Queen / Queen II (1974)

Kdysi mě upoutal už obal. Tento tajemný, až gotický motiv jsem znal z klipu k Bohemian Rhapsody a tak jsem byl zvědav, jak bude tato deska znít. Po prvním poslechu jsem byl opravdu tak odvařený, že jsem si to musel pustit ještě jednou. Bože, ano… TOHLE JSOU QUEEN! Tehdy jsem znal už více jak polovinu jejich diskografie, ale až druhé album definovalo to, proč je poslouchám. Desky „s příběhem“ a atmosférou mi byly vždy blízké a v tom nemá Queen II konkurenci… Úvodní pochod, bílá strana s Bílou královnou, po bitvě netvorů ovládne černou stranu Černá královna a příběh končí v říši Rhye… Zdánlivě nesouvisející témata se tu slévají v jeden celek, který mi připadá jako soundtrack k nikdy nerealizovanému filmu nebo divadelní hře. Zvuk se lehce pročistil, ale přece jen to občas pod náporem mnohastopých vokálů a nástrojů zaskřípe. Pokud jsem zmiňoval, že je debut poměrně nedoceněnou záležitostí, tak o jeho pokračovateli to platí dvojnásob. Těžko říct proč - jak fanoušci, tak kapela, řadí Over The Top (což byl jeden původních názvů alba) k tomu nejlepšímu, co kdy vydali. Částečně se to dá vysvětlit složitostí materiálu… takové živé provedení Fairy Feller´s Masterstroke nebo kompletní March Of The Black Queen by mohl být opravdu problém. O to víc si užívám studiovou podobu tohoto díla. Po tolika letech poslouchání Queen považuji Queen II za jejich nejlepší desku. Je to sice hodně těsné, těžce ji konkuruje Opera a Heaven, ale opus, který Queen přivedli na svět v počátku své kariéry nemá obdoby!

Procession – Dokonalý úvod dokonalé desky. Vrstvené kytary a rytmus, který evokuje tlukot srdce, dělají z Procession působivý kousek, který volně přechází do…

Father To Son – I Brian se tu vytáhl se složitou a výpravnou kompozicí, která se stala jednou z mála písní, které byly hrány živě. Nutno dodat, že i John zde doslova kouzlí, jen si poslechněte pozorně jeho basové linky a postupy.

White Queen – Vpravdě kultovní záležitost. Jemná balada s něžným textem a nádhernou melodií. Mezihra, která přichází po druhé sloce, tvoří úchvatný vrchol písně který je zakončen dramatickým závěrem, kde se opět ozývají „fanfárové“ kytary, které zdobily Procession…Ne, opravdu žádné syntezátory! Za zmínku stojí i živá verze, kde píseň dostává díky Freddieho klavíru jiný rozměr.

Some Day One Day – První queen-skladba s Mayovým vokálem. Po předchozích dramatických skladbách tvoří jakési odlehčení. Brianovi jde i zpěv, ale zde ještě nemá patřičný nadhled a tak někoho může nudit. I zde je baskytara na samé jedničky díky mnoha vyhrávkám mezi slokami.

Loser In The End – Nejsyrovější a nejrockovější píseň na desce má na svědomí opět Roger Taylor. Nejenže je přesvědčivý jeho hlasový projev, ale rozhodně nezanedbává ani svoji bicí soupravu. Zdatně mu sekundují Brian s Johnem, kteří tu opět doslova „plýtvají“ nápady. Mezitím Freddie nabírá síly na druhou stranu desky…

Ogre Battle – Nářez! Jedna z prvních metalových písní vůbec a nestojí za ní žádný namakaný kytarista ale Freddie Mercury, darlings!:) Celá kapela poctivě hází jeden hutný riff za druhým a nad tím vším se vznáší vypravěč Freddie. Apokalyptická mezihra, která představuje bitevní vřavu, melodický epilog a závěrečný nelidský řev přerušený úderem do gongu… zkrátka tato píseň vás nenechá ani na chvíli vydechnout. Mimochodem další koncertní tutovka.

Fairy Feller´s Masterstroke – To tak Freddie jednou v galerii viděl obraz a ten ho zaujal natolik, že o něm napsal song. Hravá, netradiční věcička, která dokonale vystihuje atmosféru, která dýchá z viktoriánského obrazu. Zvláštní půvab má použití středověkého spinetu, který doplňuje John svou virtuózní basou a Brian svými vyhrávkami.

Nevermore – Krátký lovesong, který navazuje na předešlou skladbu. Něžná a milá píseň o zlomeném srdci, která započala sérii Mercuryho klavírních balad, které se objevují na dalších deskách. I přes krátkou stopáž je to jedna z mých oblíbených skladeb.

March Of The Black Queen – Vrchol alba. Mnozí tento skvost považují za „malou Bohemian Rhapsody“, ale podle mě dává Černá královna Rapsodii pořádně na frak a ve všem ji překonává! Když se po melancholickém úvodu na klavír ozve první rána a Freddieho slova „Do you mean it?“, tak věřte, že jen tak z toho nevyjdete… žádná část se neopakuje, změny nálad, tempa a taktů… Freddie si pohrává se svým hlasem, ve vypjatých vokálech mu zdatně pomáhají Roger a Brian. Klavír tvoří pevný základ, který podpírá přesná a melodická Deaconova baskytara. May drtí jedno sólo za druhým a plně využívá prostoru, který mu tato rozmáchlá kompozice nabízí. Do toho bije jako o život Taylor – avšak umí i cinkáním a lehkým doprovodem okořenit pomalejší části. Zkrátka vynikající, dokonalý song, jeden z nejlepších vůbec. Kašlete na výběry, kašlete na mainstream a kašlete na trendy…tohle je HUDBA!

Funny How Love Is – Po Black Queen by to chtělo něco klidnějšího a taky že to dostaneme. Pohodová písnička, která je postavena na jednom gospelovém popěvku a vokálech. Poněkud nešťastné je spojení této písně s předchozí March Of The Black Queen, ale je to věc názoru.

Seven Seas Of Rhye – Asi jediná „hitovka“ této desky. Někomu se může zdát ohraná, ale já ji mám i přesto rád. I když je na Queen II spousta lepších věcí, tak si myslím, že je to dobře zvolený singl, který dobře reprezentuje celou desku. Krásný závěr…

» ostatní recenze alba Queen - Queen II
» popis a diskografie skupiny Queen