Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 28.02.2015

Když hodnotím poslední studiovou desku mých milovaných Led Zeppelin, vlastně se zde musím připojit k recenzím kolegů zdola - Cossackovi, Zdeňkovi a dalším. Mám spoustu důvodů tohle velmi speciální album vychválit vlastně do absolutna, a vysvětlím, proč to absolutní hodnocení nakonec nebude...

Úvod je neskrývané napětí, orientální nálada a Plantova jednoznačná deklamace... nastupuje úvodní riff a hned si oproti minulým dílům povšimneme změny, kdy část obvyklé kytarové hmoty zastupují klávesy, které John Paul Jones na desce ovládl ve velkém stylu. Plant nám hned na počátku předvede velmi pestrou škálu hlasových variací a nakonec se ke slovu dostane přece jen i Jimmy Page se syrově působícím kytarovým sólem a atmosférická, klávesami vystlaná pasáž... South Bound Saurez kloubí rock´n´rollovou odvázanost s hardrockovou tíží a opět vnímáme posun, kdy sem Jones vkládá klavír a klávesové tóny nejrůznějšího formátu... I tady ale bojuje Page se svým sólem s jinak příjemně novým zvukovým trendem. Příjemná změna je ovšem latinsky rozjuchaná Fool in the Rain a tady přesně záleží na tom, jestli to zapšklý staromilec ještě skousne, anebo zda to naopak progresívněji naladěný jedinec náležitě ocení. "Píšťala" a hotová jihoamerická smršť... milujte, anebo nenáviďte, Jones, ale i Bonham se tady ale opravdu vyřádili nadoraz. Stejně tak v následujícím barovém rocku non plus ultra, Hot Dog, pokud tohle někdy hráli naživo (ale asi ne), musela to být opravdu jízda... Vlastně to chce stejný neortodoxní přístup jako u předchozí věci... Ovšem absolutním klenotem alba i celé diskografie je u mě Carouselambra, a to nejen pro svou nejdelší stopáž. Parádní klávesové běhy a aranže Jonese zde mají prim, Pageova kytara je spíše v pozadí, a celá skladba nabírá až nezvykle dramatický nádech, který se pořád neurčitě stupňuje. Tohle je zvukový a emocionální útok úplně nové zvukové generace, předznamenávající dekádu příští, ale stále v naprosto originálním a tvořivém rámci LZ, kde se vkusně prolíná atmosférická i "tanečnější" složka hudby. Syntezátorový souboj v závěru je prostě z jiného světa... Z nervózního neklidu vás vytrhne All my Love, baladická skladba až komorního ladění, opět s nezanedbatelným Jonesovým klávesovým vkladem. Tahle poloha dokonale sedí i Plantovi a upomene už jeho sólová alba z 80. let. Nekomplikovaná, ale exponovaná záležitost, která vlastně na albu do tohoto okamžiku chyběla. Tečku pak obstarává I´m Gonna Crawl - líná, plíživá skladba, lehce vibrující bluesovým nádechem, který jinak na albu vlastně chybí a také Plant se tady pořádně odvazuje i v samotném závěru. Pageova kytara vyplouvá jen občas do atmosférických sól, jinak opět dominuje Jones se svou klávesovou stěnou. Velké vypětí na závěr. Jsem rád, že už před léty jsem se ustálil na závěru, že po dohrání je nutno znovu stisknout "play"...

Protože jsem si svého času pořídil diskografii v podstatě najednou v rozmezí nějakého měsíce, stala se pro mě jejich hudba jakýmsi nepřekonatelným monolitem, ze kterého pro mě nic nijak výrazně nevyčnívá, ale ani nezapadá. Ani poslední studiový počin nehodnotím nějak otráveně ani zklamaně, právě naopak, podle mě kapela udělala vlastně to, co vždy předtím, a přistoupila k nahrávání a prezentaci hudby zase jinak. Formálně nemám co vytknout, čtyřku pálím s vědomím mé svaté čtveřice III+IV+Houses of the Holy+Presence.