Who, The - Live at Leeds (1970)

The Who – jedna z mých nejsrdcovějších kapel - vydává prvního živáka v r. 1970 (je divné, že až tak pozdě u kapely proslulé divokými živými vystoupeními), nahrávka je z Valentýna toho roku, 14.2.70. Kapela má za sebou vystoupení ve Woodstocku (kde hráli We're Not Gonna Take It z Tommyho), které ji povýšilo mezi hvězdy nejvyššího kalibru (už i předtím v Anglii byli stars, o nichž se vědělo).

Pro pořádek uvádím seznam stop původního LP (z anglické Wikipedie):

Strana 1:
1. "Young Man Blues" (Mose Allison) 4:46
2. "Substitute" (Pete Townshend) 2:10
3. "Summertime Blues" (Jerry Capehart, Eddie Cochran) 3:22
4. "Shakin' All Over" (Johnny Kidd) 4:20

Strana 2:
5. "My Generation" (Townshend) 14:45
6. "Magic Bus" (Townshend) 7:57

To proto, že všemožná další vydání tento základ postupně rozšiřovala (nešlo tedy původně o „13 tracků“, jak píší ve své předešlé recenzi Martin H i kneekal). Zde uvedený playlist vydání 2CD Deluxe z r. 2002 (aspoň dle údaje na 2CD vydaném Polydorem UK) je tak široký, že víc než než dvojnásobně převyšuje kapacitu původně vydaného LP (CD2 obsahuje skoro celého Tommyho v živém vydání; celkem pochopitelně ale chybí např. skvělá instrumentální Underture), a nevím přesně, zda recenzovat právě tuto reedici, anebo 25ti-leté výroční vydání (1995) - 14 stop, až po kompletní vydání 3CD z koncertu z r. 2016 (33 stop). Budu se tedy držet v hodnocení převážně původního LP. Všechny edice mají naprosto nudný obal, nesnažící si ani na nic hrát.

V r. 1970 musel měl patrně lídr skupiny, P. Townshend, v hlavě Lighthouse projekt (viz Who’s Next 1971, + reedice tohoto, + části Odds & Sods 1974), nicméně z toho v Leedsu nezaznělo nic. The Who startovalo koncert uchýlili k repertoáru z hlediska svého vývoje k věcem dřevnějším, převážně přejatým, zaplňujícím celou 1. stranu LP (i na tehdejší poměry s dost krátkou stopáží). Na 1. straně jde jaksi o bigbít minulého desetiletí (tj. „šedesátek“), jsou to převážně přejaté věci. V souladu s tím jsou i aranže vícehlasů (kdosi je zde vychvaloval) - mně se zdají být na tu dobu již trochu „out, oldschoolové“. Poměrně měkké, navíc nezcela ladící a intonačně jisté vícehlasy často na 1. straně LP pro mě nepochopitelně nahrazují sólový zpěv Daltreyho, ačkoli se kapela snaží hrát relativně sršatě. Sám Daltrey (kterého řadím k nejlepším zpěvákům rockové historie), zde nezní tak přesvědčivě, jakoby by neměl den, či „koule“.

Naopak 2. strana je úplně jiná. Jakoby by muzikanti sestřásli ostych a probudili se k životu – jde vlastně o závěr koncertu (pořadí skladeb zaznamenává anglická Wikipedie), ve kterém to Who konečně rozbalili naplno. 14ti-minutová skladba MY GENERATION, navzdory názvu podle písně (v té době už slavné) z historie kapely, již obsahuje směsku věcí z úplně jiného soudku – většina z nich je vlastním materiálem z Tommyho, který byl, oproti studiové verzi, zahraný o poznání tvrději. Naplno zahřmí Moonovy dynamické bicí, bytostně spojené s Entwistlovou basou, i Townshend vypouští z kytary drsné tóny, místy i trochu delší sóla, než je jeho zvykem. Jsou rychlá, tvrdá, hard-rocková (především to v závěru směsky). Po relativně fádním rozjezdu 1. strany, na této straně se najednou dočkáme vyšponovaného rockového napětí, improvizací, kapela jakoby najednou začne „mít koule“, i Daltrey jakoby se probudil z letargie.

