Who, The / Tommy (1969)

Tommy byla první deska skupiny Who, kterou jsem kdy slyšel. Dodnes k ní mám dosti vřelý vztah a považuji ji za jednu z nejlepších desek, jaké kdy byly nahrány. Je zvláštní, že nahrávku jsem si zamiloval, aniž bych ji slyšel, pouze díky textu v knize Hvězdy tehdejších hitparád. Následný poslech mi tu zamilovanost jenom potvrdil.

Skupina již v roce 1969 měla za sebou tři studiové desky a patřila bezesporu k tomu nejzajímavějšímu, co swingující Londýn druhé poloviny 60. let mohl světu nabídnout. Pete Townshend a spol. již byli pevně etablováni na hudební scéně především svými singly, avšak kytarista a hlavní skladatel toužil po vytvoření nějakého rozsáhlejšího hudebního tvaru, který by spojovala jednotící myšlenka. Tato touha se projevila již na druhém albu A Quick One závěrečnou skladbou A Quick One While He's Away, která je mnohými považována již za jakousi minioperu. Třetí album The Who Sell Out se tvářilo jako vysílání rozhlasové stanice a jednotlivé písně byly prokládány reklamami, jež měly tento dojem ještě umocnit. V písni Rael se dokonce objevují motivy později použité na desce Tommy.

V květnu 1969 se na pultech britských obchodů objevila čtvrtá studiová deska skupiny Who, dvojalbum Tommy. Materiál na něm obsažený je označován jako rocková opera, ale v mnohém se od toho, co si představujeme pod pojmem opera, dosti liší. Skupina si zde především vystačí s jediným hlavním zpěvákem Rogerem Daltreym, který zazpívá většinu postav v příběhu vystupujících. Malou roli strýce Ernieho zde vystřihne baskytarista John Entwistle, který je také autorem písní Cousin Kevin a Fiddle About. Bubeníku Keith Moonovi je připsána předposlední skladbička Tommy's Holiday Camp a od Sonny Boy Williamsona je převzato původně blues Eyesight to the Blind (The Hawker). Jinak autorem veškerého zbývajícího materiálu je kytarista Pete Townshend, pro kterého byl příběh hluchého, slepého a nemluvícího chlapce Tommyho prostředkem vypsat se ze svých traumat.

A jaká je samotná hudba obsažená na dvojalbu? Bezesporu jedna z nejlepších, jaké jsem kdy slyšel. Uznávám, že když na člověka něco silně zapůsobí v jeho sedmnácti letech života, většinou bude mít k dotyčnému dílu silný vztah a bude nekritický. Dnes po mnoha posleších tohoto skvostu u mne převládají pocity, které jsou podobné těm před sedmadvaceti lety, kdy jsem Tommyho slyšel poprvé. Od úvodní skladby Overture až po závěrečné vyvrcholení We're Not Gonna Take It je posluchač pohlcován neskutečným vodopádem hudebních nápadů a melodií, které většinou obstojí i samostatně, ale jako součást celé opery teprve dostanou tu pravou šťávu. Těžko vybírat, ale určitě nezůstanu daleko od pravdy, když uvedu píseň Amazing Journey, což je nejenom vynikající písnička, ale podle mě obsahuje i jeden z nejlepších bubenických výkonů nebožtíka Moona. Ve skladbě Cousin Kevin zpěvák Daltrey andělským hlasem zpívá, jak bratranec Kevin bude Tommyho pálit cigaretami a vrážet mu špendlíky pod nehty. Ta brutalita v textu ve spojení s nádhernou melodií mě vždy fascinovala. Desetiminutová instrumentálka Underture ukazuje mistrovství kytaristy Townshenda a potvrzuje, že dobrá rocková skladba nemusí být postavená pouze na výrazném rifu a neustálém sólování. Asi nejznámější skladba, píseň Pinball Wizard s vynikajícím zpěvem Rogera Daltreyho, je bezesporu předzvěstí nastupujícího hard rocku, což platí i pro píseň I'm Free. Čím dál víc se mi líbí skladba Sally Simpson a při každém dalším poslechu se na ni těším víc a víc. Jedná se o příjemnou písničku lehce posazenou do stylu country s výrazným klavírním partem. A nesmím zapomenout na závěrečnou kompoziční lahůdku We're Not Gonna Take It, jež sestává ze tří částí, přičemž závěrečná pasáž Listen to you se stává famózní tečkou za celým projektem.

Dvojalbum Tommy se stalo senzací roku 1969 a skupina ho hned začala přehrávat na svých skvělých vystoupeních, například na památném Woodstocku, na němž The Who vystoupili jako jedni z mála Angličanů. Ty záběry použité ve filmu o festivalu ukazují zpěváka Daltreyho jako rockového boha a ostatní členy jako divoké šamany vyvolávající ta nejvyšší rocková božstva. Townshend roztáčí své pověstné větrné mlýny, bubeník Moon se snaží ze všech sil rozmlátit svou bicí soupravu a basista Entwistle se snaží celé to běsnění udržet rytmicky pohromadě. Je jasné, že živě písně z Tommyho zněly mnohem jiskřivěji a živelněji než na studiové nahrávce a dostávaly díky tomu nový rozměr a náboj.

Někdo určitě bude namítat, že další album Who's Next je lepší, nebo že teprve na albu Quadrophenia skupina The Who ukázala, co znamená pojem rocková opera. Já jim to neberu, jenom opakuji, že u mě pro Tommyho hovoří jeden zásadní fakt. Byla to první deska britských Who, již jsem slyšel.

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The