Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 04.08.2012

Sedmé řadové album Presence mých milovaných Led Zeppelin vyšlo v době, kdy jsem byl na vojně a k návratu do civilu mě čekalo ještě dobrého půl roku. Proto jsem album „nezachytil“ hned začerstva, ale zaregistroval jsem jeho existenci z časopisu Melodie. Pochopitelně byla moje zvědavost namístě, protože jsem si postupně zeppelinovskou produkci na vinylech pořizoval a moje spokojenost nad jejich alby byla až dosud vyrovnaná.
Když se mi album dostalo do rukou, první co mě zarazilo byl jeho obal. Výtvarný design pocházel opět z dílny HIPGNOSIS a George Hardieho, ale z nějakého vnitřního důvodu mě tenhle měšťácký motiv s uhlazenými, sympatickými, spořádanými lidmi demonstrujícími průměrnou rodinu, sedící v nějaké přístavní restauraci, nesedl. Až dosud jsem byl obaly alb Led Zeppelin nadšen, nebo jsem se dokázal ztotožnit s jejich designem a tady jsem pocítil jakési odstředivé vibrace.
Byla tady ještě hudba a tak jsem s velkým očekáváním položil vinyl na gramofon, cože pro mě legendární hardrockový kvartet z Londýna namíchal k poslechu…

ACHILLES LAST STAND – kytarové intro se zkresleným tónem a rozlamovanými akordy mi trochu přivolávají Johna McLaughlina (kterého Jimmy Page mimochodem velmi obdivoval), ale další postup nás už připoutává k hardrockovému modelu vypilovaných riffů, na které byl Page vždycky kadet. Bonhamovy bicí nástroje mají správný dynamický odpich včetně famózních breaků a Jonesovy basy jsou stavebním základem téhle hudební konstrukce. Plant začíná trochu umírněně, ale my víme, že nás teprve čekají jeho famózní hlasové orgie a tak mu popřejme čas. V mezihře Page nahrál playbackované kytarové party se zpěvnou melodickou linku, které se výborně doplňují s akcentovanou rytmikou důrazných proměn. Plant a Page milovali řeckou mytologii a vůbec řecké destinace, kde často trávili dovolené a nějakým způsobem se tahle okolnost promítla i do skladby samotné. Překvapuje mě i vokální linka vícehlasu a místy odklon od hardrockového principu na pokraj art rocku. V každém případě velmi důstojný úvod na albu se všemi zeppelinovskými emocemi v kytarové práci, hřmících bicích a hlasových expresích….. Podobně jako v intru, tak i v outru se nám vrací zajímavé kytarové proměny.

FOR YOUR LIFE – trochu mám pocit, jako bych měl co dělat s příbuznými postupy jako ve skladbě Dancing Days Houses Of The Holy. Dobře se to poslouchá, ale trochu mám pocit, jakoby se zde pracovalo s nápadem, do kterého se implantoval přebytečný a nezařaditelný nápad, který po vhodném aranžmá vytvoří „novou“ skladbu. Mezihra sem vnese trochu nový vítr, ale zase ne tolik, abych mohl svou mínění odvolat. Akordické sjezdy se příjemně poslouchají a bonhamovské akcenty mají patřičnou dravost, ale nějak mi to nestačí a trochu mám i přes řadu polyrytmických proměn pocit jakési stagnace. Pro kytaristu a bubeníka je to inspirativní model, ale posluchač mého typu tápe. Je tady samozřejmě okázalé kytarové sólo, ale ten základ skladby mě připadá po koncepční stránce nějak vyhořený.

ROYAL ORLEANS – hardrock se dostává do postavení klišé, takže se Led Zeppelin v téhle skladbě posunují tam, kde jsme se s nimi ještě nepotkali – k funku. Tahle skladba by dnes mohla posloužit řadě kapel s funkovým zařazením. Je tady sice opět zařazený nosný riff, ale v rytmice se objevuje řada proměn. Bonham vedle svých klasických postupů do spektra rytmů neváhá zařadit i percussion a Jones se svými basy je zcela namístě. Netypická záležitost u které nejsem dodnes ustálen na tom, jak se se skladbou vnitřně vyrovnat…

