Who, The - Tommy (1969)

Psát recenzi na tohle monumentální hudební dílo je pro mě docela těžké, protože všechno už vlastně tady bylo řečeno, ale pokusím se o to.

Tommy je moje životní album. Žádná jiná deska nepromluvila do mého nitra tak významně a nádherně, a žádná deska neovlivnila tak zásadně moje hudební cítění, jako tahle. Provázela mě náctiletými roky, ještě víc mi otevřela bránu do světa zvaného Hudba, a prostě... k tomuhle albu mám velice intimní vztah, a už to tak navěky zůstane. Vedoucí skupiny The Who Pete Townshend dokázal, že není jenom onen pověstný „ničitel kytar“, ale že jeho skladatelské schopnosti jsou na mimořádné úrovni. Příběh a některé motivy z Tommyho ho „strašily“ už někdy v letech 1966-1967, a hodně k tomu potom přispělo jeho setkání s Meherem Babou. Pete Townshend byl v té době také odpůrcem drog, což se do příběhu také promítlo (paradoxem je, že později byl závislý na heroinu). Zkrátka, plno jeho myšlenek se konceptu tohoto díla dostalo.

Téměř absurdní příběh hluchého, slepého a němého chlapce Tommyho Walkera, který vnímá jenom vibrace a má silnou intuici, začíná famózní Overturou, ve které se vystřídá několik hudebních motivů, které v tomto díle zazní. A už to začíná. Kapitán Walker se nevrátil z války domů, a druhá skladba ohlašuje narození Tommyho. „It’s A Boy, Mrs. Walker, It’s A Boy.“ Skladba 1921 je extrémně působivá balada, a je vlastně zlomová pro celý příběh. Osobně ji považuji za jednu z nejlepších v dějinách The Who. A v podobných superlativech bych mohl pokračovat až do úplného, strhujícího, emocemi nabitého finále tohoto alba. Myslím, že motiv „Listening To You“ jen tak někdo z hlavy nevyhnal. Ach, ty fenomenální melodické nápady. Člověk si řekne: „Proboha, vždyť to jsou svým způsobem úplně normální písničky.“ No jo, ale jde o to, že je v nich takové to famózní „něco“, co prostě nedokážu popsat. Samozřejmě, že ještě musím zmínit geniální hit Pinball Wizard, díky kterému jsem na tento skvost narazil. Taky baskytarista John Entwistle přispěl do příběhu výbornými skladbami o zákeřném bratranci Kevinovi, který Tommyho fyzicky týrá, a ještě o prasáckém strýčkovi Erniem, který ho zase zneužívá.

Uf, nějak mi docházejí slova. Vím, že jsem tomu dneska moc nedal, ale kdybych tady rozebíral každou skladbu, tak bych se stále jen opakoval a opakoval. Každý moment je zde nadmíru úžasný. U tohoto alba skutečně platí, že „není co dodat, není co řešit“. Albu dávám „jenom“ 5 hvězd, i když by si jich zasloužilo nejmíň 10.
reagovat

EasyRocker @ 22.11.2019 17:27:30
I pro mě životní album, i když je u mě u The Who a chlup výše ještě následující skvost Who´s Next. Ale gigantickou hodnotu, daleko přesahující jen nějakou hudbu k táboráku, tomu už nikdo neupře.

Martin H @ 22.11.2019 19:01:18
Easy, ono je dobře, že se tyto písně u táboráku nehrají. Představa trampů sedících kolem vatry a drhnoucích na oprýskané španělky píseň Amazing Journey je příliš děsivá.
Jinak k recenzi není co dodat, dobré zboží se chválí samo. Kritiku Vláďo, dík, trefil ses mi dokonale do vkusu.

Kritik Vláďa @ 22.11.2019 19:21:33
Martin H: Kdepak Amazing Journey ! To je ještě čajíček. Zkus si ty trampy představit jak u táboráku hrají třeba suitu Tarkus od ELP.

yngwie3 @ 22.11.2019 20:11:04
Nepodceňujte trampov u táboráku ... zjavne nemáte tušenia koľký z nich dokážu zahrať veci, na ktoré by sa ani Pete Townshend nechytal ...

Óin @ 23.11.2019 09:37:44
To budou asi nějací supertrampi :-)

yngwie3 @ 23.11.2019 10:04:11
Pekná a pohotová reakcia Óine :o) ...

Judith @ 18.02.2024 13:42:19
Je úžasné, když se hudba takto potká s rozpoložením a provází člověka životními obdobími. Mně se to s Tommym, potažmo s The Who nestalo. Možná mě odrazoval obal, možná pověst, kterou na sebe album nabalilo. Poprvé jsem se s většinou skladeb setkala vlastně omylem, když jsem si někdy před rokem pustila Live At The Isle Of Wight a podle textů mi v jednu chvíli došlo, že asi poslouchám Tommyho. A bylo to dobré, auru nedotknutelného veledíla živé provedení (je jen málo kapel, kde tohle spojení získává svůj plný význam) zdárně zneškodnilo. Koupila jsem si CD a několikrát ho pozorně vyslechla, naposledy došlo i na film. Ten je řádně fantasmagorický, ale současně snad až příliš uhlazený a krotký svým důrazem na ucelený vizuální styl. Navíc, jak se Roger Daltrey na pódiu umí odvázat, filmová kamera mu příliš nesvědčí, přes veškerou gymnastiku zůstává i po svém "probuzení" výrazově paralyzovaný. Z propracovaných, a přece energických a přímočarých skladeb se do velkolepého barvotisku podařilo propasírovat jen pár nejvýraznějších motivů, zbytek na mě působil dojmem generického šrotu. Vracet se určitě budu ke studiovému albu, přes všechnu snahu se však plný zásah v mém případě nekoná.

Bouřlivě kulturně se valící šedesátky, jejichž druhá polovina vyplavila již některé zcela zásadní hudební drahokamy mezi černé drážky. Do světa ovládaného strohou vědou se vluzují mystéria, metafyzika a východní filozofie, vše staré je najednou zpochybněno. Zkoumá se, proč jednáme tak, jak jednáme, podvědomí, regrese, sny, vina a trest. Také magický vedoucí mr. Pete Townshend se ujal po svém těchto témat.

Čiré klávesy, skvostně lámané akustické kytary a už proslavené Entwistleovy rohy přinášejí jedinečnou Overture. Kam že se to ten zpropadenej Sampson ztratil? Akustická krása míří snad až k mr. Pageovi. It´s a Boy - magické rohy, plačtivý hlas oznamuje Tommyho zrození. Paní Sampsonová, to je přece slávy! Čistá melodická krása kytar přináší 1921. Přichází už ale v plné polní čarostřelec Daltrey - jen si vezměte, koho všeho na desce musel zastat. Úctyhodné. A co teprve naživo. Milenecký páreček si to maluje - voják je ale voják a volí pomstu, Tommy nesmí vidět, slyšet, ni cítit.

Amazing Journey je tak patentně krásná whoovská skladba s posmutnělou, ale tady i extatickou náladou. Jedná instinktivně, mimořádně prociťuje v mysli hudební symfonie, je silný, vnímavý. Psychedelické sny ale pokračují ve Sparks, dokonalé dokumentaci ospalé, otupělé nálady konce šesté dekády. Bohatost v mozku, ale i v rytmicky skvěle podané hudbě. Eyesight to the Blind (The Hawker), znovu Townshendovy filigránské akustiky, zaprodal se tu snad ďáblu. Přichází ale jasně odsekávané rytmy - nějaký pasák slibuje pomoc.

Nebývalé ostré hardrockové inferno rozpoutá zlobný postulát Christmas, Daltrey tlačí na hrdlo od prvních taktů a celý tlak čtyři minuty nepovolí. Ta nebohá existence nezná Ježíše, Vánoce, může nás vůbec slyšet?! Aby toho nebylo málo, svěří rodiče bezmocný objekt panu Kevinovi. Odporná hra na schovávanou, vyhánění do deště, hřebíky do prstů, opalování cigaretami - to je část pekla. Tahle skladba je hudebně čiročirým smutkem a zoufalstvím a opět vládnou Daltrey s Townshendem.

Doslova geniální riff, kde od počátku neskutečně řádí ďábelský Keith Moon. Naléhavá, tíživá nálada, Daltreymu je zase rozumět každá hrdelní vibrace. Ten pasák je tu zas - a nabízí cikánku s acidem. Dobové, není-liž pravda? Báječně rozložené akustiky následuje výrazná Entwistlovo basové dunění a Moonova dělostřelba, rezonující až v kotli pekelném. Tahle desetiminutovka, Underture, fantaskně zhmotňuje chlapcovy živé, fantaskní, pokroucené drogové sny. Do You Think It´s Alright? - pitoreskní úvaha - co dát toho ubožáka k dalšímu dobrákovi Erniemu? Fiddle About - unikátní, šokující útok Moonovy artilerie s temnými střepy kláves, studenými tóny basy. Daltrey v temné kakofonii líčí další ohyzdnosti na bezmocném cíli.

