Who, The - The Who Sell Out (1967)

Původně jsem chtěl recenzovat úplně jiné album. (Dream Theater – Metropolis 2 Scenes From A Memory) Ale když jsem si v hlavě neustále přehrával I Can See For Miles, neodolal jsem, a musel jsem se vrhnout na tuhle senzační desku s názvem The Who Sell Out, ke které se mi váže plno krásných vzpomínek, několik fantastických mejdanů na chatě ve dvou, kdy jsme s mou drahou sestřenkou na tuhle desku protancovali snad dvacatero bot. Prostě jsme tu desku pravidelně „drhli“ zásadně od začátku až do konce.

S albem The Who Sell Out jsem vlastně vyrůstal, spolu s deskou Tommy (ta na mě měla největší vliv). Abych to upřesnil, u mé hudební kolébky stály pouze dvě kapely, kterým vděčím za všechno. Na jedné straně kolébky stáli The Beatles, a na druhé straně The Who. Tyto dvě kapely mi daly základ všeho, bez kterého bych se dál nepohnul. Opravdu, až do smrti budu těmto dvou partičkám neustále něco dlužný. Mezi alba, které u mě přežily zkoušku času patří bezesporu i Sell Out. Zkrátka, bez téhle desky už bych asi nemohl existovat. (Stejně jako bez Tommyho, a mnoho dalších…)

Album Sell Out má opravdu jedinečný koncept. Vlastně je to takový koncept-nekoncept. Jedná se o to, že písničky na albu na sebe nějak nenavazují, a ani nemají nějaké společné téma. „Koncepčnost“ toho alba spočívá v tom, že skladby jsou navzájem propojeny znělkami pirátského rádia Radio London. Dá se říct, že album si vlastně hraje na vysílání onoho rádia. Samotní členové The Who toto album brali jako takovou poctu členům kultury mod, protože modové vlastně poslouchali pirátské rádia. S oním „konceptem-nekonceptem“ souvisí také obal, který slouží jako reklama na určité výrobky. Nejvíc se mi asi líbí Roger ve vaně s fazolemi Heinz. Členy v osobitých polohách vyfotil David Montgomery. Z focení této „události“ také pochází historka, kdy Roger Daltrey si musel skutečně lehnout do vany plné fazolí (tím upozorňuju, že to není žádná fotomontáž). Jenže ty fazole byly úplně studené, a Roger z toho potom dostal zápal plic. Hmm, i zdánlivě nevinné focení může vést k závažné nemoci.

Znalci určitě ví, jak tato deska začíná… „Monday, Tuesday, Wednesday…“ a potom už v plné síle na vás útočí změť efektů a riffů v písničce Armenia City In The Sky. Roger Daltrey zde má zvláštně postavený hlas. Buď je to dáno studiovým trikem, anebo dýchal z balónků hélium. Armenia pochází z dílny Speeda Keeneho. Po tomto pop-experimentálním začátku je zde vtipná Entwistlova vsuvka s melodií oslavující fazole Heinz. Následující čtyři songy – krásná Mary Anne With The Shaky Hand, Odorono, Tattoo a Our Love Was – jsou výborné melodické písně, které vás nenechají lhostejnými. Pokaždé ve mně vyvolají pozitivní reakce. Ať už je to zářivý úsměv, nebo spontánní podupávání do rytmu. První stranu zakončuje klasický hit I Can See For Miles. Myslím, že ho netřeba představovat, každý fanoušek rockové historie by měl tento kousek notoricky znát.
Druhá strana začíná výrazně melodickou písní, sólově zpívanou Townshendem, I Can’t Reach You. Tohle je věc, kterou bych taky mohl poslouchat pořád dokola a dokola. Pak následuje Medac – tak jak je krátká, tak je geniální. Je to další reklamní skladba od Entwistla o puberťákovi Henrym, který má problémy s akné, ale to vyřeší fiktivní krém MEDAC. Paráda ! Tady skutečně zamrzí, že je to tak krátké. John Entwistle se na albu předvedl s ještě dalším mimořádně parádním songem, a tím je Silas Stingy. Potenciální hit s chytlavým refrénem a výtečně vymyšlenou melodií. Ale ještě před tím tu je rock-melodický kus Relax. Píseň Sunrise je krásná akustická balada se zajímavými akordickými obraty. Finále toho alba je jedno z nejlepších, jaké znám. Miniopera Rael je melodická majestátnost se vším, co k tomu patří, prokreslovaná nádhernými sbory. Ale pozor ! Co se to děje ? V čase 3 minuty 42 vteřin zde přichází motiv z Tommyho ze Sparks a Underture. Ano ! Skupina The Who nám chce naznačit, jaký významný opus vydají o dva roky později.

