Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 10.02.2014

Protože jsem si diskografii milovaných Led Zeppelin, pro mě pravděpodobně největší rockové kapely vůbec, koupil před 12 roky celou ve velmi krátkém čase, vnímám celou jejich diskografii jako monolit, který dodnes nebyl překonán. Je až neuvěřitelné, s jak nekomerční produkcí (alespoň na dnešní dobu) tento fenomén prodával desítky milionů nosičů a to ještě při absenci singlů. Podceňované album Presence, předposlední v jejich diskografii, již bylo poznamenáno jistými neradostnými událostmi, ale tvůrčí síly zúčastněným rozhodně nechyběly. Vydali totiž geniální dílo, které je opět zcela jiné než alba předchozí, přesto tuto čtveřici bezpečně poznáte po prvních pár taktech...

Má smysl opisovat něco tak niterného a přitom divokého a expresívního, jako je úvodní desetiminutový kolos Achilles Last Stand, u mě jednu z nejfamóznějších skladeb kapely? Neortodoxní rytmus, příval kytarových riffů, naprosto sebejistý Plant a hromová smršť Bonhamových bicích, skladba, která je mou osobní nirvánou, prolamuje v některých momentech hardrockové postupy a omezení a směřuje až do progresívně rockových teritorií. Neznám druhou skladbu v rockové hudbě, která by se takovému vyznění přiblížila. For Your Life - pro mě další zásah do srdce, ano, možná trochu sebestředné představení Jimmyho Page, ale těžkotonážní riff a opět ostrá, expresívní sóla mě zcela knokautují. Těžké metalizované blues, obnažující kapelu až na kořeny. To je rovněž případ další Royal Orleans, ta ovšem obnažuje kořeny LZ ze zcela jiné roviny - je to odlehčený rock´n´rollově funkový formát, kde je Plant jako doma a Bonham s Jonesem zespodu vše bezpečně jistí. Nechybí ani typické ostré Pageovo sólo. Nobody´s Fault But Mine je další skvost, výrazné riffy jakoby líně lezoucí z psychedelického oparu se vznášejícím se Plantem, které se vzápětí změní v poctivou řemeslnou prací. Rytmicky je ale skladba
opět unikátní, podobně jako úvodní kus. Candy Store Rock je opět návratem o pár dekád nazpět do pravěku rocku, ale v podání LZ to má zcela nenucený nádech a samozřejmě precizní provedení, včetně klasických Plantových vokálních výlevů. Poněkud upomíná některé lehčí kusy na druhé straně Physical Graffiti. Hots on for Nowhere je opět rytmicky precizní a dá se říci znovu unikátní. Závěr patří Pageově ohnivé, syrové kytaře. Závěr obstarává po úvodní skladbě asi druhý vrchol alba, fantastické blues Tea for One, které na devíti minutách nabídne dokonalé procítění po všech stránkách. Se zavřenýma očima vychutnávám každý tónový záchvěv a celá skladba mě odnáší někam mimo časoprostor. Dokonalé skloubení zdánlivě protikladných světů, apatického a expresívního.

Na Presence je potřeba se podívat bez neustálého srovnávání s ranou tvorbou a i v kontextu událostí, na které kapela reagovala. Koneckonců, žádná deska LZ nikdy nebyla stejná jako předchozí, na to byli pánové až příliš velcí mistři svého řemesla. Ačkoli tu najdeme všechno to, co kapela ovládala, od rock´n´rollu po těžké blues a hardrock, opět je vše podáno v jiném balení a naservírováno zcela suverénně. Jiné hodnocení než nejvyšší u mě nepřichází v úvahu; u mě na stejné rovině jako III, IV a Houses of the Holy.