Vířivé, nekompromisní akustiky přinášejí jeden z největších hitů - samotného pinballového čaroděje. Townshendovy sekající a meloucí riffy a vokální harmonie už sepsaly hudební anály. Jak to ten bezmocný kluk dělá, že hraje tak, že jsem mu musel přenechat korunu?! Rázný There´s a Doctor konečně snad ukáže pravou spásu! Rozjíždí se rázná rocková hitovka Go to the Mirror, vedle oceánu Townshendových těžkých kil tu opět řádí stoprocentní rytmika a v neskutečném historickém refrénu i Daltrey. Kluk funguje, jen v sobě musí něco zlomit. Sám už žádá o propuštění z těch pout. Tommy, Can You Hear Me? se existenciálně ptá. Znovu fantastické akustiky, malující barvami a náladami.

Smash the Mirror není tempově nijak rozpálená, využívá ale proslavený zrcadlový efekt - konečně matka vzteky praštila do té zbytečné věci - a co se nestalo? Sensation, senzace, oznamující, že destrukce zrcadla konečně prolomila pravou příčinu - Tommyho psychický, nikoli fyzický blok. Šedesátkově oslavná tiráda - vždyť je důvod. I poslat ty zatracené trable tancovat! Obskurní rádiový vstup, evokující albového předchůdce - zázračná léčba dosáhla novinových výšin.

Rozverný klavír a opět božský příval čistých akustik. Hlavním čarodějem za mikrofonem je tu ale mr. Daltrey. Sally se do už slavného chlapce zamiluje, jejich kontaktu nepřeje ani její rodina, ale realita, kde je oddělí policie na pódiu. I když si pak vezme jiného, vzpomínka zůstane. Razantní hardrockový riff zahajuje jízdu I´m Free, ta později báječně změkne, tvarována štětci klavíru a všudypřítomných akustik. Objevuje se tu poprvé motiv Mesiáše - budete mě následovat? Vlažné tempo, které Moon rozrývá jen občas, přináší až pastorálně vážnou Welcome. Hlavní hrdina nás vtahuje do hájemství svého domu jako novodobý Spasitel. Zájemců by bylo dosti, vznikne i palác, hlavní principál ale vede asketický život a mnoho lidských radostí si neužijeme. Tommy´s Holiday Camp přivane opět ohavnou postavu Ernieho - trhlá až zappovská hra kláves, perkusí. Ten člověk se neštítí na čerstvě slavném vydělat nepodařeným kempem.

Nad závěrečným skvostem, vpravdě hudebním eposem a postulátem We´re Not Gonna Take It, nemá smysl spekulovat. Nádherně rozběhnutý výkon celé jednotky doslova explozívně korunuje refrén. To, co chlapec prožil, nyní obrací proti okolí, ucpávají se oči i uši, tenhle diktát odmítají. Odcházejí. Závěrečná sekce uzamyká chlapce opět do jeho představ a pocitů.

Jak je opakovaně zdůrazňováno, ohromující síla tohoto díla nebyla způsobena jen inovativním, až šokově působivým popkulturním námětem, ale v nemenší míře ohromnou silou písní, které tu magická čtveřice zaznamenala. Proto je Tommy v mém pohledu tak mimořádný; jde o nevídaný průnik ohromujícího konceptu s fantaskní hudbou, oscilující od syrového rocku až po postmoderní symfonie.
reagovat

lover-of-music @ 17.10.2018 22:03:01
Co dodat ? Tommy - album alb, klasika klasik, jeden z nejlepších opusů v hudebních dějinách. Já myslím, že už vše bylo řečeno.

Brano @ 18.10.2018 10:10:08
Áno,Tommy je paráda!Nedávno som CD počúval,je to zážitok.Nádhera!!!EasyRocker,vďaka za recenziu!

EasyRocker @ 18.10.2018 14:54:34
Brano: díky. Pro mě má tohle album stejně mimořádnou hodnotu jako Tebou zbožňované Jehně nebo The Wall. Je to cosi, co daleko přesahuje hudbu samotnou.

Martin H @ 18.10.2018 16:26:51
Tommy, jedno z nejlepších alb, jaké jsem kdy slyšel. Easy, pod poslední odstavec se klidně podepíšu. Cousin Kevin je neskutečná brutalita s andělskou melodií.

EasyRocker @ 18.10.2018 17:14:34
Martin: ano, kontrast lehké hudby a té děsivé náplně u Cousin Kevin nebo Fiddle About je šokující, ono to taky okolí, rádia nevyjímaje, šokovalo... :)

Brano @ 19.10.2018 12:16:35
EasyRocker.Vo svojej reakcii si napísal: "Je to cosi, co daleko přesahuje hudbu samotnou".Touto vetou si to presne vystihol!To už nie je len o hudbe ako takej,ale aj o životnom postoji(filozofii),o prežívaní intímnych pocitov a hlbokých emócií,ktoré sú špecifické pre každého z nás.

PaloM @ 22.10.2018 06:34:16
EasyRocker, zostáva len zablahoželať ti, že si sa prepracoval aj k takejto hudbe.
Už som sa vyjadril v reakcii pod recenziou Martina H.
Posledným odstavcom si to perfektne vystihol.
Pre mňa to isté platí o 2CD Quadrophenia (1973). Veľmi silný je aj film Quadrophenia, ktorý sa možno dnes ťažšie zháňa.

EasyRocker @ 22.10.2018 07:12:23
PaloM: díky moc, The Who už patří u mě ke špičce léta letoucí, to, jak dokázali uchopit tak závažná témata, je skoro neskutečné. Viděl jsem teď hodně živáků, Live in Texas i koupil, na film se ještě chystám.

Keď som si išiel po prvý krát vypočuť Tommyho, nebol som si vôbec istý, čo ma čaká. Na poli koncepčných albumov som si ho predstavoval len ako takého predchodcu, alebo "stavebný materiál" pre ostatné albumy. No po vypočutí sa moje pocity veľmi rýchlo zmenili.

Vynikajúca predohra, tak typická aj pre ostatné koncepčňáky. Veľmi zaujímavý príbeh (podľa mňa jeden
z najlepších, vážne). Krátke, jednoduchšie piesenky poprepletané s niekoľkými zložitejšími, no a skvelé inštrumentálne vsuvky k tomu. Tommymu nechýba nič z toho, čo by sme hľadali aj na hocijakom inom koncepčnom albume, ktorý prišiel po ňom (a že ich je dosť). To, že niektoré z nich sú možno aj lepšie ako Tommy, pánov z The Who vôbec nemusí trápiť. Tommy už navždy ostane prvý a jedinečný.

Ako veľký milovník koncepčných albumov si neviem predstaviť, že by som dal menej ako 5.
reagovat

Martin H @ 16.05.2017 15:58:35
Tommy mě fascinuje již skoro tři desítky let a myslím si, že okouzlení tímto dvojalbem u mě jen tak nezmizí. Jsem rád, že se tato nahrávka líbí i mladším generacím. Adam6, zkus i desku Who's Next.

lover-of-music @ 17.05.2017 08:12:36
Tommy je jedno z nejlepších, nejgeniálnějších, nejnepřekonatelnějších alb v historii hudby. Je to absolutně největší klenot, který je třeba ctít. Řadím ho i možná ještě před Bee Gees - Odessa.

tykeww @ 17.05.2017 12:38:24
Tommy mě vždycky (podobně jako The Wall) o moc víc bavil jako film, to jsou předpunkové sedmdesátky v tom nejlepším světle. Už pro účast Eltona Johna, Erica Claptona, Jacka Nicholsona a Tiny Turner, to je teprve skutečná acid queen.

Adam6 @ 17.05.2017 14:33:02
Ďakujem za reakcie :)
Pre mňa sú Tommy spolu s In The Court Of The Crimson King
jednoznačne najdôležitejšie albumy roku 1969.

Martin H: vďaka za tip, idem hneď vyskúšať

Brano @ 18.05.2017 09:41:24
Adam6:Ak máš rád koncepčné albumy,tak skús si vypočuť HIGH WHEEL-There(1996).

adam @ 18.05.2017 10:06:58
Tommy je uplne skvely ale urcite nebol prvy. Len pre poriadok.

Adam6 @ 18.05.2017 10:47:21
Brano: vďaka za tip, idem skúsiť

adam: v tomto ohľade budeš určite vedieť viacej ako ja.
Ja som sa to dočítal v jednom nemenovanom časopise (môj otec si ho kúpil ešte neviem v akom roku) a podľa toho som sa zariadil. Ale nehádam sa, verím ti ak to je tak :)

lover-of-music @ 18.05.2017 10:50:04
Adam6: Ještě bych mohl doporučit od The Kinks - Arthur.

Antony @ 18.05.2017 16:01:54
Ačkoli dost lidí považuje Tommy za první rockovou operu, jedná se pouze o zažitý omyl. Tento omyl je opakovaný také nevzdělanými žurnalisty. Nesmysly se tak šíří a upevňují v hlavách lidí, a těžko se pak vyvracejí. Dalším příkladem úporně opakované hlouposti je A.O.R., což skutečně neznamená Adult Oriented Rock.

