Akana - @ 28.07.2014 | #

To, že rock má svojí vývojovou fázi už dávno za sebou, se dá snadno dokázat. Poslechneme-li si prakticky cokoliv, co vzniklo v roce 2013, nečiní nám nejmenší potíž představit si existenci takové nahrávky o pět, deset let dříve. (Jistěže se pořád objevují nové a neotřelé věci, ale jde o to, že jejich výskyt o pár let dřív je MOŽNÝ.) Zkuste si ale představit v roce 1964 něco takového jako je Tommy - to je skoro sci-fi, a přitom jde jen o půl dekády. Musíme si přiznat, že tehdy šlo zkrátka všechno mnohem většími skoky. Není to tím, že by snad muzikanti byli o tolik kreativnější, žánr byl prostě mladý, neprozkoumaný, plný možností a příslibů, které se nutně musely časem vyčerpat.

Od svého druhého alba směřovali The Who právě sem: k velkému eposu vyprávěnému rockovým jazykem, k bombastické nápodobě operního tvaru, kterou by všechny omráčili. A to se jim podařilo, i když dobové kritiky ne vždy nadšení fanoušků sdílely. Je pravda, že příběh nedosahuje působivosti o něco pozdějšího Weberova a Riceova monumentu Jesus Christ Superstar, jednotlivé epizody se zdají být trochu násilně poslepované a osudy traumatizovaného chlapce Tommyho tudíž nevyvolávají takovou bouři emocí (filmová verze z roku 1975 byla v tomhle o krok dál, ale ani ta nedokázala děj dostatečně zpřehlednit). Ale hudebně se The Who vzepjali k životnímu výkonu, kterým tenhle koncepční dvojalbový formát obhájili.

Zůstali věrní svým typickým vyjadřovacím prostředkům, ale roztáhli je do nebývalé šíře, což je ovšem nepřipravilo o energii a stylistickou soudržnost. Ani v těch nejlyričtějších pasážích nemizí zřetelný rytmický tep, množství změn a přechodů působí přirozeně a nebolí z něj hlava. Plnohodnotné písně se střídají s krátkými spojováky posunujícími děj a instrumentálními mezihrami, nic z toho není odfláknuté, každý hudební motiv stojí za pozornost. Ani na hity není album chudé, některé z těch nejznámějších (Christmas, Pinball Wizard) představují i významné přípodotky k hardrockové evoluci.

Roger Daltrey si hravě poradil s velmi náročnými melodiemi, skvěle mu sekunduje i Pete Townshend (za všechny slavná The Acid Queen), který ale samozřejmě exceluje hlavně svými monstrózními beglajty a autorstvím drtivé většiny skladeb. John Entwistle nezůstává se svojí důmyslně vedenou basou pozadu a i on si občas sólově zapěje. Moonovy furiantské kanonády to pak celé stloukají dohromady. Jistě, když si navíc přimyslíme vizuál - Daltreyho hřívu a poletující třásně, Tovnshendovy "mlýny" a roznožky - ,je to pompézní až hrůza. Ale je to taky pořád rock'n'roll. Naparáděný, pózující, velikášský, ale nic z toho nezastírající, plnokrevný a nudě na hony vzdálený.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

Akana @ 28.07.2014 14:16:38 | #
Díky. Ve filmu je výborná i Tina Turner jako Acid Queen. A Elton John tenkrát prožíval nejlepší léta. Onehdá jsem poslouchal jeho Goodbye Yellow Brick Road a utvrdil se v tom, že jsou to ve většině skvělý písničky. Docela se divím, že se na progboardu aspoň jeho desky ze 70. skoro neprobírají. Do takovýho extravagantního spektáklu jako byl Tommy se Elton skvěle hodil.