Queen - Queen II (1974)

Nevím, jestli II bylo první album, které jsem od Queen slyšela, spíš ne, ale pamatuju si, že bylo první, které na mě udělalo mocný dojem. Tvorbu téhle kapely jsem začala objevovat až po vzpomínkovém koncertu za Freddieho - ten jsem v TV viděla, ale trvalo ještě pár měsíců, než se kontakty v mojí čtrnáctileté hlavě sepnuly. Queen mi otevřeli dveře do hudebního světa, kde existuje víc než sloka-refrén. Byl a je to svět nesmírně bohatý, vrstevnatý a náležitě výpravný, ale zároveň i bezprostřední, ryzí a v základu rockový.

Album jsem si po dlouhé době pouštěla s jistým rozechvěním - najdu tam to, co si pamatuju? Ten kus užaslé a pohnuté sebe samé? Je to tam všecko, a navíc další vrstva údivu, jak zatraceně dobře je to celé poskládané dohromady, s jakým gustem a srdcem provedené. A říkám si, jak je dobře, že Queen neměli nějakého šíleného klávesistu, který by kompozice zatěžkal neúměrnou vrstvou šlehačky. Takto je výsledek příjemně zemitý a čaruje se tady především s hlasy - a slovy. U mojí nejmilejší Nevermore musím prostě obdivovat, jak moc je celá atmosféra a melodie vystavěná na zvuku a působení samotného jazyka (včetně Poeovského refrénu, jediného slova, do nehož se vměstná celá osudovost ztracené lásky.)

Nemyslím, že je pro plné ocenění jakéhokoli alba nutné znát texty, ale v téhle výspě jsem pro sebe objevila prostor, jak přidat nový střípek k mnohokrát recenzovaným albům, takže se jí přidržím i zde. Je až fascinující, jak majestátní a "státotvorné" texty na téhle desce jsou. Celé to na mě působí jako pokus o předání toho nejpodstatnějšího formou ústní tradice u nějakého národa ve vyhnanství. Nutno podotknout, že anglická kultura přesně takto funguje, i to jejich zvykové právo: nepředává se abstraktní systém, ale příběhy, příklady, zkazky.

V takové atmosféře je bytostně důležité umět složit píseň, která to všechno pojme - a je to taky příležitost, jak skládat monumentální opusy a neznít přitom komicky. V tomto kontextu (kde se mimo jiné citují reálné oblíbené národní písně) dává smysl i to, že celá deska začíná procesím, srocením za nějakým společným účelem. A velký smysl dávají i ty sbory, souladné harmonie, podporující se ve sdělení, které sahá nad jeden hlas, jeden život.

Father to Son není o ničem menším než o předávání odkazu z generace na generaci, je to proslov otce k dosud nenarozenému synovi. "Jak radostný zvuk, slovo jde dál, z otce na syna." Je to oslava samotného rituálu, pocta nepřerušenému řetězci: "Nebudeš rozumět jedinému slovu, které tu povím, ale než zemřeš, napíšeš to znovu sám." Podobně monumentální velký dějinný obraz kreslí závěrečná Seven Seas of Rhye - velkolepé zarámování.

Aby té velkoleposti nebylo příliš, jsou tady rozverná, bájivá Ogre Battle a The Fairy Feller's Master-Stroke s odkazem na Shakespeara, kde se ukazuje jiná stránka vyprávění: hravá, škádlivá, pohádková. Součástí zasvěcování učňů do řemesla bylo tradičně i zadávání nesplnitelných, absurdních úkolů, aby se mladistvému dalo najevo: Nezapomeň používat vlastní hlavu, nevěř slepě všemu, co ti starší a zkušení řeknou. Vzpurným gestem zelenáče, který si na všechno chce přijít sám, je The Loser in the End a opuštěnou je zde matka. Apel na ni, aby si vzpomněla, že sama taky bývala mladá, je snad jediným signálem, že tuhle desku nedali dohromady čtyři vousatí kmetové, ale stále ještě mladíci, i když už věkem blíž třicítce než dvacítce.

Bohatou tematickou vrstvu tvoří u Queen tradičně láska. Kromě již zmíněné Nevermore a hymnické Funny How Love Is - "co všechno s námi láska dělá! Jak je v každé písni, každé tónině" - je to především překrásná Some Day One Day, zpověď trubadúra nedostižné vyvolené: "Mou píseň jsi dřív neslyšela, hudba byla příliš nahlas, ale teď myslím, že mě slyšíš dobře, pro tuto chvíli oba víme. Žádná hvězda nám nesvítí v tomto mraku temnoty a strachu, ale jednoho dne... Zvláštní, jak se stránky otáčejí a drží nás mezi sebou. Mlžný hrad čeká, a ty královna. Dnes je ten mrak nad námi celý šedý, ale jednou... Když jsem byl tebou a tys byla mnou (byli jsme velmi mladí), společně jsme se tam málem ocitli - zbytek nelze vypovědět. Tak stále visí mraky nad námi a my jsme sami, ale jednou dojdeme domů."

A pak dvojice písní věnovaná bílé a černé královně, povznášející a drtivé síle lásky - zvlášť černá sestřička dovádí představivost ohledně toho, co všechno s námi láska dělá a k čemu nás nutí, do bizarních podrobností. Je tu vlastně všechno, čím Queen i později budou, všechny opulentní travestie a jeviště vždy připravené pojmout nový obraz, další kus vyzpívané duše a těla. Nemám na takovou porci velkých slov a melodií chuť každý den, ale jsem ráda, že vím, kam se obrátit, když je nálada příznivá.
reagovat

balu @ 11.12.2022 08:09:58
Judith - tato deska je mé seznámeni s Queen krátce po jejím vydání a to okouzlení působí dodnes.

zdenek2512 @ 11.12.2022 10:49:25
O skupině jsem si tehdy přečetl tehdy v časopise POP, chtěl jsem si je nahrát, ale nikdo v okolí to neměl. Když vyšlo A Night In Opera, tak mě to moc nezaujalo. Skupina se líbí manželce a tak jsem jí koupil CD a tohle Queen II se mi líbí asi nejvíc, snad kvůli tomu, že hudba na této desce je podobná milovaným Led Zeppelin.

Judith @ 11.12.2022 20:48:39
Zdenku, čím ti přijde ta hudba podobná? Něco konkrétního, nebo myslíš prostě jen rockovější tón alba ve srovnání s A Night at the Opera? Led Zeppelin mám na mentální hudební mapě úplně jinde než Queen (a hodnotím je proklatě vysoko, o tom žádná!), tak mě to zajímá. Pokud vím, ohledně stylu kytarové hry se Brian May v souvislosti s tímto albem vyznal z inspirace The Who. Jinak Operu uznávám, ale nemám k ní tak blízký vztah. Hodně se mi vždycky líbil The Prophet's Song, ale jinak to mám s těmi mimořádně slavnými alby obecně komplikované.

balu, tohle mě vždycky zahřeje, když je zážitek pořád stejně intenzivní. Nové (myslím hlavně nově objevované, ale i úplně nové) výborné hudby je hodně, ale k albům spojeným s osobní historií a vzpomínkami má člověk prostě hlubší vztah.

zdenek2512 @ 11.12.2022 20:53:08
Judith: myslím tím co jsi nazvala rockovější, Led Zeppelin jsou bluesovější.

balu @ 11.12.2022 22:35:15
Pro Mercuryho s Mayem byli Zeppelin opravdu inspirací s tím, že bez blues a více melodické.
A první tři alba tomu do značné míry odpovídají ...

Přesně si pamatuji, jak jsem tuhle desku slyšel poprvé. Tehdy jsem se o hudbu moc nezajímal a Queen se mi líbily, ale znal jsem jenom jejich Greatest Hits. II mi ve škole půjčil spolužák na kazetě a nejdřív jsem si myslel, že to je jiná kapela a k tomu mě naváděla i dvojka v názvu (netušil jsem, kolikáté je to album. Postupem času se z II stala možná nejoblíbenější deska Queen, která částečně působí jako koncepční album a hlavně navazující sérii skladeb Ogre Battle až Funny How Love Is, tedy skoro celou druhou stranu) považuji za geniální. Neznámější Sevens Seas Of Rhye mi k tomu už nepasuje, ale samostatně se mi také líbí (až na její zakončení), vždycky na mě působila jako by patřila spíš na trochu novější desky. Abych se dostal také k první straně, ta o moc nezaostává, sice nepůsobí tak kompaktně, ale materiál na ní zařazený je také parádní a po jedné písni si zazpívali také Roger Taylor a Brian May. Queen si na desce hodně pohráli s mixem, vrstvením vokálů i kytar a přišli se skvělými melodiemi, které jsou mnohem působivější a než známé hitovky (které však nezatracuji). Celé to působí jako artrock v hardrockovém kabátu. Ale bohužel deska není dokonalá, a to hlavně po zvukové stránce, že v mixu je občas znát, že to je poskládané ve studiu, to je v pohodě, ale zvuk nahrávky není žádná sláva a v některých částech zní fakt blbě, hlavně bicí. Vlastně to z CD není o moc lepší než tenkrát ta ohraná kazeta a přes sluchátka jsou ty nedostatky ještě slyšitelnější. Škoda, tahle deska by si zasloužila pořádný zvuk, ale to už je dnes asi nereálné.

Když jsem si konečně pořídil tuhle desku do sbírky, bral jsem dvoudiskovou verzi, protože byla levnější než jednodisková, jinak bych o ni nestál. Na druhém CD je dvacetiminutové bonusové EP. Největší zajímavostí je bluesově laděná skladba See What A Fool I've Been, kterou jsem slyšel vůbec poprvé. Vyšla jako B strana singlu Seven Seas Of Rhye a je tu hned ve dvou verzích - studiové ze singlu 1974 a živé z roku 1973. Obě se dost odlišují, ale nejsou to typičtí Queen a ani se mi moc nelíbí. Další je živá nahrávka Nevermore z roku 1974, kterou údajně nikdy nehráli na koncertech, instrumentální podoba Seven Seas Of Rhye a další živák White Queen. Poslední jmenovaná se odlišuje od studiové verze a zní zajímavě, a to díky instrumentální části v druhé polovině.

reagovat

lover-of-music @ 23.07.2017 10:43:22
Nevím, co na těch Queen všichni tak vidí. Pro mě je to jedna z nejpřeceňovanějších kapel všech dob. Komerční část publika žere ty jejich slátaniny typu We Will Rock You, I Want To Break Free, Show Must Go On atd.

Já jsem sázel hodně na starší tvorbu, ale nic. Většina mě nudila, stejně jak tohle album. Je to škoda, protože jsem fakt na tu starší tvorbu spoléhal. Ach jo. A Night At The Opera je asi jejich nejlepší.
Ale uznávám, že Freddie Mercury je fakt výborný zpěvák.

yngwie3 @ 23.07.2017 10:54:51
l-o-m : OMG ...

Jaro prosim Ťa, daj mi aspoň 24 hod ban, aby som mal zabránené reagovať na l-o-m pi....ny ... Ďakujem ...

EasyRocker @ 23.07.2017 11:16:14
Tady jsem s loverem za jedno... ale výjimečně... prosíím :-))

adam @ 23.07.2017 12:14:01
yngwie3 bez si zahrat. nema cenu si kazit nedelu.
Ja som si dnes s detmi hral na gitare snad dve hodiny. Neni taka picovna od LoM aby ma prinutila reagovat.:-D

yngwie3 @ 23.07.2017 15:59:20
to adam : Dnes som strávil v štúdiu takmer celý deň, lebo manželka bola v práci ... už mám hotových takmer dvadsať vecí s ktorými sa ešte musím troch pomixovať :o) ...
Ale na l-o-m som zareagovať musel ... neznášam provokatérov ...

PaloM @ 24.07.2017 04:54:26
Album Queen II mám rád, kúpil som ho medzi poslednými do zbierky, pretože mám väčších favoritov. Oproti debutu skupina relatívne pokročila, no moja top trojica albumov nasleduje až po dvojke. Dvojke by som dal 3-4 hviezdy.
Pegas, vďaka za tvoj názor.

bullb @ 24.07.2017 05:53:15
Súhlasím s PaloM. Sheer Heart Attack je u mňa vyššie ako II. a asi som to aj najviac počúval. Dnes Queen nemusím ...

luk63 @ 24.07.2017 07:24:44
V roce 1977 jsem chodil do osmičky a kromě starých hardrockových legend miloval oblíbence své generace: The Sweet, Slade, Suzi Quatro etc. Do toho mi starší brácha přinesl na kotouči prvních šest alb Fredyho parťáků. Do té doby jsem je nikdy neslyšel. Byla to obrovská fascinace od prvního tónu. A také to bylo zajímavé v tom, že jsem nepoznával jednotlivá alba s odstupem měsíců, ale naráz a celý dosavadní vývoj kapely jsem měl naservírovaný ne v letech, ale v hodinách. Dodnes si pamatuji, že mě nejvíce uchvátil Lair a potom dvojka, především skladby, které dodnes považuji za vrchol této kapely:
05) The Loser In The End (Taylor) 4:01
06) Ogre Battle (Mercury) 4:08
07) The Fairy Feller's Master-Stroke (Mercury) 2:39
08) Nevermore (Mercury) 1:17
09) The March of The Black Queen (Mercury) 6:03
10) Funny How Love Is (Mercury) 3:14

Jednička a dvojka jsou opravdové milníky kapely a rocku. To ostatní už jen čerpá z vyřčeného.

Snake @ 24.07.2017 14:48:07
Zhruba druhou polovinu desky považuji za lepší té první, a za úplný vrchol pak trojici po sobě jdoucích a geniálně propojených skladeb - hlukovku Ogre Battle (tohle, že složil Mercury ???), šaškárnu The Fairy Feller's Master-Stroke a křehuli Nevermore. Pochválil bych aj The March of The Black Queen a baladickou White Queen.

