Petr Gratias - @ 04.08.2012 | #

Sedmé řadové album Presence mých milovaných Led Zeppelin vyšlo v době, kdy jsem byl na vojně a k návratu do civilu mě čekalo ještě dobrého půl roku. Proto jsem album „nezachytil“ hned začerstva, ale zaregistroval jsem jeho existenci z časopisu Melodie. Pochopitelně byla moje zvědavost namístě, protože jsem si postupně zeppelinovskou produkci na vinylech pořizoval a moje spokojenost nad jejich alby byla až dosud vyrovnaná.
Když se mi album dostalo do rukou, první co mě zarazilo byl jeho obal. Výtvarný design pocházel opět z dílny HIPGNOSIS a George Hardieho, ale z nějakého vnitřního důvodu mě tenhle měšťácký motiv s uhlazenými, sympatickými, spořádanými lidmi demonstrujícími průměrnou rodinu, sedící v nějaké přístavní restauraci, nesedl. Až dosud jsem byl obaly alb Led Zeppelin nadšen, nebo jsem se dokázal ztotožnit s jejich designem a tady jsem pocítil jakési odstředivé vibrace.
Byla tady ještě hudba a tak jsem s velkým očekáváním položil vinyl na gramofon, cože pro mě legendární hardrockový kvartet z Londýna namíchal k poslechu…

ACHILLES LAST STAND – kytarové intro se zkresleným tónem a rozlamovanými akordy mi trochu přivolávají Johna McLaughlina (kterého Jimmy Page mimochodem velmi obdivoval), ale další postup nás už připoutává k hardrockovému modelu vypilovaných riffů, na které byl Page vždycky kadet. Bonhamovy bicí nástroje mají správný dynamický odpich včetně famózních breaků a Jonesovy basy jsou stavebním základem téhle hudební konstrukce. Plant začíná trochu umírněně, ale my víme, že nás teprve čekají jeho famózní hlasové orgie a tak mu popřejme čas. V mezihře Page nahrál playbackované kytarové party se zpěvnou melodickou linku, které se výborně doplňují s akcentovanou rytmikou důrazných proměn. Plant a Page milovali řeckou mytologii a vůbec řecké destinace, kde často trávili dovolené a nějakým způsobem se tahle okolnost promítla i do skladby samotné. Překvapuje mě i vokální linka vícehlasu a místy odklon od hardrockového principu na pokraj art rocku. V každém případě velmi důstojný úvod na albu se všemi zeppelinovskými emocemi v kytarové práci, hřmících bicích a hlasových expresích….. Podobně jako v intru, tak i v outru se nám vrací zajímavé kytarové proměny.

FOR YOUR LIFE – trochu mám pocit, jako bych měl co dělat s příbuznými postupy jako ve skladbě Dancing Days Houses Of The Holy. Dobře se to poslouchá, ale trochu mám pocit, jakoby se zde pracovalo s nápadem, do kterého se implantoval přebytečný a nezařaditelný nápad, který po vhodném aranžmá vytvoří „novou“ skladbu. Mezihra sem vnese trochu nový vítr, ale zase ne tolik, abych mohl svou mínění odvolat. Akordické sjezdy se příjemně poslouchají a bonhamovské akcenty mají patřičnou dravost, ale nějak mi to nestačí a trochu mám i přes řadu polyrytmických proměn pocit jakési stagnace. Pro kytaristu a bubeníka je to inspirativní model, ale posluchač mého typu tápe. Je tady samozřejmě okázalé kytarové sólo, ale ten základ skladby mě připadá po koncepční stránce nějak vyhořený.

ROYAL ORLEANS – hardrock se dostává do postavení klišé, takže se Led Zeppelin v téhle skladbě posunují tam, kde jsme se s nimi ještě nepotkali – k funku. Tahle skladba by dnes mohla posloužit řadě kapel s funkovým zařazením. Je tady sice opět zařazený nosný riff, ale v rytmice se objevuje řada proměn. Bonham vedle svých klasických postupů do spektra rytmů neváhá zařadit i percussion a Jones se svými basy je zcela namístě. Netypická záležitost u které nejsem dodnes ustálen na tom, jak se se skladbou vnitřně vyrovnat…

NOBODY´S FAULT BUT MINE – expresivní motiv mě trochu připomene Black Dog nejen v harmonii, ale i v rytmech. Tady cítím vzdáleně onen bluesový odér. Výtečné prolínání kytary a baskytary a působivé stop timy, které podněcuji představivost a dostávají emoce do varu. Dobře pojednaná skladba, musím se ale přiznat, když jsem ji slyšel hrát naživo ze záznamu ve Snowdonii s akustickými nástroji, tak jsem byl přece jenom více zasažen jeho vnitřní silou. Ale tady jsou Led Zeppelin sami sebou a okamžitě je identifikuji a ukazují nám opět svou míru velkoleposti a dravosti. Rytmicky famózní, stejně jako kytarové proměny se dějí ve velké stylu…

CANDY STORE ROCK – frázování Planta ve zpěvu mě vrací k dřevnímu americkému rock and rollu, ke kterému (stejně jako k blues) Plant vždycky inklinoval. Rytmické motivy propojené s kytarovou prací jsou suverénně zahrané, ale už má pocit, jako bych tohle v nějaké přetransformované podobě slyšel už podruhé a autorská kreativita jakoby v kapele stagnovala. Dobře se to poslouchá, ale od Led Zeppelin očekávám vždy o něco víc než od řady jiných kapel. Skladba na mě spíš dělá dojem jamu bez nějaké jasnější koncepce a posunu o kus dál…

