Led Zeppelin / Presence (1976)

Dvě věci jsou pro pochopení předkládaného hodnocení alba Presence důležité. Za prvé, jedná se o moje nejoblíbenější dílo od této skupiny. Ne nejlepší, ale nejoblíbenější, což je rozhodující kritérium. Určující je míra obliby, a to vždy. Za druhé, je na něm znát veliká změna v hudebním vyjádření. Kapela zde pracuje s náladami více než kdykoli před tím. Jejich účinnost je odzbrojující a posouvá soubor na absolutní Olymp hudebního nebe. Touto deskou stvrzují svůj talent, svoje schopnosti, tímto překračují hranice žánru zcela definitivně. Vždycky je překračovali, ovšem tady se mimo ně ocitají všemi prostředky, aniž by to znělo chtěně a násilně. Takto je múza vedla a právě teď dochází k protnutí všech těch zdaleka se pnoucích nitek, aby vzniknul dokonalý celek.

Dá se říci, že po celou dobu hodnocení sebraného díla LED ZEPPELIN jsem se na Presence těšil. A to hned z několika důvodů. Jednak jsem věděl, že to je můj srdcový počin, a že si to náramně užiju, jednak jsem si představoval, kam se v souvislostech s předchozími nahrávkami posune ten pocit z její výjimečnosti. Jakékoli představy ovšem nemohou vystihnout realitu. Ta je všeprostupující a palčivá, jako žízeň uhašená po předlouhé době. Je to taková síla, že prožitek se slévá v jednu konzistentní vlnu, až je obtížné odlišovat jednotlivé skladby. Kompaktní a metamorfózně se přelévající struktura nálad, s nimiž hudebníci na celé ploše pracují, si nepřeje býti rozkouskována na části. Tady se dotknuli artificiální hudby, sakrální hudby, šamanského léčení ohněm a hořkým, sakra hořkým lektvarem, transformace zvuku v hojivý rituál, očisty spálením na popel a opětovným zvednutím se z něj. Katarze jako prase.

Zároveň z desky čiší jistá odcizenost, uzavřenost, či svíravý chlad. Vím, proč tomu tak je. Taky vím, že je to zdánlivé. Tato deska je víc než všechny ostatní blízko jazz rocku, a je víc než všechny ostatní art rockem. V té době, v tom šestasedmdesátém se všeobecně v rockové scéně hodně pátralo kudy kam, naléhavě a trochu vyděšeně, neboť fungující schémata byla zastaralá a ta nová nepřicházela. Tak se usilovně hledalo, svět hard i art rockerů se zmítal jednou tam, podruhé jinam, a potřetí byl zase úplně jinde. V tom roce se od zavedených kapel dostávaly na světlo nejzvláštnější experimenty, nikoli z hravosti, ale ze snahy zachránit, co se dá. Jakou to stálo cenu a jaká to byla marnost! Kolik zoufalství v tom muselo být, když teď s odstupem času můžeme vidět, jak u naprosté většiny kapel to tápání k ničemu nevedlo, šly jen úzkým chodníčkem rovnou k propasti. Východiskem byla komerce, nebo rozpad. Nebo výrazná změna stylu, což není snadné. Album Presence je jedním z mála té doby, kde interpret dokázal zachovat sám sebe a současně živelně absorboval okolní vlivy formou čisté inspirace. Jazz rock & art rock & hard rock & blues rock & classic rock & Bonham+Jones+Page+Plant. Pěkně složená kytka.

Ještě, zcela v souladu s předchozím odstavcem, cítím z Presence velkou přítomnost osobních osudových zákrutů členů souboru. Jsou dospělí a osud s nimi hrál občas pěkný dribling. Přímá spojitost mezi muzikou a lidmi, co ji stvořili, je znatelná v jisté semknutosti výpovědi, jež zní velice autenticky. Tím, že jsou zde muzikanti více zahleděni do sebe, mohou evokovat právě tu odcizenost, která je jen zdáním. Jak dříve šlo snadno všechno mladicky otevřeně ven, dnes se spirála emocí stáčí na opačnou stranu, tedy dovnitř hudby samotné. Je třeba pozorovat a zkoumat, než se podaří odhalit mechanismy její působivosti. Není tu první viditelný sdělný plán, kdo jej čeká, bude zmaten. Je třeba trpělivě hledat, až pak se ukáže, kde je v hlavolamu skrytá odměna pro nálezce. Kdo si potrpí na rafinovanosti, tady si jich užije. Spousta bigbíťaků v teto chvíli odpadá, protože jejich skoby určené do tvrdé skály, v tomto materiálu nedrží. Tady se musíš dostat na vrchol jinou technikou.

A ten vrchol máme hned na začátku celého alba, dvojitý hřeben velikánů rýsuje náročnou výstupní trasu. Zcela jistě mi Achilles Last Stand a For Your Life znějí jako jedna dvojdílná suita. Těch společných 17 minut uplyne za pár sekund a zároveň se v nich zastavuje čas. Připadám si v takové chvíli jako multidimenzionální bytost, kdy totéž dění dokážu nahlížet z budoucnosti i minulosti v jednom okamžiku současně. Propojenost s hudbou se dostavuje v takové míře, že já jsem hudba, a hudba je Já. Splynutí dosahuje absolutních kvalit.