Zbytek už mě nechává trochu chladným, na druhou stranu tady není písnička, která by mě vyloženě s.... štvala :)

Cédéčko jsem koupil víceméně kvůli manželce, ale nelituji a čas od času si ho s chutí poslechnu. Máme Digital Remaster z roku 2011, zvuk je trochu dutej a zahuhlanej, ale dá se. Tři hvězdule zdají se mi málo, čisté čtyři moc. Tak někde mezi.

catcher @ 24.07.2017 18:33:41
... u těchhle starých fošen je to do značné míry o tom, kdy se k nim jeden dostal, a pokud to bylo 'záhy' jako u mě, udělala dvojka Kvínů tak hluboký otisk v podvědomí, že přes kvanta další skvělé muziky v následujících letech se ho zbavit již nelze (a ani se o to nesnažím). Vzpomínka plíživá na rok 1974 - měl jsem tehdy dojem, že to je vrchol progu (a v té dynamické poloze možná i byl), paralelně absorbovaný Glam najednou trochu vybledl, snad jen hardrockový Burn z roku oného mě nadchl podobně jako tihle maníci. Album toto dovoluji si označit za nesmrtelné...

Dovolím si směle tvrdit, že co hudební svět světem stojí, nikdy krom slovutných The Beatles, nepobývala na této planetě kreativnější kapela než jakou byli nekonvenční Queen. Tak obrovský stylový rozptyl, sahající do většiny nám známých hudebních zákoutí, kapela zpracovávala a kombinovala s nebývalou lehkostí a noblesou.
Z jejich druhé náhrávky přímo vyzařuje velké stylotvorné jiskření, jež mezi pány muselo během nahrávání, či jamovaná probíhat, dnes už víme, že tuto svou mistrnou kolekci ještě několikrát překonají, ovšem v době kdy byla kapela na startu, její kreativita rostla doslova každým dnem.
Oproti svému o rok mladšímu soukmenovci, vykazuje tato deska velký progres směrem kupředu, je z ní bytostně cítit, jak za žádnou cenu nechce kapela zůstat stát na místě, či jakkoli přešlapovat v kruhu příslušícímu debutové desce. Ten posun je zde markantní hned z několika hledisek, zvukové ošetření, stylový záběr, kompoziční práce, bohatá aranžmá, celkový nadhled i velká chuť něco dokázat, to vše z desky vyzařuje a z písní to lze snadno vycítit, vše už ale bylo tolikrát popsáno a zdůvodněno, jdu tedy okamžitě na věc, vlastně na poslech:.

Procession -tlukot srdce a jemná melodie hymnického charakteru připravují půdu pro snově výpravnou, bohatě aranžovanou typicky Queenovskou velkolepou píseň Father To Son- Freddie se do ní lahodně pokládá, sbory alá Queen jsou tu dotaženy k dokonalosti.
Étericky čistá a krapet svižnější píseň s baladickým podtextem, to je jedno z vrcholných čísel alba, píseň White Queen.
Mayovu monumentálí Some Day One Day- mám velmi rád, čistá kytarová práce a jeho né až tak dokonalý, zastřený přednes, dodávají písni na jedinečnosti.
Rockový odér silně dýchá skrze Taylorem zpívanou The Loser In The End- opět silně svébytnou kompozici.
Dravost šesté Ogre Battle- symbolizuje rockové uchopení tématu, transformované do bahaté aranžérské práce kapely, plně sloužící dosažené originalitě.
Vícevrstvá hravá The Fairy Feller's Master-Stroke- svým čirým optimismem a paletou barev nástrojových, či vokálních, tvoří u mne spolu s následujícím klavírním operním střípkem Nevermore a zcela progresivní suitou The March of The Black Queen- jasné vrcholy alba.
Závěr se nese ve znamení free fusion kusu Funny How Love Is a klavírem kořeněném hard rocku Seven Seas of Rhye.

Mám za to, že napodruhé už to vyšlo na jedničku, vlastě tedy na pětku*




reagovat

Brano @ 26.06.2016 13:16:45
Pred pár dňami som mal toto CD v prehrávači,počúval som poriadne nahlas,a je to stále silný zážitok!Dovolím si povedať,že týmto albumom začína zlatý fond skupiny Queen,ktorý končí albumom A Day At The Races.Potom už tá čarovná kráľovská alchýmia začala vyprchávať.

zdenek3 @ 26.06.2016 20:09:35
Před třemi lety jsem QII lehce zhodnotil.
Dodnes je to pro mne nejlepší deska Queen. A již to nikdy nic nezmění.
Stále je to 5**********

bullb @ 28.06.2016 13:21:48
Dvojka patrí k tomu najlepšiemu, čo Queen vytvorili. Aj keď tu počuť vplyv iných skupín. Čiže nádych: I. II. Sheer Heart Attack, Night At The Opera, výdych: Day At The Races. Potom už len show pre masy.

horyna @ 30.06.2016 12:50:04
Pánové díky za reakce, jsem rád že se královna stále vyhřívá na výsluní zájmu.

Balů @ 14.07.2016 12:16:13
Toto album je moje naprostá srdcovka. Queen nám předložili úžasnou řadu vynikajících titulů až do The Game (včetně), ze kterých vyčnívá jen pár alb.
A hned Queen II. je první vrchol. Je to první LP Queen která mne seznámila s jejich tvorbou další se ke mně dostala Noc v opeře ( prostřednictvím antidiskotéky pana J.Černého ), no a vznikla hudební láska.
Škoda, že je jen 5 hvězdiček, protože na zcela mimořádné tituly tahle škála nestačí.
Proto by se mělo pěti hvězdičkami šetřit.
Tady je to bez debaty 5*

Stanley63 @ 14.07.2016 20:19:07
Queen byli, jsou, a navždy budou, nejoblíbenější skupinou mého "posluchačského" života... ale teď, po letech, se poněkud kacířsky musím přiznat k tomu, že to, co jsem tenkrát ve svých 20 - 30 letech na Queenech miloval ze všeho nejvíc (a co je v mých očích zcela jasně vymezovalo ve srovnání s jinými skupinami), mě teď v 50 tak trochu začíná tahat za uši... a sice fakt, že na jejich nejlepších deskách (u mě do LP Jazz), ty jejich skladby na desce, to bylo vždycky tak trochu "každý pes jiná ves", ale možná právě v tom tkvěla ta jejich genialita... a já už jsem možná starej fotr :-) Jinak Queen II samozřejmě za 5*****

Stanley63 @ 14.07.2016 20:30:27
Bohužel jsem to nějak pohnojil s tím hodnocením, tímto prosím admina o smazání, opravu, popř. o exemplární vyloučení mé osoby z tohoto webu :-)

Gattolino nedávno po delší době zhodnotil a ohodnotil toto album.