Playlisty následných, rozšířených vydání, ukazují, že na koncertě hráli Who věci především z Tommyho, což ale příliš nereflektuje původně vydané LP. Možná chtěl producent ukázat šíři repertoáru Who, a také se opřít o starší hity. Praděpodobnější se mi však zdá, že výběr byl dán rozdílnou zvukovou kvalitou nahrávek. Většina stop z živého Tommyho (jak ukazuje 2. CD Deluxe vydání) se mi ve srovnání se studiovým 2LP příliš nelíbí - Daltrey jakoby nepodával svoje obvyklé výkony, a ani kapela nebyla moc přesvědčivá a (na rozdíl od nahrávek ze 2. strany LP) výrazně méně improvizovala. Úplný průšvih by vedoucí hlas Entwistla ve FIDDLE ALL ABOUT, ujížděl i intonačně. Teprve na závěr koncertu (v MY GENERATION, MAGIC BUS) se konečně rozezpíval Daltrey. V závěrečném starším hitu MAGIC BUS zní Who podstatně moderněji, než ve věcech z 1. strany.

Celkově vzato, strana 2 původního LP ukazuje skutečnou, obrovskou potenci a energii živých vystoupení Who, a jistě stojí za poslech. Rozšířené Deluxe vydání ale považuju za „provářku“, celkový dojem z vystoupení spíše sráží. Za první stranu LP jen 3*, za druhou 5*, takže výsledkem jsou 4*. Myslím, že hodnocení alba jako top 5 ze živáků všech dob (viz diskuse k předešlým recenzím) je nadnesené - srovnávám třeba s Colosseem, Cream, Hendrixem z doby přelomu desetiletí. I z hlediska Who samotných, např. při srovnání s neskutečnou energií vystoupení z Woodstocku, nemůžu si pomoct, přece jen trochu zklamání.

reagovat

lover-of-music @ 02.12.2017 21:45:40
jiří schwarz: "The Who – jedna z mých nejsrdcovějších kapel". Tak v tom případě vítej v klubu. Taky na ně nedám dopustit.

Ale přiznám se bez mučení, že tento živák mě vždycky nějak minul. A vlastně ani nevím proč. Budu to muset někdy napravit. Ale i tak celkově, ať je to jakákoliv kapela, tak živáky jsem vždy přeskakoval a ignoroval. Sorry, moje chyba.

jiří schwarz @ 02.12.2017 22:20:01
Ahoj Lovere, tady z Tvých příspěvků je jasné, že obdivuješ Tommyho. Na Tvém místě bych s tímhle zatím neztrácel čas. Pro mě je Who's Next v absolutní 10 všech dob, ale následný projekt Quadrophenia je taky rockový nářez - co Ty na to?

lover-of-music @ 02.12.2017 22:59:52
Co se týká alba Quadrophenia, tak to jsem slyšel pouze jednou před rokem a od té doby jsem na něj úplně zapomněl. Ale určitě další poslech plánuji. Uvidíme, co z toho vzejde. A navíc, mě jde v hudbě o hodně víc, než jen o "rockový nářez". Právě, že o ten mi někdy vůbec nejde.

Album Who's Next je skvělé. Písně jako Love Ain't For Keeping, Getting In Tune, The Song Is Over a zejména Baba O'Riley a Behind Blue Eyes jsou opravdové skvosty.
Ale jak říkám. Tommy je nepřekonatelný.

jiří schwarz @ 02.12.2017 23:39:15
To je jen o tom, co kdo nějakým termínem označuje, každá to má jinak. Já právě si uchovávám tenhle termín pro něco, co mě posadí na zadek, právě jako třeba Who's Next.

Martin H @ 04.12.2017 06:13:36
Jiří, děkuji za upřesnění původní podoby alba Live at Leeds. Kdybych nebyl líný, mohl jsem si to dávno zjistit sám. Poučení pro příště: než sem něco umístím, raději si to ověřím.

jiří schwarz @ 05.12.2017 01:28:40
Ahoj Martine H. Myslím, že Progboard by měl programově a encklopedicky čistě udávat původní skladbu alb, a event. rozšířená vydání komentovat, třeba i s použitím odkazů na jiné weby. Jak ty staré bardy vydávaj znovu a znovu, stává se to dost nepřehledné.

Musel to být skvělý večer. To mě napadne vždy, když slyším tohle album, ze kterého přímo srší energie a nadšení všech zúčastněných hudebníků. 14. únor 1970 se nesmazatelně vepsal do rockové historie. Ten den vystoupila na univerzitě v Leedsu skupina The Who, jež právě vystupovala s programem, jehož podstatnou část představovalo koncertní provedení rockové opery Tommy.

