Led Zeppelin - Presence (1976)

Po dvojalbu Physical Graffiti let vzducholodi začal směřovat mírně dolů. Zemská přitažlivost si začala vybírat svou daň a tím nemyslím jenom Plantův úraz na ostrově Rhodos. Každopádně další deska Presence byla nahrána v poměrně rekordním čase třech týdnů v závěru roku 1975 a na pultech obchodů se objevila v dubnu příštího roku. Když si prohlížím její obal a vidím na něm záhadný tmavý předmět, napadá mě, že by to mohl být zástupný symbol něčeho nadpřirozeného, co řídí naše konání, a nemusíme tomu říkat zrovna Bůh.

Ale dost planého filozofování, předmětem našeho zájmu budiž především hudba. Skupina zde překládá sedm skladeb, jimiž se snaží dokázat, že i po šesti skvělých, mnohdy novátorských albech má stále čím překvapit. A hned úvodní kompozice ukazuje skupinu v jiné podobě, než na kterou jsme byli zvyklí. Desetiminutový opus Achilles Last Stand sice postrádá onen bluesový fundament, ale ten si vynahrazuje neskutečnou energií valící se na posluchače téměř po celou dobu trvání písně. Po klidném intru se píseň rozběhne rychlostí dobře trénovaného závodního koně, základní motiv je neustále atakován dalšími a dalšími výpady Pageovy kytary a Plantův hlas se zvolna dostává do těch výšin, na něž jsme od zpěváka jeho formátu uvyklí z předchozích nahrávek. Kdesi v pozadí však jako bych cítil lehkou únavu a mladistvé jiskření z počátků společné tvorby se pomalu, ale jistě vytrácí. Na druhou stranu se mi velice líbí Bonhamova hra na bicí, která celou píseň posunuje až někam k heavy metalu. Ke druhé písni For Your Life jsem se musel prokousávat podstatně delší dobu a nakonec jsem si ji velice oblíbil. Page zde doslova hýří nápady a ukazuje, že ještě v žádném případě nepatří do starého železa. Zatímco funky Royal Orleans kolem mě prosviští a nechá mě víceméně chladným, čistokrevná hardrocková pecka Nobody's Fault But Mine mi opět potvrdí, že Page dokázal vytvořit riffy ohromující intenzity, které by nechaly chladným snad jen mramorovou sochu. Svižný rock and roll Candy Store Rock s výrazným Plantovým zpěvem ukazuje model, který skupina použila již dříve několikrát a možná i lépe. Hots On For Nowhere je příležitostí, aby Bonzo potěšil svým neandertálským způsobem bubnování. Page kolem základního motivu splétá typické kudrlinky, ale i tak píseň na mě působí trošku kolovrátkovým dojmem. Poslední skladbou na desce je čistokrevné blues Tea For One, další dokonalé skloubení úžasného vokálu a kytarového mistrovství a parádní tečka na závěr.

Myslím si, že album Presence je velice dobrá deska. Sice ji nehodnotím jako vynikající, ale oceňuji její syrovost. Vzducholoď sice ubrala na výšce, ale pořád to byl slušný let.

reagovat

Voytus @ 18.03.2016 15:40:32
Od prvního poslechu jsem na tohle album doživotně zatížen. Skloubení hard rocku a funkových prvků si teprve hledalo cestu a tohle album a třeba Come taste the band v tomhle dost předběhly dobu. Žádný div, že byly čistě rockovými fanoušky přijaty dost chladně.

aselzesarp @ 18.03.2016 17:49:55
Souhlas, taky mam to album rad. Sice to uz neni to, co driv, Led Zeppelin byli v exilu a na albu to bylo znat, ale porad je to velice slusny vysledek a uz jen za prvni skladbu bych dal pet hvezd.

Martin H @ 18.03.2016 18:31:42
Pánové, díky za reakce. Musím se přiznat, že jsem se dost dlouho rozmýšlel, jak Presence ohodnotit. Nakonec jsem přihlédl k tomu, že Led Zeppelin se v některých skladbách přece jenom již opakují, viz Nobody's Fault But Mine, která by klidně mohla být na čtvrtém albu místo Black Dog, a Tea For One silně mi připomínající Since I've Been Loving You. Ale je to pouze můj pocit, vy to můžete vidět jinak.

aselzesarp @ 18.03.2016 20:27:36
Tak jasne, kazdy interpret se casem trosku opakuje. Pro me je tohle jeste porad skvele zeppelini album. Horsi je, co s Pagem udelaly drogy v dalsich letech a co prislo pote. Na jednu stranu si rikam, co by zeppelini predvedli v osmdesatkach, na druhou si myslim, ze nic moc dobreho, protoze Page ani v osmdesatych nepusobil zrovna energicky a ze se mu dari. Led Zeppelin ze sebe proste jako lidi a muzikanti vymackli to nejlepsi, a uz jim dosly sily. Neda se svitit. Bonhamova smrt byla nevyhnutelny dusledek jejich zivotniho stylu. A bez nej to fakt nemelo cenu.,

