Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 17.03.2013

Na úvod bych se ráda zmínila o skutečnosti, že tuto recenzi píši přímo u poslechu alba. Nikterak ji neupravuji, tudíž už snad nemůže být osobnější...

Album začíná klasicky hard rockově, ve stylu prvních desek Queen. Nápaditý riff u Tie Your Mother Down dává tušit, že Queen po vynikající, avšak jemnější desce A Night at the Opera ještě nezanevřeli nad jejich typickým syrovým rockem, který se z reproduktorů právě valí i u Tie Your Mother Down. Zkrátka skvělá gradující skladba.
You Take My Breath Away začíná sborově, je zde patrný onen kontrast mezi přimočarým hard rockem a tím, co skupina načala na desce Sheer Heart Attack a dovedla k dokonalosti na předchozí A Night at the Opera. Libé tóny piana a Mercuryho hlas v jemných polohách působí uklidňujícím dojmem, sborové pasáže střídají ty, kterým vévodí jen klavír a Freddieho božský vokál. Poté nastupují kytarové party, které jen zvýrazňují nádherné aranžmá skladby. Je konec a máme tu...
Long Away s akustickou kytarou a pro Johna Deacona typickou líbivou basovou linkou. Mikrofonu se protentokrát chopil Brian May a opět zde nacházíme i sbory, které jen dokreslují celkovou atmosféru a jednoznačně tuto hudbu posunují ještě o několik tříd nahoru.
The Millionaire Waltz začíná pouze klavírním motivem, po chvíli doplněným i o baskytaru. Nastupuje Mercuryho svérázný vokální projev i ve vyšších polohách a harmonicky bohatá kytarová vyhrávka... zpomalení, zeslabení, zjemnění a pak sbory, mírná gradace, kytarové „preludování“ a následuje svérázný riff. Hudba zesiluje, nabírá na intenzitě a Freddie opět spustí. Opět se zde snoubí hard rock s pompézností, přímočarost s jemností. Jak typické pro Queen. A co přijde pak? Slavná „baletní“ pasáž. Nádherné, opět harmonicky bohaté kytary a návrat do původního motivu, tentokrát již mnohem výrazněji a s větší jistotou. Závěr přijde rychle, až se nebudete stačit divit.
You And I, příklad "Queenovského písničkařství". Nenáročná melodie, ale nádherně provázána Mayovou kytarou a i vcelku nápaditými bicími party Rogera Taylora. Příjemné kytarové sólo a zpívající basa, žádné rovné linie. Tak to má být.
Příchází Somebody to Love a sbory vedené zkušenostmi Rogera Taylora. Kdo by neznal onu kouzelnou předehru a nástup zpěvu, který dokazuje, jak moc variabilní zpěvák Freddie Mercury byl? Jeho hlas dosahuje hvězdných výšin a opět klesá. Naprostá nádhera, do toho ještě ty sbory a klavír příkladně kolaborující s baskytarou... Jedna z mých nejoblíbenějších skladeb Queen. Pak přijde Brianovo sólo a já mám neskutečnou radost. Ano, tato skladba mě dokáže nabít energií. A věřím, že nejen mě. Tiché hlasy a crescendo. „Find me somebody to love“, tady se musel Roger pořádně vyřádit. Snad padesát milionů hlasů dovedených k dokonalosti.
Polarita mezi dvěma „hlavními styly“ Královny se opět dostává do popředí. Syrová kytara předznamenává skladbu White Man a zpěv najednou zní úplně jinak než v předchozí Somebody to Love. Mercuryho vyjímečný a charakteristický projev samozřejmě nikoho nenechává na pochybách, že se jedná pořád o tutéž skupinu. Jen je tu opět slyšet ta neskutečná variabilita jeho hlasu; on snad dokáže zazpívat cokoli. Kytara kvílí, do ztracena se připomíná sloka skladby v čele s Mercuryho vokálem a rockenrolové opojení končí.
Kapela měla asi jistý záměr vždy dát vedle sebe naprosto odlišné písně, jinak si to vysvětlit neumím. Když totiž začně Good Old Fashioned Lover Boy, člověk musí zpozornět. Tedy za předpokladu, že se ještě nedostal z opojení předchozí skladby. Podobně jako v Long Away se zde prosazuje hlavně piano a baskytara, mistrně ovládána Deakym. Je to podobně jemná skladba se silným refrénem, optimistickým nádechem a zvukomalebnými vícehlasy. Jsou tam zvraty, je tam snad všechno. Navíc zvuk Mayovy kytary, to se snad ani nedá slovy popsat! Wah-wah během jeho sóla a samotné sólo ještě přidává na pompéznosti a sofistikovanosti této hudby.
Slide kytara a melancholická nálada. Ano, je tu předposlední píseň alba, Drowse. Meditační, odpočinková, ... podobné přívlastky jí můžete nadělit. „První housle“ zde hraje již zmíněná slide kytara, je to ale skvělá věc po relativně posluchačsky náročných kompozicích (leč „narvaných“ do překvapivě nízké stopáže), které jste mohli před chvílí slyšet.
Teo Torriate začíná temnými akordy na piano s expresivním polohlasným zpěvem, kde se Mercuryho hlas dostává občas až proklatě nízko. Je to nezvyklé, ale asi i proto tak okouzlující. A je tu refrén. Jedna z nejkrásnějších melodií, jaké kdy Brian složil. Pak přijde pasáž s tolikrát použitými vícehlasy. Jako by zpívaly celé davy. Velkolepá záležitost!

Když Teo Torriate dohrává, je mi jasné, co teď přijde. Je tu zase konec...

Toto album má pro mě unikátní atmosféru a patří jednoznačně mezi má nejoblíbenější. Asi vám musí být jasné, že mám k tomuto albu osobitý vztah, a tak tedy nezbývá jiná možnost, než mu nadělit to nejlepší možné hodnocení.