Nebýt písně Royal Orleans, která mne staví zpátky na nohy, nevím, co by se mnou bylo. Pokud se někde v těch cárech rozervaných mlhovin nachází kousek pevné půdy, je to právě tady. Skladba, která jakoby přiběhla odněkud ze zapomenutého šuplíku Houses Of The Holy, tady má roli potřebného předělu. Po balancování na hraně nebytí tak na čas získávám ztracenou rovnováhu a mohu si alespoň utřít pot z čela. Je to děsivé a je to nádherné. Adventura všedního dne.

Jenže přichází Nobody’s Fault But Mine, což je další nálož pevně přinýtovaná k podkladu, a já jsem opět ztracen. Slyšíte, jak tam Plant přefoukne tu harmoniku? Jak všechna ta bolest z něj jde tím zlomeným tónem ven? Tenhle moment je jako
ostrá žhavá břitva na mém krku a bojím se pohnout. Tato skladba má v sobě všechno z těch dvou monstrozit na začátku i z jedné na konci, plus její architektura oplývá vzepjatou a sevřenou naléhavostí. Zde jsou LED ZEPPELIN asi nejblíže tomu, co vyvěrá jako epitaf z jejich čtverky, pětky a šestky. Jasné záchvěvy starých časů jsou ohlédnutím i postesknutím, že nyní je vše jinak. Čas nezastavíš.

Je tu další vyprošťovák, a současně zatloukávák, přichází rozverně hospodsky skočná Candy Store Rock. Místo, aby mne vytáhla na vzduch a já mohl lapnout aspoň ždibec kyslíku, vyráží mi dech bucharovitě pádným rytmem. Má kladiva Bonham v rukou místo paliček, nebo co... A mlátí do dubových sudů s tekutým asfaltem, nebo do ocelových s mazutem, jinak by to tak nemohlo znít. O bejby, bejby..

Tak trochu podobná je následující Hots On For Nowhere, jež si zahrává s různě funky škobrtavými rytmy, až člověk neví, co poslouchat dřív. Jestli ty zasekávačky, po nichž se struktura přeskupí, nebo staccata kytarových nápřahů, nebo interference mezi zpěvem, basou, a zbytkem muzikálních mas. Pokud bych náhodou uvažoval (jako, že neuvažoval!) o chvilkové slabosti této desky, bylo by to zde, neboť skladba nepřináší nic kontrastního ani výrazného. Nicméně v tom atraktivnost netkví, hlavní je cesta vpřed. Je to zážitek, jako surfing na pořádně rozbouřených hudebních vlnách a vrtošivých vírech.

Jednou z nejpůsobivějších kompozic, které kdy LED ZEPPELIN napsali, je hypnotické psycho Tea For One. Především, začíná úplně normálně, až rockově standardně, avšak v nečekaný moment se pod posluchačem otevře propadlo a on se ocitá v hlubině zádumčivého hraní i pění. V záhrobní pustině je nucen projít i prožít nevšední hudební příběh smutku, zármutku i mdlob. Připadá mi, jako by někdo pitval blues, my seděli pod stolem a poslouchali, jak kolem nás pleskají na zem odhazované vnitřnosti. Vykuchané torzo je pak obřadně pateticky vystaveno na oltáři boha Bezútěšnosti. Až se nečekaně dostaneš ven z kobky, do níž jsi se propadnul, tak zjistíš, že slunce mezitím zalezlo, Luna též nevychází, a venku je tma jako mazlavej prejt. Sklíčenost se dá krájet a deska končí, nic s tím nenaděláš. Nekonečno ti spadlo na hlavu v celé jeho tíži.

Jsem na konci, ale vlastně na začátku. Nepohnul jsem se ani o milimetr, přitom obeplul celý kosmos. Očekávaný zážitek se dostavil, v síle svých protuberancí přetavil hmotu v antihmotu a zpět, a ponechal mne zde zcela vyřízeného, a stále žíznivého. Tato deska, jako jediná, na mne působí zejména zádumčivě tragickým tónem, kterýmž se od ostatních desek významně odlišuje. Její mystérium je pro mne fascinující a přitažlivé. Nikdy nebudu mít dost, a vždy to budu zkoušet zas a znova. Jak nepravil Zarathustra (ale určitě si to myslel), nýbrž Filip Topol: „Poseru se štěstím“.

V mnoha skladbách je na této desce slyšet způsob přístupu k hudební tvorbě, který posléze rozvinul Plant na svých sólových albech. Uvolnil se z hard formy (aniž by ji nějak popřel) a hodně sebevědomě se pustil do rocku se všemi možnými adjektivy. Na Presence se jejich výběr a současná lehkost provedení začínají projevovat. V době, kdy mnohé ikony rocku upachtěně supěly, aby alespoň setrvačností dojely co nejdál, když už pod kotlem vychládá a pára netáhne, LED ZEPPELIN v pohodě přehodili na alternativní pohon, a valí dál. Pozoruhodné a radostné.

Ještě přípodotek k objektu, co na obalu Hipgnosisáci naaranžovali do různých fotografií ze života živočicha zvaného homo sapiens. Mám neodbytný pocit, že jde o podobný evoluční katalyzátor, jaký je použit ve filmu Stanleye Kubricka "2001: A Space Odyssey" z roku 1968. Nepatřičnost neznámého předmětu ve vztahu k okolnímu dění vzbuzuje podobné znepokojení při sledování obou uměleckých děl. Geometrická forma, temná barva, homogenní materiál, i další vizuální spojitosti lze zaznamenat. Ale jsou to jen moje spekulace a na hudební dojmy nemají žádný vliv. Deska je dokonalá tak, jako tak.

Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1989 EastWest 20P2-2028, dynamický rozsah DR13

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Presence
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin