Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 16.05.2012

Projekt Tommy od britských The Who patří mezi nejvýznamnější koncepční projekty šedesátých let a podle mého soudu se jedná o jejich vrcholné dílo jejich poměrně bohaté albové produkce. Není možné ho v plejádě hudebních žní své doby na britské scéně minout, protože si zaslouží opravdu mimořádnou pozornost.
Z pohledu historie se jedná o druhý projekt, který byl s mírnou nadsázkou označen jako „rocková opera“. Prvenství má skupina Pretty Things s jejich S.F. Sorrow (1968). Tento počin ale bohužel nedoznal takového věhlasu a uznání jako Tommy, třebaže autor Pete Townshend inspiraci od Pretty Things přiznává.
Na Tommy jsem poprvé narazil v Divadle hudby, kde v r. 1971 byl projekt představen poslechově orientovaným nadšencům zahraniční rockové hudby a musím přiznat, že jsem jím byl od prvního okamžiku zcela ohromen. Samozřejmě, že jsem na album nedosáhl hned a tak mi trvalo řadu let, než album dorazilo do mé sbírky.
Bude to možná trochu „plnotučnější“ recenze, ale 24 skladeb na albu nemohu minout zjednodušenými pohledy, ale i tak se budu snažit být „stručný“…..

OVERTURE – hymnický úvod jako při operních postupech s patřičným patosem a výrazným rytmickým podílem, včetně fanfárových dechů a klavíru. Melodická koncepce je velmi dobře vymyšlená a staví na hutnosti základního kamene téhle virtuální stavby. A už přicházejí i snivé vokály a zase zde máme rytmické proměny s přehledným a čitelným harmonickým vrstvením a také hammondky, které spojují rytmy a melodiku a nechybí zde i lesní roh (!), který vyvolává dojem lovecké štvanice. Úžasně lehká a elastická pravá ruka pro kytarové doprovody na akustický nástroj a do tématu vstupuje hlas zpěváka Rogera Daltreyho. Akustické proměny kytary jsou famózní v rychlých rozlamovaných akordech, tak jako v odstřelovaných doprovodech – kytarista Pete Townshend je prostě formát!

IT´S A BOY – volně se přechází do další skladby – naříkavý hlas Daltreyho doprovází patetický sbor a skladbě volně přechází v další….

1921 – hlas zní naléhavě, skoro naříkavě a je podepřen zajímavými akordickými a melodickými kombinacemi. Ve hře je klavír, kytara, důrazná baskytara a kreativní bicí. Ve vokálních partech se prolíná Daltrey a Townshend s ostatními. V mezihře je doprovod umírněný a nevýbojný a velmi stylový…

AMAZING JOURNEY – výtečně pojednaný vokální part a prolínaní hudebních prvků má v sobě názvuky psychedelických obrazců. Bubeník Keith Moon potvrzuje svoje mimořádné hráčské schopnosti. Brzy se vypracoval v šedesátých letech mezi špičku a jeho kulometné přechody a přesné úhozy ho charakterizovaly už tehdy a navíc jako jeden z prvních používal v Británii na velké bubny (kopáky), což v té době nebylo úplně běžné…Muzikantské pojetí jako spojnice v tématu je velmi dobře připraveno a není zde nic ponecháno náhodě a komplexně drží cela struktura pohromadě….

SPARKS – tak tady jsme se dostali na psychedelickou půdu, do které útočí razantní melodicko rytmická složka. Townshend nepoužívá kytaru k sólistickým exhibicím jako Clapton, Lee, Beck nebo Page, přesto je jeho styl unikátní a inspirující svou proměnlivostí a využívání všech možností kytarového pojetí. Do hudby vstupuje výrazný dramatický okamžik, který je stupňovaný v dynamických odstínech a akcentacích jednotlivých nástrojů. Vyjádřit napětí v hudbě se dá různými způsoby, i tenhle recept je velmi účinný

EYESIGHT TO THE BLIND (THE HAWKER) – autorem této skladby je legendární bluesman Sonny Boy Williamson. The Who skladbu totálně přearanžovali. Výtečné prokreslování dramatického postupu téměř podle symfonického postupu – nechybějí sbory a výtečný průrazný hlas Daltreyho a důrazné rytmické proměny. Baskytara Johna Entwistla patřila na britských ostrovech mezi nejzajímavější a skutečný hudebník dokázal objevit jedinečné kvality tohoto černovlasého vousáče. Bude nás o tom ostatně přesvědčovat na celém dvojalbu. Ale to už přecházíme do další skladby….

CHRISTMAS – výrazná melodická struktura a hudební pojetí, které se přibližuje k rapsódii. Dá se říci, že takoví Queen možná právě zde hledali inspiraci, jak se vyrovnat s podobný m typem kompozice a začlenit toto pojetí do své hudby. Jako v divadelním dramatu se postupuje i v tomhle hudebním pojetí a máme tu pověstný vokální útvar: See me, feel me… který je pro The Who tak nezaměnitelně typický. Interpretace a hudební doprovod výrazně graduje a máme tu velmi výrazný skladebný útvar s velmi silným zázemím….

