Queen - A Day at the Races (1976)

Na oslavné vlně bezkonkurenční "noci v opeře" se pokračuje hned v dalším roce pátým albem, neméně slavným následovníkem " dnem na dostizích". Produkci si tentokrát vzala na starosti kapela sama a jako inženýr byl povolán Mike Stone, deska opět boduje ve vetšině žebříčků světa.

Tie Your Mother Down- startuje v strhujícím energickém duchu Mayovi kytary, riff písně se stal předlohou pro mnoho příchozích strunotepců, její divokost je podtržena skvěle šlapající rytmickou sekcí.
Vznešenost nálady You Take My Breath Awa-poletuje v Mercuryho hlasovém rozsahu a sekundujícím piánu.
V Long Away- si bere vokální party na svá bedra Brian s podporou krásných sborů, jedná se o pohodovou píseň oděnou do stylu a doby konce šedesátých let.
The Millionaire Waltz- název dává tušit v jakém tempu se bude píseň odvíjet, pohrává si jak s divákovou myslí, tak s intenzitou samotnou, piáno a jemné kytarové vyhrávky se postupně stupňují, kapela jde do obrátek, divoké tempo bicích se po chvíli opět stahuje a ustupuje úvodní melodii.
Přes pohodovou You and I, se posouváme k Somebody To Love- dotýkající se "bohémské rapsodie" za přispění obrovského počtu sboristů a kralujícím Mercurym, text opírající se o evangelium a víru v boha, v sobě nese velmi silné poselství nedostatku lásky ze zpěvákova života, mimořádně silná věc.
White Man- opačná polarita k předchozí skladbě, upozorňuje že kapela nezapomíná na svou začátečnickou dravost.
Good Old Fashioned- perlička kde tempo udává klavír v tečkovaném rytmu. Jemné bicí a hravá baskytara, s typickými Queen-vícehlasy se emoce derou na povrch, je to značka kvality kapely samotné.
Drowse- osobní favorit alba, Taylor ji řídím svým fantasticko procítěným hlasem, pomáhá si k tomu rytmickou kytarou a jemnými Mayovými slide sóly, se kterými přímo bytostně kloužeme po hmatníku, tvar písně nás unáší o léta nazpět, melancholická nálada se dotýká božských Beatles.
Teo Torriatte- tóny klavírních klapek nás vyprovází v poslední písni alba věnované japonským fanouškům, jejíž verš je právě v tomto jazyce, posmutnělá nálada je podtržena použitím harmonia obsluhovaného Mayem a vznešeným sborem, rozloučení vskutku působivé.

1976- panečku to byly časy, tenkrát královna nejen že sypala jedno originální album za druhým, ona jimi tvořila dějiny moderní rockové hudby, jak obrovská by byla mezera bez jejího přispění!!

To co má teprve přijít (myslím nezvládnuté 80-roky), o tom by se tehdejším(rockovým) fanouškům nezdálo ani v nejčernejších snech, ale ještě pár let (pár jsou dva, ono to vlastně už o moc víc nebude) budou Queen kralovat veškerému progresivnímu dění.
reagovat

Voytus @ 15.04.2016 12:17:23
Přesně tak! Nemám co bych dodal. Snad jen: ta basa! Například běhy na začátku The Millionaire Waltz, to je fakt mazec. Nenápadný a poněkud nedoceněný Deacon odváděl skvělou práci.

Stanley63 @ 15.04.2016 19:28:32
A Day At The Races je výtečná deska, která má snad jen jedinou chybu - a sice že vyšla po Noci v opeře, se kterou Queeni nasadili laťku tak vysoko, že bylo nesmírně těžké, ba snad i nemožné, ji překonat. Nicméně, znám dost Queen-fans, pro které je "Den" lepší než "Noc" - sám osobně to mám tak jedna ku jedné, a jen škoda, že to nevyšlo jako dvojalbum - to by byla pecka maximální :-)

bullb @ 20.04.2016 05:42:51
Queen sa dajú počúvať po piate album. V hodnotení by som bol opatrnejší. Ale ako byť objektívny? Dať plný počet Return to forever a aj Queen. V tomto prípade zohráva veľkú úlohu nostalgia "keď sme boli mladí".

horyna @ 20.04.2016 05:59:53
bullb: osobně se přimlouvám i k šesté a sedmé desce, myslím že tyto dvě stále vykazují velikou kvalitu a mimořádnou osobitost, u mě je Jazz posledním zcela poslouchatelným a mimořádným albem Queen (krom Innuenda).