Rok 1967 byl neuvěřitelně nabitý. V tomto roce spatřilo světlo světa tolik zásadních a revolučních desek. Vím, že Sell Out se zrovna neřadí k těm albům, které by nějak ultra významně přepsaly hudební mapy, ale mám-li to hodnotit čistě subjektivně, tak tahle deska je z celého onoho roku 1967 asi má nejoblíbenější. Nejvíc. Prožil jsem s ní mnoho krásných chvil, formovala moje názory a postoje, byla velmi důležitou součástí mých náctiletých let, provázela mě jimi. Zkrátka, pro mě je to těžká nostalgie.
Děkuji Vám, Pete, Rogere, Johne, a „bláznivý Moone“. Dokázali jste moje náctileté roky neuvěřitelně zpříjemnit a významně vyplnit. K děkování se připojuje i moje drahá sestřenka. Ještě jednou – děkujeme za ty parádní chvíle s Vaší parádní muzikou ! Doufám, že jich ještě plno zažijeme. I když už nám není „náct“, ale je nám „cet“, a všední povinnosti bohužel přibývají.
Plný počet hvězdiček !!!
reagovat

Martin H @ 11.09.2020 18:21:07
The Who mám rád, tuhle desku taky a nějak začínám mít rád i Kritika Vláďu. Celkem se, chlape, trefuješ do mého vkusu.

EasyRocker @ 13.09.2020 06:59:33
Nádherná a pro mě zcela zásadní deska. I Can See For Miles je jeden z nejskvělejších pomníků šedesátek :-)

jiří schwarz @ 15.09.2020 20:04:45
Jsem velkej fanda The Who, ale popravdě, tahle deska ve mě nezanechala hlubší stopy. Na rozdíl os Beatles či Stones měli Who jen pár velkejch fláků, nesrovnatelně míň. Jo, ta dravost tam byla.Ale na týhle desce skoro nic. Jistě, vyniká I Can See for Miles, jinak takový rockově, lehce ulítle modí třeštení. Ač nemám obecně rád výběry (na rozdíl od PalaM), tak mám-li náladu na starý Who, sáhnu po Meaty, Beaty, Big & Boumcy, anebo po Odds & Sods.

jiří schwarz @ 15.09.2020 20:06:04
Jsem velkej fanda The Who, ale popravdě, tahle deska ve mě nezanechala hlubší stopy. Na rozdíl os Beatles či Stones měli Who jen pár velkejch fláků, nesrovnatelně míň. Jo, ta dravost tam byla.Ale na týhle desce skoro nic. Jistě, vyniká I Can See for Miles, jinak takový rockově, lehce ulítle modí třeštení. Ač nemám obecně rád výběry (na rozdíl od PalaM), tak mám-li náladu na starý Who, sáhnu po Meaty, Beaty, Big & Boumcy, anebo po Odds & Sods.

Kritik Vláďa @ 17.09.2020 09:26:10
Zdravím Jiřího: Tak to se dá pochopit. Kdybych například já poznal tuhle desku až o hodně později, až po všech těch Generátorech, Genesisech, a dalších... tak by asi taky ve mně nezanechala nějaké hlubší stopy (jsem asi čím dál víc náročnější a náročnější). Jenže, jak jsem psal, já jsem na Sell Out vyrůstal, na chatě o víkendech jsme jí hrávali totálně pravidelně, mám s touto deskou spojeno plno skvělých vzpomínek. Prostě nostalgie. Tomu odpovídá i moje hodnocení.

