Reakce na recenzi:

Martin H - @ 01.04.2017

Vzducholoď již dva roky odpočívala pevně ukotvená v hangáru, když světlo světa spatřila nová deska s logem Led Zeppelin. Ne, nelekej se, milý čtenáři, přeživší členové neporušili své slovo, že jako Led Zeppelin již nebudou dále pokračovat, to jenom kytarista Jimmy Page prohrabal své šuplíky a sestavil desku z dosud nevydaného materiálu. Celé to skryl pod název Coda a vrhnul na trh v listopadu roku 1982.

Na desce se nachází osm do té doby nevydaných nahrávek, z nichž I Can't Quit You Baby je pouze pozdější verzí Dixonova blues obsaženého již na památném debutu. První dvě skladby pocházejí z roku 1970, přičemž druhá z nich, folkrocková Poor Tom by se určitě neztratila na třetím albu. Do období příprav desky Houses Of The Holy nás zanese skladba Walter's Walk. Osobně si ji dokáži představit v sousedství takových pecek jako jsou The Song Remains The Same nebo Over The Hills and Far Away.

Druhá strana desky se nese převážně v duchu příprav alba In Through the Out Door. Hned příjemnou dupárnu Ozone Baby bych si dovedl na tomto albu představit místo některých tam obsažených písní. Následuje lehce taneční záležitost Darlene, díky Jonesovu klavíru posunutá až někam k boogie. Page do toho vyšívá pro něj typická sólíčka. Jó, takhle kdyby hrál na posledním albu, vůbec bych se nezlobil. Vůbec je z nahrávky cítit ducha starých Led Zeppelin, ačkoli vznikala již v době jistého rozkladu. Možná je to důkaz, že skupina nikdy nenatočila nic úplně stupidního, za co by se mohla stydět. O dva roky starší Bonhamova bubenická exhibice Bonzo's Montreux mě však vůbec neoslovuje, přece jenom stojí ve stínu slavnějšího Moby Dicka. Občas se přistihnu, že některé zvuky v této skladbě mi celkem vadí. Ovšem náladu a sluchovody si spravím poslechem závěrečného kousku Wearing and Tearing, parádního hardrockového kousku s výtečným nosným riffem. Jako by to měla být připomínka toho, co na Led Zeppelin miliony fanoušků obdivovaly, obdivují a myslím, že i v budoucnu budou obdivovat.

Slýchám názory, že po smrti Johna Bonhama už žádná deska raději neměla vyjít. Ale přiznejme si, kdyby se ten materiál neobjevil na desce Coda, tak by se objevil na pozdějších reedicích, které následovaly po výběrovce Remasters. Mně se deska s drobnými výhradami líbí, a i když jsem si ji pořídil v rámci kompletace až jako poslední, nedám na ni dopustit a pravidelně se k ní vracím.