Na přelomu 60. a 70. let se skupina s charismatickým zpěvákem Rogerem Daltreym nacházela v neuvěřitelné koncertní formě, o čemž svědčí její vystoupení na festivalech ve Woodstocku, na ostrově Wight a samozřejmě v Leedsu, jak jej zachycuje tento legendární živák. Původní vydání obsahovalo třináct tracků včetně legendární písně My Generation. The Who znějí naživo mnohem energičtěji a přímočařeji, skoro bych řekl až punkově, než na studiových nahrávkách. Hned úvodní skladba Heaven And Hell posluchače pohltí zvukovou stěnou, která nenechá nikoho ani na chvíli vydechnout a způsobí, že jste okamžitě uchváceni atmosférou onoho památného vystoupení. A podobně to pokračuje dál přes skvělou I Can't Explain, přímočarou Substitute, velice tvrdé Summertime Blues až po závěrečnou rozvernou skladbu Magic Bus. I píseň Happy Jack, která nepatří zrovna mezi mé oblíbené, zde dostává úplně jiný náboj. Nevím, co na této nahrávce oceňovat dřív, zda pěvecký výkon vynikajícího Rogera Daltreyho a jeho foukací harmoniku s úžasným bluesovým feelingem, velice tvrdou basu Johna Entwistlea, hru bubeníka Moona, který z bicí soupravy vytváří chvílemi nový melodický nástroj, či zvukové stěny kytaristy Townshenda.

Deluxe Edition z roku 2001 obsahuje i téměř kompletní koncertní provedení dvojalba Tommy a opět zde platí to, co již bylo řečeno u předchozích skladeb. Oproti studiové nahrávce zní živá verze mnohem tvrději a ukazuje bez obalu, v čem je Townshendova síla, totiž v napsání silné melodie. Některé písně, které jakoby na původní nahrávce stojí ve stínu jiných, zde rozkvétají a dostávají do té doby netušený náboj, např. Amazing Journey . I píseň I´m Free, která patří k těm výraznějším, je zde proměněna v ryze hardrockovou pecku, za kterou by se nemuseli stydět ani pánové Page a Blackmore. A závěrečná We're Not Gonna Take It se základním motivem See me, feel me… je tou pověstnou třešničkou na dortu, nádhernou tečkou za nahrávkou, která právem patří k těm nejlepším koncertním záznamům.

Při každém poslechu tohoto skvostu si říkám to, co jsem napsal na začátku. Musel to být skvělý večer. Děkuji, The Who.

reagovat

vmagistr @ 26.12.2015 18:57:40
Nenapadá mě jiná kapela ze 60. let, která by naživo dokázala zkombinovat instrumentální tvrdost a syrovost s perfektně sezpívanými vícehlasy tak, jako právě The Who. Byli unikátní.

Martin H @ 26.12.2015 19:35:43
Ano, rozumím ti. Také mě fascinuje u Who ta variabilita, kdy na jedné straně až popová infantilnost některých písní je obohacena hutným soundem a ono to kupodivu perfektně funguje. Neznám žádnou jinou kapelu, která by byla tak vokálně zdatná a zároveň se její jméno stalo synonymem pro tvrdost. Vždycky se směju, když čtu o některých současných skupinách, že jsou nejtvrdší, a pak zjistím, že Who nesahají ani po kotníky. Ale samozřejmě tvrdost a syrovost v hudbě je subjektivní a každý to může vnímat jinak.

Voytus @ 28.12.2015 14:40:24
Pro mě sice nejsou The Who tím nejzásadnějším z 60. let, čímž je nechci nijak snižovat, jen se mi hrozně rychle oposlouchali, ovšem Live at Leeds je taková palba, že to i těch xx let po vzniku stále bere dech. Tady znějí jinak i ty 'infantilní' kousky, kterých je naštěstí pomálu. Jeden ze zásadních živáků, který snadno dohání i ty nejtvrdší party té doby.

Gerry @ 30.12.2015 16:33:29
Doporučoval bych sehnat si bootleg z Woodstocku (jmenuje se to The Woodstock Complete Bootleg a obsahuje 12 disků se SNAD kompletním zvukovým záznamem). Vystoupení The Who je zde v některých momentech ještě nesrovnatelně syrovější než v Leeds University. Možná i tím, že zvuk je neupravovaný a syrový sám o sobě. Ale, jak se říká, ucho fajnšmekra si přijde na své :-D.