Protože jsem si diskografii milovaných Led Zeppelin, pro mě pravděpodobně největší rockové kapely vůbec, koupil před 12 roky celou ve velmi krátkém čase, vnímám celou jejich diskografii jako monolit, který dodnes nebyl překonán. Je až neuvěřitelné, s jak nekomerční produkcí (alespoň na dnešní dobu) tento fenomén prodával desítky milionů nosičů a to ještě při absenci singlů. Podceňované album Presence, předposlední v jejich diskografii, již bylo poznamenáno jistými neradostnými událostmi, ale tvůrčí síly zúčastněným rozhodně nechyběly. Vydali totiž geniální dílo, které je opět zcela jiné než alba předchozí, přesto tuto čtveřici bezpečně poznáte po prvních pár taktech...

Má smysl opisovat něco tak niterného a přitom divokého a expresívního, jako je úvodní desetiminutový kolos Achilles Last Stand, u mě jednu z nejfamóznějších skladeb kapely? Neortodoxní rytmus, příval kytarových riffů, naprosto sebejistý Plant a hromová smršť Bonhamových bicích, skladba, která je mou osobní nirvánou, prolamuje v některých momentech hardrockové postupy a omezení a směřuje až do progresívně rockových teritorií. Neznám druhou skladbu v rockové hudbě, která by se takovému vyznění přiblížila. For Your Life - pro mě další zásah do srdce, ano, možná trochu sebestředné představení Jimmyho Page, ale těžkotonážní riff a opět ostrá, expresívní sóla mě zcela knokautují. Těžké metalizované blues, obnažující kapelu až na kořeny. To je rovněž případ další Royal Orleans, ta ovšem obnažuje kořeny LZ ze zcela jiné roviny - je to odlehčený rock´n´rollově funkový formát, kde je Plant jako doma a Bonham s Jonesem zespodu vše bezpečně jistí. Nechybí ani typické ostré Pageovo sólo. Nobody´s Fault But Mine je další skvost, výrazné riffy jakoby líně lezoucí z psychedelického oparu se vznášejícím se Plantem, které se vzápětí změní v poctivou řemeslnou prací. Rytmicky je ale skladba
opět unikátní, podobně jako úvodní kus. Candy Store Rock je opět návratem o pár dekád nazpět do pravěku rocku, ale v podání LZ to má zcela nenucený nádech a samozřejmě precizní provedení, včetně klasických Plantových vokálních výlevů. Poněkud upomíná některé lehčí kusy na druhé straně Physical Graffiti. Hots on for Nowhere je opět rytmicky precizní a dá se říci znovu unikátní. Závěr patří Pageově ohnivé, syrové kytaře. Závěr obstarává po úvodní skladbě asi druhý vrchol alba, fantastické blues Tea for One, které na devíti minutách nabídne dokonalé procítění po všech stránkách. Se zavřenýma očima vychutnávám každý tónový záchvěv a celá skladba mě odnáší někam mimo časoprostor. Dokonalé skloubení zdánlivě protikladných světů, apatického a expresívního.

Na Presence je potřeba se podívat bez neustálého srovnávání s ranou tvorbou a i v kontextu událostí, na které kapela reagovala. Koneckonců, žádná deska LZ nikdy nebyla stejná jako předchozí, na to byli pánové až příliš velcí mistři svého řemesla. Ačkoli tu najdeme všechno to, co kapela ovládala, od rock´n´rollu po těžké blues a hardrock, opět je vše podáno v jiném balení a naservírováno zcela suverénně. Jiné hodnocení než nejvyšší u mě nepřichází v úvahu; u mě na stejné rovině jako III, IV a Houses of the Holy.
reagovat

PaloM @ 10.02.2014 20:29:23
Čítal som úvodný a záverečný odstavec, presne rovnaký názor mám aj ja. Potom som si prečítal tvoj osobný profil.
Ďakujem ti za recenziu a prajem ti, aby si mal stále radosť z koníčkov a nech sa ti darí v práci.

EasyRocker @ 10.02.2014 20:42:34
Díky Palo, taky přeju mnoho štěstí a mnoho objevné dobré hudby pro všechny :-) Je toho v tom dnešním kulturním odpadu zapotřebí ;-) Vidím z profilu, že máme skutečně hodně společných oblíbených interpretů...

aselzesarp @ 11.02.2014 16:41:38
Já upřímně nechápu, proč je toto album považováno za slabé. Ano, je jiné než ta předchozí. Ale to je snad dobře, ne? Na mě působí hodně komplexně a Achilles Last Stand dokážu poslouchat pořád.

