Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 02.07.2011

Nešťastný konec legendárních, mnou milovaných Led Zeppelin v r. 1980 tragickou smrtí Johna Bonhama byl pro mne velmi citelný. Z mnoha ohledů. Co se albové produkce týče, rozloučení“ albem In Through Of Out Door bylo pro mě z jakéhosi důvodu nespravedlivé. Takovou tečku si tak velká skupina nezasloužila, osud k ním měl být shovívavější. Proto když se v r. 1982 objevilo album Coda, docela jsem se zaradoval. Samozřejmě jsem tušil, že Jimmy Page a Peter Grant připravili nějaké outtakes, které se nevešly na řadová alba v sedmdesátých letech. O to víc mě ale přitahoval obsah, která byl v podobě osmi skladeb nabídnut.
Jak na album vlastně pohlížet? Přísně pragmatický pohled říká, že zde byl cílený záměr vyždímat ještě ze slavné legendy něco navíc a přitáhnout jejich věrné příznivce k jejich odkazu. No prosím, ale přiznám se, že hodnocení pánů progboardistů třemi hvězdičkami mi připadá přesto hodně kritické a snad jaksi neúprosné. Jistě, jedná se o skladby z různých období, které vnímavý Page s ostatními hudebníky z nějakých důvodů nezařadili na alba (tohle je podobné jako u Beatles, ale i jiných kapel).
Podíváme-li se na bonusové přídavky na albech takových Uriah Heep, tak cítíme, že tyto bonusy byly opravdu na hodně nízké úrovni.
V případě Led Zeppelin tyto „bonusy“ ale vnímám přece jenom jinak. Jak už jsem zmínil jinde, poslední řadové studiové album Led Zeppelin nemám rád (asi jsem ho nepochopil a to ani na vícerý poslech) proto bych mu v mém subjektivním hodnocení dal tři hvězdičky (váhal bych dokonce nad dvěma). Jestliže ovšem má někdo pocit, že Coda nestojí za víc jak tři hvězdičky, jsem z toho osobně roztrpčen. Většinu zeppelinovské produkce bych hodnotil pěti hvězdičkami a jen několik čtyřmi (Coda by mezi ně patřila). Už vidím vlnu nevole na mou adresu, ale promiňte, nemohu si pomoci. Podle mého soudu Codě pánové ubližujete, myslím že při troše tolerance a přivření oka na ty čtyři dozrála. Kdyby byly k těm osmi skladbám připojeny ještě „chybějící“ BABY COME ON HOME, TRAVELLING RIVERSIDE BLUES, WHITE SUMMER/BLACK MOUNTAIN SIDE a HEY HEY WHAT CAN I DO – určitě by to albu prospělo a možná by mnozí z vás změnili svůj striktní názor a navíc bychom měli jejich nevydané věci pěkně pohromadě, co říkáte? (Nemám ovšem spočítanou stopáž, takže by se s ohledem na vinylový formát tam asi všechny citované skladby nevtěsnaly…) V USA udělali tento typ mého „vysněného“ CD, ale Evropa to viděla jinak. Ale Page a Grant tohle asi evidentně nechtěli a možná si říkali, že budou mít ještě malé esíčko v rukávě. To už jsou ovšem jenom moje spekulace…
Ale zpátky k albu, tak jak jsem ho slyšel já.

WE´RE GONNA GROOVE – první skladba je převzatou věcí. Klasická zeppelinovská údernost od prvního tónu. Docela dobře by se vyjímalo mezi elektrickými skladbami akustické Trojky. Plantův hlas je ovšem jaksi méně zřetelný a možná přiškrcený. Zato se zde bohatě popřálo kouzlení elektrických kytar, s nimiž se Page vyrovnal v globálu velmi dobře. Úderný riff a akcentování jednotlivých dob žene skladbu stále ve zběsilém tempu vpřed, třebaže nahrávka nemá úplně vyvážený sound

POOR TOM – šlapající bicí nástroje a Plant vyzpívává méně zřetelnou melodii, kterou ovšem docela zajímavě probarvují akustické kytary s klasickými pageovskými rozlamovanými akordy. Jonesovu baskytaru spíš tušíte než slyšíte. Celé to na mě dělá dojem, že skladba se rodila z nějakého akustického jamu v bluesovém duchu, což Plant navíc prokresluje foukací harmonikou