Nejstarší koncepční rocková alba, občas označovaná jako rockové opery, jsou tato (chronologicky):
The BEATLES - Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band /1 June 1967/
NIRVANA - The Story Of Simon Simopath /October 1967/
The PRETTY THINGS - S.F. Sorrow /December 1968/
The WHO - Tommy /23 May 1969/
The KINKS - Arthur (Or The Decline And Fall Of The British Empire) /10 October 1969/

Ovšem první náznak koncepčně výpravné sestavy skladeb od rockového interpreta se dá vysledovat v šestidílné kompozici "A Quick One, While He's Away", kterou vydali The WHO na albu A Quick One /9 December 1966/.

chimp.charlie @ 18.05.2017 16:17:24
Nechci se hádat, ale podle mě koncepční album nerovná se rocková opera - dokladem budiž uvedený Sgt. Pepper: koncepční album jistě ano, ale rocková opera určitě ne.

EasyRocker @ 18.05.2017 17:00:06
Koncepční album je širší pojem než rocková opera, to prvé nemusí vůbec automaticky být tím druhým...

Antony @ 18.05.2017 17:04:57
chimp.charlie & EasyRocker
Souhlas, proto jsem taky napsal:
"koncepční rocková alba, občas označovaná jako rockové opery"

Antony @ 18.05.2017 17:27:00
Trochu odbočím - jedno z nejobskurnějších děl, které znám a mám, je tato rocková opera:
>> odkaz
Německý krautrock :)

Adam6 @ 18.05.2017 20:47:37
Všetkkým ďakujem za reakcie a vysvetlenie.
Som o niečo múdrejší :)

Petr_70 @ 19.05.2017 16:48:59
Anntony:
V tom výčtu ti rozhodně chybí Absolutely Free od Franka Zappy a MoI, která byla navíc pravděpodobně úplně první (1967).

Antony @ 19.05.2017 20:18:13
Petr_70
Ano, ten výčet není kompletní, dal by se doplňovat. Zappovo Absolutely Free je zajímavý tip, neboť obsahuje dvě mini suity, na každé straně LP jednu. Rozhodně se v jeho zaměření dají vysledovat prvky rockového koncepčního díla.

itchycoo @ 20.05.2017 07:03:28
Možná by na tomto místě mohl zaznít pohled George Harrisona na koncepčnost Seržanta. S jeho názorem nemám problém souhlasit a nahlížím tak i na další tzv. koncepční pokusy. Cituji úryvky z českého vydání knihy George Harrison: Za zamčenými dveřmi, (strana 138 - 139): Harrison měl za sebou tak důležité období plné převratných změn, že pro něj Seržant představoval v podstatě jen malicherné vyrušení... při natáčení dokumentu Anthology mimo záběr kamery utrousil "... asi mě pár věcí napadne, ale po pravdě si na to ani trochu nevzpomínám, vážně." a ještě ... uvědomil si, že mu McCartneyho projekt Seržanta coby koncepčního alba nic neříká... Prvoplánová psychedelie desky i jejího obalu, abstraktní obrazy nebo naopak hravé příběhy v textech, to vše Harrisonovi najednou připadalo povrchní a plytké - konec vybraných citací.

Petr_70 @ 20.05.2017 09:48:57
Antony
O Zappově Absolutely Free píše L. Dorůžka ve své knize "Šuplík plný Zappy" jako o skutečné prvotině mezi "rockovými operami" i koncepčními alby. (více na str. 44 v knize).

První nahrávky kapely The Who který jsem kdysi zahlédla v telce mě příjdou strašný, videa My Generation s destruktivním rozbíjením kytar a bubnů, Beatlesáky ovlivněná I Cant Expain a Substitute, mě taky nesedí, uhlazenost se v nich plácá a pere s rebelií. To byly hlavní důvody, proč jsem po této kapele nikdy neprahla až do doby, než mě na nahrávku Tommy upozornil jeden známý že se prý jedná o komplexně pojaté dílo velkého formátu, které s první etapou kapely nemá už nic společného. Tak jsem si řekla že jim dám šanci, koupila si cédo no a oplatilo se tak napůl.

Tommy je určitě první nadčasová nahrávka The Who a první rocková opera vůbec. Nelehký úděl hlavního hrdiny chudáka Tommyho je podkreslen velmi sugestivní a muzikální nahrávkou, plnou lehkonohých melodií a zpěvných motivů. 24 skladeb se rychle střídá a jedna vyhrávka střídá druhou.
Úvodní Overture se moc povedla, tesknivá It's a Boy také a andělský hlásek Rogera Daltreyho ve skladbě 1921 je tak hmatatelný že zalézá pod kůži. Následuje kupa povedených písní, drama se stupňuje směrem k Eyesight to the Blind. V Christmas slyším ve vokálech opět Beatles. Dest minut insrumentální Underture je v pořádku.
Do You Think It's Alright? je parádní a Pinball Wizard super.Pak mi přide že už se střídají i hodně slabší kusy a desku ta délka láme.

Sice to pořád není úplně to co jsem čekala, ale poslouchá se to docela pěkně, chce to zřejmě čas a na kapelu se namotivovat, což mě prostě nejde.
Zatím nejsou The Who moje krevní skupina, schází mě sympatie a potřeba se k nim vrátit. 3,5
reagovat

lover-of-music @ 21.01.2017 08:48:41
No tohle. V životě by mě nenapadlo, že tak neskutečně výbornému albu může dát někdo jenom tři hvězdy.
O.K. Kamila. Tvůj názor Ti v žádném případě neberu, ale musím říct, že si mi způsobila šrám na duši. No nic. Musím se s tím nějak srovnat a vyřvat se do polštáře.

Co se týká prvních nahrávek The Who, tak si myslím, že nejlépe si vedl John Entwistle. Jeho písně jako Boris The Spider, Whiskey Man či Silas Stingy se zapsaly do mé hlavy zlatým písmem. I Townshend si vedl výborně. I Can See Your Miles, I Can't Reach You, It's Not True či miniopera Real. Zkus si je poslechnout. Podle mě změníš názor.
Pro mě jsou první nahrávky The Who lepší než první nahrávky Beatles. Ale to je věc názoru.

EasyRocker @ 21.01.2017 09:29:59
I mě, The Who patří k mé absolutní špici. Ale názor je názor.

Martin H @ 21.01.2017 20:34:50
Tommy je pro mě jedna z nejlepších nahrávek v celé historii rockovè hudby. Ale chápu, že to Kamila vidí jinak. Třeba časem změní názor.

lover-of-music @ 21.01.2017 20:47:46
Martin H: Souhlas. I pro mě je to jedno z nejlepších alb v celé historii nejen hudby rockové, ale všeobecně celé hudby. Můžeme pevně doufat, že Kamila názor změní.

jiří schwarz @ 22.01.2017 02:27:45
Já jsem k Who přišel přes Woodstock, na původním 3 LP vyšla We're Not Gonna Take It. Tommyho jsem pak adoroval. Ale extázi z Tommyho ještě překonalo Who's Next svou hutností zvuku (2 roky v té době byl obrovský rozdíl, jak tady krásně popsal Akana).

Pro nás "pamětníky" je zajímavé, pravda často trochu úsměvné, jak se mladší generace k těm perlám propracovává, či v některých případech nedokáže propracovat i přes veškerou snahu.

jirka 7200 @ 25.01.2017 13:27:27
Poslouchám hudbu cca 35 let, hudební rozsah žánrů mám takřka neomezen, takže poslouchám vše mimo dechovky a techna a hlukových post industriálních souborů a musím se rovněž přiznat k tomu, že nedokážu vstřebat hudbu vydanou před rokem 1969 (samozřejmě je několik vyjímek - VU, Niko P.Floyd a pod), ale Who mne nikdy neoslovili. Desku Tommy jsem měl několikrát doma a vždy jsem ji po pár písních odložil, neboť mi jejich hudba vůbec nic neříká. To ale není chyba Who, ale moje.

No tak to teda byla prvotřídní diamantová jízda. Takhle špičkové album aby svět pohledal. Troufám si i říct, že to je to nejlepší album, co jsem za těch svých 16 let slyšel.
Je to album plné geniálních melodií, geniálních textů, geniálního příběhu.
Když jsem v náladě, tak některé písně ve mě vyvloají nádherný pocit extáze.
Určitě bych vyzdvihl na nejvyšší horu světa písně It's A Boy, 1921, Fiddle About, PINBALL WIZARD, Go To The Mirror, Tommy Can you Hear Me?, SENSATION, I'M FREE, Welcome, WE'RE NOT GONNA TAKE IT. To jsou opravdu neskutečně skvělé skvosty až to bolí. A závěrečná Listening To You je přímo grandiózní finále, které mi ještě dlouho znělo v uších. Při pasážích See Me, Feel Me mi zase běhá mráz po zádech a chce se mi brečet. Akorát píseň The Acid Queen byla u mě znehodnocena tou uječenou hrůzou Tinou Turner. Ale verze zpívaná Townshendem je skvělá. Tommy právem patří mezi nejlepší alba všech dob v historii hudby.
reagovat

Martin H @ 01.10.2016 12:53:22
No hurá, konečně se v něčem shodneme. Zkus také desku Who's Next.

lover-of-music @ 01.10.2016 13:05:41
Who's Next jsem také několikrát slyšel. Určitě je to skvělá deska. Myslím, že Baba O'Riley či skvost Behind Blue Eyes mluví za vše. Ale nemůžu si pomoct, Tommy je lepší.