Sedmé řadové album Presence mých milovaných Led Zeppelin vyšlo v době, kdy jsem byl na vojně a k návratu do civilu mě čekalo ještě dobrého půl roku. Proto jsem album „nezachytil“ hned začerstva, ale zaregistroval jsem jeho existenci z časopisu Melodie. Pochopitelně byla moje zvědavost namístě, protože jsem si postupně zeppelinovskou produkci na vinylech pořizoval a moje spokojenost nad jejich alby byla až dosud vyrovnaná.
Když se mi album dostalo do rukou, první co mě zarazilo byl jeho obal. Výtvarný design pocházel opět z dílny HIPGNOSIS a George Hardieho, ale z nějakého vnitřního důvodu mě tenhle měšťácký motiv s uhlazenými, sympatickými, spořádanými lidmi demonstrujícími průměrnou rodinu, sedící v nějaké přístavní restauraci, nesedl. Až dosud jsem byl obaly alb Led Zeppelin nadšen, nebo jsem se dokázal ztotožnit s jejich designem a tady jsem pocítil jakési odstředivé vibrace.
Byla tady ještě hudba a tak jsem s velkým očekáváním položil vinyl na gramofon, cože pro mě legendární hardrockový kvartet z Londýna namíchal k poslechu…

ACHILLES LAST STAND – kytarové intro se zkresleným tónem a rozlamovanými akordy mi trochu přivolávají Johna McLaughlina (kterého Jimmy Page mimochodem velmi obdivoval), ale další postup nás už připoutává k hardrockovému modelu vypilovaných riffů, na které byl Page vždycky kadet. Bonhamovy bicí nástroje mají správný dynamický odpich včetně famózních breaků a Jonesovy basy jsou stavebním základem téhle hudební konstrukce. Plant začíná trochu umírněně, ale my víme, že nás teprve čekají jeho famózní hlasové orgie a tak mu popřejme čas. V mezihře Page nahrál playbackované kytarové party se zpěvnou melodickou linku, které se výborně doplňují s akcentovanou rytmikou důrazných proměn. Plant a Page milovali řeckou mytologii a vůbec řecké destinace, kde často trávili dovolené a nějakým způsobem se tahle okolnost promítla i do skladby samotné. Překvapuje mě i vokální linka vícehlasu a místy odklon od hardrockového principu na pokraj art rocku. V každém případě velmi důstojný úvod na albu se všemi zeppelinovskými emocemi v kytarové práci, hřmících bicích a hlasových expresích….. Podobně jako v intru, tak i v outru se nám vrací zajímavé kytarové proměny.

FOR YOUR LIFE – trochu mám pocit, jako bych měl co dělat s příbuznými postupy jako ve skladbě Dancing Days Houses Of The Holy. Dobře se to poslouchá, ale trochu mám pocit, jakoby se zde pracovalo s nápadem, do kterého se implantoval přebytečný a nezařaditelný nápad, který po vhodném aranžmá vytvoří „novou“ skladbu. Mezihra sem vnese trochu nový vítr, ale zase ne tolik, abych mohl svou mínění odvolat. Akordické sjezdy se příjemně poslouchají a bonhamovské akcenty mají patřičnou dravost, ale nějak mi to nestačí a trochu mám i přes řadu polyrytmických proměn pocit jakési stagnace. Pro kytaristu a bubeníka je to inspirativní model, ale posluchač mého typu tápe. Je tady samozřejmě okázalé kytarové sólo, ale ten základ skladby mě připadá po koncepční stránce nějak vyhořený.

ROYAL ORLEANS – hardrock se dostává do postavení klišé, takže se Led Zeppelin v téhle skladbě posunují tam, kde jsme se s nimi ještě nepotkali – k funku. Tahle skladba by dnes mohla posloužit řadě kapel s funkovým zařazením. Je tady sice opět zařazený nosný riff, ale v rytmice se objevuje řada proměn. Bonham vedle svých klasických postupů do spektra rytmů neváhá zařadit i percussion a Jones se svými basy je zcela namístě. Netypická záležitost u které nejsem dodnes ustálen na tom, jak se se skladbou vnitřně vyrovnat…

NOBODY´S FAULT BUT MINE – expresivní motiv mě trochu připomene Black Dog nejen v harmonii, ale i v rytmech. Tady cítím vzdáleně onen bluesový odér. Výtečné prolínání kytary a baskytary a působivé stop timy, které podněcuji představivost a dostávají emoce do varu. Dobře pojednaná skladba, musím se ale přiznat, když jsem ji slyšel hrát naživo ze záznamu ve Snowdonii s akustickými nástroji, tak jsem byl přece jenom více zasažen jeho vnitřní silou. Ale tady jsou Led Zeppelin sami sebou a okamžitě je identifikuji a ukazují nám opět svou míru velkoleposti a dravosti. Rytmicky famózní, stejně jako kytarové proměny se dějí ve velké stylu…

CANDY STORE ROCK – frázování Planta ve zpěvu mě vrací k dřevnímu americkému rock and rollu, ke kterému (stejně jako k blues) Plant vždycky inklinoval. Rytmické motivy propojené s kytarovou prací jsou suverénně zahrané, ale už má pocit, jako bych tohle v nějaké přetransformované podobě slyšel už podruhé a autorská kreativita jakoby v kapele stagnovala. Dobře se to poslouchá, ale od Led Zeppelin očekávám vždy o něco víc než od řady jiných kapel. Skladba na mě spíš dělá dojem jamu bez nějaké jasnější koncepce a posunu o kus dál…

