázala zplodit. Osobní pořadí těchto časově rozměrných nahrávek mám zcela jednoznačné. První příčku obsazuje žánrově nejvšestranější deska co jsem kdy slyšel - Beatles-ácké White album. Na druhé místo řadím pro mne nejpůsobivější art-rockový klenot našeho věku, Floydovské The Wall. Třetí a čtvrtou pozici zabírají mí osobní favorité Marillion s deskami Marbes a Happines in the Road. No a pátá příčka logicky patří největšímu hard-rockovému kusu který byl na čtyři strany lp kdy zaznamenán, desce Physical Graffiti. Můžete se mnou souhlasit či nemusíte, ale v případě právě L. Z. se jedná o celkem neomylný fakt. Alespoň já neznám jinou takto dlouhou tvrdě rockovou desku, která by v sobě absorbovala tolik skvělých nápadů a geniálních myšlenek jejich tvůrců.


Ale vždy tomu tak nebylo. Už mnohem dříve jsem Physical Graffiti znal a vlastnil ho. Ale vůbec jsem se v jeho přítomnosti nebavil a pro mne tehdy obludná délka, značně utahaná a roztříštěná náplň, se spoustou zdlouhavých nezáživných pasáží mne dokonale odrazovala. V té době jsem zeppelíny bral jako dobrou kapelu s dostačujícím výběrem a parádními hity, ale nijak vymezeně jsem se k nim nestavěl a ani je přehnaně nevyhledával. Až velká renesance se kterou přišel obrovský boom jejich repertoáru zapříčinil, že jsem na P. G. dokonale změnil názor.


První desku zahajuje impozantní „nátěrovka“ Custard Pie s velice čitelným Pagem i Jonesem. Přínosné je i nerovné Bonhamovo bubnování a jako úplnou třešničku vnímám intenzivní harmonikové sólo síly parní lokomotivy v samotném závěru skladby. To jsem dříve vůbec neregistroval. The Rover je pro mne jedním z unikátních kusů této kolekce. Opět nádherná práce Pagea na šestistrunku, jeho melodické cítění v riffech je zkrátka okouzlující a nejvíc miluju ty jeho houpající se melodie v refrénu, ty tu skladbu posouvaní do úplně jiné dimenze. In My Time of Dying se dlouho skutečně může jevit jako silně utahaný kus, ale po delším rozjezdu pomalu nabírá dech a už před půlí do vás leje hektolitry energie. Čtvrtá Houses of The Holy stojí i padá s Jimmyho technikou a nápaditostí. Plant taky nezpívá vůbec špatně a manévruje v několika polohách. Nebýt Kashmiru, je pro mne tou nej na desce pátá Trampled Under Foot. Její originální konstrukce s využitím husté spleti Jonesových basů, které kooperují se zapojením clavinetu v rytmu funky, je naprosto nadpozemské. Miluju Planta jak s písní srostl a jaký výraz, sílu a nasazení do ní dává. Barevný odstín nejen jeho zpěvu, ale celé písně je nenapodobitelný. A stejně nenapodobitelná je jednička z Graffiti, píseň Kashmir. Myslím, že neexistovat schody do nebe, byla by to právě ona, která by zabrala trůn pro nejlepší píseň Zeppelínů. Teď se možná budete smát, ale já ji poprvé slyšel se svou holkou někdy v osmnácti v pořadu který sledovala a tím bylo ono příšerné čágo belo šílenci Terky Pergnerky. Někdy v půli devadesátek se kvůli využití této písně v upravené verzi spolu střetli Page a Plant a zmodernizovali její původní verzi pro nějaký tehdejší film, tipnul bych si na Batmana. To je ale vedlejší. Doslova hltám její promyšlenou stavbu s plížícím se Jimmyho riffem, decentní orientální klávesový podmaz i Plantův démonicky uhrančivý vokál. Toto je prostě klenot, který právem patří na hromadu těch nejpůsobivějších skladeb, jaké kdy dokázal jedinec stvořit.


Druhé album začíná magicky hypnotizující In The Light, alespoň pro mne zcela neobvyklou perlou, kterou lze s trochou nadhledu časem rovněž zařadit mezi ty mimořádnější. Bron-Yr-Aur je velice roztomilým Pageovským kytarovým vyznáním. Down By The Seaside úplně zbožňuji. Counry atmosféra je zde podána mimořádně sugestivně a jaksi patřičně nenuceně. Její harmonické výměny jsou čarokrásné a Robert zpívá až dětinsky mile. Nádhera. Ten Years Gone vás zprvu naladí na melacholickou strunu, kterou posléze vystřídá rockovější přístup a jistá přiměřená dravost. Night Flight bych přiřadil do průměru, ale hned následující divoce riffující The Wanton Song má emotivní přístup i několik mistrných hudebních obratů. Po rozšafném osvěžujícím boogie songu Boogie With Stu, střídáme provenience a zamíříme do jižanských oblastí s brilantní Black Country Woman. Jako druhou slabší a zároveň tečkou za albem je píseň Sick Again.


Závěrem bych si dovolil tvrdit, že tohle je nejvariabilnější a zároveň i nejucelenější album Zeppelínů, prostoupené stovkami chutí, ingrediencí a cizokrajných receptur. Dokázat se do něj ponořit a bedlivě poslouchat není jednoduché, ale odměna která na posluchače vzápětí čeká je nemalá.