EasyRocker @ 01.10.2016 13:33:59
Výborně, mládí vpřed! :-) Jedna z mých vůbec nejzásadnějších rockových kapel a její vrcholné období. Kusy The Who Sell Out, Tommy, pro mě geniální Who´s Next a Quadrophenia ční jako nezničitelné pomníky. U mě součást té nejvyšší společnosti s LedZep, Hendrixem nebo Santanou...

adam @ 02.10.2016 08:05:16
tommy je tommy... tam neni co dodat.
live verzie tommyho su samozrejme este brutalnejsie, ale i studiova je za 5 hviezd

Tommy byla první deska skupiny Who, kterou jsem kdy slyšel. Dodnes k ní mám dosti vřelý vztah a považuji ji za jednu z nejlepších desek, jaké kdy byly nahrány. Je zvláštní, že nahrávku jsem si zamiloval, aniž bych ji slyšel, pouze díky textu v knize Hvězdy tehdejších hitparád. Následný poslech mi tu zamilovanost jenom potvrdil.

Skupina již v roce 1969 měla za sebou tři studiové desky a patřila bezesporu k tomu nejzajímavějšímu, co swingující Londýn druhé poloviny 60. let mohl světu nabídnout. Pete Townshend a spol. již byli pevně etablováni na hudební scéně především svými singly, avšak kytarista a hlavní skladatel toužil po vytvoření nějakého rozsáhlejšího hudebního tvaru, který by spojovala jednotící myšlenka. Tato touha se projevila již na druhém albu A Quick One závěrečnou skladbou A Quick One While He's Away, která je mnohými považována již za jakousi minioperu. Třetí album The Who Sell Out se tvářilo jako vysílání rozhlasové stanice a jednotlivé písně byly prokládány reklamami, jež měly tento dojem ještě umocnit. V písni Rael se dokonce objevují motivy později použité na desce Tommy.

V květnu 1969 se na pultech britských obchodů objevila čtvrtá studiová deska skupiny Who, dvojalbum Tommy. Materiál na něm obsažený je označován jako rocková opera, ale v mnohém se od toho, co si představujeme pod pojmem opera, dosti liší. Skupina si zde především vystačí s jediným hlavním zpěvákem Rogerem Daltreym, který zazpívá většinu postav v příběhu vystupujících. Malou roli strýce Ernieho zde vystřihne baskytarista John Entwistle, který je také autorem písní Cousin Kevin a Fiddle About. Bubeníku Keith Moonovi je připsána předposlední skladbička Tommy's Holiday Camp a od Sonny Boy Williamsona je převzato původně blues Eyesight to the Blind (The Hawker). Jinak autorem veškerého zbývajícího materiálu je kytarista Pete Townshend, pro kterého byl příběh hluchého, slepého a nemluvícího chlapce Tommyho prostředkem vypsat se ze svých traumat.

A jaká je samotná hudba obsažená na dvojalbu? Bezesporu jedna z nejlepších, jaké jsem kdy slyšel. Uznávám, že když na člověka něco silně zapůsobí v jeho sedmnácti letech života, většinou bude mít k dotyčnému dílu silný vztah a bude nekritický. Dnes po mnoha posleších tohoto skvostu u mne převládají pocity, které jsou podobné těm před sedmadvaceti lety, kdy jsem Tommyho slyšel poprvé. Od úvodní skladby Overture až po závěrečné vyvrcholení We're Not Gonna Take It je posluchač pohlcován neskutečným vodopádem hudebních nápadů a melodií, které většinou obstojí i samostatně, ale jako součást celé opery teprve dostanou tu pravou šťávu. Těžko vybírat, ale určitě nezůstanu daleko od pravdy, když uvedu píseň Amazing Journey, což je nejenom vynikající písnička, ale podle mě obsahuje i jeden z nejlepších bubenických výkonů nebožtíka Moona. Ve skladbě Cousin Kevin zpěvák Daltrey andělským hlasem zpívá, jak bratranec Kevin bude Tommyho pálit cigaretami a vrážet mu špendlíky pod nehty. Ta brutalita v textu ve spojení s nádhernou melodií mě vždy fascinovala. Desetiminutová instrumentálka Underture ukazuje mistrovství kytaristy Townshenda a potvrzuje, že dobrá rocková skladba nemusí být postavená pouze na výrazném rifu a neustálém sólování. Asi nejznámější skladba, píseň Pinball Wizard s vynikajícím zpěvem Rogera Daltreyho, je bezesporu předzvěstí nastupujícího hard rocku, což platí i pro píseň I'm Free. Čím dál víc se mi líbí skladba Sally Simpson a při každém dalším poslechu se na ni těším víc a víc. Jedná se o příjemnou písničku lehce posazenou do stylu country s výrazným klavírním partem. A nesmím zapomenout na závěrečnou kompoziční lahůdku We're Not Gonna Take It, jež sestává ze tří částí, přičemž závěrečná pasáž Listen to you se stává famózní tečkou za celým projektem.

Dvojalbum Tommy se stalo senzací roku 1969 a skupina ho hned začala přehrávat na svých skvělých vystoupeních, například na památném Woodstocku, na němž The Who vystoupili jako jedni z mála Angličanů. Ty záběry použité ve filmu o festivalu ukazují zpěváka Daltreyho jako rockového boha a ostatní členy jako divoké šamany vyvolávající ta nejvyšší rocková božstva. Townshend roztáčí své pověstné větrné mlýny, bubeník Moon se snaží ze všech sil rozmlátit svou bicí soupravu a basista Entwistle se snaží celé to běsnění udržet rytmicky pohromadě. Je jasné, že živě písně z Tommyho zněly mnohem jiskřivěji a živelněji než na studiové nahrávce a dostávaly díky tomu nový rozměr a náboj.

Někdo určitě bude namítat, že další album Who's Next je lepší, nebo že teprve na albu Quadrophenia skupina The Who ukázala, co znamená pojem rocková opera. Já jim to neberu, jenom opakuji, že u mě pro Tommyho hovoří jeden zásadní fakt. Byla to první deska britských Who, již jsem slyšel.

reagovat

horyna @ 01.07.2016 20:42:16
Tommy podruhé za pár dnů a naprosto skvěle napsané, opravdu kvalita. Nikdy jsem Who nepodlehl, pár alb mám v mp3, ale nikdy nedostali velkou šanci a asi je to i škoda, je toho privela, snad dse jimi někdy prokoušu:-)

EasyRocker @ 01.07.2016 20:46:57
Jedna z mých 4 nejzásadnějších rockových kapel v nejlepší formě. Jejich melodické cítění a koncertní absolutní energie jsou naprosto neskutečné. Pro mě je vrcholem Who´s Next, ale Tommy je samozřejmě dobový monument. 5/5

PaloM @ 02.07.2016 06:29:07
Je to asi divné, ale prvý raz som počul celý album až v 90. rokoch. Oproti iným veldielam som nemal prístup k tomuto.
Mám v zbierke CD dve verzie, jedna táto originálna a druhá Who + symfonický orchester. To druhé som kúpil omylom, ale po viacerých posluchoch som to strávil.
Film som prvýkrát videl v českej TV, kamarát to v slabej kvalite nahral na VHS kazetu a neskôr z toho vyrobil DVD.
Až o niekoľko rokov sa u nás predávali originál DVD s filmom v edícii "Film X" ( >> odkaz )
Tommy je "povinné čítanie" každého fanúšika špičkového rocku. Neprestávam sa diviť, ako to tí chalani vtedy zložili, keď boli známi "iba" ako bigbiťáci s 3-minútovými pesničkami. Klobúk dole.

PaloM @ 02.07.2016 07:00:34
P.S. ospravedlňujem sa, Tommyho som skutočne počul až z vlastného CD, čo bolo okolo r.2000. Asi to aj tak nikoho nezaujíma :-)

Martin H @ 02.07.2016 07:35:48
Pánové, děkuji za reakce a Horynovi za pochvalu. Palo, nevadí, že jsi Tommyho slyšel až v roce 2000, důležité je, že jsi ho slyšel.

adam @ 03.07.2016 16:34:25
Tommy je masaker. Jeho prevedenie na Live at Leeds je este z ineho sveta....

Stanley63 @ 04.07.2016 12:19:32
PaloM - není to divné, tato deska byla natočená v době, kdy mi bylo 6 let :-) a tak jsem se k ní dopracoval taky až někdy o 20 let později... ale je to pecka, a podle mě jeden z milníků rockové hudby vůbec.

Strhující album, ke kterému se i po letech vracím s chutí. Velmi rozmanitá, pulzující, vzrušující deska s úžasným zvukem. Pokud by někdo označil Tommyho za vrcholné rockové album 60. let, dokázal bych ho pochopit... A vrchol nahrávky? Pro mě závěrečná We´re Not Gonna Take It, ačkoliv těžko vypichovat jen jeden moment. Toto album je silné jako celek. Je to monument a já jsem šťastný, že si ho člověk může hýčkat v nádherné deluxe edici!
reagovat

Martin H @ 28.06.2016 13:03:35
Tak si myslím, že tento skvost by si zasloužil větší prostor. Třeba příště. Každopádně vítej na progboardu podobně postižený jedinče.