HOTS ON FOR NOWHERE – tahle skladba nezní vůbec špatně, je tady hodně prokreslovaný rytmus s opakovaným schématem. Skladba má působit uvolněně a zpěvně a asi to tak bude a ty spojovací můstky jsou dobře propracované. Nehledejte tady ale nějakou výraznou melodickou linku. Stojíme hlavně na rytmech a na rozvíjeném základním motivu. Kytarové sólo mě ale připadá takové nedotažené a na mistra Page sice dobře proaranžované, ale méně kreativní, což se na předešlých albech zdaleka nedalo říci. V závěru se ovšem Page vytáhne svými rychlými kytarovými běhy a skladbu docela zajímavě zakončí…

TEA FOR ONE – úvodní kytarové téma mě navodí atmosféru už opotřebovaného schématu, ale vzápětí je zda razantní změna. Máme tady blues. Konečně výraznější dramaturgický rozdíl v koncepci alba. Tohle je typ skladby, který mě na albu dosud chyběl, třebaže i zde lze vypozorovat mírný derivát blues Since I´ve Been Loving You. Nejsou zde ale Jonesovy hammondky. Plant zde zpívá ale procítěně a velmi přesvědčivě. Líný rytmus je sice pomalý, ale hutný a kytarový doprovod drásavý a s vnitřním napětím, stejně jako už jednou zmíněná interpretace. Skladba má výtečné dynamické proměny, a jakoby se Page, Plant, Jones a Bonham rozvzpomněli, co na jejich publikum už od devětašedesátého roku bezpečně zabírá. Achilles Last Stand a Tea For One považuji za vrcholy alba.


Na Presenci mi chybí pár věcí, kterých se mi na předešlých albech dostávalo, alespoň jedna akustická balada, použití akustických kytar a foukací harmoniky, také klávesové nástroje (třebaže nepatřily do zeppelinovského inventáře absolutně) by zde mohly získat nějaký miniprostor. Plant v době natáčení na tom asi zdravotně a pocitově nebyl nejlíp a tak mám někdy pocit, že se vyvzdorovaně neměl hned pouštět do nahrávacího procesu.. (to jsou samozřejmě spekulace), jistou únavu a méně expresí v jeho vokálu zde zaznamenávám.
K albu jsem hledal cestu trochu déle, než bych vůbec mohl u Led Zeppelin předpokládat, ale nakonec po několika peripetiích s výměnami album u mě v remasterované verzi zůstalo a jistý respekt si získalo, třebaže na předešlou produkci se hodně dotahuje….
Když se dívám na obal alba Presence, nevím proč, ale v něčem mi připomíná výtvarný koncept alba Wish You Were Here od Pink Floyd. Je to jenom pocit, ale už jsem se ho nějak nezbavil.
S hodnocením to nemám vůbec lehké. Jsem v rozpacích mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami, ale nakonec přivřu oči a ty čtyři jim udělím, ale na příštím projektu už budu méně kompromisní a více kritický…




reagovat

luk63 @ 04.08.2012 19:22:00
Podle mého soudu je Presence oproti předchozím albům LZ velmi slabá. K obalu asi tolik: spíše než o průměrnou rodinku na něm jde o motiv tajemného objektu, kolem něhož je rodina při jakési (snad okultní) seanci shromážděna. Celý výjev jistě souvisí z Pageovou zálibou v okultismu a satanismu, kterému zřejmě více či méně podléhali i ostatní členové skupiny. Pravdou je, že obal je to mizerný.

Petr Gratias @ 05.08.2012 07:55:41
Zdravím, Luku63....
díky za dovysvětlení zajímavostí kolem obalu.
Ano, o zálibách Page v okultismu vím a také to, jak vyznával Alistaira Crowleyho.
Ostatně po rozpadu Led Zeppelin se hodně spekulovalo, že zlí duchové ovlivňovali nejen jednotlivé osudy členů kapely, ale i kapelu samotnou
a vyjmenovávají se všechna negativa, která kapelu postihla....
S obalem jsem to ale nespojoval, ale věřím tomu, co píšeš a možná je mi teď i pár dalších věcí trochu jasnějších.
Ještě jedno díky a zdravím!

llevap @ 05.08.2012 10:24:37
Ahoj Petře,tvůj postřeh ohledně obalu je namístě.Obě desky které vlastním v originálu vyšly prakticky souběžně v roce 1975,od stejné tvůrčí grafické dílny Hipgnosis,tudíž s ohledem na případné soudní tahanice byl obal Pink Floyd přebalen černým igelitovým futrálem s kulatým samolepkovým logem-"roboti si podávají ruce".
Pavel