Díky Martine H a EasyRockere. Jsem rád, že nejsem jediný, pro koho je Sell Out zcela zásadní a životní deska. Ale moc nás asi nebude.

jiří schwarz @ 17.09.2020 22:04:59
Jo, to se dá pochopit. My ujížděli na Who's Next (to zustalo mně). Pamatuju si, jak mi kámoš přines nahranou kazetu s timhle domu, ležel jsem s chřipajznou. Jenže: Who's Next je dost zásadní deska dějin rocku. Ale tahle prostě ne. Když bych ae kouk do r. 1967, ujížděli jsme na Stouní Their Satanies Majesties Request, kritiky moc nechválený. Tu taky miluju dodnes (ale připouštím, že to byl cimrmanovskej krok stranou ve stouním vývoji). Ale 1967 byl neskutečnej rok. Dylan, Hendrix, Joplina, Cream, Mayall, Cohen, Bee Gees, Pink Floyd, a taky, že, Sergeant.. od Beatles.

V posledních týdnech jsem na Progboard přidávala recenze k alternativním kapelám a možná si mě teď ostatní dopisovatelé spojují se směry, které tady nejsou zrovna cool. Nebojte, já nejsem žádná punkerka s obarvenými vlasy a naušnicí uprostřed nosu. Pořád nejraději poslouchám melodický rock a jak lépe svou zálibu demonstrovat, než na ultra melodických písničkách kapely The Who?

Jejich třetí desku Who Sell Out považuji za velice povedenou. Po ztřestěných začátcích se kluci umírnili a našli společnou řeč v čistě melodické formě a nádherně vyzpívaných vícehlasech. Originálním nápadem je uvádění několika prvních písní vysíláním rozhlasových kanálů. Who tady hrají lehce jako jarní vánek. Nejde jim o nic krkolomného. Na první místo postaví melodii a prokládají ji svými rozvibrovanými vokály. Kytara je nápaditá a čerpá z elvisovského modelu padesátých a šedesátých let. Všechno se vznáší na romantickém polštáři Daltreyova hlasu. Taky tam slyšíte odkazy na rané, ale i pozdně-opiové Beatles? Já neustále.

Až na ten záměrně odpudivý obal musím album moc pochválit. Sice ještě nedosahuje hloubky díla Tommy, ale jeho myšlenka je čistá jako padlý sníh.
reagovat

lover-of-music @ 28.08.2018 14:53:29
terka: Byla jen otázka času, kdy zase přejdeš k poctivé hudbě 60. let.
Album Sell Out je pro mě jednoznačně pěti hvězdičkový poklad. Tohle je hudba, která nikdy neomrzí, naopak, jsem z ní stále více nadšený. Optimismus, šťáva, neuvěřitelná energie a hlavně ta fantastická melodičnost.

The Who jsou prostě The Who. A co se týká Tommyho, tak to je přímo SVATÝ GRÁL !!!

Jestli tam slyším Beatles ? Tak nad touto otázkou jsem vůbec neuvažoval. The Who jsou The Who a Beatles bych tam moc nezatahoval. Čímž se nechci nějak dotknout Beatles. Mám je moc rád. Alba od Help až po Magical Mystery Tour jsou prvotřídní skvosty. Zejména Seržant.

Díky za recenzi, a hned si to jdu pustit na plné koule.

dan @ 28.08.2018 15:01:49
a jiná hudba než ta ze 60. let je nepoctivá? Co to zase má být za moudra?

začátky The Who na Beatles přímo ukazují. Jen té punkové rebélie je tam o dost víc.

vmagistr @ 28.08.2018 15:12:02
dan: Že lover považuje hudbu ze 60. let za poctivou neznamená, že jiná hudba než ta ze 60. let je nepoctivá. Takové slovíčkaření jen vyvolává zbytečné spory, nezačínej s tím prosím.

PaloM @ 28.08.2018 16:03:19
Vzhľadom na to, že ich top albumy sú r.1969-73, tak 4 body pre tento album sú adekvátne.
Terka, ako pozorujem v krátkom čase tvoj široký záber, postupne sa prepočúvaš aj k úplne iným žánrom, napr. jazz a vážna hudba. Ak sa to už nestalo.

steve @ 29.08.2018 12:29:24
Nejen Beatles, ale třeba Animals, nebo staré Stouns. Who tady ještě zdaleka nemají vlastní ksicht, ten přišel až s Tommym, proto mě tahle deska nepřijde nic extra.

misa @ 29.08.2018 13:00:09
Teri: tvoje recenze k alternativním kapelám jsem kvitovala s nadšením, proto mě ten úkrok zpátky trošku mrzí. Přimlouvám se za další.