To, že rock má svojí vývojovou fázi už dávno za sebou, se dá snadno dokázat. Poslechneme-li si prakticky cokoliv, co vzniklo v roce 2013, nečiní nám nejmenší potíž představit si existenci takové nahrávky o pět, deset let dříve. (Jistěže se pořád objevují nové a neotřelé věci, ale jde o to, že jejich výskyt o pár let dřív je MOŽNÝ.) Zkuste si ale představit v roce 1964 něco takového jako je Tommy - to je skoro sci-fi, a přitom jde jen o půl dekády. Musíme si přiznat, že tehdy šlo zkrátka všechno mnohem většími skoky. Není to tím, že by snad muzikanti byli o tolik kreativnější, žánr byl prostě mladý, neprozkoumaný, plný možností a příslibů, které se nutně musely časem vyčerpat.

Od svého druhého alba směřovali The Who právě sem: k velkému eposu vyprávěnému rockovým jazykem, k bombastické nápodobě operního tvaru, kterou by všechny omráčili. A to se jim podařilo, i když dobové kritiky ne vždy nadšení fanoušků sdílely. Je pravda, že příběh nedosahuje působivosti o něco pozdějšího Weberova a Riceova monumentu Jesus Christ Superstar, jednotlivé epizody se zdají být trochu násilně poslepované a osudy traumatizovaného chlapce Tommyho tudíž nevyvolávají takovou bouři emocí (filmová verze z roku 1975 byla v tomhle o krok dál, ale ani ta nedokázala děj dostatečně zpřehlednit). Ale hudebně se The Who vzepjali k životnímu výkonu, kterým tenhle koncepční dvojalbový formát obhájili.

Zůstali věrní svým typickým vyjadřovacím prostředkům, ale roztáhli je do nebývalé šíře, což je ovšem nepřipravilo o energii a stylistickou soudržnost. Ani v těch nejlyričtějších pasážích nemizí zřetelný rytmický tep, množství změn a přechodů působí přirozeně a nebolí z něj hlava. Plnohodnotné písně se střídají s krátkými spojováky posunujícími děj a instrumentálními mezihrami, nic z toho není odfláknuté, každý hudební motiv stojí za pozornost. Ani na hity není album chudé, některé z těch nejznámějších (Christmas, Pinball Wizard) představují i významné přípodotky k hardrockové evoluci.

Roger Daltrey si hravě poradil s velmi náročnými melodiemi, skvěle mu sekunduje i Pete Townshend (za všechny slavná The Acid Queen), který ale samozřejmě exceluje hlavně svými monstrózními beglajty a autorstvím drtivé většiny skladeb. John Entwistle nezůstává se svojí důmyslně vedenou basou pozadu a i on si občas sólově zapěje. Moonovy furiantské kanonády to pak celé stloukají dohromady. Jistě, když si navíc přimyslíme vizuál - Daltreyho hřívu a poletující třásně, Tovnshendovy "mlýny" a roznožky - ,je to pompézní až hrůza. Ale je to taky pořád rock'n'roll. Naparáděný, pózující, velikášský, ale nic z toho nezastírající, plnokrevný a nudě na hony vzdálený.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

tykeww @ 28.07.2014 11:25:44
Parádní recenze, děkuji za ni. K Tommymu není co dodat, je prostě úžasný, a to jak albová verze, tak ta filmová. V té mimo jiné perlí můj oblíbenec Eric Clapton a Pinball Wizard v podání Eltona Johna je prostě neodolatelný :)

Akana @ 28.07.2014 14:16:38
Díky. Ve filmu je výborná i Tina Turner jako Acid Queen. A Elton John tenkrát prožíval nejlepší léta. Onehdá jsem poslouchal jeho Goodbye Yellow Brick Road a utvrdil se v tom, že jsou to ve většině skvělý písničky. Docela se divím, že se na progboardu aspoň jeho desky ze 70. skoro neprobírají. Do takovýho extravagantního spektáklu jako byl Tommy se Elton skvěle hodil.

Filozof @ 06.08.2014 11:59:01
Tommy je prostě legenda a film taky. Měl by ho povinně vidět každý. Bohužel kromně mne málokoho zaujal (z těch, kterým jsem ho pustil).
Ale Dvojdeska je myslím nejen výtečná, ale i pro nezaujaté velmi dobře přístupná a vstřícná.

Projekt Tommy od britských The Who patří mezi nejvýznamnější koncepční projekty šedesátých let a podle mého soudu se jedná o jejich vrcholné dílo jejich poměrně bohaté albové produkce. Není možné ho v plejádě hudebních žní své doby na britské scéně minout, protože si zaslouží opravdu mimořádnou pozornost.
Z pohledu historie se jedná o druhý projekt, který byl s mírnou nadsázkou označen jako „rocková opera“. Prvenství má skupina Pretty Things s jejich S.F. Sorrow (1968). Tento počin ale bohužel nedoznal takového věhlasu a uznání jako Tommy, třebaže autor Pete Townshend inspiraci od Pretty Things přiznává.
Na Tommy jsem poprvé narazil v Divadle hudby, kde v r. 1971 byl projekt představen poslechově orientovaným nadšencům zahraniční rockové hudby a musím přiznat, že jsem jím byl od prvního okamžiku zcela ohromen. Samozřejmě, že jsem na album nedosáhl hned a tak mi trvalo řadu let, než album dorazilo do mé sbírky.
Bude to možná trochu „plnotučnější“ recenze, ale 24 skladeb na albu nemohu minout zjednodušenými pohledy, ale i tak se budu snažit být „stručný“…..

OVERTURE – hymnický úvod jako při operních postupech s patřičným patosem a výrazným rytmickým podílem, včetně fanfárových dechů a klavíru. Melodická koncepce je velmi dobře vymyšlená a staví na hutnosti základního kamene téhle virtuální stavby. A už přicházejí i snivé vokály a zase zde máme rytmické proměny s přehledným a čitelným harmonickým vrstvením a také hammondky, které spojují rytmy a melodiku a nechybí zde i lesní roh (!), který vyvolává dojem lovecké štvanice. Úžasně lehká a elastická pravá ruka pro kytarové doprovody na akustický nástroj a do tématu vstupuje hlas zpěváka Rogera Daltreyho. Akustické proměny kytary jsou famózní v rychlých rozlamovaných akordech, tak jako v odstřelovaných doprovodech – kytarista Pete Townshend je prostě formát!

IT´S A BOY – volně se přechází do další skladby – naříkavý hlas Daltreyho doprovází patetický sbor a skladbě volně přechází v další….

1921 – hlas zní naléhavě, skoro naříkavě a je podepřen zajímavými akordickými a melodickými kombinacemi. Ve hře je klavír, kytara, důrazná baskytara a kreativní bicí. Ve vokálních partech se prolíná Daltrey a Townshend s ostatními. V mezihře je doprovod umírněný a nevýbojný a velmi stylový…

AMAZING JOURNEY – výtečně pojednaný vokální part a prolínaní hudebních prvků má v sobě názvuky psychedelických obrazců. Bubeník Keith Moon potvrzuje svoje mimořádné hráčské schopnosti. Brzy se vypracoval v šedesátých letech mezi špičku a jeho kulometné přechody a přesné úhozy ho charakterizovaly už tehdy a navíc jako jeden z prvních používal v Británii na velké bubny (kopáky), což v té době nebylo úplně běžné…Muzikantské pojetí jako spojnice v tématu je velmi dobře připraveno a není zde nic ponecháno náhodě a komplexně drží cela struktura pohromadě….

SPARKS – tak tady jsme se dostali na psychedelickou půdu, do které útočí razantní melodicko rytmická složka. Townshend nepoužívá kytaru k sólistickým exhibicím jako Clapton, Lee, Beck nebo Page, přesto je jeho styl unikátní a inspirující svou proměnlivostí a využívání všech možností kytarového pojetí. Do hudby vstupuje výrazný dramatický okamžik, který je stupňovaný v dynamických odstínech a akcentacích jednotlivých nástrojů. Vyjádřit napětí v hudbě se dá různými způsoby, i tenhle recept je velmi účinný

EYESIGHT TO THE BLIND (THE HAWKER) – autorem této skladby je legendární bluesman Sonny Boy Williamson. The Who skladbu totálně přearanžovali. Výtečné prokreslování dramatického postupu téměř podle symfonického postupu – nechybějí sbory a výtečný průrazný hlas Daltreyho a důrazné rytmické proměny. Baskytara Johna Entwistla patřila na britských ostrovech mezi nejzajímavější a skutečný hudebník dokázal objevit jedinečné kvality tohoto černovlasého vousáče. Bude nás o tom ostatně přesvědčovat na celém dvojalbu. Ale to už přecházíme do další skladby….

CHRISTMAS – výrazná melodická struktura a hudební pojetí, které se přibližuje k rapsódii. Dá se říci, že takoví Queen možná právě zde hledali inspiraci, jak se vyrovnat s podobný m typem kompozice a začlenit toto pojetí do své hudby. Jako v divadelním dramatu se postupuje i v tomhle hudebním pojetí a máme tu pověstný vokální útvar: See me, feel me… který je pro The Who tak nezaměnitelně typický. Interpretace a hudební doprovod výrazně graduje a máme tu velmi výrazný skladebný útvar s velmi silným zázemím….