Pro milovníky Queen-ů není jistě nutné představovat.
Pro ty, co znají Queen-y především z Radio Ga-Ga, případně z pozdějších věcí, nebo nic jiného než slavnou A Night A.T.O. by bylo více než vhodné si tuto dvojku a také jedničku a trojku poslechnout.
Nic nepřekvapí více, než stal, tvrdost a nápaditost kapely, která po té se změnila hudebně jak chameleon.Nenapadá mě kapela, která by udělala za svou hudební éru takové obraty ve své hudbě jako právě Queen-i.
Když pomineme povedenou a již zmíněnou A Night.., tak dle mého jsou první tři desky to nejlepší co kdy vydali.
Já jsem se dostal k poslechu tohoto LP v roce vydání jako k prvnímu seznámení s touto kapelou. Jedničku jsem slyšel až asi půl roku na to zároveň s SHA. Pro mne to byla tehdy masáž jak z jiného světa. Již v té době jsem poslouchal mnoho jiných "dostupných" kapel díky kamarádům a různým kontaktům, ale toto album na mě zapůsobilo od první skladby. Procession je sice krátká, ale již při ní bylo jasné, že přijde NĚCO.Každou další skladbou jsem vyvaloval oči víc a víc, až už to u Ogre Battle víc nešlo.
Bylo v mém životě samozřejme více desek, které mě podobně dostaly do kolen, ale s pohledu množství již slyšeného, jich bylo jak šafránu.
Toto album s dalšími dvěma zmíněnými patří do mého šafránového TOP (dejme tomu)50 a to dost vysoko.
Je neuvěřitelné, že od jedničky uběhlo již 40 (slovy čtyřicet) let.

5* je málo. Možná tak dvakrát tolik.
reagovat

Michálek @ 22.06.2013 20:39:37
Mám podobnou zkušenost, i když jsem se poprvé dostal ke Queen přes kamaráda, který mi za plakát Kiss dal kazetu s Operou. Pro 15ti letého pubescenta zvyklého na Sweety a Kiss to byla taky pořádná pecka do palice, ale povedlo se mi to naposlouchat a začal jsem se o kapelu zajímat. Tuto desku jsem slyšel poprvé na Vltavě, kde ji Jakub Jakoubek (R.I.P.)moc pěkně prezentoval. Bílá královna mi tenkrát učarovala a vlastě se Queen stali mojí nejoblíbenější kapelou na dost dlouhou dobu. Pro mne osobně je všechno výborný až do Jazzu, tam už cítím hlavně změnu studia a už to nezačíná být ono. :o) Vzpomínám si na Vánoce 1980, kdy jsem dostal The Game a v podstatě jsem to poslouchal už jako jinou kapelu...
Myslím že vloni šel na dvojce koncert z Vánoc 75 Oueen in Hammersmtih, a tam jsem měl možnost pochopit, že v době vydávání prvních 4 - 5 desek byli Queen absolutní špička, zcela nedostižná po stránce umělecké, hudební atd. atd.
Queen II musí dostat pět hvězd, s operou pravděpodobně nejsilnější věc, co kapela vydala.

Cossack @ 23.06.2013 00:33:13
„Nic nepřekvapí více, než stal, tvrdost a nápaditost kapely…”
Co to je „stal”? (Že by ocel –stahl?)

catcher @ 23.06.2013 05:15:01
Cossack : prostě skočil na klábosnici o řádek výš a ze stylu je ocel...

Gattolino @ 23.06.2013 15:43:35
Od té doby, co jsem napsal ten můj pocitový postřeh, jsem ještě shlédl (pro mne novinku) - video z roku 1975, vánoční koncert z Hammersmith Odeon. Celkový styl prezentace kapely musel být tehdy naprosto uchvacující, zvláště Freddieho a Brianovy extravagantní kostýmy, a vůbec Freddieho pohybové kreace, jeho zpěv jak o život, kdy se jeví okouzleným divákům jako křehké a přitom mocné stvoření z jiné planety, majestátní a vznešené. Ač koncerty z doby po Jazzu jsou také krásné, srovnávat to moc nejde. Starý koncert navíc v hojné míře předvádí skladby právě z jedničky a dvojky (Liar, White Queen, částečně March of the Black Queen, Ogre Battle - což je superzážitek) a i z trojky (vrcholem jsou záběry Mercuryho extatického zpěvu v In The lap of The Gods u piána), a mimo jiné fragment z Bohemian Rhapsody (z Opery nic víc) - což svědčí, že koncert je asi z doby před vydáním Opery. A opět, abych se vrátil k meritu věci, je patrné, jak skvělým je Queen II. albem. Možná v pozdějších dobách nezařazovali věci z dvojky kvůli jejich složitosti? Nevím.

Michálek @ 23.06.2013 20:18:19
:o))))

zdenek3 @ 23.06.2013 20:29:43
Cossack

Omlouvám se, ale všiml jsem si toho, až když už to nešlo opravit.

Logicky tam měl být styl.

Cossack @ 23.06.2013 21:17:33
Zdenku „trojko”, v pohodě… Mě to včera tak nějak praštilo do oka, ale vzhledem k pozdní hodině a taky „pivní hladině” mi to hned nedocvaklo; až když jsem reakci odeslal, došlo mi (při pohledu na klávesnici), co že tam mělo být za písmenko (jak vysvětlil i Catcher)… ;-)

K tomuto albu bych snad dal pouze přívlastky "dokonalé" a "inspirované". A to v jednotlivých skladbách, i jako v celku. Z dvojky Queenů cítím vyzařovat tu nepostižitelnou náladu, která na jinak dobrém News of the World nenávratně mizí a na dalších albech už prostě není. Nálada patetické androgynní vznešenosti, exotické královské monumentality a orientální divadelnosti, šustícího brokátu a uhrančivého pohledu Freddieho perských očí přes načepýřenou kožešinu (jak je zobrazen ve vnitřním obalu desky).
Rafinovaná a vzrušující výjimečnost je tu prakticky ve všech detailech, včetně značení stran LP desky na černou a bílou, v ornamentální výzdobě písma, apod. Je to tajuplná nálada, kterou rovněž hezky ilustruje i vnitřní obal A Day At The Races, kde však toto nepostižitelné kouzlo rockových aristokratů zapůsobí naposledy. Pak vznikla možná nová a jiná hodnota, ale mě právě tímto Queen učarovali, na tomto a třech následujících albech.
Jednotlivé skladby nechci komentovat, už tak učinili jiní recenzenti, pouze že nemohu říci, že některá by byla slabší. Vynechání nebo přidání čehokoliv by tu křehkou harmonii alba narušilo.
Zlatým hřebem alba je pro mne však hudební miniatura Nevermore, a následná The March of the Black Queen je tak přeplněná hudebními motivy, že by na nich jiné kapely byly schopny vybudovat dvojalbum. Celá deska se nese ve znamení převisu skvělých nápadů, nic není upachtěné, upocené, tuctové nebo odvozené. Dvojka Queen je pro mne monumentem tvorby stejně jako Zeppelin II., Jethrovský Aqualung nebo Uriášovské Salisbury.
reagovat

Brano @ 13.06.2013 09:09:48
Perfektná recenzia,vystihol si to na 100 percent!Tá kráľovská pompéznosť skutočne končí albumom A Day At the Races.Prvých päť albumov mám v zbierke,potom už jeho veličenstvo kráľovná príliš zcivilnela a priblížila sa masám.A na albume Hot Space kráľovská mágia úplne vyprchala,keď sa kráľovná zmenila na discoprostitútku.