Pri hodnotení The Who nesmiem zabúdať ani na tento skvostný živák. Je to naozaj jedna z najlepších live dosiek v rockovej histórii. Určite patrí do top 5. Okrem vlastných skladieb tu The Who rozbalili aj niektoré rock and rollové a iné nepôvodné veci. Každopádne je to plné energie, chuti hrať, skvelých výkonov. Čo viac dodať? 5 hviezd.
reagovat

Hneď na úvod poznamenám, že som svoje pôvodné CD zamenil za 2CD Deluxe edition, čiže vnímam Live at Leeds ako dvojhodinovú jazdu.

Myslím, že každý, kto sa zaujíma o rockové nahrávky z koncertov, už o tomto diele aspoň počul. Obvykle sa spája s titulmi ako zásadný, skvelý, neopakovateľný a pod. Skoro by som súhlasil.

K The Who nemám vybudovaný žiadny blízky vzťah, jednotliví protagonisti tvoria priveľmi nesúrodú zmesku, ktorá však spolu vytvára absolútne jedinečný mix. Kým bubeník je šialený a to predovšetkým naživo, najlepším hudobníkom je pre mňa Entwistle. Rád si vypočujem aj Daltreyho, čo však na tejto skupine fakt nemusím, je gitarista. Páči sa mi, že Pete (podobne ako Ringo) vidí svoje hráčske schopnosti triezvo a nehrá sa na nejakého macha. Rozhodne sú jeho skladateľské schopnosti nadpriemerné, ale jeho sóla... no, trpím (ich a aj ja:)).

Live at Leeds má niekoľko jedinečných vlastností. Dáva na frak celej štúdiovej produkcii skupiny (ktorá mi moc nereže), je surová, neprikrášlená, dokonca aj tie ich lalalá hitíky typu I’m a boy znejú ako niečo, čo si zaslúži označenie „hard“. Z pôvodnej dosky (ale aj pre rozšírenú edíciu to platí) vyčnievajú veci ako Young man blues, kde sú Who absolútne bomboví, ďalej v coveroch Summertime blues a Shakin’ all over, nemôžem opomenúť smrteľný mix klasiky My generation a zmesky z Tommyho a v neposlednom rade aj záverečnú pohodičku Magic bus (čo ma privádza ku konštatovaniu, že platňa koncentrovala naozaj to najlepšie a tej by som dal päť hviezdičiek, ale to už predbieham).

Super je, že druhé CD obsahuje prakticky kompletné prevedenie Tommyho naživo, čo naplnilo moju túžbu počuť to podobne, ako sa to v útržku zjavilo vo filme Woodstock. Štúdiová verzia je priveľmi uškrtená, film je výborný, ale toto živé prevedenie má energiu, ktorá prekonáva všetky menované. See me feel me nikdy neznelo lepšie.

Vynikajúci koncert si vždy rád vypočujem a Live at Leeds toto spĺňa na 100%.

V konečnom dôsledku by som to mal asi ohviezdičkovať. Tommy za päť, prvý disk za 4, a to hlavne kvôli Townshendovi a skladbám Happy Jack a I’m a boy, ktoré veľmi nemusím. Celkovo zaokrúhlim nadol z dôvodu, že v mojom osobnom rebríčku živých albumov mám viacero iných favoritov. Od Who však lepší album nepoznám.

reagovat

Voytus @ 08.02.2010 10:55:21
No jo, tohle je nářez. Fakt je, že síla The Who je v písních, ne v sólových výstupech (vyjímkou je nenápadný baskytarista Entwistle). V biografii Yes jsem se dočetl též názor Billa Bruforda na Keithe Moona. Bruford přišel na první zkoušku v teniskách, na kterých měl lihovkou napsáno Moon Go Home. Někdo z kapely na to zareagoval, co že má proti Moonovi, že je to dobrý bubeník. Na což Bruford opáčil, že Moon není bubeník, že jen mlátí do věcí okolo sebe :-).
Něco na tom bude, jeho hraní je dost divoké a většinu času dost nepřesné (tady se ale drží, například záznam z Isle of Wight je opravdu děsný).
Jinak k The Who také nemám nijak zvláštní vztah, líbí se mi jen některé songy, ne celá alba - za nejlepší bych označil Who's Next a Tommy. Naživo to ale musel být ve své době zážitek.

merhaut @ 08.02.2010 13:53:56
Zážitek to byl i v přímém přenosu dnes v noci o přestávce Superbowlu...