COUSIN KEVIN – The Who jsou v hudebním pojetí svrchovaně britští bez jakéhokoliv amerického nánosu, tady se přesto nemohu vyhnout mínění, že ve sborech přicházela mírná inspirace od amerických Beach Boys, kteří tehdy byli vícehlasou vokální normou. Někdo zde možná ještě ucítí Association, ale nechce se do toho zamotávat (aby o mě ještě i dnes Townshend nerozbil svou kytaru!). Skladba je ovšem výsostná po všech stránkách, podporovaná důležitými harmonickými a dynamickými postupy. Vokálně jedna z nejnáročnějších skladeb na dvojalbu. Napsal ji John Enwistle….

THE ACID QUEEN – razance melodického nástupu a kulometných přechodů bicích a jemné odstíny interpretace jsou opravdu famózní. Vylíčit „kyselinovou královnu“ se zde děje opravdu velmi přesvědčivě. Pamatuji si, že tuhle skladbu nazpívala i Tina Turner a vůbec ne špatně. Vedle kytarového potenciálu a rytmiky, zde vnímám i drobný podíl elektrického piana, které si podává melodické proměny s kytarou za gradujícího napětí, které strhává jako proud široké řeky. Strhující je ovšem i rocková přímočarost hned v prvním plánu….

UNDERTURE – nádherné akustické kytary (myslím, že jedna bude dvanáctistrunná) a výtečná basová struktura s šustěním činelů přináší další dramatické téma, které je podmiňováno údery do tympánů, orchestrace ve velkém formátu a nejsou k ní zapotřebí ani smyčce ani dechové sekce. Dramatické, pulsující nadupané neuvěřitelným dynamickým nábojem a vyjadřovacími prostředky. Když vstoupí opětně symfonické prvky do rocku, vypadá to asi následovně. Opravdu famózní téma po všech stránkách. Cítím silné vnitřní vibrace od začátku až do konce. Smysl pro detail i komplexní sevřenost interpretace. Myslím, že tohle zní hodně nadčasově a ani po třiačtyřiceti letech nemám pocit, že by zde něco vyčpělo a zarchaičtělo. Desetiminutová kompozice je nejdelším příspěvkem na projektu. Prostě paráda a předzvěst artrocku, jehož pojmenování přišlo až se sedmdesátými léty….

DO YOU THINK IT´S ALRIGHT? – po hutné instrumentální kompozici přichází rozezpívané téma výtečných sborů.

FIDDLE ABOUT – Entwistle používá u baskytary fuze, což má originální zvuk přibližující se trombonu. Tady je ovšem aranžmá sborů ryze anglické – chrámové podle dávných tradic a nemá s hochy z pláží west-coastu nic společného. Velmi osobité a velmi přesně nazpívané s ohledem na rytmické postupy.



PINBALL WIZARD – přiznám se bez mučení, že tuhle skladbu mám na albu velmi rád a obecně od kapely ji považuji za jednu z nejtypičtějších pro The Who – taková minivlajková loď kapely…. Fantastická akustická kytara s jedinečnými rytmickým potenciálem, podporované elektrickým backgroundem a strhující vokál. A máme tady vymyšlený opět jedinečný riff. Dramatický sestup harmonie a její náhlý vzestup je prostě nenapodobitelně famózní. Prolínání Dalteryho a Townshenda ve zpívaných postupech a doplněno sbory je opravdu velmi strhujícím okamžikem. Napětí mnou probíhá snad v každém nervu mého těla. Zásah do černého…

THERE´S A DOCTOR – v téhle skladbě se vracejí v postupech tak trochu zpět k předešlým pojetím na albech před Tommy – sdělné v duchu šedesátých let…..

GO TO THE MIRROR! – Motiv See me, feel me…. se nám sem opět vrací do další vystavěné silné písně s důrazným rytmickým podílem a je zde zpět klavír a komplexní hudební doprovod za aktivní podpory zpívané složky. Prolínání zoufalství a naděje a výborné hudební postupy dělají z téhle skladby další velmi typickou a známou skladbu kapely obecně. Tohle už není jenom „nová další píseň“... Tohle je prostě styl!

TOMMY CAN YOU HEAR ME? – legátové akordy akustické kytary a uvolněný elastický zpěv a k tomu dobře preparované tóny baskytary, zatímco bicí lehce šustí… tohle je aranžmá spojovacího článku mezi skladbami. Bez hudebního dramatu, i když přísně intimním dramatem pro chlapce Tommyho, který přestal komunikovat….

SMASH THE MIRROR – zrychlená část další skladby, s dravějším základem nemá dlouhý formát a přesto je důležitým okamžikem na albu. Rozbíjení zrcadla má další mnohovýznamový smysl pro chlapce Tommyho a jeho neustále útočící okolí. Téma je výmluvně zakončeno řinkotem skla rozbíjeného zrcadla s tajemným dozvukem v prostoru…

SENSATION – další melodická skladba, ve které mě zaujaly zajímavé rozklady akordů kytarové hry, kdy se střídají akustické a elektrické tóny v zajímavě rozlamovaných akordických proměnách. Rytmika opět šlape jako přesně seřízený stroj pod instrumentací a vokální stavbou. Celé ztvárnění je v podstatě postaveno na opačných emocionálních vyzněních. Zatímco obsah textu písně je varovný s dramatickým podtónem, interpretace naproti tomu zní jako optimistická melodie, třebaže se v různých obrazech dějí psychologicky řečeno téměř hrůzné věci

MIRACLE CURE – tento krátký motiv jakoby opět v pozdějších letech inspiroval Queen. The Who byli první a Queen druzí…. Ovšem kdo se seznámil nejprve s Mercuryho partou, těžko uvěří, že by „nějací“ The Who mohli být už pár let před nimi na totožné vokální platformě…..

SALLY SIMPSON – zatímco u některých skladeb na albu můžeme mít dojem, že se hudební struktura dostává na „závažnější“ komponistickou platformu, u některých naopak máme dojem, že se jedná o tradiční pojetí přehledné melodické písničky. Tohle platí třeba pro tuto skladbu – Townshend zde navíc dohrál zajímavé klavírní party, které píseň osvěžují. The Who a to je velmi sympatické, zjevně neměli umělecký záměr vytvořit nějaké avantgardní hudební dílo v instrumentaci a nijak nezastírají, že tradiční písňová forma jim nezůstane cizí…

I´M FREE – výraznější rytmická skladba opět klasická svým model pojetí pro The Who. Výtečná melodická linka, kde se kytara spojuje s klavírem a přesně seřízená rytmika jede v kontrapunktu k melodii. Také harmonická struktura je bohatší. Townshendova akustická kytara má výtečný zcela nerockový sound a přesto se do skladby výtečně hodí. Vokální stavba s vícehlasem odpovídá šedesátým letům. Krátký motiv nám připomene famózní Pinball Wizard a za chvíli jsme u konce….

WELCOME – krásně rozbrnkaná dvanáctistrunná kytara s šestistrunnou a jemný Daltreyho hlas má v sobě harmonickou rozevřenou a přesto jakýsi pocit smutku, který se nedá přeslechnout. Skladba zní téměř folkově a nebýt tlumené rytmiky v pozadí, asi bychom tomu totálně uvěřili. Cválavý rytmus přináší i nový hudební podnět, kde se do instrumentace dostává i foukací harmonika. Ve skladbě je ale stále hodně kreativních proměn, než abychom snad ustrnuli na nějakém opakovaném motivu melancholie. Hudební doprovod střídá rytmus a nálady, až je ukončen mocným zrychleným doprovodem kytary a klavíru a tento motiv se opakuje…

TOMMY´S HOLIDAY CAMP – předposlední skladbu si napsal Keith Moon. Ve hře jsou hammondky a varhany Farfisa, které zde vytvářejí téměř dokonalý obraz venkovské pouti s rozvernou instrumentální vložkou. Opět lze tento příspěvek vnímat jako náladotvornou hudební skicu…

WE´RE NOT GONNA TAKE IT – závěr celého projektu je v rytmicky bohatším modelu a melodicky rozšířeném pojetí, kde se potkávají výtečné vokály s kulometnými bubenickými přechody a zajímavými akcenty. Nosným pilířem je ovšem refrén, který s úderným refrénem přinášejí další klasický model podle receptu skupiny na úspěch. Ve finále nechybí už potřetí See me, feel me… Epilog celého díla ovšem má svoje vyvrcholení, které se ujímá vlády nad celou skladbou a tvoří tak zásadní motiv. Opakované téma výborné vokální struktury a gradující hudební téma se zvýrazněnými hammondkami. Podle dobových zvyklostí se téma opakuje a opakuje až do fade-outu, aby bylo docíleno co nejhlubšího účinku. Krásná tečka za celým dvojalbem!