Zdravím milí progboardisti... Ačkoliv jsem tu již dlouho nestvrdil účast svým písmem, věřte, že denně nahlížím co nového...

Před rokem jsem dostal darem Queen II na vinylu a posledních 14 dní jsem ji slyšel nejméně třikrát. Při posledním poslechu jsem si tak zauvažoval nad tím, jak skvělá deska to je, jak daleko je nějaká Radio GaGa, jak skvělý hlas Mercury měl v tomto roce, jemný, vysoký, místy řezavý, kousavý...a jak ti kucí to pěkně skládali, jak Brian skvěle rockuje a brázdí vyhrávkami po celém albu, až mi přišlo líto, že deska s tímto zvukem, stylem, melodiemi a atmosférou, je jen jedna. Proč nezůstali u toho co tu načali...pravda, díky jejich vývoji bychom neměli následující albové i singlové klenoty a možná že by ani Radio GaGa nebyla. A teď, všiml si někdo něčeho? Je jedna věc co mě zaujala a hlavně fascinuje...a to pořád.
Queen během tří let od tohoto alba nejenže se posunuli dál, vyvinuli se v naprostý originál, měli vlastní styl. Za ty tři roky natočili 5 geniálních desek, každá s úplně jiným ksichtem. Za tři roky vystoupali na vrchol, dobyli svět, odjeli několik turné po celém světě...tři roky! Co se stalo za poslední tři roky teď? Jen to, že rychle utekly... Byla jiná doba a Queen nejsou vyjímkou. Led Zeppelin 1969-1971...Deep Purple 1970-1972...Doors, Cream, Hendrix, Yes... Dnešní doba je sice uspěchaná a taky se dá hůře vymýšlet něco nového, ale z mého pohledu se ti mladí kluci (tehdy byli +- v mém věku) stihli položit samotný základy muziky, na kterých se bude stavět minimálně dalších 40 let a stihli to v rozmezí 3-4 let. Jejich styly se dál rozvinuli, stihli dobýt svět, zbohatnout, někteří i zhynuli, pro dnešní dobu nepředstavitelné, jak se to dá vůbec stihnout...lidi mladí jako já...27 let
Sedmdesátá léta mi přijdou jako obrovsky dlouhé období, kdy se v hudbě zrodilo tolik neskutečných věcí, že jednotlivé roky vnímám jako dlouhou etapu v dějinách lidstva, kdy každičký ten rok ze sebe sype na mne tolik muziky, tolik nového, neprozkoumaného, že s pohledem na posledních deset let mi přijde, že ti muzikanti mrhají svým talentem, zahazují svůj čas a spokojí se se dvěmi, třemi deskami...a ještě podobné jako vejce vejci...holt, je to již těžší přijít s něčím novým...
A co se mě povedlo za poslední roky? Hm, nesbohatnul jsem, nic jsem nesložil a ani jsem nepřišel s ničím novým, tudíž jsem se nikterak nevyvinul a ani jsem se nestihl zfetovat a natáhnout bačkory, což se některým povedlo do 27 let...

Album Queen II mohu jen těžko zařadit k nějakému jinému albu Queen... ale tak i Operu, dostihy, Sheer, Innuendo, Works... co kus to originál...Královské originály a klenoty

reagovat

martin69 @ 13.10.2012 06:11:29
miguel7 : srdečně tě vítám zpět! Doufám,že se ukážeš častěji,a ne zase za rok.
Druhé album Queen,mám hodně rád.S posledním odstavcem,souhlasím do puntíku.... :-)

Mohyla @ 13.10.2012 06:58:53
miguel7, rád Ťa opäť vidím, zaujímavé zamyslenie o Queen i o hudbe celkove!

PaloM @ 15.10.2012 06:02:04
miguel7 vitaj, teší ma, že si dal o sebe vedieť. Múdra úvaha, súhlasím s tebou. Tie tri roky som si nevšimol, ale všimol som si už dávno moje roky, môj vek. A ty máš obrovskú výhodu, si tak mladý, že máš oveľa dlhší čas ako ja spoznávať a tešiť sa z radostí života, ku ktorým takáto hudba určito patrí... Tak si to užívaj !

adam @ 12.06.2013 06:40:18
Toto je jediný album od Queen čo ešte rád počúvam. Výborna, tvrdá a originálna vec. Moja naj skladba jednoznačne Seven Seas of Rhye

b.wolf @ 12.06.2013 06:58:27
Tedy to je parádní recenze. Queen je jedna ze skupin, která je skutečně kultovní a dvojka patří mezi absolutní špičku. Skutečná perla v Královnině koruně; škoda, že Freddie ještě nějaký ten pátek nevydržel :( dál není co dodat, klasika.

Čo sa týka druhého albumu skupiny Queen, hneď na úvod musím poznamenať jednu vec. Niekoľko skladieb je naozaj úžasných.

A teraz klasika, ako pri výučbe tanca – step by step:

Procession – krátka hymnická pasáž na začiatok, uvádza nasledujúcu vec:

Father to son – nádherná pompézna skladba, melodika tohto dielka je neopísateľná, vokálne serepetičky á la Queen tu pôsobia jednoznačne ako klad, tvrdšie hard rockové pasáže zasa nemôžu nesklamať. Gitarové sólo neváham označiť za metalové. Prvý vrchol albumu hneď na úvod.

White queen (asi t began) – pre mňa asi najlepšia krehká skladba, akú kedy Queen zložili. Jej úvod ma úplne mrazí, ďalšie pasáže sú monumentálne a éterické zároveň. Slasť!

Some day one day – v podobnom duchu ako predchodkyňa sa nesie aj táto pekná pesnička. Čo nedosahuje na monumentálnosti, to dobieha pokojom a pohodou.

The loser in the end – Á, toto je moja najobľúbenejšia skladba na albume. Hard rock Zeppelínovského typu (ani netreba čítať rôznych publicistov, aby to bolo jasné) ako z partesu.

Ogre battle – prvá skladba, ktorá mi trochu nesedí. Pôsobí na mňa dosť rozhárane, síce jej nemožno uprieť tvrdosť, spevnosť a azda aj všeličo iné, ale asi by jej prospelo niečo prirodzenosti na úkor lepenia pasáží k sebe za každú cenu (poznámke o snahe byť progresívni bez ohľadu na následky sa radšej vyhnem).

The fairy feller’s master-stroke – toto je klasická Qeenovská blbinka, ktorá má vyslovene ironický nádych a na jednej strane je to priam poznávací znak neskoršej tvorby, na druhej strane by mi to nechýbalo. Ale nie je to zlé, to zasa nie. Má to švih.

Nevermore – ďalšia Queen klasika, až operetná vsuvka, ako predohra k nasledujúcej veci sa výborne hodí.

The march of the black queen – od tejto skladby som z názvu čakal niečo ťažkotonážne a tvrdé, opak je pravdou, je to taká predzvesť toho, čo Queen bude stvárať neskôr. Asi to znesie označenie art rock, ale celkovo ma skladby tohto typu viac oslovili na A night at the Opera.

