Reakce na recenzi:

kneekal - @ 29.07.2007

Rozhodně první věc, která mě na desce Queen II zaujala, byl velice působivý a stylem lehce gotický obal, jehož motiv se ve velkém stal okupantem triček s tématikou Queen a taktéž se zjevil ve videoklipu k Bohemian Rhapsody (ale to je zcela jiná kapitola).

Rozhodně druhá věc, která mě na desce Queen II zaujala byl velice působivý a stylem lehce královský název Queen II. Nápad by to byl originální, kdyby podobnou taškařici neprovedli před pár lety třeba slovutní Led Zeppelin. Na rozdíl od svých legendárních vzorů si toto číslování Queen po této desce rozmysleli a ti hudebně erudovanější z vás jistě ví, že následující dílo má název Sheer Heart Attack. Ale zpět k desce…

Rozhodně třetí věc věc, která mě na desce Queen II zaujala byla velice působivá a stylem lehce gotická první skladba s názvem Procession a je to název vskutku trefný, moji milí čtenáři, protože tohle něco přes minutu dlouhé intro by se skvěle hodilo na jakoukoli akci na které je hlavním hřebem večera pokládání věnců na různé pomníky a pokorné klopení hlav všemožných papalášů.

Už jen díky výše zmíněným činitelům nemohu říct, že by deska nezaujala. Povedlo se jí to a to ještě ani nedohrála první skladba.

Ovšem nejsem z těch, které ukolébá obal, název a pochodová písnička, ale naopak jsem zcela jistě z těch, kterým učarovala trojka s názvem White Queen. Pomalejší, křehčí skladba se snovou atmosférou, decentní kytarou a jemným Mercurym za mikrákem. Tajemný nádech dodává skladbě i velmi střídmé používání bicích, protože Taylor se spíše věnuje víření a lehkému klepání do činelů. Určitě jedna z nejlepších skladeb raného období Queen.

Největším hitem (a pravidelným reprezentantem desky Queen II na různých Queen-kompilacích) je bezesporu poslední Seven Seas of Rhye a ti kteří pozorně čtou moje články dobře ví, že se v instrumentální verzi zjevila již na debutové desce. Pekelný klavírní riff a tamburína jsou elementy ženoucí tuhle pecku vpřed. Skladba se stala hitem i přesto, že není kompozičně zrovna dvakrát jednoduchá.

Velmi nedoceněnou skladbou z tvorby Queen je 1:17 dlouhá balada Nevermore, které sice nepřináší nějak extra objevný text, ale hudebně je to nádherný kousek a myslím, že je velká škoda, že se v zástupu balad od Queen krčí ve stínu profláklejších kolegyň. Klavíristi určitě ocení, neboť zde téměř není jiného nástroje (ano, je zde basa), který by narušoval klávesovou hegemonii.

Výše zmíněné skladby jsou dle mého to nejlepší, co Queen II přináší a myslím, že by byla velká škoda, kdyby se nedonesly k vašemu naslouchátku.

Co máme na desce dál? Ledacos… Pro fandy heavy-metalu zde máme Ogre Battle, dále popovější Some Day One Day a nebo přírůstek do skladeb Queen od bubeníka Rogera Taylora, který nese název The Looser In the End. Vyskytují se i kompoziční skladby např. Father to Son (s nepřeslechnutelným začátkem ve stylu The Who) a The March of the Black Queen. No a pro kompletnost, Fairy Teller’s Master-Stroke ve které si Queen opravdu vyhráli s vokály a konečně Funny How Love Is, kterou považuji na nejslabší prvek celé desky.

Pro závěrečné zhodnocení použiji srovnání s první deskou.

Celkově vzato se kapela Queen od svého debutu posunula dopředu. Vliv Led Zeppelin už lehce ustoupil a víceméně se zdá, že kapela už našla onen pověstný ksicht. Rozhodně mě potěšily plynulé přechody a návaznost mezi jednotlivými skladbami, což je můj oblíbený prvek na deskách a myslím, že je škoda, že se nevyskytuje častěji. Na rozdíl od svého debutu deska obsahuje více hitovějších skladeb, ale nějaký příklon k popu se zde nevyskytuje, protože heavy metal s prvky glam rocku, který je ochucen trochou té progresivity je stále žánrových vládcem této desky. Deska Queen II má své nezpochybnitelné kvality a myslím, že patři k těm deskám slavných kapel na které bohužel pomalu, ale jistě padá prach. Takže jestli se bojíte gotických obalů, tak se zkuste ovládnout a nabídnout tuhle desku vašemu přehrávači .Ten můj ji hraje relativně často.