Queen / Queen II (1974)

Nevím, jestli II bylo první album, které jsem od Queen slyšela, spíš ne, ale pamatuju si, že bylo první, které na mě udělalo mocný dojem. Tvorbu téhle kapely jsem začala objevovat až po vzpomínkovém koncertu za Freddieho - ten jsem v TV viděla, ale trvalo ještě pár měsíců, než se kontakty v mojí čtrnáctileté hlavě sepnuly. Queen mi otevřeli dveře do hudebního světa, kde existuje víc než sloka-refrén. Byl a je to svět nesmírně bohatý, vrstevnatý a náležitě výpravný, ale zároveň i bezprostřední, ryzí a v základu rockový.

Album jsem si po dlouhé době pouštěla s jistým rozechvěním - najdu tam to, co si pamatuju? Ten kus užaslé a pohnuté sebe samé? Je to tam všecko, a navíc další vrstva údivu, jak zatraceně dobře je to celé poskládané dohromady, s jakým gustem a srdcem provedené. A říkám si, jak je dobře, že Queen neměli nějakého šíleného klávesistu, který by kompozice zatěžkal neúměrnou vrstvou šlehačky. Takto je výsledek příjemně zemitý a čaruje se tady především s hlasy - a slovy. U mojí nejmilejší Nevermore musím prostě obdivovat, jak moc je celá atmosféra a melodie vystavěná na zvuku a působení samotného jazyka (včetně Poeovského refrénu, jediného slova, do nehož se vměstná celá osudovost ztracené lásky.)

Nemyslím, že je pro plné ocenění jakéhokoli alba nutné znát texty, ale v téhle výspě jsem pro sebe objevila prostor, jak přidat nový střípek k mnohokrát recenzovaným albům, takže se jí přidržím i zde. Je až fascinující, jak majestátní a "státotvorné" texty na téhle desce jsou. Celé to na mě působí jako pokus o předání toho nejpodstatnějšího formou ústní tradice u nějakého národa ve vyhnanství. Nutno podotknout, že anglická kultura přesně takto funguje, i to jejich zvykové právo: nepředává se abstraktní systém, ale příběhy, příklady, zkazky.

V takové atmosféře je bytostně důležité umět složit píseň, která to všechno pojme - a je to taky příležitost, jak skládat monumentální opusy a neznít přitom komicky. V tomto kontextu (kde se mimo jiné citují reálné oblíbené národní písně) dává smysl i to, že celá deska začíná procesím, srocením za nějakým společným účelem. A velký smysl dávají i ty sbory, souladné harmonie, podporující se ve sdělení, které sahá nad jeden hlas, jeden život.

Father to Son není o ničem menším než o předávání odkazu z generace na generaci, je to proslov otce k dosud nenarozenému synovi. "Jak radostný zvuk, slovo jde dál, z otce na syna." Je to oslava samotného rituálu, pocta nepřerušenému řetězci: "Nebudeš rozumět jedinému slovu, které tu povím, ale než zemřeš, napíšeš to znovu sám." Podobně monumentální velký dějinný obraz kreslí závěrečná Seven Seas of Rhye - velkolepé zarámování.

Aby té velkoleposti nebylo příliš, jsou tady rozverná, bájivá Ogre Battle a The Fairy Feller's Master-Stroke s odkazem na Shakespeara, kde se ukazuje jiná stránka vyprávění: hravá, škádlivá, pohádková. Součástí zasvěcování učňů do řemesla bylo tradičně i zadávání nesplnitelných, absurdních úkolů, aby se mladistvému dalo najevo: Nezapomeň používat vlastní hlavu, nevěř slepě všemu, co ti starší a zkušení řeknou. Vzpurným gestem zelenáče, který si na všechno chce přijít sám, je The Loser in the End a opuštěnou je zde matka. Apel na ni, aby si vzpomněla, že sama taky bývala mladá, je snad jediným signálem, že tuhle desku nedali dohromady čtyři vousatí kmetové, ale stále ještě mladíci, i když už věkem blíž třicítce než dvacítce.

Bohatou tematickou vrstvu tvoří u Queen tradičně láska. Kromě již zmíněné Nevermore a hymnické Funny How Love Is - "co všechno s námi láska dělá! Jak je v každé písni, každé tónině" - je to především překrásná Some Day One Day, zpověď trubadúra nedostižné vyvolené: "Mou píseň jsi dřív neslyšela, hudba byla příliš nahlas, ale teď myslím, že mě slyšíš dobře, pro tuto chvíli oba víme. Žádná hvězda nám nesvítí v tomto mraku temnoty a strachu, ale jednoho dne... Zvláštní, jak se stránky otáčejí a drží nás mezi sebou. Mlžný hrad čeká, a ty královna. Dnes je ten mrak nad námi celý šedý, ale jednou... Když jsem byl tebou a tys byla mnou (byli jsme velmi mladí), společně jsme se tam málem ocitli - zbytek nelze vypovědět. Tak stále visí mraky nad námi a my jsme sami, ale jednou dojdeme domů."

A pak dvojice písní věnovaná bílé a černé královně, povznášející a drtivé síle lásky - zvlášť černá sestřička dovádí představivost ohledně toho, co všechno s námi láska dělá a k čemu nás nutí, do bizarních podrobností. Je tu vlastně všechno, čím Queen i později budou, všechny opulentní travestie a jeviště vždy připravené pojmout nový obraz, další kus vyzpívané duše a těla. Nemám na takovou porci velkých slov a melodií chuť každý den, ale jsem ráda, že vím, kam se obrátit, když je nálada příznivá.

» ostatní recenze alba Queen - Queen II
» popis a diskografie skupiny Queen