Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 01.12.2017

Tohle moje milované whoovské album je jedním z nejskvělejších děl tolik nabitého roku 1967. Přináší potrhlé téma londýnské imaginární rádiové stanice a dalo by se tedy dlouze diskutovat, zda už tady vlastně nějaký koncept je, či není. Všichni to přičítají až Tommymu, já bych tady ale pojící linii skladeb jasně viděl.


Burácející imaginární Radio London přivane z proslulé mimozemské introdukce valící se buldozer Armenia City in the Sky. The Who ještě neshodili starou hudební kůži, ale něco už je za dveřmi... úvod strany Radio London.

Heinz Baked Beans alias potrhlé Entwistleovy rohy jsou spojeny s poloakustickou křehkou krasavicí Mary-Anne with the Shaky Hand. První z motivů, věnovaný této dámě.

Odorono svou čirou akustickou krásou v provedení barda Petea Townshenda už předznamenává následující megaopus.

Kabaretní vokály, atmosféra dávné berlínské estrády, tíživá a naléhavá Tattoo pokračuje v čarokrásném akustickém tónu.

Spalující jízda pokračuje; Our Love Was se vyloupne z obskurního rádiového vstupu, zvláštně rozjívená nálada se pojí se zamyšleným Daltreyovým projevem.

Mám-li nějaký hudební motiv či riff, který by by okamžitě definoval celé zlaté šedesátky, je to u mě nepochybně skvostná I Can See For Miles. Townshendova spalující jízda po strunách, ale i fenomén jménem Daltrey tady doslova sepsali rockovou historii.

Druhou stranu, Charles Atlas, otevírá v nejvyšších sférách melodická šedesátková whoovka I Can´t Reach You.

Další Entwistleova miniatura Medac přinese drsný příběh s názvem Relax, nabuzený dvouapůlminutový příval adrenalinu. Nemám, co bych dodal.

Klasikou je ovšem i Silas Stingy, uklidňující akustická, šedesátkově volná záležitost. The Who tu kladou důraz na propracované vokály.

Sunrise jsou tři minuty opět čiré akustické krásy. Dokonale vystižená úzkostná a smutná nálada.

Klasickou verzi alba završovala Rael 1, rytmicky úderný válec s vynikajícím Keithem Moonem. Skoro šestiminutový smrtící marš jeho sestav z jiné galaxie.

Vydání z roku 1995 doplňují i bohaté bonusy.

Druhý díl poslední věcičky z normální verze okořenil do komorní podoby na varhany Al Kooper, závěr je gruntovní rock. Jednou z nejtypičtějších hitů je Glittering Girl, svěží a čisťounká jako horská bystřina. Reklama na coca-colu. Skvostné tříminutovce Melancholia už nebylo možno dát přiléhavější název. Výborná, srdcervoucí akustika a přesvědčivý Daltrey. Rohy má na starosti basový mág Entwistle, v Someone´s Coming si určitě ostudu neudělal. Fascinuje mě ta proměnlivost a množství motivů. Jaguar je rockově drsná palba, odhalující prakořeny jejich muziky. Early Morning Cold Taxi pokračuje v melodické skladbě, důkladně otesané v nejlepším duchu šedesátek. A je tu mistrné využití Griegova památného tématu Hall of the Mountain King - kolikrát byl tenhle motiv bezostyšně vypleněn, ani nevím. Zničující útoky Townshenda. Girl´s Eyes jsou další z výčtu energetických hitů, které tento fenomén jako by sypal z rukávu o půlnoci. Alternativní verze Mary-Anne with the Shaky Hand je možná opepřena ještě větší svěžestí a energií než původní albová verze. Klobouček dolů. Bohatý poslední chod této mimořádné degustace, Glow Girl, je v podsaditém rockovém tónu s posmutnělým Rogerem Daltreyem. A to je bohužel vše.


Nedá se nic dělat, tahle geniální skvadra si mě svými opusy zcela podmanila, a to přesto, že jsem se jim až podezřele dlouho vyhýbal. O to byl úder jejich všeobjímajících témat pro mě fatálnější. Zničujících sedmdesát minut kreativní exploze géniů.