EasyRocker @ 29.08.2018 13:09:55
Zase všechno jen věc názoru. Pro mě jsou top The Who jako takoví, od počátku do konce. A tahle deska je u mě za plný počet bez debaty.

PaloM @ 29.08.2018 17:51:10
Všetky albumy s Keithom Moonom stoja za pozornosť. Veľmi rád počúvam rockové piesne pred Tommy, na to som si kúpil výberovku s 50 skladbami. Nezabúdajme na My Generation, to bola hymna. Takže aj keď som si časovo vyhradil ich vrcholné obdobie, The Who mám skutočne rád ako dynamickú rockovú partiu. Strašná škoda, že Moon to besnenie nezvládol, sledovať jeho hru na bicie je vzrušujúce aj bez zvuku :-) A filmy Tommy a Quadrophenia, to je čosi fantastické. A samozrejme, musím spomenúť koncertné videá najmä 60. a 70. roky, taký živel a príval energie nebol ani v rocku samozrejmosťou.
Takže suma sumárum, táto recenzia a ďalšie na originálnu skupinu The Who sú veľmi vítané a samozrejme, že nie sú krokom späť, či stranou.
Long live rock n roll!

terka @ 30.08.2018 12:55:29
PaloM: jazz tady pochopitelně máme, klasiku neposlouchám. Zatím.
Míšo: tak doufám, že jsem si u tebe dnes napravila reputaci. Tady máš nové Alice in Chains, kteří jsou úžasní, úžasní, úžasní. Jestli si taky kupuješ originály, neváhej ani vteřinu a utíkej do nejbližšího obchoďáku s muzikou a ber je všemi deseti. Jde o jejich nejvymakanější desku a jelikož je znám kompletně, vím o čem mluvím.

Tohle moje milované whoovské album je jedním z nejskvělejších děl tolik nabitého roku 1967. Přináší potrhlé téma londýnské imaginární rádiové stanice a dalo by se tedy dlouze diskutovat, zda už tady vlastně nějaký koncept je, či není. Všichni to přičítají až Tommymu, já bych tady ale pojící linii skladeb jasně viděl.


Burácející imaginární Radio London přivane z proslulé mimozemské introdukce valící se buldozer Armenia City in the Sky. The Who ještě neshodili starou hudební kůži, ale něco už je za dveřmi... úvod strany Radio London.

Heinz Baked Beans alias potrhlé Entwistleovy rohy jsou spojeny s poloakustickou křehkou krasavicí Mary-Anne with the Shaky Hand. První z motivů, věnovaný této dámě.

Odorono svou čirou akustickou krásou v provedení barda Petea Townshenda už předznamenává následující megaopus.

Kabaretní vokály, atmosféra dávné berlínské estrády, tíživá a naléhavá Tattoo pokračuje v čarokrásném akustickém tónu.

Spalující jízda pokračuje; Our Love Was se vyloupne z obskurního rádiového vstupu, zvláštně rozjívená nálada se pojí se zamyšleným Daltreyovým projevem.

Mám-li nějaký hudební motiv či riff, který by by okamžitě definoval celé zlaté šedesátky, je to u mě nepochybně skvostná I Can See For Miles. Townshendova spalující jízda po strunách, ale i fenomén jménem Daltrey tady doslova sepsali rockovou historii.

Druhou stranu, Charles Atlas, otevírá v nejvyšších sférách melodická šedesátková whoovka I Can´t Reach You.

Další Entwistleova miniatura Medac přinese drsný příběh s názvem Relax, nabuzený dvouapůlminutový příval adrenalinu. Nemám, co bych dodal.

Klasikou je ovšem i Silas Stingy, uklidňující akustická, šedesátkově volná záležitost. The Who tu kladou důraz na propracované vokály.

Sunrise jsou tři minuty opět čiré akustické krásy. Dokonale vystižená úzkostná a smutná nálada.