Lothian @ 08.02.2010 17:14:16
Nejsu odborník na bubeníky, ale podle mne je Moon úžasný ve studiu i živě, a kapela na jeho bicích stojí!
Bez jeho úderných a pestrých bicích by byli Who poloviční.

hejkal @ 08.02.2010 18:18:09
Moon je predovšetkým jedinečný, kdekto do toho mláti, ale málokto z toho vyrobí osobitý štýl. Pokiaľ sa do toho niekto vrhá ako Moon, je jasné, že nejaká rytmická zvláštnosť sa vyskytne, ale mne je takýto prístup bližší, než, dajme tomu, Wattsovina (od Stounov). Súhlasím, že Who bez Moona sú poloviční.

redrocker @ 08.02.2010 18:25:08
Moon byl bubeník, který měl svůj styl. Slova o mlácení mi připomínají slova dědků, kteří chodí na dechovku. Povedlo se mu, jako málo komu, převést svoji živočišnost i na desky.

@ 08.02.2010 18:30:02
redrocker: Řek bych, že hejkal jakožto zasloužilý bubeník, určitě nemlátí prázdnou slámu. :-)

hejkal @ 08.02.2010 18:35:34
Mlátenie vyšlo z Bruforda, od toho sa odvíja naša polemika. Bicie sú koniec-koncov odvodené od slova biť, čomu je mlátiť synonymum. Kto s tým má problém, zjavne za bicími nesedel. :)

PaloM @ 08.02.2010 19:55:03
Nebudem sa púšťať do polemík s hudobníkmi, cením si zaujímavú recenziu. Treba naozaj uviesť na pravú mieru to závadzajúce "mlácení": The Who bola jedna z najlepších koncertných skupín, ich štúdiové nahrávky od Who Sell Out, Tommy až po Who Are You nemajú chybu. Quadrophenia je jeden z najsilnejších filmov. Akí sú hráči ? Kúpte si najnovšie 2DVD Who at Kilburn, to ma veľmi nadchlo. Kto má uši, musí ho to presvedčiť. Moon a Townsend patria medzi špičkových rockových hráčov a šoumenov.

Filozof @ 09.02.2010 07:53:14
Myslím, že je dobré to zařadit do kontextu. Who jsou prostě Who a to je na nich nejcennější. Jistě máte naposlouchán veškerý další rock té doby, takže prostě musíte ocenit, že se nesnaží být podobní mnoha jiných skupinám, kterých je hromada. Oživují to a celou scénu 60tých let zpestřují.
O jejich koncertech a šílenostech se psalo roce 65 a píše i dnes - nemají v tom konkurenci. A do jejich divoké jízdy, soubojů s nástroji, mlácení do beden, zapalování kytar a podobně prostě "mlátička" mOOn patří. Tam by se jemná, vycizelovaná hra, nebo i mistrovství a dynamika jinak dost hlasitého Bakera prostě nehodily, případně zrácely.
Pro Who byl Moon potřeba. Navíc to byl symbol - tvář jejich klaunství - mrkněte na některý z dokumentárních filmů o nich - to Vám hodně napoví.

Filozof @ 09.02.2010 08:37:13
Jinak - já měl klasické CD, pak jsem vyměnil a koupil novou, rozšířenou remastered výroční verzi 80 min. A pak vydali další, tentokrát dvoujdiskovou verzi - člověk by musel bejt fakt magor, aby pořád kupoval nové a nové verze - tahle politika tahání peněz z kapes mne fakt se.e. Takže na tu už kašlu.
Koncert je občas označovaný jako první album heavy metalu, s čímž nesouhlasím a občas také jako jedno z pěti nejlepších živých alb rocku - což je možné. Znám ho 20 let a pořád je skvělé - mnohaminutové pecky jako Magic Bus se super basou na začátku - to je prostě bomba.

PaloM @ 09.02.2010 09:30:03
Výborne Filozof, triezve hodnotenie. Znova odporúčam 2DVD Who at Kilburn (1.DVD r.1977 veľmi kvalitný záznam, 2.DVD slôabšia tech. kvalita, umelecká 200%, najmä celý Tommy r.1969),
kde ide o čisté umenie - bez rozmlátenia a podpaľovania nástrojov - špičkový hudobný výkon.

hejkal @ 09.02.2010 09:58:30
S Filozofom tiež v podstate súhlasím. Moon bol vizuálne neprekonateľný fenomén, na to sa nedá zabudnúť.