Ivko @ 14.02.2013 17:12:47
CHCEME JEN TVOJI DUŠI...
Pôvodne som ani nechcel reagovať. Ale, pri čitani niektorých reakcií na album Presence, som sa skutočne pobavil.
Musim sa pousmiať, ak niekto s vážnosťou píše o okultizme, ba satanizme, v suvislosti so skupinou Led Zeppelin...
To, ze Jimmy Page na vzťah k okultizmu, to je jedna zálezitosť, ako aj fakt, že je vlastníkom usadlosti, kde niekedy byval Mr. Crowley. Ak niekto však považuje zenbudhizmus za satanizmus, ku ktorému sa Page dlhodobo hlasi i čerpá z neho i inšpiracie, tak by si mal objasniť aspoń zakladny význam a rozdiely týchto pojmov.
O obale k Presence by som ja špeciálne nešpekuloval... Je zaujimavý, aspoň pre mňa. Napriek možným výhradám, považujem však tento album a to i s "okultným" obalom, za dobrý i zásadný. Naznačuje totiž, kam to vo vývoji rocku pôjde ...
Ale ak niekto veľmi túži po "kladive na čarodejnice" na rockovú kultúru, tak si môže trebárs prečítať CHCEME JEN TVOJI DUŠI
od Ulrich Bäumer
>> odkaz
Je to naozaj veľmi zábavné čítanie a je iba dôkazom toho ako hľadať vo veciach to, čo tm v skutočnosti nie je. Pripomina mi to však časy boľševika, jeho útoky proti západnej "dekadentnej a úpadkovej rockovej kultúre". A už im vtedy dochadzali všetky absurdne "argumenty", tak sa to všetko zviezlo aspoń na dlhe vlasy...
Tak, prijemnu zabavu a ešte pridám to povestné Apage Satanas.
A samozrejmä nejaký aktuálny link, trebárs na Arakain...
>> odkaz
A odporučam počúvať nahlas, pri sviečkach a s kresťanským krížom naopak...
A skúste si Stairway To Heaven pustiť presne tak, ako to "zasvätene" radí nemecký teologický expert na rockovu hudbu Ulrich Bäumer.
A ešte keby toho nebolo dosť tak vrele odporúčam stanovisko iného "zasväteného znalca" rockovej hudby, prominentného cirkevnéhoho "papaláša", bývalého primasa katolíckeho Slovenska, Mgre. J Sokola, znameho tiež pod "umeleckými"
pseudonýmami: "Špirituál a Svätopluk".
Link Ján Sokol proti vystúpeniu skupiny Black Sabbath
>> odkaz

Petr Gratias @ 06.01.2014 10:36:11
Zdravím Ivka....
Tvoje postřehy jsou zajímavé, nicméně vrátím se k obalu samotnému.
Nechci tady už vícekrát zdůrazňovat, že jsem výtvarně založený člověk. Po formální stránce je obal samozřejmě v pořádku, ale přiznám se, že pokud bych v obchodě mezi hromadou desek a CD objevil tento obal (neznaje Led Zeppelin a navíc na obalu není ani název samotný!) - pomyslel bych si něco o standardním popu,
hudbě určené pro sterilního měšťáka a nenapadlo by mě zde hledat nějakou souvislost s hard rockem, eletrickým blues a akustickým rockem.... jinými slovy žádný z předešlých obalů kapely mě "nepopouzí" tak jako právě tento. A pochopitelně nejde jenom o atributy elektrických kytar a dlouhých vlasů, ale i jiný výtvarný pohled...
Zdravím!

Uplynul nejaký čas a som späť s ďalšou recenziou na milovanú legendárnu ikonickú a nedotknuteľnú skupinu Led Zeppelin. Presence, prečo to nepriznať, som dlho v zbierke nemal, ešte menej som ho napočúvaval, nuž sa len sotva dá hovoriť o nejakom bližšom vzťahu medzi nami.

Prekliatie naozaj svetových skupín tkvie v tom, že keď sa zadarí a kvalita sa stretne s masovým úspechom, očakávania sa už iba stupňujú a zákonito prichádza sklamanie. V rámci neho si často málokto všimne, že na klesajúcej krivke sa vyskytujú aj dôstojné diela, ktoré, pravda, nedosahujú minulé vrcholy, ale to ani nebol ich cieľ. Až dávno po doznení hystérie si poslucháč uvedomí, že dobrá hudba nemusí byť vždy iba tá geniálna. Plant, Page, Jones a Bonham „chradli“ presvedčivo. Napríklad tak, ako sa prezentovali na albume Presence:

