Who, The / Tommy (1969)

Bouřlivě kulturně se valící šedesátky, jejichž druhá polovina vyplavila již některé zcela zásadní hudební drahokamy mezi černé drážky. Do světa ovládaného strohou vědou se vluzují mystéria, metafyzika a východní filozofie, vše staré je najednou zpochybněno. Zkoumá se, proč jednáme tak, jak jednáme, podvědomí, regrese, sny, vina a trest. Také magický vedoucí mr. Pete Townshend se ujal po svém těchto témat.

Čiré klávesy, skvostně lámané akustické kytary a už proslavené Entwistleovy rohy přinášejí jedinečnou Overture. Kam že se to ten zpropadenej Sampson ztratil? Akustická krása míří snad až k mr. Pageovi. It´s a Boy - magické rohy, plačtivý hlas oznamuje Tommyho zrození. Paní Sampsonová, to je přece slávy! Čistá melodická krása kytar přináší 1921. Přichází už ale v plné polní čarostřelec Daltrey - jen si vezměte, koho všeho na desce musel zastat. Úctyhodné. A co teprve naživo. Milenecký páreček si to maluje - voják je ale voják a volí pomstu, Tommy nesmí vidět, slyšet, ni cítit.

Amazing Journey je tak patentně krásná whoovská skladba s posmutnělou, ale tady i extatickou náladou. Jedná instinktivně, mimořádně prociťuje v mysli hudební symfonie, je silný, vnímavý. Psychedelické sny ale pokračují ve Sparks, dokonalé dokumentaci ospalé, otupělé nálady konce šesté dekády. Bohatost v mozku, ale i v rytmicky skvěle podané hudbě. Eyesight to the Blind (The Hawker), znovu Townshendovy filigránské akustiky, zaprodal se tu snad ďáblu. Přichází ale jasně odsekávané rytmy - nějaký pasák slibuje pomoc.

Nebývalé ostré hardrockové inferno rozpoutá zlobný postulát Christmas, Daltrey tlačí na hrdlo od prvních taktů a celý tlak čtyři minuty nepovolí. Ta nebohá existence nezná Ježíše, Vánoce, může nás vůbec slyšet?! Aby toho nebylo málo, svěří rodiče bezmocný objekt panu Kevinovi. Odporná hra na schovávanou, vyhánění do deště, hřebíky do prstů, opalování cigaretami - to je část pekla. Tahle skladba je hudebně čiročirým smutkem a zoufalstvím a opět vládnou Daltrey s Townshendem.

Doslova geniální riff, kde od počátku neskutečně řádí ďábelský Keith Moon. Naléhavá, tíživá nálada, Daltreymu je zase rozumět každá hrdelní vibrace. Ten pasák je tu zas - a nabízí cikánku s acidem. Dobové, není-liž pravda? Báječně rozložené akustiky následuje výrazná Entwistlovo basové dunění a Moonova dělostřelba, rezonující až v kotli pekelném. Tahle desetiminutovka, Underture, fantaskně zhmotňuje chlapcovy živé, fantaskní, pokroucené drogové sny. Do You Think It´s Alright? - pitoreskní úvaha - co dát toho ubožáka k dalšímu dobrákovi Erniemu? Fiddle About - unikátní, šokující útok Moonovy artilerie s temnými střepy kláves, studenými tóny basy. Daltrey v temné kakofonii líčí další ohyzdnosti na bezmocném cíli.

Vířivé, nekompromisní akustiky přinášejí jeden z největších hitů - samotného pinballového čaroděje. Townshendovy sekající a meloucí riffy a vokální harmonie už sepsaly hudební anály. Jak to ten bezmocný kluk dělá, že hraje tak, že jsem mu musel přenechat korunu?! Rázný There´s a Doctor konečně snad ukáže pravou spásu! Rozjíždí se rázná rocková hitovka Go to the Mirror, vedle oceánu Townshendových těžkých kil tu opět řádí stoprocentní rytmika a v neskutečném historickém refrénu i Daltrey. Kluk funguje, jen v sobě musí něco zlomit. Sám už žádá o propuštění z těch pout. Tommy, Can You Hear Me? se existenciálně ptá. Znovu fantastické akustiky, malující barvami a náladami.

Smash the Mirror není tempově nijak rozpálená, využívá ale proslavený zrcadlový efekt - konečně matka vzteky praštila do té zbytečné věci - a co se nestalo? Sensation, senzace, oznamující, že destrukce zrcadla konečně prolomila pravou příčinu - Tommyho psychický, nikoli fyzický blok. Šedesátkově oslavná tiráda - vždyť je důvod. I poslat ty zatracené trable tancovat! Obskurní rádiový vstup, evokující albového předchůdce - zázračná léčba dosáhla novinových výšin.

Rozverný klavír a opět božský příval čistých akustik. Hlavním čarodějem za mikrofonem je tu ale mr. Daltrey. Sally se do už slavného chlapce zamiluje, jejich kontaktu nepřeje ani její rodina, ale realita, kde je oddělí policie na pódiu. I když si pak vezme jiného, vzpomínka zůstane. Razantní hardrockový riff zahajuje jízdu I´m Free, ta později báječně změkne, tvarována štětci klavíru a všudypřítomných akustik. Objevuje se tu poprvé motiv Mesiáše - budete mě následovat? Vlažné tempo, které Moon rozrývá jen občas, přináší až pastorálně vážnou Welcome. Hlavní hrdina nás vtahuje do hájemství svého domu jako novodobý Spasitel. Zájemců by bylo dosti, vznikne i palác, hlavní principál ale vede asketický život a mnoho lidských radostí si neužijeme. Tommy´s Holiday Camp přivane opět ohavnou postavu Ernieho - trhlá až zappovská hra kláves, perkusí. Ten člověk se neštítí na čerstvě slavném vydělat nepodařeným kempem.

Nad závěrečným skvostem, vpravdě hudebním eposem a postulátem We´re Not Gonna Take It, nemá smysl spekulovat. Nádherně rozběhnutý výkon celé jednotky doslova explozívně korunuje refrén. To, co chlapec prožil, nyní obrací proti okolí, ucpávají se oči i uši, tenhle diktát odmítají. Odcházejí. Závěrečná sekce uzamyká chlapce opět do jeho představ a pocitů.

Jak je opakovaně zdůrazňováno, ohromující síla tohoto díla nebyla způsobena jen inovativním, až šokově působivým popkulturním námětem, ale v nemenší míře ohromnou silou písní, které tu magická čtveřice zaznamenala. Proto je Tommy v mém pohledu tak mimořádný; jde o nevídaný průnik ohromujícího konceptu s fantaskní hudbou, oscilující od syrového rocku až po postmoderní symfonie.

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The