Queen / Queen II (1974)

Dovolím si směle tvrdit, že co hudební svět světem stojí, nikdy krom slovutných The Beatles, nepobývala na této planetě kreativnější kapela než jakou byli nekonvenční Queen. Tak obrovský stylový rozptyl, sahající do většiny nám známých hudebních zákoutí, kapela zpracovávala a kombinovala s nebývalou lehkostí a noblesou.
Z jejich druhé náhrávky přímo vyzařuje velké stylotvorné jiskření, jež mezi pány muselo během nahrávání, či jamovaná probíhat, dnes už víme, že tuto svou mistrnou kolekci ještě několikrát překonají, ovšem v době kdy byla kapela na startu, její kreativita rostla doslova každým dnem.
Oproti svému o rok mladšímu soukmenovci, vykazuje tato deska velký progres směrem kupředu, je z ní bytostně cítit, jak za žádnou cenu nechce kapela zůstat stát na místě, či jakkoli přešlapovat v kruhu příslušícímu debutové desce. Ten posun je zde markantní hned z několika hledisek, zvukové ošetření, stylový záběr, kompoziční práce, bohatá aranžmá, celkový nadhled i velká chuť něco dokázat, to vše z desky vyzařuje a z písní to lze snadno vycítit, vše už ale bylo tolikrát popsáno a zdůvodněno, jdu tedy okamžitě na věc, vlastně na poslech:.

Procession -tlukot srdce a jemná melodie hymnického charakteru připravují půdu pro snově výpravnou, bohatě aranžovanou typicky Queenovskou velkolepou píseň Father To Son- Freddie se do ní lahodně pokládá, sbory alá Queen jsou tu dotaženy k dokonalosti.
Étericky čistá a krapet svižnější píseň s baladickým podtextem, to je jedno z vrcholných čísel alba, píseň White Queen.
Mayovu monumentálí Some Day One Day- mám velmi rád, čistá kytarová práce a jeho né až tak dokonalý, zastřený přednes, dodávají písni na jedinečnosti.
Rockový odér silně dýchá skrze Taylorem zpívanou The Loser In The End- opět silně svébytnou kompozici.
Dravost šesté Ogre Battle- symbolizuje rockové uchopení tématu, transformované do bahaté aranžérské práce kapely, plně sloužící dosažené originalitě.
Vícevrstvá hravá The Fairy Feller's Master-Stroke- svým čirým optimismem a paletou barev nástrojových, či vokálních, tvoří u mne spolu s následujícím klavírním operním střípkem Nevermore a zcela progresivní suitou The March of The Black Queen- jasné vrcholy alba.
Závěr se nese ve znamení free fusion kusu Funny How Love Is a klavírem kořeněném hard rocku Seven Seas of Rhye.

Mám za to, že napodruhé už to vyšlo na jedničku, vlastě tedy na pětku*

» ostatní recenze alba Queen - Queen II
» popis a diskografie skupiny Queen