Funny how love is – Pokračovanie predchádzajúcej skladby, má to črty pompézneho záveru, opäť z nej do kolien nepadám, čo však nie je chybou hudby samotnej.

Seven seas of Rhye – Výborná bodka za celým dielom, neviem presne popísať, čo je to za skladbu, počúva sa krásne.

Mal som na záver pripravené kecy o tom, ako je škoda, že neskôr túžba po komerčnom úspechu znegovala celý ich hudobný potenciál a pod., ale potom som si uvedomil, že je to vlastne jedno. Takéto albumy robia menu Queen česť! Dám štyri hviezdy, aj keď ma druhá polovica albumu nie celkom nadchýna.

reagovat

Brano @ 18.02.2011 10:30:32
Mňa nadchýna práve druhá polovica albumu a vždy netrpezlivo čakám na začiatok Ogre battle.Potom až do konca je to super,milujem takúto muziku.K tým štyrom by som ešte jednu hviezdičku pridal.

Filozof @ 18.02.2011 12:02:35
jo jo, moje první CD s Queen - v roce 1991. To věru nebyla špatná muzika...

Žijeme vo zvláštnom svete plnom paradoxov.Všetko sa zdá byť relatívne a spochybniteľné.Človeku sa vnucujú lacné produkty zabalené v ligotavej pozlátke povrchnosti,produkty jednorazovej spoteby-použiť a zahodiť.O "hudbe" ,ktorá sa na nás valí z komerčných rádií to platí tiež.Chytľavé songy so slaboduchými textami ,ktoré sa poslucháčovi až obsedantne vryjú do mozgu a nie a nie sa ich zbaviť, otravujú celý deň.Človek ale predsa túži po niečom stálom, trvalom, hodnotnom a povznášajúcom. Treba skutočne veľmi dôkladne selektovať to, čo si človek pustí do hlavy. Či to bude otravný brak, alebo obohacujúca duševná potrava. Album Queen II. patrí rozhodne a jednoznačne do tej druhej kategórie.Nádherná veľkolepá pompézna hudba. Stačí sa len pozrieť na obal.Freddie Mercury so skríženými rukami na prsiach a s prižmúrenými očami vyjadrujúcimi stav maximálneho sústredenia mi pripadá ako veľký mág pripravujúci sa na najväčšie kúzlo svojho života. Čierne lakované nechty a podivné saténové oblečky evokujú temný imidž pohanského veľkňaza. Skutočná art rocková smršť sa spustí šiestou skladbou Ogre battle a až do konca je všetko v réžii Mercuryho. Okázalá pompa, neskrývané voľnomyšlenkárstvo, témy a motívy meniace sa s úžasnou ľahkosťou, úplne prirodzene. Poslucháč nemá pocit,že by bol znásiľňovaný. Všetko je to veľmi pestré, hýriace farbami, ale zároveň aj vkusné. Mercury narába so svojím hlasovým potenciálom majstrovsky, hravo prechádza z operných árií do tvrdších rockových polôh. Ťažko tento album jednoznačne zaškatuľkovať. Je to glam , art rock, alebo hard rock? Queen elegantne brázdia naprieč všetkými týmito štýlmi a rúcajú všetky predsudky.A veľmi úspešne!
reagovat

Kdysi mě upoutal už obal. Tento tajemný, až gotický motiv jsem znal z klipu k Bohemian Rhapsody a tak jsem byl zvědav, jak bude tato deska znít. Po prvním poslechu jsem byl opravdu tak odvařený, že jsem si to musel pustit ještě jednou. Bože, ano… TOHLE JSOU QUEEN! Tehdy jsem znal už více jak polovinu jejich diskografie, ale až druhé album definovalo to, proč je poslouchám. Desky „s příběhem“ a atmosférou mi byly vždy blízké a v tom nemá Queen II konkurenci… Úvodní pochod, bílá strana s Bílou královnou, po bitvě netvorů ovládne černou stranu Černá královna a příběh končí v říši Rhye… Zdánlivě nesouvisející témata se tu slévají v jeden celek, který mi připadá jako soundtrack k nikdy nerealizovanému filmu nebo divadelní hře. Zvuk se lehce pročistil, ale přece jen to občas pod náporem mnohastopých vokálů a nástrojů zaskřípe. Pokud jsem zmiňoval, že je debut poměrně nedoceněnou záležitostí, tak o jeho pokračovateli to platí dvojnásob. Těžko říct proč - jak fanoušci, tak kapela, řadí Over The Top (což byl jeden původních názvů alba) k tomu nejlepšímu, co kdy vydali. Částečně se to dá vysvětlit složitostí materiálu… takové živé provedení Fairy Feller´s Masterstroke nebo kompletní March Of The Black Queen by mohl být opravdu problém. O to víc si užívám studiovou podobu tohoto díla. Po tolika letech poslouchání Queen považuji Queen II za jejich nejlepší desku. Je to sice hodně těsné, těžce ji konkuruje Opera a Heaven, ale opus, který Queen přivedli na svět v počátku své kariéry nemá obdoby!

Procession – Dokonalý úvod dokonalé desky. Vrstvené kytary a rytmus, který evokuje tlukot srdce, dělají z Procession působivý kousek, který volně přechází do…

Father To Son – I Brian se tu vytáhl se složitou a výpravnou kompozicí, která se stala jednou z mála písní, které byly hrány živě. Nutno dodat, že i John zde doslova kouzlí, jen si poslechněte pozorně jeho basové linky a postupy.

White Queen – Vpravdě kultovní záležitost. Jemná balada s něžným textem a nádhernou melodií. Mezihra, která přichází po druhé sloce, tvoří úchvatný vrchol písně který je zakončen dramatickým závěrem, kde se opět ozývají „fanfárové“ kytary, které zdobily Procession…Ne, opravdu žádné syntezátory! Za zmínku stojí i živá verze, kde píseň dostává díky Freddieho klavíru jiný rozměr.

Some Day One Day – První queen-skladba s Mayovým vokálem. Po předchozích dramatických skladbách tvoří jakési odlehčení. Brianovi jde i zpěv, ale zde ještě nemá patřičný nadhled a tak někoho může nudit. I zde je baskytara na samé jedničky díky mnoha vyhrávkám mezi slokami.

Loser In The End – Nejsyrovější a nejrockovější píseň na desce má na svědomí opět Roger Taylor. Nejenže je přesvědčivý jeho hlasový projev, ale rozhodně nezanedbává ani svoji bicí soupravu. Zdatně mu sekundují Brian s Johnem, kteří tu opět doslova „plýtvají“ nápady. Mezitím Freddie nabírá síly na druhou stranu desky…

Ogre Battle – Nářez! Jedna z prvních metalových písní vůbec a nestojí za ní žádný namakaný kytarista ale Freddie Mercury, darlings!:) Celá kapela poctivě hází jeden hutný riff za druhým a nad tím vším se vznáší vypravěč Freddie. Apokalyptická mezihra, která představuje bitevní vřavu, melodický epilog a závěrečný nelidský řev přerušený úderem do gongu… zkrátka tato píseň vás nenechá ani na chvíli vydechnout. Mimochodem další koncertní tutovka.