Byl to velký skok po předešlých dvou studiových albech k takovému hudebnímu útvaru, jako je Tommy. Skupina The Who začínala jako rebelantská hudební parta Teddy boys, která vstřebávala rock and roll, blues a psychedelické vlny a pracovala do té doby s krátkými písňovými formáty – o to větší překvapení skupina připravila svým příznivcům širokým tematickým projektem závažného obsahu.
Hodně dlouho platilo, že The Who jsou „nejlepší koncertní skupinou“ na britských ostrovech. Jejich energetický náboj, smysl pro výrazné melodické skladby, navíc výtečně proaranžované a zahrané, zkrátka neměly chybu. Album je pro mě zásadním hudebním sdělením rockové historie a nelze mu dát jiný počet hvězdiček než pět!





reagovat

Jarda P @ 17.05.2012 05:41:09
Pinball Wizard byla moje první věc, kterou jsem od Who získal prostřednictvím singlu dovezeného z Jugoslávie. To jsem ještě netušil, že existuje nějaký Tommy. Hlavně mě tehdy fascinoval ten z masivní zvuk po akustické kytaře. Tehdy jsem myslel, že je to zvuk kytary, ale zřejmě to je Entwistlova basa. Jinak souhlasím, vyjímečná deska od vyjímečné kapely.

Borek @ 17.05.2012 09:17:22
Petr: Přes ošidnost samotného označení rocková opera, jež kdekdo zvykne přidělit každému koncepčnímu albu, nemožno v této disciplíně zpochybnit prvenství originální Nirvany s Patrickem Campbell-Lyonsem a Alexem Spyropoulosem, která své dílo The Story of Simon Simopath v produkci Chrise Blackwella vydala již v říjnu 1967.
A tebou zmíněnému titulu S. F. Sorrow předcházelo ještě další dílo, jež nese označení rocková opera plným právem. Méně známá kanadská kapela The Family Tree, založená zpěvákem a kytaristou Bobem Segarinim v létě 1966 v San Francisku, vydala své jediné album Miss Butters v srpnu 1968, čtyři měsíce před Pretty Things.
Zajímavé téma, které se v minulosti na stránkách Progboardu již několikrát živě probíralo, tak jenom škoda, že nikdo další neuzná za vhodné reagovat na šířené nepřesnosti. Ale jinak souhlas, i pro mě rocková opera Tommy představuje jedno ze zásadních hudebních sdělení v historii rockové hudby.

Petr Gratias @ 17.05.2012 17:45:03
Zdravím, Borku...
Tebou uváděné informace jsou zajímavé, nemám důvod pochybovat. Pravděpodobně tedy rocková historie postupuje popdle nějakého klíče, jímž se označuje a usměrňuje ta "tlačenice" na prvenství "první rockové opery" vůbec....
Informace o S.F. Sorrow všeobecně vešla ve známost pravděpodobně i proto, že bylo třeba mediálně povzbudit upadající potenciál zvolna odeznívajícíh Pretty Things (třebaže jejich Parachute je zase pozvedl).
U Tommyho je tahle informace už zcela zřejmá a jasná.
Subjektivně viděno a slyšeno - jsou zde symfonické postupy a stavba projektu vykazuje tu vnitřní sevřenost (U S.F. Sorrow si myslím, že to tak markantní není....)
Nicméně vedle Tebou jmenovaných titulů bychom do té rodiny "rockových oper" mohli zařadit i americké ELECTRIC PRUNES a jejich Mass In F-minor (1968). Celé tohle album je unikátní už jenom tím, že je celé zpíváno LATINSKY!
Díky za informaci. Zdravím!

OHNOTHIMAGEN @ 17.05.2012 18:53:49
A já souhlasím s Borkem ohledně Nirvany a "Simona".

Musím přiznat, že k této skupině jsem se vlastně nikdy tak nějak pořádně nedostal. Vzpomínám si, že ještě kdysi před vojnou se u některého z kamarádů objevila deska Odds & Sods a když jsme se ho ptali, co to mají za výstroj, řekl, že v tom se hraje fotbal a tím veškeré znalosti The Who končily. Poměrně nedávno jsme se sešli na pokec a onen dotyčný mně přinesl tohle dílko, že jako když pořád tak žeru ty rockové opery, tak na. Upřímně-nevěřil jsem, že je to taková nálož, jak říkal (Vzpomněl jsem si právě na výše uvedenou placku ) no a ... přehrál jsem to poprvé, podruhé a už jsem ten týden nepřestal. Pinball Wizard jsem samozřejmě znal, ale nikdy bych ho nezařadil k The Who. Závěr je jasný-skvělá deska, která se ani po čtyřech desetiletích neoposlouchá.
reagovat

Petr Gratias @ 13.04.2012 18:07:01
Zdravím b.wolfe....
chystám i já samostatnou recenzi tohoto významného opusu.
Možná bych Tě mohl ještě upozornit, že TOMMY jako téma bylo natočeno jako celovečerní film v r. 1975 kontroverzním režisérem Kenem Russellem.
Hraje je Roger Daltrey samotného Tommyho, jeho rodiče hrají Oliver Reed a Ann-Margret.
Ve filmu hraje také Eric Clapton, Tina Turner a další.
Film vyšel na DVD a ještě nedávno jsem ho viděl za 100 Kč v prodeji v otevíracím obalu.
Osobně mám silnější pocit z hudebnní verze než z filmové, ale to je věc pocitu a osobního nazírání.
Zdravím!

PaloM @ 14.04.2012 09:45:29
b.wolf, ja som počul Tommyho prvý raz komplet až z vlastného CD, tak zhruba pred 10 rokmi. A súčasne je to album, ktorý som z diskografie Who počul medzi poslednými. Najskôr mi obchodník omylom zohnal orchestrálnu verziu, aj to sa mi zapáčilo, tak som si CD nechal.
Máš pravdu, je to vynikajúci kúsok. Nezabudni na Quadrophenia a Who s Next.

Petr Gratias: film mám, súhlasím s tvojim názorom, je to slabšie ako audio štúdiovka, ale obraz robí svoje. Sú tam scény, keď mi behajú zimomriavky po chrbte. A bola doba, keď bol obrovský nedostatok prísunu takéhoto materiálu pre naše oči, tak zaplať pán Boh aj za to.

b.wolf @ 14.04.2012 16:24:54
P. Gratias: mě nikdy obrazové ztvárnění hudby nebralo (kromě Kiss, ale tam jde jenom o tu show); třeba The Wall je super, ale film mě nijak nechytl. Mám nejradši, když si pustím hudbu do sluchátek, otevřu nějakou dobrou lahvinku a nechám se unášet... fantazie mě ty obrazy vytvoří sama.

Nič nové nenapíšem zrejme k tomuto zásadnému albumu, všetko podstatné napísali moji predchodcovia. Takže aj ja sa pripájam k chválam na toto skvostné dielo, ktorým sa The Who zapísali do hudobnej histórie natrvalo. Celý album od prvej do poslednej skladby je úžasný, najlepšie sa počúva celý naraz. Ale sú tu skladby, ktoré pre mňa obstoja aj samostatne: moja najobľúbenejšia Christmas s dramatickou prostrednou časťou, chytľavá Go to the mirror!, Sally Simpson a záverečná We're Not Gonna Take It. Samozrejme ako súčasť celku vyniknú ešte viac. Zopár skladieb mimo albumu sa objavilo na De-Luxe verzii: 13 sekundová otváračka I was, Cousin Kevin Model Child, Young Man Blues (Version one), Trying to Get Through, inštrumentálna verzia Welcome či Dogs (Part Two) (Prvá časť Dogs vyšla na singli). A rôzne alternatívne verzie skladieb z albumu. Ale to nie je podstatné, podstatný je Tommy - album, ktorý jednoducho nemá chybu.
reagovat

Co napsat o tak zásadní desce jako je Tommy?? Je tomu 40 let, co vzniklo toto album, které na ploše nepatrně přesahující 75 minut zobrazuje dílo, které by se dalo nazvat „nadčasovou nahrávkou“. I po těch 40 letech (byl jsem v té době ještě hodně daleko na houbách) to má šťávu, nápady, působivé melodie, hráčskou preciznost, skvělé texty a velmi pěkný příběh. Děj tu netřeba rozvádět, to už tu udělali jiní. Když se ke mně tento skvost dostal, neměl jsem páru o tom, co se po vložení do mé věžičky bude dít. Hodně mě zaujal obal a booklet CD. Po jeho prozkoumání (ilustrace v bookletu jsou velmi povedené – nerozumím tomu, proč většina lidí stahuje hudbu, bez bookletu je pro mne poslech poloviční – není nad to, ležet v posteli a ohmatávat ten malý sešítek :o)). Pro mě jako pro sběratele, má CD (éra LP desek mě minula, ale Husáka jsem chvilku zažil) velmi zvláštní hodnotu (však každý kdo CD sbírá to ví, že?). Tommyho poslouchám už snad po sté, prozpěvuji si a pískám melodie při zpěvu Rogera Daltreye, imaginárně bubnuji alá Keith Moon. Toto dílo mě velmi ovlivnilo a dalo by se říci i dost změnilo, co se týká mého hudebního rozvoje a pohledu na hudbu jako takovou. Tommyho zásadně poslouchám od začátku do konce, žádné přeskakování skladeb, žádné vypínání předčasně, to by byl hřích :o)).
reagovat

PaloM @ 29.03.2009 14:52:34
Dojmy som napísal k Branovej recenzii. Len zopakujem, že sa veľmi divím, ako už v r.1969 vzniklo takéto rozsiahle majstrovské dielo.

merhaut @ 29.03.2009 18:19:14
Tak to já se nedivím :-) V roce 1969 vznikala vynikající díla jak na běžícím pásu, Abbey Road počínaje a třebas Karmínovým králem konče... a desítky a desítky dalších

Voytus @ 29.03.2009 18:26:28
Též se nedivím, není důvod. Jedině tehdy totiž mohla podobná alba vzniknout. A hlavně byli posluchači, kteří měli zájem o cokoli nového, navíc vznikaly firmy, orientované na progresivní hudbu. Určitě bylo skvělý u toho být, což bohužel není můj případ...