Rinčiaca desaťminútová rockovica Achilles last stand je fajn. Zaujímavé je, že ju viacerí fanúšikovia radia do progresívneho, či dokonca artového rocku. Túžba dokazovať umelecké kvality je tak rozšírená, až sa čudujem, akoby to Zeppelíni potrebovali. Skladba má pomerne zložitú štruktúru, ale aj tak je to hard rock ako remeň! Keby to nebolo rúhanie, nazval by som ju „Rushovkou“. For your life pripomenie klasické obdobie skupiny, sekaná rytmika, bluesové zafarbenie, tak to mám rád. Neprekáža ani pomerne zdĺhavá minutáž. Podobne sekaný, ale s nádychom funky, je aj nasledujúci kúsok Royal Orleans. Zmienený nádych skladbe priveľmi neublížil, samého ma to prekvapuje. Pripomienka Black dog nesie názov Nobody's fault but mine, bluesový fíling dopĺňa živelné harmonikové sólo. Skvelé! A na blues rockovej vlne surfuje aj ďalšia skladba Candy store rock. Kapela, zdá sa, už nedokázala prísť s plynulým rytmom, aj tu sa Bonzo zasekáva ako doškriabaná platňa (to nie je kritika). Lalákaná Hots on for nowhere má až rádiovú náladu, prečo sa to funky rytmizovanie medzi rockermi tak rozmohlo nechápem, ale budiš. Pre mňa najslabšia skladba albumu. Na záver je tu príjemné dlhočizné blues Tea for one. Začína síce rockovo, ale rýchlo ukáže svoju pomalú tvár a tej sa drží ako politik masky ľudomila. Na rozdiel od neho sa Zeppelínom dá veriť.

Presence udeľujem štyri hviezdičky na nič nehovoriacej škále a to preto, že hoci ide v porovnaní s prvými albumami predsa len iba o dobré dielo, páči sa mi viac ako Physical graffity. A to aj navzdory tomu, že neobsahuje ani jednu skladbu, ktorá by vyčnievala (možno úvodná pecka), o formáte Kashmiru nevraviac.

reagovat

martin69 @ 27.01.2012 09:36:26
Dlouho slibovaná recenze,je tu!Velmi mně zajímal tvůj názor.Po pozorném přečtení jsem mile překvapen.Hodnocení tvorby Led Zeppelin mám trochu jinak postavené,ale to není důležité.Mám rád všechny studiové albumy.
Dobře a objektivně napsané!!!

PaloM @ 27.01.2012 10:02:29
Podobne ako Martin, aj s rovnakým názorom ako on na diskografiu LedZep, prijal som s potešením tvoju recenziu. Však keď chvália, prečo by som sa nepridal :-)

yngwie3 @ 27.01.2012 18:11:02
V septembri léta páně 1977 som ako čerstvý druhák Myjavskej priemyslovky kráčal po chodbe tejto vzdelávacej inštitúcie a pod pazuchami som si niesol dve albá. Jedno biele a druhé čierne. Samozrejme že som ich mohol niesť v jednej ruke, ale ten pocit že som hrdým majiteľom álb Led Zeppelin - Presence a Queen - A Day At The Races som musel dať patrične najavo :o) Tí, ktorý túto dobu zažili vedia, že mať takéto klenoty dovezené pokútne z kapitalistického západu, nebola žiadna samozrejmosť. Využil som neskutočnú ponuku od spolužiaka Pištu Smatanu, ktorý mal strýka v Spojených Štátoch a podobné drahocenosti mu vždy pri návšteve Slovenska doviezol. Jemu sa tento druh hudby nepáčil a považoval to skor za dobrý obchodný artikel :o) Bola to láska na prvé počutie a ešte dnes, keď sa z diaľky približuje Jimmyho gitarový úvod v Achilles Last Stand, mi naskakuje husia koža a všetky spomienky sa začínajú znova vynárať. Viem, že v hierarchii álb Led Zeppelin tento opus vo všeobecnosti nie je na najvyšších priečkach, ale u mňa ÁNO. Pre svoju absolútnu kvalitu a obdobie mojho stretnutia s ním. Vďaka Vám, Páni z Led Zep.

Jarda P @ 31.07.2012 06:54:26
Já jsem Presence vždy považoval za desku 3 skladeb a je dosud jedinou, kterou nevlastním na CD(pouze na minidisku). Ale po přečtení 3 knih o Led Zeppelin v poslední době jí ještě dávám šanci a je právě na cestě ke mně.

Nuz musim sa priznat recenzia a ako aj nasledne pripomienky ci nazory ma vzali...Led Zep je moj hudobny vrchol..zhmotnena dokonalost.Povravalo a meditovalo sa nad tym,ze Page upisal dusu diablovi,napokon to odniesol Bonham...asi to nie je daleko od pravdy lebo take skvosty dat do hromady a v takej miere posunut skalu vyvoja svetovej hudby sa snad nepodarilo nikomu.Mam ich v takej ucte,ze kompletnu discografiu vlastnim aj na vinyloch ako aj na CD..plus mnozstvo piratskych DVD koncertov vydanych a zakupenych u bratov v Moskve.
Aj ked nedokazem delit kvalitu medzi jednotlivymi albami, tiez sa priklanam k nazoru ''tiena'' v nastartovanej discografii.Snad len na mergo:Mnozstvo materialu nazbieraneho na Physical Graffiti dalo aj priestor na samotny Presence..snad preto ten zaves.Boli si tak isti silou svojej tvorby,ze prve vydanie nemalo uvedene nazov skupiny na albume..svoje miesto dostalo az reediciach.Snad aj preto opovrhovali televiziou a reklamou.Necitili potrebu..Genialny tah Petra Granta.
Neda mi menej ako 5 hviezd.Nie je to len ucta...
reagovat

martin69 @ 30.07.2012 14:36:24
Zajímavě shrnuté!Led Zeppelin mám velmi rád.I když má cesta k nim nebyla jednoduchá.Nakonec se to povedlo.Pro mne je každé jejich album hodnotné a rovnocené.