Fairy Feller´s Masterstroke – To tak Freddie jednou v galerii viděl obraz a ten ho zaujal natolik, že o něm napsal song. Hravá, netradiční věcička, která dokonale vystihuje atmosféru, která dýchá z viktoriánského obrazu. Zvláštní půvab má použití středověkého spinetu, který doplňuje John svou virtuózní basou a Brian svými vyhrávkami.

Nevermore – Krátký lovesong, který navazuje na předešlou skladbu. Něžná a milá píseň o zlomeném srdci, která započala sérii Mercuryho klavírních balad, které se objevují na dalších deskách. I přes krátkou stopáž je to jedna z mých oblíbených skladeb.

March Of The Black Queen – Vrchol alba. Mnozí tento skvost považují za „malou Bohemian Rhapsody“, ale podle mě dává Černá královna Rapsodii pořádně na frak a ve všem ji překonává! Když se po melancholickém úvodu na klavír ozve první rána a Freddieho slova „Do you mean it?“, tak věřte, že jen tak z toho nevyjdete… žádná část se neopakuje, změny nálad, tempa a taktů… Freddie si pohrává se svým hlasem, ve vypjatých vokálech mu zdatně pomáhají Roger a Brian. Klavír tvoří pevný základ, který podpírá přesná a melodická Deaconova baskytara. May drtí jedno sólo za druhým a plně využívá prostoru, který mu tato rozmáchlá kompozice nabízí. Do toho bije jako o život Taylor – avšak umí i cinkáním a lehkým doprovodem okořenit pomalejší části. Zkrátka vynikající, dokonalý song, jeden z nejlepších vůbec. Kašlete na výběry, kašlete na mainstream a kašlete na trendy…tohle je HUDBA!

Funny How Love Is – Po Black Queen by to chtělo něco klidnějšího a taky že to dostaneme. Pohodová písnička, která je postavena na jednom gospelovém popěvku a vokálech. Poněkud nešťastné je spojení této písně s předchozí March Of The Black Queen, ale je to věc názoru.

Seven Seas Of Rhye – Asi jediná „hitovka“ této desky. Někomu se může zdát ohraná, ale já ji mám i přesto rád. I když je na Queen II spousta lepších věcí, tak si myslím, že je to dobře zvolený singl, který dobře reprezentuje celou desku. Krásný závěr…

reagovat

Jaká škoda, že většině posluchačů uniká období, kdy tato kapela byla na vrcholu svého uměleckého potenciálů. Většina posluchačů zná jen fádní osmdesátá leta, která jdou až na pár světlých okamžiků mimo mě. Zvlášť, to co se začalo odehrávat po smrti Mercuryho, bylo velmi nešťastné a v této době jsem byl na nahrávky kapely až alergický (každý snob najednou poslouchal QUEEN, toto jsem zažil ještě u jedné anglické kapely, která u nás v roce 1994 koncertovala P.F.).
K samotné nahrávce, kterou Queen v roce 1974 vyprodukovali, mohu říci, že se jedná o naprostý balzám na uši. Celé to krásně svižně ubývá a když se blíží konec, jen těžko se hledá co si pustit jako další. Dokážu pochopit, co zamýšleli May s Taylorem když se spojili s Paulem Rodgersem. Myslím, že jim šlo právě o návrat k tomu co je v mládí bavilo. Bohužel spousta lidí nesmyslně srovnává Rodgerse s Mercurym, ale to není možné, protože nikdo přece nechce Mercuryho nahrazovat.

reagovat

redrocker @ 19.03.2008 10:42:33
"See What A Fool Ive Been" na CD s bonusem, to jsou Zeppelin jako vystřižení.

Voytus @ 19.03.2008 14:45:22
Těžko říct, ale dost možná, že je dvojka nejlepší. A s tim Rodgersem? Nejdřív jsem si myslel, že by to mohlo fungovat, ale pak jsem slyšel živák a nehodí se tam, je moc 'hodnej'. Docela mě s nima ale překvapil George Michael (!), viděl jsem video, kde zpíval Somebody to love a vůbec to nebylo špatný. Ale Mercuryho nenahradí nikdo, to je jasný.

redrocker @ 19.03.2008 15:57:18
Promiň, ale myslím, že rocková podoba Queen je dobrá a George Michael rockera nemůže uspokojit.

Voytus @ 19.03.2008 16:10:58
To pochopitelně, já jen, že alespoň v tomhle songu zněl líp než Rodgers. Ale taky nevěřim, že by zmáknul některý uřvanější věci. Zpívat Mercuryho je zlo. S jednou kapelou a sborem jsem takhle zpíval Bohemian rhapsody a můžu říct, že v rockový hudbě není technicky těžší zpěvák než Mercury.

Velmi často se mýlím a zmýlil jsem se i ohledně alba Queen II, když jsem si říkal, že to bude jedna z nejhorších desek Queen. Ano, dnes vím, že je to bláhové. Ale do některých desek musí člověk prostě dozrát. A dnes na toto album nedám dopustit. Celá druhá půle desky počínaje Ogre Battle mi přijde úchvatná, nejvíce The March Of The Black Queen a Nevermore. Freddie odvedl dobrou práci ! Jediný slabý moment bych viděl ve skladbě Someday One Day.
reagovat

Tehdy jsem už věděl do čeho jdu a měl jsem již 1. a Operu. Jednička se mi líbila a hodně, ale do opery má dost daleko a tak jsem čekal od dvojkya trojky takové schůdky, kdy to bude něco mezi. Zas mne překvapili, protože zde vykročili jiným směrem než na jedničce a směřuje též jinam než je Opera, i když základy pro Boh.Rap. tu jsou cítit.
Je zvláštní, že si u některých alb vybavuji svoje první pocity z prvního poslechu. Tímto albem jsem byl unešen už napoprvé. Líbila se mi opera s rockem (vždy jsem tak trochu tíhnul ke klasice) a nejednoduchost písní. Zároveň mi přišla deska dosti temná a tajemná. Celé tohle album je na světelné roky vzdálené hitům z 80.let a v každé písni je spousta momentů které jsem si musel ohrávat pořád dokola. Tak třeba ve Father to Son je perfektní, úderný úvod a prostřední nářezová část. White Queen má v sobě tolik krásných melodií (už při téhle písni jsem si vždy říkal, že to je přímo klokaní skok mezi 1. a 2. albem). V Ogre Battle jsem vždy zbožňoval ty vrstvené vokály v závěru (asi od 3. minuty). Nevrmore-tak tuhle skladbu s Love of my live jsem ve své 9. třídě prožíval jako babičky telenovely. Byl jsem tehdy zamilovaný a při poslechu těchto dvou songů jsem měl pocit, že mi tak nějak Mercury rozumí. March of the Black Queen mne pak vždy vytrhla ze snění a zas jsem si užíval nečekané přechody, změny, vokály a klavírní šílenství Mercuryho.
Perfektní a nemám co dodat a pro mne srdeční záležitost
reagovat

Druhá deska Queen je podle mne vyvrcholením prvního (víceméně hardrockového) období skupiny, které končí příští deskou Sheer Heart Attack. Jde o velmi kvaitní muziku, na hony vzdálenou od laciných s...ek, které předváděli v posledním období (po roce 1980). Celé období - i tato deska - ale nese naprosto originální a rozpoznatelné znaky Queen. Opravdu si je nesplete ani začátečník. Až trochu pompézní, vrstvená produkce vokálů a mnoha drobných fórků dává charakteristický zvuk a ani chvíli se nenudíte. Nemáte čas. Ale popořádku.