PaloM @ 29.03.2009 18:57:51
V tom zmysle, že skupina hrajúca 2 - 3 minútové rockové pesničky (nie všetky stoja za reč) zrazu predloží takú zrelú veľkú kompozíciu. Myslím, že pred ňou nikto nevydal tak kvalitnú a rozsiahlu "rockovú operu" (opravte ma, ak sa mýlim). Progresívny kvas doby, to je známa vec. V čom má Tommy prvky progress rocku ? (Výzva na objasnenie, bez snahy vyrývať).

merhaut @ 29.03.2009 20:30:43
Ale tehdy se už dávno nehráli jen párminutové písničky a všechno bylo de facto progressive music (termín rock se v 69 takřka nepoužíval).

Tommy nebyl první pokus o "rockový" muzikál, třebas Pretty Things svou S.F. Sorrow Who předběhli.

Patrně jedno z nejdokonalejších alb v hudební historii a také jedno z nejpromyšlenějších a gradujících. Hned začátek - Overture - dokonalost sama. Další pecky Christmas, hitová Pinball Wizard a celou tuhle dokonalost uzavírá We're Not Gonna Take It. Miluju tohle album a poslouchám je podle mě dost často.
reagovat

Dnes večer som po dlhej dobe spolu s manželkou počúval túto vynikajúcu nadčasovú hudbu.Známy príbeh outsidera Tommyho,podceňováneho a odstrkovaného chlapca,ktorý ešte navyše stratí zrak a sluch...no nakoniec sa karta obráti,Tommy zázračne vyzdravie a nadobudne nezvyčajné nadprirodzené schopnosti a stane sa z neho hviezda.Možno si poviete ,že sa jedná o tuctový hollywoodsky príbeh.Ale to je omyl.Tá hudba je vyslovene pozitívna a sála z nej,dovolím si povedať,nádej.Práve nádej je nesmierne dôležitá v dnešnom svete.Podľa môjho názoru toto dielo nemá slabé miesto a inštrumentálne a spevácke výkony sú excelentné.Špeciálne by som chcel vyzdvihnúť hru na bicie vynikajúceho bubeníka Keitha Moona.Chcel by som ešte upozorniť na veľmi pekný booklet cédečka.Ak túto legendárnu rockovú operu ešte doma nemáte, tak sa ponáhľajte do music shopu.Rozhodne to stojí za to!
reagovat

PaloM @ 10.08.2008 08:23:06
Kto počúva rock a ešte toto nepočul, je veľmi ochudobnený. Dostal som sa k pôvodnej nahrávke veľkou obkľukou. Videl som a mám na videu z ČT2 film Tommy s E.Johnom, T.Turner a ďalšími hviezdami. Film má určité silné momenty, je veľmi užitočný v tom, že v TV bol vybavený titulkami, čo mi pomohlo porozumieť deju.
Obsah je fakt dosť šialený, ale v mnohých momentoch mrazivo pravdivý. Scény, ako Tommyho liečili všeliakí šarlatáni a úchyláci, vznik sekty, to je veľmi súčasné. A záverečná pieseň a scény patria k tomu najsilnejšiemu, čo som vo filmoch videl. Po ďalších rokoch mi kamarát z CD-shopu predal omylom verziu, kde hrajú Who so symfonickým orchestrom, čo ale nie je ono (pre moje sklony i ku klasike som si ju ponechal).
Až nakonec pred 10 rokmi mi zohnal pôvodný originál štúdiovej nahrávky. Nemám čo dodať, stále sa divím, ako niečo také vzniklo už v r.1969, úžasné inštrumentálne a kompozičné majstrovstvo, čím prekonáva Jesus Christ Superstar, na ktorý inak nedám dopustiť. Who hrávali z toho časti na rôznych dobových festivaloch. Existuje i čerstvejšia nahrávka vo forme asi 2-3 DVD, spolu s Quadropheniou. Kto počúva rock a nepočúva Who, prichádza o veľa. Brano, vďaka za pripomienku.

No, první album, které jsem od nich měl. Začínal jsem s nimi asi před rokem. Do té doby jsem znal pár jejich pecek (My Generation, Who are you...) a to mi stačilo. Věděl jsem i o Tommym, ale pořád jsem odkládal bližší setkání, poněvadž mě naplňovaly jiné objevy, které mne lákaly více (Rush, Yes, Genesis...)
Pro mne to je sice méně "promakaná" a "vypiplaná" hudba, než u předchozích kapel a i Pete se mi nikdy nezdál tak excelntní jako třeba steve Howe, ale postupem času mi uvízly některé melodie v hlavě, a říkal jsem si "hergot, kde jsem to slyšel?" To mne nutilo se vrátit k dalšímu a pozornějšímu poslechu alba.
Mezi tím než jsem se začal prodírat pozorněji touto operou, naposlouchal jsem si hitové Who´s Next a přišel jim na chuť, teda přesněji řečeno Petovi na chuť. Keith Moon, to jméno abych neznal (olověný Zeppelin), a jako bicman, to byl teda třída. Už jen při poslechu jde poznat, že je to Pán magor (myšleno v hodně dobrém). Roger se mi taky hlasově zamlouval a basáky málokdy vnímám. Ale ten Pete... tam pořád něco drhne, žádný sóla...ale mě se to začíná líbit!
Už úvodní Overture vysype fakt haldu melodií...skoro bych opsal předešlou recenzi. Ale pár chvil bych tu vyzdvihl: 1921, Sparks, Pinball Wizard...ale především se musí tato kompozice poslouchat jako celek!
Pete je především výborný skladatel a výborný šoumen, podle mne hlavní zbraní the Who jsou živá vystoupení a především šílenství kytaristy a bicmena! Tam se dá pořád na ně koukat a neomrzí.
Tommy: i když nerozumím textu, po hudební stránce je to velmi bohatá koláž, plná chytlavých melodií a pro mne zatím nej této kapely. Super album
reagovat

Když jsem s The Who začínal, tak jsem si sice kdesi přečetl, že Tommy je zcela zásadní deska atd. atd., ale já si ho tehdy pár krát poslechl, řekl dobrý a poté už duněl barákem Live at Leeds.

Jenže doba se změnila, párkrát jsem zkouknul vynikající filmovou podobu a pak už to šlo ráz naráz a Tommy se mi zaryl pod kůži.

Je to vskutku velkolepé dílo a a i přes to, že není první rockovou operou, tak kdykoli někdo zmíní tento pojem, tak Tommy naskočí snad každému, kdo ví o co jde.

Co se týče hlavního hrdiny, tak je Tommy dost chudák. Ono být slepý, hluchý, němý, mít zavražděného otce a k tomu ještě bandu odporných příbuzných... No, to není zrovna výhra v loterii.

Většinový skladatel Pete se ukazuje ve fenomenální formě a vybalí to na nás hned ze začátku, v Overture, kde nám sdělí, jaké hudební motivy nás čekají a pak už je jen celou dobu tahá z klobouku, teda z kytary. A tahá opravdu kouzelně a i několik příspěvků ostatních členů kapely stojí za to. Nebojte se ani desetiminutové instrumentálky Underture, zblajznete ji jak malinu.

V zásadě však nemá cenu upřednostňovat nějakou skladbu. Tommy totiž především funuguje jako celek a kdyby jste chtěli upřednostňovat jednotlivé skladby, tak je to jako kdyby jste si pouštěli jednotlivé scény ve vašem oblíbeném filmu. Nevím, jak vy, ale já si rád vychutnávám celek.

*****
reagovat

miguel7 @ 08.10.2007 07:16:39
Já dopadl s tímto albem úplně stejně. Taky jsem na něm začínal, poslechnul jsem si ho dvakrát a pak jsem sjížděl Who´s next. Ale poslední dobou, když mám chuť na the Who, pustím si Tommyho. Přijde mi mnohem bohatší zvukově, než třeba Quadrophenia.
Ale nevíte někdo, kde bych mohl sehnat překlady textů? Samozřejmě do češtiny:)

Tommy ja někdy označován za první rockovou operu, já bych spíš napsal první komerčně úspěšnou operu. Ikdyž používat u tohoto majstrštiku slovo komerční se opravdu moc nehodí. Například režisér Ken Russel, který album převedl v roce 1975 na filmové plátno, označil tuto směsici pinballu, náboženství a popabsurdity za největší umělecké dílo 20. století.
Já mohu jen dodat, že se vymyká všemu co jsem doposud slyšel. Album je to vskutku magické, aby vás uvrhlo plnou silou do světa němého, hluchého a slepého Tommyho je zapotřebí poslouchat od začátku až do konce. Ačkoli Pinball Wizard, See Mee, Feel Mee, Amazing Journey nebo Overture znějí úžasně i samostatně, jako celek se efekt násobí. Pokud hledáte tzv. progrock, zde vyrůstají jeho kořeny. Tommy sloužil jako inspirace mnohým následovníkům, nejznámější je např. The Wall.
reagovat