Klasickou verzi alba završovala Rael 1, rytmicky úderný válec s vynikajícím Keithem Moonem. Skoro šestiminutový smrtící marš jeho sestav z jiné galaxie.

Vydání z roku 1995 doplňují i bohaté bonusy.

Druhý díl poslední věcičky z normální verze okořenil do komorní podoby na varhany Al Kooper, závěr je gruntovní rock. Jednou z nejtypičtějších hitů je Glittering Girl, svěží a čisťounká jako horská bystřina. Reklama na coca-colu. Skvostné tříminutovce Melancholia už nebylo možno dát přiléhavější název. Výborná, srdcervoucí akustika a přesvědčivý Daltrey. Rohy má na starosti basový mág Entwistle, v Someone´s Coming si určitě ostudu neudělal. Fascinuje mě ta proměnlivost a množství motivů. Jaguar je rockově drsná palba, odhalující prakořeny jejich muziky. Early Morning Cold Taxi pokračuje v melodické skladbě, důkladně otesané v nejlepším duchu šedesátek. A je tu mistrné využití Griegova památného tématu Hall of the Mountain King - kolikrát byl tenhle motiv bezostyšně vypleněn, ani nevím. Zničující útoky Townshenda. Girl´s Eyes jsou další z výčtu energetických hitů, které tento fenomén jako by sypal z rukávu o půlnoci. Alternativní verze Mary-Anne with the Shaky Hand je možná opepřena ještě větší svěžestí a energií než původní albová verze. Klobouček dolů. Bohatý poslední chod této mimořádné degustace, Glow Girl, je v podsaditém rockovém tónu s posmutnělým Rogerem Daltreyem. A to je bohužel vše.


Nedá se nic dělat, tahle geniální skvadra si mě svými opusy zcela podmanila, a to přesto, že jsem se jim až podezřele dlouho vyhýbal. O to byl úder jejich všeobjímajících témat pro mě fatálnější. Zničujících sedmdesát minut kreativní exploze géniů.
reagovat

Martin H @ 01.12.2017 21:41:22
Jasně že je to koncept, ale o to vůbec nejde. Především je to kolekce báječných a naštěstí ne příliš zprofanovaných skladeb. I Can See For Miles je zářivým démantem 67 roku. Pěkná práce, Jirko.

lover-of-music @ 01.12.2017 21:43:07
Naprosto fantastické album, jedno z nejlepších 60. let. Vůbec nechápu, jak jsem mu mohl dát jen 4 hvězdy. Chci to okamžitě napravit. Plný počet bez debat.

Songy na albu mi dávají opravdový pocit radosti, extáze a štěstí. Písně od The Who mají neuvěřitelnou šťávu, energii a výraznou melodičnost. A co teprve Tommy.... !

The Who jsou prostě The Who !

EasyRocker @ 02.12.2017 06:57:19
Pánové, díky moc, kromě samotné hudby mě hned zlepšilo náladu, že jsme naladěni na stejnou vlnu :-) Před chvílí se mi spustil Tommy...

Mohyla @ 02.12.2017 08:00:51
Lover, opravil som Ti hodnotenie na 5*!

Martin H @ 02.12.2017 08:10:36
Nerad do toho zasahuju, ale u loverovi recenze po změně na pětihvězdičkové hodnocení s touto novou skutečností silně nekoresponduje začátek posledního odstavce. Zde jsou zmiňovány 4 hvězdy. To by se taky mělo upravit, ale o způsobu by si měl lover asi rozhodnout sám.

lover-of-music @ 02.12.2017 08:24:23
Mohyla: Díky moc !

