Antony - @ 19.08.2025 | #

Poslední plnohodnotnou studiovou nahrávku poslali LED ZEPPELIN mezi publikum v roce 1979, po tříleté prodlevě od desky předešlé. In Through The Out Door je album, které se dle záznamů stalo velkým obchodním úspěchem. Důvody si troufnu odhadovat pouze částečně. Status legendy, co po několikaletém mlčení vydává očekávanou novinku, byl nepochybně jedním z nich. Marasmus tehdejší hudební scény, z něhož mohla právě tato nahrávka vyčnívat, tipuji na důvod druhý. Dál nevím, protože jestli něco zcela určitě nemůžeme této desce vyčítat, tak to bude přizpůsobování se momentálním trendům. Vlastně v té době muselo jejich dílo působit velmi anachronicky.

Co vlastně v tom roce vyšlo zajímavého? Vyšlo vůbec? Jasně, že jo! V první řadě musím jmenovat PINK FLOYD - The Wall, které je pro mne veledílem roku, dekády i celé rockové hudební historie. Jedná se o zásadní a významem doslova kolosální počin. Další vrcholná nahrávka toho roku má název Highway To Hell, poslední od Bon Scottovských AC/DC, taktéž dějinný milník, k němuž se vždy rád a opakovaně vracím. Co dál? Těžko bylo tehdy, neveselo i truchlivo, v těch hudebních krajích. Nenapadá mě například ani jedna skutečně solidní art rocková deska, ačkoli se někteří protagonisté snažili publikovat. Ale výsledek - bída, bída. Art i hard šli prostě svorně ruku v ruce do háje, nebo se v něm již ve křoví zarostlí nacházeli. Metal pohříchu ještě nevzešel, ovšem v průběhu let z vytvořeného podhoubí se již začínalo něco vyklubávat. Za pozornost stojí například v USA dvojka kytarově magických VAN HALEN, a také heavy rockový debut AXE – Axe. V Evropě dvě legendární desky MOTORHEAD, a to Bomber a Overkill, kovem se začali blýskat kdysi art i hard rockoví SCORPIONS a vydali vynikající Lovedrive, THIN LIZZY zmákli irsky navoněné Black Rose: A Rock Legend, WHITESNAKE udělali pro změnu úderný Lovehunter, nebo lze zaznamenat jednu z nejlepších chvilek švýcarského kvítku KROKUS - Metal Rendez-Vous, udatně spěchajícího k metalu. Skomírající BLACK SABBATH stihnuli ještě udělat ze slávy ústupovou desku Technical Ecstasy, na druhé straně Atlantiku vzniká dle některých encyklopedistů úplně první prog metalová nahrávka všech dob LEGEND - Fröm The Fjörds, dneska ale úplně neznámá věc, kterou zmiňuji především kvůli edukaci. Hlavně, pořád se něco děje, kola dějin se nepřestávají otáčet. K světu se mají anti akademičtí UNIVERS ZERO a vydávají temnokněžné album Heresie, ne nepodobné avantgardní moderní klasické hudbě, jejich souputníci ART ZOYD flákli Musique Pour L'Odyssée, což je taky pěkný brutus. Zappovi vychází trojdílná Joe's Garage plus Sheik Yerbouti a Orchestral Favorites, i jedna starší nahrávka, kterou do té doby musel sušit v archivu, tedy Sleep Dirt, ten chlap se prostě nezastavil. Kdyby to někomu bylo pořád málo, tak ABBA vydávají Voulez-Vous…

Ve výčtu úmyslně opomíjím tehdejší trendy hvězdy, neb po nich dnes neštěkne ani pes. Některé z nich zdánlivě přízvisko rock mohly evokovat, ale ukázalo se, že to byl jen klam a mam, šálivý a prchlivý. Spousta jmen z té doby je dnes po právu vnímána jako krátkodobý exces. Ačkoli to byl jen mžik, tak fik a šmik, celé hudební dění se rázem z ladného letu zřítilo do strmé vývrtky až na samé dno, a trvalo hezkých pár let, než se z něj začalo vyhrabávat. Svět potom už však nikdy nebyl jako před tím velkým švihem šitu.