I CAN´T QUIT YOU BABY – mocně zatěžkané blues, které už v podání Led Zeppelin známe z jejich Jedničky. Dixonovské blues zde má ovšem odlišnější variantu. Syrovější, neučesanější, kde si Page pohrává se základním kytarovým motivem a Plant pořádně tlačí na hlasivky. Bonhamovy breaky překrývají Jonesovu baskytaru, ale jenom do okamžiku, kdy dochází k pianissimu, které ovšem vzápětí Page promění téměř ve fortissimo. Stačí během akordické výměny nasázet do harmonie tolik tonů, že se jen těžko dopočítáte. Jeho kytary mají syrový a přebuzený sound. Oproti již uvedené verzi je to humpolácky zahraná skladba, ale osobně mě neuráží. Jednalo se vlastně o nahranou zkoušku během připravy vystoupení v Royal Albert Hall.

WALTER´S WALK – rychlejší tempo nás dostane do varu. Bonham a Jones přesně spojují rytmická přediva a tvoří tak bytelný základ Pageovým kytarovým riffům a Plantovu hrdelně syrovému vokálu. Myslím, že na čtvrté řadové „runové album“ by se skladba zařadit dala, i když by pravděpodobně nepatřila mezi jednoznačné perly, které toto album obsahuje, ale nijak by nesnižovala jeho úroveň. Skladba patří do rodu těch energických vichřic, které Led Zeppelin dokázali vyprodukovat a jimž dali zejména na koncertech tu nejvitálnější energetickou polohu.

OZONE BABY – jak jinak, než hardrockový nosný riff je tím stavebním pilířem téhle skladby. Melodická linka téhle skladby sice nevykazuje nějaké závratně rafinované skladatelské a aranžérské postupy, nicméně v mezihře Page vloží do opakujícího se tématu kytarové sólo, které utvoří spojující můstek a dodá jakousi osvěžující dávku tónových variací. Tenhle recept zvolí v závěru skladby kytarové sílo s protahovanými tóny ještě více prokreslí. Šlapající a opakující se schéma má ryze taneční charakter, ale ani v tomto případě se nejedná o nějaký hluboký interpretační nebo instrumentální propad, jak by se snad někdo mohl domnívat….

DARLENE – Page dokázal vymyslet řadu výtečných nosných riffů a ani v tomto případě nezůstal nic dlužen své pověsti. Plantův přiškrcený hlas výtečně frázuje a zdůrazňuje rockandrollovou atmosféru hlasového podání v mírně elvisovském podání, ale jinak Jones, který stačí vedle dusavých basů zahrát skvělé klavírní party, které jsou pojaty v duchu boogie a zeppelinovskou hudbu dokáží díky jejich vysokému hráčskému potenciálu vrátit k obnaženým kořenům hudby, která byla kolébkou stylů, které se do jejich hudby promítají.

BONZO´S MONTREUX – podobně jako na Dvojce i zde se Bonham rozhodne vytvořit skladbu postavenou na bubenických exhibicích podle jeho vlastní režie. Ve srovnání s Moby Dickem sice cítíme, že dvakrát do jedné řeky vstoupit nelze, nicméně jeho bubenické breaky a plnotučné dynamické odstínění jeho robustního bubnování má svoji celistvou tvář a zejména jeho práce na velký buben a kotle mají úctyhodnou podobu…

WEARING AND TEARING – závěrečná skladba má opět klasické zeppelinovské téma. Nosný opakující se riff s unisony kytar a baskytary a zásadními akcenty na bicí baterii mají charakter mocné hudební vichřice s opakující se frází Plantova zpěvu, který svými pořádně zaostřeným hlasem vyráží hrdelní tóny a emocionálním způsobem dodává skladbě pořádnou transfúzi energetického potenciálu a aniž by měla skladba nějakou mimořádnou harmonickou podobu dokáže přesvědčit, že i s podobně vystavěnou skladbou se dá dosáhnout mocného účinku za syrových kytarových náletů a znovu si musíme připomenout jak se tradiční syrový rock and roll v podání takového Little Richarda dokázal během let přetavit v hardrockové téma s pořádným náporem hutného soundu, který se valí jako divoká bouře…

Jako všude jinde – i zde jsou silnější a slabší místa, ale jak už jsem řekl na začátku mého zamyšlení, myslím, že album „odpadků“ na čtyři hvězdičky může dosáhnout (přivřeme trochu jedno oko). Opravdu si myslím, že jenom tři by bylo vůči takovým hudebním gigantům nespravedlivé, ale chápu, že na jedno téma mohou být různé pohledy….