První dvě věty z posledního odstavce mé recenze klidně vymažte. Teď už s nimi nesouhlasím. Album je celé fantastické.

jiří schwarz @ 02.12.2017 22:02:59
Když tady čtu ódy na tohle album, hřeje, že stále existují lidi, milující The Who. Já taky. Vaše recenze mě pohnaly LP proposlechnout znova. No, a stále stejný dojem (pravda, moc jej neposlouchám, na rozdíl od jiných whosáckých alb). Nemůžu mu přijít moc na chuť. Přijde mně na r. 1967 jaksi po muzikální stránce zpozdilé (srovnávám s revolučními alby P. Floyd, Moody Blues, Hendrixe, Cream, i ve srovnání s beatlesí klasikou Sgt. Peppera, i psychedelickým úletem Rol. Stones Their Satanic Majesties...). Jakoby se Who na tomto albu hledali. Vokální harmonie, to jsou ryzí šedesátky, ale ne předzvěst bigbítové revoluce přelomu 60./70. let. Daltrey trochu nesmělý, skoro školácký v porovnání s tím, co předvedl v Tommym, a pak naplno v Who’s Next a Quadrophenii. Kapela stále ještě není tím, co z ní vykvete v r. 1971. Chybí mi víc rock’n’rollu, blues. Takové spíš divadelní, revuální legrácky, ale ne bytelný bigbít. Chybí i síla starších věcí, jako třeba My Generation. Vlastně z téhle desky poslouchám opakovaně jen roztomilou Mary-Anne with the Shaky Hand, a pak především I Can See for Miles, to už je jinej nářez (pro mně jediná 5* věc). Ale to jen tak za mě, nechci Vám kazit radost.

The Who je pro mě naprosto fantastická a neohratelná kapela, která ve mě dokáže vyvolat opravdové spontánní nadšení z hudby. Proto je poslouchám tak často.

Toto album se trošku liší od předešlých dvou. Jednak tím, že Townshend si začal hrát s tóny a melodie tu jsou opravdu originální (i když někdy byly i předtím) a většinou se vstřebají až po několika posleších. Já když jsem tohle album slyšel poprvé, tak mě vůbec nezaujalo a bylo to jako jedním uchem tam, druhým uchem ven. No a dnes ho řadím mezi má oblíbená alba. A druhá věc, kterou se liší je, že je tak trochu "nenápadně" koncepční díky znělkám pirátského rádia. Kdyby byly ale vypuštěny, tak by mi to vůbec nevadilo. Ale to je věc názoru.

Jak říkám, ona určitá originálnost melodií se zjistí až po několika posleších. Ale u jiných posluchačů třeba hned. Většina písní se příjemně poslouchá a možná vám jejich některé části vykouzlí nevinný úsměv na tváři. V některých malých částech desky se trošku ztrácím, ale to jsou opravdu jen detaily. Přejdu rovnou k mým absolutním srdcovkám, které si pouštím minimálně pětkrát týdně. Určitě je to hitovka I Can See for Miles, ze které mám opravdu radost. Pro mě božský zpěvák Roger Daltrey zde sice ještě neprojevil svůj úplný potenciál, ale i tady se pozná, že je to opravdu famózní zpěvák. Nebudu zastírat, že se mi strašně líbí i I Can't Reach You, ze které mám možná ještě větší radost a strašně dobře se zpívá. Townshend dal do té písně srdce a nadšení. Entwistlův opus Silas Stingy je melodicky promakaná skladba a dokazuje, že Entwistle je taky Pan Skladatel. Ale hlavně je hodně nakažlivá. "Money, money, money bags". To si zpívám snad ještě 3 hodiny po jejím poslechu. No a závěrečné finále snad nemohlo být lepší. Miniopera Rael je vlastně taková předzvěst Tommyho. Pro mě je výrazně lepší než A Quick One While He's Away a opět je z ní cítit velkolepost a ze mě srší nadšení když jí slyším.

Album SELL OUT řadím spolu s BEATLES - SGT. PEPPER, MAGICAL MYSTERY TOUR, BEE GEES - 1ST, PINK FLOYD - THE PIPER AT THE GATES OF DAWN a MOODY BLUES - DAYS OF FUTURE PASSED mezi nejzásadnější alba roku 1967.
reagovat

Martin H @ 10.03.2017 17:43:45
Tak na této desce mě vždy bavila ta hra na rozhlasové vysílání včetně reklam. Hudebním vrcholem je zde skladba I Can See For Miles s lehce psychedelickým oparem. Hned si ji jdu pustit.