Slavnostní, jakoby svatební pochod nás uvede do jedné z nejlepších síní této +/- hardrockové budovy. V prvním pokoji (Father To Son) je melodický motiv ve zdánlivém protikladu tvrdé kytaře, která posléze převáží a přinese slušnou porci skvělé tvrdé muziky, na konci však usmířenou s jemnou melodií, nesenou místy vrstvenými vokály. V druhé místnosti nás čeká pomalá, baladická Bílá královna s krásnou tajemnou atmosférou, která však umí i zařvat. Při procházce zámkem se zastavme také v místnosti sedmé (The Fairy Feller’s Master-Stroke), kde nás cirkusový ansámbl provede několika zvukovými kouzly a mnoha fórky a špílci. Způsob, jakým vrství jednotlivé drobné nápady a motivy dává nahlédnout do obrovského talentu tvůrců i do tajemství enormní obliby této skupiny. Přepečlivá a dlouhá práce ve studiu se zde plně úročí. Změny rytmu, neočekávaný vstupy klavírního motivu, který nás přenese do vedlejší místnosti, plné melodicky vrstvených vokálů... (Nevermore). Krása. V devátém pokoji čeká naopak černá královna, další majsterštyk. Vrací se tvrdší muzika a kouzla Mayovy kytary. Nádherné oblažení každé rockové dušičky. Až muzikálové vstupy překrývajících se frází Freddieho vokálu rozehrávají skvělé poslechové divadlo. Znáte někdo jinou skupinu na světě, která by si TAKHLE pohrála ve studiu s vokály? Já ne. Desítka je roztomilá Funny How Love Is, relativně jednoduchý popěvek, ale díky quenovským atributům výborně poslouchatelný. Závěr obstará luxusní výstupní hala v podobě Seven Seas Of Rhye s říznou HR kytarou. Jo jo. Může být.

Podle mne vynikající muzika. Škoda té kapely...

reagovat

Rozhodně první věc, která mě na desce Queen II zaujala, byl velice působivý a stylem lehce gotický obal, jehož motiv se ve velkém stal okupantem triček s tématikou Queen a taktéž se zjevil ve videoklipu k Bohemian Rhapsody (ale to je zcela jiná kapitola).

Rozhodně druhá věc, která mě na desce Queen II zaujala byl velice působivý a stylem lehce královský název Queen II. Nápad by to byl originální, kdyby podobnou taškařici neprovedli před pár lety třeba slovutní Led Zeppelin. Na rozdíl od svých legendárních vzorů si toto číslování Queen po této desce rozmysleli a ti hudebně erudovanější z vás jistě ví, že následující dílo má název Sheer Heart Attack. Ale zpět k desce…

Rozhodně třetí věc věc, která mě na desce Queen II zaujala byla velice působivá a stylem lehce gotická první skladba s názvem Procession a je to název vskutku trefný, moji milí čtenáři, protože tohle něco přes minutu dlouhé intro by se skvěle hodilo na jakoukoli akci na které je hlavním hřebem večera pokládání věnců na různé pomníky a pokorné klopení hlav všemožných papalášů.

Už jen díky výše zmíněným činitelům nemohu říct, že by deska nezaujala. Povedlo se jí to a to ještě ani nedohrála první skladba.

Ovšem nejsem z těch, které ukolébá obal, název a pochodová písnička, ale naopak jsem zcela jistě z těch, kterým učarovala trojka s názvem White Queen. Pomalejší, křehčí skladba se snovou atmosférou, decentní kytarou a jemným Mercurym za mikrákem. Tajemný nádech dodává skladbě i velmi střídmé používání bicích, protože Taylor se spíše věnuje víření a lehkému klepání do činelů. Určitě jedna z nejlepších skladeb raného období Queen.

Největším hitem (a pravidelným reprezentantem desky Queen II na různých Queen-kompilacích) je bezesporu poslední Seven Seas of Rhye a ti kteří pozorně čtou moje články dobře ví, že se v instrumentální verzi zjevila již na debutové desce. Pekelný klavírní riff a tamburína jsou elementy ženoucí tuhle pecku vpřed. Skladba se stala hitem i přesto, že není kompozičně zrovna dvakrát jednoduchá.

Velmi nedoceněnou skladbou z tvorby Queen je 1:17 dlouhá balada Nevermore, které sice nepřináší nějak extra objevný text, ale hudebně je to nádherný kousek a myslím, že je velká škoda, že se v zástupu balad od Queen krčí ve stínu profláklejších kolegyň. Klavíristi určitě ocení, neboť zde téměř není jiného nástroje (ano, je zde basa), který by narušoval klávesovou hegemonii.

Výše zmíněné skladby jsou dle mého to nejlepší, co Queen II přináší a myslím, že by byla velká škoda, kdyby se nedonesly k vašemu naslouchátku.

Co máme na desce dál? Ledacos… Pro fandy heavy-metalu zde máme Ogre Battle, dále popovější Some Day One Day a nebo přírůstek do skladeb Queen od bubeníka Rogera Taylora, který nese název The Looser In the End. Vyskytují se i kompoziční skladby např. Father to Son (s nepřeslechnutelným začátkem ve stylu The Who) a The March of the Black Queen. No a pro kompletnost, Fairy Teller’s Master-Stroke ve které si Queen opravdu vyhráli s vokály a konečně Funny How Love Is, kterou považuji na nejslabší prvek celé desky.

Pro závěrečné zhodnocení použiji srovnání s první deskou.

Celkově vzato se kapela Queen od svého debutu posunula dopředu. Vliv Led Zeppelin už lehce ustoupil a víceméně se zdá, že kapela už našla onen pověstný ksicht. Rozhodně mě potěšily plynulé přechody a návaznost mezi jednotlivými skladbami, což je můj oblíbený prvek na deskách a myslím, že je škoda, že se nevyskytuje častěji. Na rozdíl od svého debutu deska obsahuje více hitovějších skladeb, ale nějaký příklon k popu se zde nevyskytuje, protože heavy metal s prvky glam rocku, který je ochucen trochou té progresivity je stále žánrových vládcem této desky. Deska Queen II má své nezpochybnitelné kvality a myslím, že patři k těm deskám slavných kapel na které bohužel pomalu, ale jistě padá prach. Takže jestli se bojíte gotických obalů, tak se zkuste ovládnout a nabídnout tuhle desku vašemu přehrávači .Ten můj ji hraje relativně často.
reagovat