HOTS ON FOR NOWHERE – tahle skladba nezní vůbec špatně, je tady hodně prokreslovaný rytmus s opakovaným schématem. Skladba má působit uvolněně a zpěvně a asi to tak bude a ty spojovací můstky jsou dobře propracované. Nehledejte tady ale nějakou výraznou melodickou linku. Stojíme hlavně na rytmech a na rozvíjeném základním motivu. Kytarové sólo mě ale připadá takové nedotažené a na mistra Page sice dobře proaranžované, ale méně kreativní, což se na předešlých albech zdaleka nedalo říci. V závěru se ovšem Page vytáhne svými rychlými kytarovými běhy a skladbu docela zajímavě zakončí…

TEA FOR ONE – úvodní kytarové téma mě navodí atmosféru už opotřebovaného schématu, ale vzápětí je zda razantní změna. Máme tady blues. Konečně výraznější dramaturgický rozdíl v koncepci alba. Tohle je typ skladby, který mě na albu dosud chyběl, třebaže i zde lze vypozorovat mírný derivát blues Since I´ve Been Loving You. Nejsou zde ale Jonesovy hammondky. Plant zde zpívá ale procítěně a velmi přesvědčivě. Líný rytmus je sice pomalý, ale hutný a kytarový doprovod drásavý a s vnitřním napětím, stejně jako už jednou zmíněná interpretace. Skladba má výtečné dynamické proměny, a jakoby se Page, Plant, Jones a Bonham rozvzpomněli, co na jejich publikum už od devětašedesátého roku bezpečně zabírá. Achilles Last Stand a Tea For One považuji za vrcholy alba.


Na Presenci mi chybí pár věcí, kterých se mi na předešlých albech dostávalo, alespoň jedna akustická balada, použití akustických kytar a foukací harmoniky, také klávesové nástroje (třebaže nepatřily do zeppelinovského inventáře absolutně) by zde mohly získat nějaký miniprostor. Plant v době natáčení na tom asi zdravotně a pocitově nebyl nejlíp a tak mám někdy pocit, že se vyvzdorovaně neměl hned pouštět do nahrávacího procesu.. (to jsou samozřejmě spekulace), jistou únavu a méně expresí v jeho vokálu zde zaznamenávám.
K albu jsem hledal cestu trochu déle, než bych vůbec mohl u Led Zeppelin předpokládat, ale nakonec po několika peripetiích s výměnami album u mě v remasterované verzi zůstalo a jistý respekt si získalo, třebaže na předešlou produkci se hodně dotahuje….
Když se dívám na obal alba Presence, nevím proč, ale v něčem mi připomíná výtvarný koncept alba Wish You Were Here od Pink Floyd. Je to jenom pocit, ale už jsem se ho nějak nezbavil.
S hodnocením to nemám vůbec lehké. Jsem v rozpacích mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami, ale nakonec přivřu oči a ty čtyři jim udělím, ale na příštím projektu už budu méně kompromisní a více kritický…

Ivko @ 14.02.2013 17:12:47 | #
CHCEME JEN TVOJI DUŠI...
Pôvodne som ani nechcel reagovať. Ale, pri čitani niektorých reakcií na album Presence, som sa skutočne pobavil.
Musim sa pousmiať, ak niekto s vážnosťou píše o okultizme, ba satanizme, v suvislosti so skupinou Led Zeppelin...
To, ze Jimmy Page na vzťah k okultizmu, to je jedna zálezitosť, ako aj fakt, že je vlastníkom usadlosti, kde niekedy byval Mr. Crowley. Ak niekto však považuje zenbudhizmus za satanizmus, ku ktorému sa Page dlhodobo hlasi i čerpá z neho i inšpiracie, tak by si mal objasniť aspoń zakladny význam a rozdiely týchto pojmov.
O obale k Presence by som ja špeciálne nešpekuloval... Je zaujimavý, aspoň pre mňa. Napriek možným výhradám, považujem však tento album a to i s "okultným" obalom, za dobrý i zásadný. Naznačuje totiž, kam to vo vývoji rocku pôjde ...
Ale ak niekto veľmi túži po "kladive na čarodejnice" na rockovú kultúru, tak si môže trebárs prečítať CHCEME JEN TVOJI DUŠI
od Ulrich Bäumer
>> odkaz
Je to naozaj veľmi zábavné čítanie a je iba dôkazom toho ako hľadať vo veciach to, čo tm v skutočnosti nie je. Pripomina mi to však časy boľševika, jeho útoky proti západnej "dekadentnej a úpadkovej rockovej kultúre". A už im vtedy dochadzali všetky absurdne "argumenty", tak sa to všetko zviezlo aspoń na dlhe vlasy...
Tak, prijemnu zabavu a ešte pridám to povestné Apage Satanas.
A samozrejmä nejaký aktuálny link, trebárs na Arakain...
>> odkaz
A odporučam počúvať nahlas, pri sviečkach a s kresťanským krížom naopak...
A skúste si Stairway To Heaven pustiť presne tak, ako to "zasvätene" radí nemecký teologický expert na rockovu hudbu Ulrich Bäumer.
A ešte keby toho nebolo dosť tak vrele odporúčam stanovisko iného "zasväteného znalca" rockovej hudby, prominentného cirkevnéhoho "papaláša", bývalého primasa katolíckeho Slovenska, Mgre. J Sokola, znameho tiež pod "umeleckými"
pseudonýmami: "Špirituál a Svätopluk".
Link Ján Sokol proti vystúpeniu skupiny Black Sabbath
>> odkaz