EasyRocker @ 10.03.2017 19:40:58
Začátek ohromující jízdy Townshendovců... a nesmrtelný milník I Can See Your Miles.

tykeww @ 10.03.2017 20:48:46
Těch nejzásadnějších alb roku 1967 by se dala jmenovat ještě celá řada, 1967 byl opravdu nebývale silný ročník. Neopomíjel bych Velvet Underground, The Doors, Franka Zappu a Mothers of Invention, Iron Butterfly nebo Cream (abych se ve výčtu vrátil zpět do Británie)

Rok 1967 v rockové hudbě charakterizuje mimo jiné definitivní vyprofilování elpíčka jako hudebního média se svébytnými a málo prozkoumanými možnostmi. Přestává být pouhým souhrnem jednotlivých písniček a více či méně koncepční alba se toho roku ocitají ve středu pozornosti. Kdo už znal závěrečnou vícedílnou skladbu z o rok starší desky A Quick One, toho nepřekvapilo, že právě The Who nehodlají v tomto trendu zůstat pozadu a přenechat Beatles, Beach Boys nebo Rolling Stones všechny vavříny.

Koncepčnost The Who Sell Out tkví zatím pouze ve formě, ale ta je vypilovaná do svěží, kompaktní a velmi zábavné podoby. Spočívá v jednoduchém fíglu, kdy jednotlivé písničky propojují krátké reklamní upoutávky a jingly, dílem autentické, dílem vymyšlené a realizované samotnou kapelou, jako rozpustilá pocta pirátským rádiím v tehdejší Británii. Ve stejném duchu je pojatý i obal, na němž muzikanti pózují ve vaně plné fazolí nebo s obřím deodorantem v podpaží. Co se týče samotných písní, tam zatím, podobně jako u Seržanta Pepře, žádnou jednotící linii nenajdeme, ale na mnoha místech se neubráníme dojmu, že Tommy už během nahrávání musel čtveřici strašit v hlavě. Ze členité skladby Rael, která album uzavírá už je duch slavné rockové opery zřetelně cítit.

I když jde tedy o navzájem nijak myšlenkově nesouvisející písně, přeci jen se zdá, že jejich výběru a uspořádání byla věnovaná zvýšená pozornost. Dynamicky i výrazově je to velmi pestrá kolekce, od psychedelickými zvukovými nálety vyživované Armenia City in the Sky, přes velkoryse vyklenutou hitovku (a jeden z nejlepších songů skupiny vůbec) I Can See for Miles, uvolněné melodické lahůdky Mary Anne with the Shaky Hand, Odorono či I Can't Reach You, Entwistleovy komediálně laděné kousky Heinz Baked Beans nebo Silas Stingy až po zmíněnou vrstevnatou Rael, přičemž celkově převládá spíš jemnější, sofistikovaná poloha, svěží melodie a promyšlené aranže. To, že ve stejné době se The Who nezříkali ani své živočišnější tváře dokládají bonusy na reedici z roku 1995. Mezi nimi najdeme podstatně větší procento razantnějších - a stejně dobrých - písní, které by ale zřejmě už nezapadly do pečlivě vyladěné stavby alba.

Přestože The Who Sell Out ve skutečnosti nevypráví příběh a "jen" si hraje s formou, nevyznívá nijak polovičatě. Drží mnohem lépe pohromadě než podobným směrem našlapující A Quick One a oproti svým okázale epickým následovníkům Tommy a Quadrophenia se zase netváří tak smrtelně vážně. Humor a lehká ruka při psaní vzdušných, nápaditých popsongů, to jsou hlavní trumfy desky.


Recenze již zveřejněná na xplaylist.cz
reagovat

Filozof @ 06.05.2014 14:03:05
He, a tady narážíš na to, co jsem právě zmínil u Tvé recenze Seržanta... :-) Asi náhoda.