NOBODY´S FAULT BUT MINE – expresivní motiv mě trochu připomene Black Dog nejen v harmonii, ale i v rytmech. Tady cítím vzdáleně onen bluesový odér. Výtečné prolínání kytary a baskytary a působivé stop timy, které podněcuji představivost a dostávají emoce do varu. Dobře pojednaná skladba, musím se ale přiznat, když jsem ji slyšel hrát naživo ze záznamu ve Snowdonii s akustickými nástroji, tak jsem byl přece jenom více zasažen jeho vnitřní silou. Ale tady jsou Led Zeppelin sami sebou a okamžitě je identifikuji a ukazují nám opět svou míru velkoleposti a dravosti. Rytmicky famózní, stejně jako kytarové proměny se dějí ve velké stylu…

CANDY STORE ROCK – frázování Planta ve zpěvu mě vrací k dřevnímu americkému rock and rollu, ke kterému (stejně jako k blues) Plant vždycky inklinoval. Rytmické motivy propojené s kytarovou prací jsou suverénně zahrané, ale už má pocit, jako bych tohle v nějaké přetransformované podobě slyšel už podruhé a autorská kreativita jakoby v kapele stagnovala. Dobře se to poslouchá, ale od Led Zeppelin očekávám vždy o něco víc než od řady jiných kapel. Skladba na mě spíš dělá dojem jamu bez nějaké jasnější koncepce a posunu o kus dál…

HOTS ON FOR NOWHERE – tahle skladba nezní vůbec špatně, je tady hodně prokreslovaný rytmus s opakovaným schématem. Skladba má působit uvolněně a zpěvně a asi to tak bude a ty spojovací můstky jsou dobře propracované. Nehledejte tady ale nějakou výraznou melodickou linku. Stojíme hlavně na rytmech a na rozvíjeném základním motivu. Kytarové sólo mě ale připadá takové nedotažené a na mistra Page sice dobře proaranžované, ale méně kreativní, což se na předešlých albech zdaleka nedalo říci. V závěru se ovšem Page vytáhne svými rychlými kytarovými běhy a skladbu docela zajímavě zakončí…

TEA FOR ONE – úvodní kytarové téma mě navodí atmosféru už opotřebovaného schématu, ale vzápětí je zda razantní změna. Máme tady blues. Konečně výraznější dramaturgický rozdíl v koncepci alba. Tohle je typ skladby, který mě na albu dosud chyběl, třebaže i zde lze vypozorovat mírný derivát blues Since I´ve Been Loving You. Nejsou zde ale Jonesovy hammondky. Plant zde zpívá ale procítěně a velmi přesvědčivě. Líný rytmus je sice pomalý, ale hutný a kytarový doprovod drásavý a s vnitřním napětím, stejně jako už jednou zmíněná interpretace. Skladba má výtečné dynamické proměny, a jakoby se Page, Plant, Jones a Bonham rozvzpomněli, co na jejich publikum už od devětašedesátého roku bezpečně zabírá. Achilles Last Stand a Tea For One považuji za vrcholy alba.


Na Presenci mi chybí pár věcí, kterých se mi na předešlých albech dostávalo, alespoň jedna akustická balada, použití akustických kytar a foukací harmoniky, také klávesové nástroje (třebaže nepatřily do zeppelinovského inventáře absolutně) by zde mohly získat nějaký miniprostor. Plant v době natáčení na tom asi zdravotně a pocitově nebyl nejlíp a tak mám někdy pocit, že se vyvzdorovaně neměl hned pouštět do nahrávacího procesu.. (to jsou samozřejmě spekulace), jistou únavu a méně expresí v jeho vokálu zde zaznamenávám.
K albu jsem hledal cestu trochu déle, než bych vůbec mohl u Led Zeppelin předpokládat, ale nakonec po několika peripetiích s výměnami album u mě v remasterované verzi zůstalo a jistý respekt si získalo, třebaže na předešlou produkci se hodně dotahuje….
Když se dívám na obal alba Presence, nevím proč, ale v něčem mi připomíná výtvarný koncept alba Wish You Were Here od Pink Floyd. Je to jenom pocit, ale už jsem se ho nějak nezbavil.
S hodnocením to nemám vůbec lehké. Jsem v rozpacích mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami, ale nakonec přivřu oči a ty čtyři jim udělím, ale na příštím projektu už budu méně kompromisní a více kritický…