COUSIN KEVIN – The Who jsou v hudebním pojetí svrchovaně britští bez jakéhokoliv amerického nánosu, tady se přesto nemohu vyhnout mínění, že ve sborech přicházela mírná inspirace od amerických Beach Boys, kteří tehdy byli vícehlasou vokální normou. Někdo zde možná ještě ucítí Association, ale nechce se do toho zamotávat (aby o mě ještě i dnes Townshend nerozbil svou kytaru!). Skladba je ovšem výsostná po všech stránkách, podporovaná důležitými harmonickými a dynamickými postupy. Vokálně jedna z nejnáročnějších skladeb na dvojalbu. Napsal ji John Enwistle….

THE ACID QUEEN – razance melodického nástupu a kulometných přechodů bicích a jemné odstíny interpretace jsou opravdu famózní. Vylíčit „kyselinovou královnu“ se zde děje opravdu velmi přesvědčivě. Pamatuji si, že tuhle skladbu nazpívala i Tina Turner a vůbec ne špatně. Vedle kytarového potenciálu a rytmiky, zde vnímám i drobný podíl elektrického piana, které si podává melodické proměny s kytarou za gradujícího napětí, které strhává jako proud široké řeky. Strhující je ovšem i rocková přímočarost hned v prvním plánu….

UNDERTURE – nádherné akustické kytary (myslím, že jedna bude dvanáctistrunná) a výtečná basová struktura s šustěním činelů přináší další dramatické téma, které je podmiňováno údery do tympánů, orchestrace ve velkém formátu a nejsou k ní zapotřebí ani smyčce ani dechové sekce. Dramatické, pulsující nadupané neuvěřitelným dynamickým nábojem a vyjadřovacími prostředky. Když vstoupí opětně symfonické prvky do rocku, vypadá to asi následovně. Opravdu famózní téma po všech stránkách. Cítím silné vnitřní vibrace od začátku až do konce. Smysl pro detail i komplexní sevřenost interpretace. Myslím, že tohle zní hodně nadčasově a ani po třiačtyřiceti letech nemám pocit, že by zde něco vyčpělo a zarchaičtělo. Desetiminutová kompozice je nejdelším příspěvkem na projektu. Prostě paráda a předzvěst artrocku, jehož pojmenování přišlo až se sedmdesátými léty….

DO YOU THINK IT´S ALRIGHT? – po hutné instrumentální kompozici přichází rozezpívané téma výtečných sborů.

FIDDLE ABOUT – Entwistle používá u baskytary fuze, což má originální zvuk přibližující se trombonu. Tady je ovšem aranžmá sborů ryze anglické – chrámové podle dávných tradic a nemá s hochy z pláží west-coastu nic společného. Velmi osobité a velmi přesně nazpívané s ohledem na rytmické postupy.



PINBALL WIZARD – přiznám se bez mučení, že tuhle skladbu mám na albu velmi rád a obecně od kapely ji považuji za jednu z nejtypičtějších pro The Who – taková minivlajková loď kapely…. Fantastická akustická kytara s jedinečnými rytmickým potenciálem, podporované elektrickým backgroundem a strhující vokál. A máme tady vymyšlený opět jedinečný riff. Dramatický sestup harmonie a její náhlý vzestup je prostě nenapodobitelně famózní. Prolínání Dalteryho a Townshenda ve zpívaných postupech a doplněno sbory je opravdu velmi strhujícím okamžikem. Napětí mnou probíhá snad v každém nervu mého těla. Zásah do černého…

THERE´S A DOCTOR – v téhle skladbě se vracejí v postupech tak trochu zpět k předešlým pojetím na albech před Tommy – sdělné v duchu šedesátých let…..

GO TO THE MIRROR! – Motiv See me, feel me…. se nám sem opět vrací do další vystavěné silné písně s důrazným rytmickým podílem a je zde zpět klavír a komplexní hudební doprovod za aktivní podpory zpívané složky. Prolínání zoufalství a naděje a výborné hudební postupy dělají z téhle skladby další velmi typickou a známou skladbu kapely obecně. Tohle už není jenom „nová další píseň“... Tohle je prostě styl!

TOMMY CAN YOU HEAR ME? – legátové akordy akustické kytary a uvolněný elastický zpěv a k tomu dobře preparované tóny baskytary, zatímco bicí lehce šustí… tohle je aranžmá spojovacího článku mezi skladbami. Bez hudebního dramatu, i když přísně intimním dramatem pro chlapce Tommyho, který přestal komunikovat….