Končila nejen jedna hudební epocha, na prahu svého konce stáli i LED ZEPPELIN. Jakoby to na soundu In Through The Out Door bylo znát. Atmosféra skladeb je tíživá až znavená, a nic na tom nemění ani dva hejsavé kousky. Cítím v nich syrovinu, a spíše než schopnost dělat si ze sebe legraci pociťuji, že se tu věci berou na lehkou váhu. Světem vládne punk, LED ZEPPELIN hrají kabaretní songy, které prokládají reminiscencemi na závažná témata. Těmi oplývají (v hudební formě, nemám na mysli text) především tři monstra. Hned úvodní In The Evening je mentálním odkazem jiných kompozic, co nesou vábivá poselství, mám na mysli především Achilles Last Stand. Bzučivě dudáckými klávesami hnaná, neučesaná a neuspořádaná Carouselambra, nejdelší skladba na albu, hodně řeže, hodně pálí, a také umetá cestu tam, kam se posléze vydal Maestro Plant sólově. Třetí ze zmiňovaných je I’m Gonna Crawl, která i pro určitý kontrast mezi intrem a vlastním patetickým tělem songu na mne působí jako dekonstruovaná Tea For One. Je až drásavě surová a jako rozlučka se studiovou tvorbou zanechává hodně šrámů. Jako když zdrháš ze zahrady rajských rozkoší, a při přelézání plotu zjistíš, že na jeho vrcholu jsou rozbité střepy a ostnatý drát. A za ním jen nevlídná cizí zem, co tě vůbec nevítá.

Poslech alba rozdrásává duši a nahlodává svědomí. Současně deska zve k dalším a dalším pokusům, je v tomhle jako bludný kořen, jenž po překročení nedá návratu. Jako film, který skončí špatně a ty se na něj s nadějí opakovaně díváš, i když víš, že zaznamenaný materiál se nijak nezmění. Hledáš vlastní smíření s tím špatným koncem, snad tam někde ve skrytu je. Nebo nejspíš není, ale pořád je to lepší, než pasivní rezignace. Každá snaha o legraci působí dosti křečovitě, nepřichází uvolnění a oddech, člověk si jen říká, co to jako mělo bejt. Kousky South Bound Saurez a Hot Dog jsou přesně takové. Nebo latina Fool In The Rain je něco jako „Samba In The Rain“ a vždycky mi dá vzpomenout na Teakbois od projektu ANDERSON, BRUFORD, WAKEMAN, HOWE. Hlupákovi prší za límec, a on si karnevalově trsá. All Of My Love není smutná, ale hlavně smířeně melancholická. I’m Gonna Crawl má v sobě rvavý vzdor a stísněnost z odcházení. Hasta la vista, baby! Hej babi, ty už spíš?

Je to velmi působivá, místy žhnoucí, místy zábavná, místy až rozverná deska, zároveň však vyznívá jako bezstarostný tanec nad propastí, z něhož mrazí. Stačí jeden chybný krok a bude konec. Jenže, na to nikdo nemyslí, lid se chce bavit. V představách mi vyvstává scéna šálivého pištce, co vede obyvatele města Hameln do záhuby. Pocit marnosti v jejich křepčení je podoben pocitům z poslechu této desky. Všichni jdou dál, ale jsou to vlastně již jen stíny bez života. Bez života, šťávy a energie místy vyznívá i In Through The Out Door. Vnitřně se rozkládající soubor ještě naposledy dal dohromady sbírku velice slušných, místy skvělých skladeb. Jako celek album způsobuje rozkolísané pocity a je první, kterému nemohu dát plný počet, jakkoli bych si to přál. Ale je to rozhodně deska, kterou si kdykoli rád pustím. Protože mne přitahuje, moji duši, mé svědomí, a pokaždé v ní něco hledám. Zda nacházím, či nenacházím, není podstatné, hlavní je ten příběh. A ten si užívám přesně na 4,49 olověných hvězd na klopě vzducholovem protřelého větroplavce.

Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1986 Swan Song 2XD-423, dynamický rozsah DR14

zdenek2512 @ 19.08.2025 20:11:00 | #
Je pravda, že když vyšla, tak jsem si jí nahrál a po poslechu odložil, nebylo úplně podle mých představ, málo Page, více Jonese. Po delší době jsem si jí poslechl nyní už z CD a našel jsem v ní určité kouzlo. V současné době, když si chci pustit Led Zeppelin, tak volím Presence, nebo tuhle desku.