Reakce na recenzi:

Kritik Vláďa - @ 11.09.2020

Původně jsem chtěl recenzovat úplně jiné album. (Dream Theater – Metropolis 2 Scenes From A Memory) Ale když jsem si v hlavě neustále přehrával I Can See For Miles, neodolal jsem, a musel jsem se vrhnout na tuhle senzační desku s názvem The Who Sell Out, ke které se mi váže plno krásných vzpomínek, několik fantastických mejdanů na chatě ve dvou, kdy jsme s mou drahou sestřenkou na tuhle desku protancovali snad dvacatero bot. Prostě jsme tu desku pravidelně „drhli“ zásadně od začátku až do konce.

S albem The Who Sell Out jsem vlastně vyrůstal, spolu s deskou Tommy (ta na mě měla největší vliv). Abych to upřesnil, u mé hudební kolébky stály pouze dvě kapely, kterým vděčím za všechno. Na jedné straně kolébky stáli The Beatles, a na druhé straně The Who. Tyto dvě kapely mi daly základ všeho, bez kterého bych se dál nepohnul. Opravdu, až do smrti budu těmto dvou partičkám neustále něco dlužný. Mezi alba, které u mě přežily zkoušku času patří bezesporu i Sell Out. Zkrátka, bez téhle desky už bych asi nemohl existovat. (Stejně jako bez Tommyho, a mnoho dalších…)

Album Sell Out má opravdu jedinečný koncept. Vlastně je to takový koncept-nekoncept. Jedná se o to, že písničky na albu na sebe nějak nenavazují, a ani nemají nějaké společné téma. „Koncepčnost“ toho alba spočívá v tom, že skladby jsou navzájem propojeny znělkami pirátského rádia Radio London. Dá se říct, že album si vlastně hraje na vysílání onoho rádia. Samotní členové The Who toto album brali jako takovou poctu členům kultury mod, protože modové vlastně poslouchali pirátské rádia. S oním „konceptem-nekonceptem“ souvisí také obal, který slouží jako reklama na určité výrobky. Nejvíc se mi asi líbí Roger ve vaně s fazolemi Heinz. Členy v osobitých polohách vyfotil David Montgomery. Z focení této „události“ také pochází historka, kdy Roger Daltrey si musel skutečně lehnout do vany plné fazolí (tím upozorňuju, že to není žádná fotomontáž). Jenže ty fazole byly úplně studené, a Roger z toho potom dostal zápal plic. Hmm, i zdánlivě nevinné focení může vést k závažné nemoci.

Znalci určitě ví, jak tato deska začíná… „Monday, Tuesday, Wednesday…“ a potom už v plné síle na vás útočí změť efektů a riffů v písničce Armenia City In The Sky. Roger Daltrey zde má zvláštně postavený hlas. Buď je to dáno studiovým trikem, anebo dýchal z balónků hélium. Armenia pochází z dílny Speeda Keeneho. Po tomto pop-experimentálním začátku je zde vtipná Entwistlova vsuvka s melodií oslavující fazole Heinz. Následující čtyři songy – krásná Mary Anne With The Shaky Hand, Odorono, Tattoo a Our Love Was – jsou výborné melodické písně, které vás nenechají lhostejnými. Pokaždé ve mně vyvolají pozitivní reakce. Ať už je to zářivý úsměv, nebo spontánní podupávání do rytmu. První stranu zakončuje klasický hit I Can See For Miles. Myslím, že ho netřeba představovat, každý fanoušek rockové historie by měl tento kousek notoricky znát.
Druhá strana začíná výrazně melodickou písní, sólově zpívanou Townshendem, I Can’t Reach You. Tohle je věc, kterou bych taky mohl poslouchat pořád dokola a dokola. Pak následuje Medac – tak jak je krátká, tak je geniální. Je to další reklamní skladba od Entwistla o puberťákovi Henrym, který má problémy s akné, ale to vyřeší fiktivní krém MEDAC. Paráda ! Tady skutečně zamrzí, že je to tak krátké. John Entwistle se na albu předvedl s ještě dalším mimořádně parádním songem, a tím je Silas Stingy. Potenciální hit s chytlavým refrénem a výtečně vymyšlenou melodií. Ale ještě před tím tu je rock-melodický kus Relax. Píseň Sunrise je krásná akustická balada se zajímavými akordickými obraty. Finále toho alba je jedno z nejlepších, jaké znám. Miniopera Rael je melodická majestátnost se vším, co k tomu patří, prokreslovaná nádhernými sbory. Ale pozor ! Co se to děje ? V čase 3 minuty 42 vteřin zde přichází motiv z Tommyho ze Sparks a Underture. Ano ! Skupina The Who nám chce naznačit, jaký významný opus vydají o dva roky později.

Rok 1967 byl neuvěřitelně nabitý. V tomto roce spatřilo světlo světa tolik zásadních a revolučních desek. Vím, že Sell Out se zrovna neřadí k těm albům, které by nějak ultra významně přepsaly hudební mapy, ale mám-li to hodnotit čistě subjektivně, tak tahle deska je z celého onoho roku 1967 asi má nejoblíbenější. Nejvíc. Prožil jsem s ní mnoho krásných chvil, formovala moje názory a postoje, byla velmi důležitou součástí mých náctiletých let, provázela mě jimi. Zkrátka, pro mě je to těžká nostalgie.
Děkuji Vám, Pete, Rogere, Johne, a „bláznivý Moone“. Dokázali jste moje náctileté roky neuvěřitelně zpříjemnit a významně vyplnit. K děkování se připojuje i moje drahá sestřenka. Ještě jednou – děkujeme za ty parádní chvíle s Vaší parádní muzikou ! Doufám, že jich ještě plno zažijeme. I když už nám není „náct“, ale je nám „cet“, a všední povinnosti bohužel přibývají.
Plný počet hvězdiček !!!