Presence become past.

Pre poslucháčov, ktorí od Led Zeppelin počúvali hitovky ako Stairway to Heaven, Kashmir alebo Whole Lotta Love je tento album doslova nestraviteľný. Ale pre takého gurmána dobrej bluesovej hudby je tento album hotový raj. Album, ktorý je v mnohých smeroch podcenovaný, zatienený albumom Physical Graffiti je takou rozlúčkou s pravými Led Zeppelin. Posledný album na ktorom cítim silu tejto kapely.

O to viac si cenním skutočnosť, že aj po havárií Roberta Planta ho dokázali spoluhráči podržať (samozrejme okrem Bonza, ktorý bol vtedy dosť závislý na kokse a na tyčinkách Mars, hehe - viď kniha Stairway to Heaven od Roberta Colea), a znovu vytvoriť veľmi silnú LP. Kto sa do tejto platne nevžije a nevcíti, nikdy ho nemôže pochopiť (to platí aj pre albumy Let it Bleed od Rolling Stones a Funhouse od The Stooges).

Nebudem rozoberať jednotlivé piesne, táto platňa je silná ako celok. Ako by telo bez hlavy nefungovalo, takisto by jedna pieseň bez druhej nefungovala. Achilles Last Stand...
reagovat

PaloM @ 08.01.2011 11:08:41
moonySK, zdá sa že "In Through the Out Door" si vopred pochoval :-)

gunslinger @ 08.01.2011 11:21:38
nepovedal bi som že je doslova nestráviteľný to je až In Through The Out Door .
napríklad taká pieseň Candy Store Rock má vynikajúce intro. keď som ho prvý krát počul dvakrát som si ho pretočil naspäť. Nobody's Fault But Mine má zasa.vynikajúci riff.
Treba ale uznať že album má (pre mňa ) aj Achilové päty ako napríklad Achilles Last Stand alebo Hots On For Nowhere ale sú to stále veľmi dobré a počúvateľné piesne....
Album bi som hodnotil ako fanúšik led zeppelin 3 hviezdičkami.

Cossack @ 08.01.2011 12:20:10
Ať to nemusí dělat jen PaloM:
„... bi som...” teda fakt „byje do očý”! Takovéto chyby (v češtině nebo slovenštině bez rozdílu) neomlouvá ani „rychlost psaní” a podobné výmluvy.

@ 08.01.2011 12:45:38
Internet je ráj pologramotů. Lidí, kteří se nikdy nenaučili číst (a tím pádem ani psát), houfně přibývá. A to se celkem logicky projevuje i zde, na Progboardu. Protože i takoví můžou mít rádi hudbu.
A bude hůř. Jediné, co nám zbývá, je pořádně je tady šikonavat, ať to nemají tak snadné.

moonySK @ 08.01.2011 13:18:58
paloM: ani nie, je to dobrý album, lenže Presence je viac Zeppelin.
Apache: potom aj ty si pologramótny - sikonovat, hehe.

Cossack @ 08.01.2011 13:38:22
moonySK:
Tos ustřelil... U Apache jde o jasný „překlep”, prohodil písmenka „a” a „o”. To nemá s pravopisem a jeho znalostí nic společného; a to je (s prominutím) kurva rozdíl... :-)

@ 08.01.2011 14:59:51
moony: To víš že jo. Nedokázal jsi ten můj překlep ani opsat. Zívačka.

gunslinger @ 08.01.2011 15:06:32
Cossack vieš čo kokote tak pál ale do píči
človek chce napísať niaky ten názor na albíčko a niaky nerd čo trávi všetok čas pri pc tu mudruje... bi som ťa kopol do píči zmrde tu som skončil je tu príliž veľa namysleních cigánov

moonySK @ 08.01.2011 16:48:53
Apache: práve preto som ho tak napísal, ak ti to ešte nedošlo. Živáčka.

Gunslider: Trošku prosím Ťa skludni hormón, dá sa vyjadrovať aj pokojnejšie, Cossack nie je cigán, nadávky tu netolerujeme a piš si, že za pár takýchto prejavov Ťa nebudú šikonovať len Apache, ale celé fórum.

Filozof @ 08.01.2011 17:40:42
gunslinger
???? To snad nemyslíš vážně...

PaloM @ 08.01.2011 17:47:05
Lepšie je taktne upozorniť na chyby v pravopise. Normálne by to nemalo niekoho uraziť, no stane sa. Gunslinger, tvoje vulgárne reakcie tu naozaj nepatria, aj keď Apache mohol pripomienky šetrnejšie podať.

Apache @ 08.01.2011 22:45:50
Palo: Obávám se, že šetrněji už to nejde.