Filozof @ 09.02.2010 12:38:16
PaloM
Díky za doporučení DVD. Někam si to poznamenám a v lepších časech pořídím. (Právě jsem dopočítal deficit za loňský rok a hodně dlouho se musím držet zpátky :-()

moonySK @ 23.05.2010 18:33:36
Áno, s Hejkalom totálne súhlasím. Už po roku 1978 bez Moona bola značka THE WHO na každej ich LP platni iba slabý odvar ako v rokoch 1970-73. A po smrti Johna v roku 2002 sa bohužial THE WHO stalo iba pamiatkou a bohužiaľ, a to ma vážne mrzí, že hráčske schopnosti Zaka Starkeyho a Pina Palladina, a teraz už aj Daltreyho a Townshenda, ani nesiahajú po päty The Who éra Live at Leeds. Chlapci, povedzme si v dobrom, mali by ste to zabaliť. Ale long live The Who: Daltrey, Moon, Entwistle, Townshend!

adam @ 23.05.2011 12:37:15
>> odkaz neda mi neupozornit a mozno ukazat aj inu stranu pohladu na moona... od 1:35 to prestanu byt len kecy, ale hlavne nazorna ukazka preco bol genialny.

hejkal @ 23.05.2011 18:07:59
Ten odkaz ma dajako moc nezaujal (a teraz nemyslím Moona ako takého).

PaloM @ 23.05.2011 19:00:58
Môj názor som už vyjadril tu, napr. "08.02.2010 20:55:03" Stačí vidieť hociktoré video z koncertov The Who, samozrejme starších.

Michálek @ 31.01.2013 18:29:56
Při pitvání hry bubeníka Moona mi zde chybí informace nejdůležitější - nepoužíval hi-hat. To jenom tak na okraj.. :o)

hejkal @ 31.01.2013 18:42:06
Pravda, ale nie stopercentná, na štúdiových nahrávkach hi-hat počuť.

OHNOTHIMAGEN @ 31.01.2013 18:48:03
Michálek:
Používal... zřídkakdy, ale používal. Co si z hlavy vybavím, tak v "Little Billy" a stoprocentně v "Who Are You"...

OHNOTHIMAGEN @ 31.01.2013 18:48:45
Koukám, že hejkal byl rychlejší :-)

Michálek @ 02.02.2013 00:00:06
Už zbývá jenom dodat, kolikrát na ni za život udeřil. :OD

Je nepřeberné množství kapel, které natočily geniální desku, ale je jen relativně malý klub vyvolených, kteří do historie rocku přispěli nějakým zásadním živákem. The Who by se svým Live at Leeds mohli tomuto spolku klidně předsedat.

Třináct tracků, třináct pecek, které živým poddáním dostávají nový, silnější rockový náboj. Kapela jede jako o život a jejich už tak skvostné studiové skladby se proměňují v nehorázně božskou muziku. No a to nemluvím o parádně vystřihnutých coverech. Takové Summertime Blues hrál kde kdo, ale verze The Who je moje nejoblíbenější.

Deska, která aspiruje na titul nejlepší živák, který jsem doposavad slyšel si samozřejmě zaslouží absolutní hodnocení.

***** - Moje nejoblíbenější deska The Who.
reagovat

miguel7 @ 12.11.2007 13:17:34
Mohl bych tě poprosit, že bys napsal hodnocení na dvd Live at isle, nebo někdo, kdo toto dvd viděl? díky

Frajerlukee @ 12.11.2007 21:45:59
Kdo koupí Live at the Isle of Wight neprohloupí! The Who jsou bez debaty nejlepší skupina na živo všech dob a za to dám ruku do ohně... Akorát u nás jsou z nějakýho záhadnýho důvodu dost opomíjený. Proto jsem taky o nich udělal stránky >> odkaz Live at the Isle of Wight se může po hudební stránce směle rovnat s Leedsem. Můj komentář si můžeš přečíst. Je tam sice trochu moc superlativů ale já jsem The Who zkrátka tak trochu posedlej:)

miguel7 @ 13.11.2007 07:13:54
Dík. Četl jsem recenzi na Leeds již včera a trochu jsem se obával jestli tam nebude v něčem rozdíl, pač tam není žádná recenze na Isle..., tak jsem si říkal jestli to vůbec stojí za koupi. Ale jo. Jdu objednávat:)

Stepan @ 28.01.2010 16:20:33
Co se týče toho summertime blues, taky jsem verzi od Who považoval za nejlepší, ovšem do doby, než jsem slyšel verzi od Blue Cheer na desce Vincebus Eruptum .... a ještě lepší live verzi
>> odkaz
Paul Whaley na bubnech je neuvěřitelnej.

Borek @ 28.01.2010 22:19:01
Stepan: Celý je to neuvěřitelný :-)