Priznám sa, že tento album ma po prvých dvoch neoslovil hneď ako to bolo v prípade tých predchádzajúcich. Ale po viacnásobných počutiach sa to zlomilo a uznal som, že je možno o trochu lepší pre mňa ako prvé dva. Ide tu možno o akýsi pokus temtatického albumu, kvôli tým reklamám. A hudba je tu úchvatná. Napríklad Mary Anne with the shaky hands (vrátane bonusovej verzie) je jednoducho podmanivá svojou jednoduchosťou, prvým vrcholom albumu (a asi aj najväčším) je Tattoo - to je pre mňa neskutočne úžasná skladba a neviem prečo, skrátka si ma obmotala okolo prstu. Podobné pocity prichádzajú s naliehavou Our love was. Netreba zabúdať na rockovú klasiku I can see for miles, hoci mne až taká skvelá nepripadá. Druhý vrchol prináša Entwistlova skladba Silas Stingy - krásna melódia s ešte krajšími zbormi. Klenot. Klenot je aj krehká akustická skladba Sunrise. Real 1 je potom suita, ktorá mala byť zrejme niečo ako Quick one z predchádzajúceho albumu, ale tentokrát to nie je také podmanivé. Čo vyzdvihnúť z bonusov? Peknú Glittering girl a Glow girl. Okrem toho na De-Luxe verzii je oveľa viac bonusov, spomeniem len pre mňa najlepší cover Cochranovho hitu Summertime blues. Týmto albumom sa pre mňa uzatvorila prvá časť tvorby kapely. Vynikajúca časť.
reagovat

Filozof @ 08.02.2011 07:12:08
Já tomu CD také dlouho nemohl přijít na chuť.

Tak Sell Out je môj naj album od Who.Velmi dobre sa počúva a hlavne tie Jingle tam dodávajú takú atmosféru rádia London.Skladby ako-Armenia city in the sky,Odorono,I Can see for miles-je to taká lahká psychadelia,dobre sa počúva.Aj John Entwistle tam má svoje diela ako-Silas Stingy alebo Medac.Celkovo sa mi páčia skladby J.Entwistla-Boris the Spider,Heaven and Hell,Whiskey Man,Doctor Doctor-a dalšie.Aj skladba Jaguar,Someones Coming alebo taká Melancholia.Aj Who vedeli spravit pekné a jemné skladby.
reagovat

Předchozí A Quick One sice už naznačovala nějaké ty koncepční hrátky, ale hudebně byla stále spíše ve stylu raných, hřmotných The Who. Rádio London na Who Sell Out je však něco naprosto jiného.

Tuhle desku mám rád. Je to takový jeden velký úlet a hodně naznačuje, kam se The Who vydají na další koncepční desce Tommy. Koneckonců, tam, kde Sell Out končí, tam Tommy začíná. V Rael 1 je totiž snad identický motiv ze Sparks z Tommyho.

Co se muzikantů týče, tak se chlapci hodně stáhli a přestali do toho rubat jak dřevorubci a na povrch tak lezou Townshendovy melodické nápady podložené hodně zajímavými aranžemi. Každopádně ze songů rozhodně nevynechat údernickou šlupku I Can See For Miles nebo akustickou Tatoo či jednu z mých nej skaldeb od The Who Silas Stingy se skvělými vokály.

Z opět bohatě zastoupeného bonusové materiálu na cd verzi poukazuji na totálně jetou verzi Griegova Hall of the Mountain King. Ano, i takto se dá pracovat s klasikou. :)

**** a 1/2 - Plný počet nedávám spíše z respektu z další tvorby, než jako ukazatel nějakých zásadních nedostatků.
reagovat

Moje nejoblíbenější album od The Who, které je pojaté jako vysílání pirátského rádia London (včetně např reklam mezi písničkama). Album považuji za první koncepční album od The Who a za nejzajímavější písničky z alba bych vybral Armenia City in the sky, I can see for miles či Silas Stingy. Album vyšlo v roce 1967, psychedelie se albem prolíná od začátku až do konce a je tedy pravděpodobné, že pokud nemáte tento styl muziky v oblibě, že na Vás album příliš nezapůsobí.
reagovat

OHNOTHIMAGEN @ 17.07.2007 15:01:08
Nelze nesouhlasit s Lukem.
I v mém případě jde o nejoblíbenější album od The Who.
Naprostou špičku na této dokonale propracované desce tvoří "Odorono", "Mary Anne with the Shaky Hands" a málem nenahraná "Rael 1". A všechny reklamy (nejvíc asi záhrobním hlasem interpretovaný "Charles Atlas".
Pro fanoušky raného řízného stylu The Who ("My Generation", "Substitute" nebo "The Kids Are Alright") ovšem zcela nestravitelné.