Reakce na recenzi:

Martin H - @ 26.12.2015

Musel to být skvělý večer. To mě napadne vždy, když slyším tohle album, ze kterého přímo srší energie a nadšení všech zúčastněných hudebníků. 14. únor 1970 se nesmazatelně vepsal do rockové historie. Ten den vystoupila na univerzitě v Leedsu skupina The Who, jež právě vystupovala s programem, jehož podstatnou část představovalo koncertní provedení rockové opery Tommy.

Na přelomu 60. a 70. let se skupina s charismatickým zpěvákem Rogerem Daltreym nacházela v neuvěřitelné koncertní formě, o čemž svědčí její vystoupení na festivalech ve Woodstocku, na ostrově Wight a samozřejmě v Leedsu, jak jej zachycuje tento legendární živák. Původní vydání obsahovalo třináct tracků včetně legendární písně My Generation. The Who znějí naživo mnohem energičtěji a přímočařeji, skoro bych řekl až punkově, než na studiových nahrávkách. Hned úvodní skladba Heaven And Hell posluchače pohltí zvukovou stěnou, která nenechá nikoho ani na chvíli vydechnout a způsobí, že jste okamžitě uchváceni atmosférou onoho památného vystoupení. A podobně to pokračuje dál přes skvělou I Can't Explain, přímočarou Substitute, velice tvrdé Summertime Blues až po závěrečnou rozvernou skladbu Magic Bus. I píseň Happy Jack, která nepatří zrovna mezi mé oblíbené, zde dostává úplně jiný náboj. Nevím, co na této nahrávce oceňovat dřív, zda pěvecký výkon vynikajícího Rogera Daltreyho a jeho foukací harmoniku s úžasným bluesovým feelingem, velice tvrdou basu Johna Entwistlea, hru bubeníka Moona, který z bicí soupravy vytváří chvílemi nový melodický nástroj, či zvukové stěny kytaristy Townshenda.

Deluxe Edition z roku 2001 obsahuje i téměř kompletní koncertní provedení dvojalba Tommy a opět zde platí to, co již bylo řečeno u předchozích skladeb. Oproti studiové nahrávce zní živá verze mnohem tvrději a ukazuje bez obalu, v čem je Townshendova síla, totiž v napsání silné melodie. Některé písně, které jakoby na původní nahrávce stojí ve stínu jiných, zde rozkvétají a dostávají do té doby netušený náboj, např. Amazing Journey . I píseň I´m Free, která patří k těm výraznějším, je zde proměněna v ryze hardrockovou pecku, za kterou by se nemuseli stydět ani pánové Page a Blackmore. A závěrečná We're Not Gonna Take It se základním motivem See me, feel me… je tou pověstnou třešničkou na dortu, nádhernou tečkou za nahrávkou, která právem patří k těm nejlepším koncertním záznamům.

Při každém poslechu tohoto skvostu si říkám to, co jsem napsal na začátku. Musel to být skvělý večer. Děkuji, The Who.