Cossack @ 09.01.2011 15:25:03
A jsme doma, gunslingere... Pěkná reakce, která mluví za vše.
Co se týče tvého „odchodu”, vážně mě hrozně zarmoutil a budu brečet aspoň týden.

Musím přiznat,že já s hvězdičkami docela šetřím.5* dávám zcela vyjímečně a ne proto,že jsou to mí oblíbenci.Vždy si při hodnocení říkám,která LP/CD bych si vzal na opuštěné místo-v počtu třeba 25ks-abych je mohl stále poslouchat.Těm dávám těch 5*.Hodně kvalitní 4* a ty běžně dobré (ovšem tyčící se nad ostatní světovou lepší produkcí) 3*.Musím přiznat,že v éře LZ,po absolutním vrcholu Physical Graffiti a skoro stejně dobré HotH a III.,jsem byl zvědav,s jakou další peckou přijdou.Bohužel od té doby měla LP sestupnou kvalitu,vrcholící špatně zvukově udělanou a hudebně plytkou Codou.Skladeb opravdu odpovídající předgraffitovské doby je pomálu.Je to stále proti konkurenci hodně dobré,ale v diskografii LZ ne.
Takže za ***.
reagovat

Recenze na toto album říkají vesměs to samé. I já měl problémy, a to velké. Po prvním poslechu mi přišli všechny písně stejné a nic jsem v tom nerozeznal.

Achiles už tu byl popsán dobře, jak bych to ani sám neuměl. Ale i zbytek alba stojí za to a já tu mám pár oblíbených kousků. Hodně oblíbených! Po Achilesovi následuje Hots on for nowhere, a je pořádně chytlavá, dokonce bych si ji mohl představit jako singlovku, i díky chytlavému zpěvnému refrénu, který není u led zep tak častý. Hned za ní je Nobodys fault but mine, která umí stejně nakopnout. Tea for one je opravdu náročná, ale pohltila mě naprosto díky jemným melodiím a ten úvod je suprovej. Jde cítit že hlavně plantovi nebylo dvakrát do zpěvu a přesto je to parádní tklivá skladba. Ostatní tři řadím do stejné roviny, o kterých můžu říci že mě baví, ale těmto čtyřem skladbám se těžko vyrovnají.

Celkově je album velmi vyrovnané a i když ne hned, později objevíte, že je bohaté na krásné momenty, melodie, překvapivé chvilky a chytlavé rytmy.
Nemohu dát jinak než plný počet
reagovat

Když to tak vezmu, tak je Presence moje nejoblíbenější album. Je pravda že má trošku težší zadek, ale možná právě proto ho tak hltám. Uvodní Achilles last stand je něco užasnýho. Samozdřejmě jako snad všechny alba LZ, nejde poslouchat stylem "mam puštěnou kulisu k práci". To nelze, v opačném případě s toho vznikne nedefinovatelný rachot. Toto album jsem si koupil i jako 200g vinyl, které si pouštím o svátečních příležitostech. Nehněvejte se na mě, ale cd je hluchý.
reagovat

Presence mi zprvu připadala trochu monotónní, nemelodická a jednobarevná, strohá a snad i nudná. Přesto jsem si ji mohl pouštět znovu a znovu, obzvláště úvodní "opus magnum", který rozhodně nelze poslouchat jako pozadí při práci, protože jeho nesmírně nervózní a natlakovaná, o překot se ženoucí atmosféra, by se stala jen rušivým rámusem. Zaposlouchá-li se člověk pozorně, najde jednu z nejobtížnějších a nejnáročnějších Jimmyho kytarových her, kdy hraje doprovod prakticky v jednom gigantickém a zběsilém sólu. A Robertův osudový křik "mighty arms of Atlas hold the heaven from the earth" je křik antického hrdiny šplhajícího k vrcholu Olympu, je to neskutečně inspirující a vizuálně hutná záležitost. Na rozdíl od Houses of the Holy, bezstarostné na pláži tančící radostné a uvolněné desky, kde se všichni vyřádili, je Presence naopak plná stresujícího napětí, dušených a vzápětí stříkajících emocí, a nejspíše to celé jede převážně pod Jimmyho taktovkou, i když všichni vydávají ze sebe to nejlepší. Presence přináší v dalších skladbách skvostnou přehlídku nemelodických riffů, které svým bluesovým kořenům už dávno řekly sbohem, nádherná je například Royal Orleans. Co se týče hudebnické virtuozity, kapela zde opravdu slovy úvodní písně doslova "podpírá nebesa". Napětí, které se musí proposlouchat do konce, opadne a rozplyne se v poklidné zátočině dlouhého rozvolněného blues, které udělá za celým albem důstojnou tečku. Jak vidno, Zeppelinům se podaří vše, čeho se dotknou, a to v jakémkoliv rozpoložení. Album možná není takový samozřejmý a sebevědomý skvost jako předchozí dvojalbum, ale určitě je jeho logickým rozvinutím a vyústěním, a stojí za opakovaný poslech.
reagovat