SMASH THE MIRROR – zrychlená část další skladby, s dravějším základem nemá dlouhý formát a přesto je důležitým okamžikem na albu. Rozbíjení zrcadla má další mnohovýznamový smysl pro chlapce Tommyho a jeho neustále útočící okolí. Téma je výmluvně zakončeno řinkotem skla rozbíjeného zrcadla s tajemným dozvukem v prostoru…

SENSATION – další melodická skladba, ve které mě zaujaly zajímavé rozklady akordů kytarové hry, kdy se střídají akustické a elektrické tóny v zajímavě rozlamovaných akordických proměnách. Rytmika opět šlape jako přesně seřízený stroj pod instrumentací a vokální stavbou. Celé ztvárnění je v podstatě postaveno na opačných emocionálních vyzněních. Zatímco obsah textu písně je varovný s dramatickým podtónem, interpretace naproti tomu zní jako optimistická melodie, třebaže se v různých obrazech dějí psychologicky řečeno téměř hrůzné věci

MIRACLE CURE – tento krátký motiv jakoby opět v pozdějších letech inspiroval Queen. The Who byli první a Queen druzí…. Ovšem kdo se seznámil nejprve s Mercuryho partou, těžko uvěří, že by „nějací“ The Who mohli být už pár let před nimi na totožné vokální platformě…..

SALLY SIMPSON – zatímco u některých skladeb na albu můžeme mít dojem, že se hudební struktura dostává na „závažnější“ komponistickou platformu, u některých naopak máme dojem, že se jedná o tradiční pojetí přehledné melodické písničky. Tohle platí třeba pro tuto skladbu – Townshend zde navíc dohrál zajímavé klavírní party, které píseň osvěžují. The Who a to je velmi sympatické, zjevně neměli umělecký záměr vytvořit nějaké avantgardní hudební dílo v instrumentaci a nijak nezastírají, že tradiční písňová forma jim nezůstane cizí…

I´M FREE – výraznější rytmická skladba opět klasická svým model pojetí pro The Who. Výtečná melodická linka, kde se kytara spojuje s klavírem a přesně seřízená rytmika jede v kontrapunktu k melodii. Také harmonická struktura je bohatší. Townshendova akustická kytara má výtečný zcela nerockový sound a přesto se do skladby výtečně hodí. Vokální stavba s vícehlasem odpovídá šedesátým letům. Krátký motiv nám připomene famózní Pinball Wizard a za chvíli jsme u konce….

WELCOME – krásně rozbrnkaná dvanáctistrunná kytara s šestistrunnou a jemný Daltreyho hlas má v sobě harmonickou rozevřenou a přesto jakýsi pocit smutku, který se nedá přeslechnout. Skladba zní téměř folkově a nebýt tlumené rytmiky v pozadí, asi bychom tomu totálně uvěřili. Cválavý rytmus přináší i nový hudební podnět, kde se do instrumentace dostává i foukací harmonika. Ve skladbě je ale stále hodně kreativních proměn, než abychom snad ustrnuli na nějakém opakovaném motivu melancholie. Hudební doprovod střídá rytmus a nálady, až je ukončen mocným zrychleným doprovodem kytary a klavíru a tento motiv se opakuje…

TOMMY´S HOLIDAY CAMP – předposlední skladbu si napsal Keith Moon. Ve hře jsou hammondky a varhany Farfisa, které zde vytvářejí téměř dokonalý obraz venkovské pouti s rozvernou instrumentální vložkou. Opět lze tento příspěvek vnímat jako náladotvornou hudební skicu…

WE´RE NOT GONNA TAKE IT – závěr celého projektu je v rytmicky bohatším modelu a melodicky rozšířeném pojetí, kde se potkávají výtečné vokály s kulometnými bubenickými přechody a zajímavými akcenty. Nosným pilířem je ovšem refrén, který s úderným refrénem přinášejí další klasický model podle receptu skupiny na úspěch. Ve finále nechybí už potřetí See me, feel me… Epilog celého díla ovšem má svoje vyvrcholení, které se ujímá vlády nad celou skladbou a tvoří tak zásadní motiv. Opakované téma výborné vokální struktury a gradující hudební téma se zvýrazněnými hammondkami. Podle dobových zvyklostí se téma opakuje a opakuje až do fade-outu, aby bylo docíleno co nejhlubšího účinku. Krásná tečka za celým dvojalbem!

Byl to velký skok po předešlých dvou studiových albech k takovému hudebnímu útvaru, jako je Tommy. Skupina The Who začínala jako rebelantská hudební parta Teddy boys, která vstřebávala rock and roll, blues a psychedelické vlny a pracovala do té doby s krátkými písňovými formáty – o to větší překvapení skupina připravila svým příznivcům širokým tematickým projektem závažného obsahu.
Hodně dlouho platilo, že The Who jsou „nejlepší koncertní skupinou“ na britských ostrovech. Jejich energetický náboj, smysl pro výrazné melodické skladby, navíc výtečně proaranžované a zahrané, zkrátka neměly chybu. Album je pro mě zásadním hudebním sdělením rockové historie a nelze mu dát jiný počet hvězdiček než pět!