Reakce na recenzi:

Gattolino - @ 23.06.2013

Po Queen II., albu po všech stránkách dokonalém a vyzrálém, udržela kapela statečně svou vrcholnou úroveň, a maličký ústupek (v mých očích) v poněkud civilnějším pojetí obalu desky oproti předchozímu a oběma následným jim budiž prominut pro špičkovou kvalitu hudby.
Duch královského majestátu se neochvějně nese dál, a vznešenost dvojky jen zlehka rozvlní rozšafná hravost skladeb Killer Queen a Bring Back That Leroy Brown. Tato Mercuryho parádní čísla cítím jako předzvěst ještě více uvolněných a bonvivánských skladeb jako Sunday Afternoon a Seaside Randezvous na Opeře nebo The Millionaire Waltz a Good Old Fashioned Lover Boy z Races - už je zjevně na světě naprosto vyprofilovaný nezaměnitelný styl těchto půvabných Mercuryho "good time" kompozic.
Příklon k tradičním stylům se mísí s obdivuhodným a odvážným novátorstvím - třeba Brighton Rock. Obvyklý postup, kdy zpěvák ze zpěvu v obvyklé poloze vystoupá do falzetu, Freddie zcela převrátí a vletí prvním tónem rovnou do výšin, z nich se po chvíli snese plavně dolů ke své druhé poloze - zdrsnělému rockovému křiku. A je to omračující a působivé!
Klenotem je dvoudílná In the Lap of Gods, kde závěr druhé verze zdobí Freddieho "vikingské" halekání jako důstojný závěr skvěle sestaveného alba.
Všechno ostatní je ovšem podobně výborné, od valícího se hutného veletoku She Makes Me s oddychováním ve finiši až po Mayovu intimní drobnokresbu Dear Friends. Že jsou talenty čtveřice skvěle vyváženy, svědčí i Taylorovy a Deaconovy vklady, které rozhodně nezaostávají nad dominující dvojicí May - Mercury, která až na jednu výjimku vytepala podobu Queen II. Tady se talenty navzájem zázračně dopují, tak jako u Beatles nebo Genesis.