Na úvod bych se ráda zmínila o skutečnosti, že tuto recenzi píši přímo u poslechu alba. Nikterak ji neupravuji, tudíž už snad nemůže být osobnější...

Album začíná klasicky hard rockově, ve stylu prvních desek Queen. Nápaditý riff u Tie Your Mother Down dává tušit, že Queen po vynikající, avšak jemnější desce A Night at the Opera ještě nezanevřeli nad jejich typickým syrovým rockem, který se z reproduktorů právě valí i u Tie Your Mother Down. Zkrátka skvělá gradující skladba.
You Take My Breath Away začíná sborově, je zde patrný onen kontrast mezi přimočarým hard rockem a tím, co skupina načala na desce Sheer Heart Attack a dovedla k dokonalosti na předchozí A Night at the Opera. Libé tóny piana a Mercuryho hlas v jemných polohách působí uklidňujícím dojmem, sborové pasáže střídají ty, kterým vévodí jen klavír a Freddieho božský vokál. Poté nastupují kytarové party, které jen zvýrazňují nádherné aranžmá skladby. Je konec a máme tu...
Long Away s akustickou kytarou a pro Johna Deacona typickou líbivou basovou linkou. Mikrofonu se protentokrát chopil Brian May a opět zde nacházíme i sbory, které jen dokreslují celkovou atmosféru a jednoznačně tuto hudbu posunují ještě o několik tříd nahoru.
The Millionaire Waltz začíná pouze klavírním motivem, po chvíli doplněným i o baskytaru. Nastupuje Mercuryho svérázný vokální projev i ve vyšších polohách a harmonicky bohatá kytarová vyhrávka... zpomalení, zeslabení, zjemnění a pak sbory, mírná gradace, kytarové „preludování“ a následuje svérázný riff. Hudba zesiluje, nabírá na intenzitě a Freddie opět spustí. Opět se zde snoubí hard rock s pompézností, přímočarost s jemností. Jak typické pro Queen. A co přijde pak? Slavná „baletní“ pasáž. Nádherné, opět harmonicky bohaté kytary a návrat do původního motivu, tentokrát již mnohem výrazněji a s větší jistotou. Závěr přijde rychle, až se nebudete stačit divit.
You And I, příklad "Queenovského písničkařství". Nenáročná melodie, ale nádherně provázána Mayovou kytarou a i vcelku nápaditými bicími party Rogera Taylora. Příjemné kytarové sólo a zpívající basa, žádné rovné linie. Tak to má být.
Příchází Somebody to Love a sbory vedené zkušenostmi Rogera Taylora. Kdo by neznal onu kouzelnou předehru a nástup zpěvu, který dokazuje, jak moc variabilní zpěvák Freddie Mercury byl? Jeho hlas dosahuje hvězdných výšin a opět klesá. Naprostá nádhera, do toho ještě ty sbory a klavír příkladně kolaborující s baskytarou... Jedna z mých nejoblíbenějších skladeb Queen. Pak přijde Brianovo sólo a já mám neskutečnou radost. Ano, tato skladba mě dokáže nabít energií. A věřím, že nejen mě. Tiché hlasy a crescendo. „Find me somebody to love“, tady se musel Roger pořádně vyřádit. Snad padesát milionů hlasů dovedených k dokonalosti.
Polarita mezi dvěma „hlavními styly“ Královny se opět dostává do popředí. Syrová kytara předznamenává skladbu White Man a zpěv najednou zní úplně jinak než v předchozí Somebody to Love. Mercuryho vyjímečný a charakteristický projev samozřejmě nikoho nenechává na pochybách, že se jedná pořád o tutéž skupinu. Jen je tu opět slyšet ta neskutečná variabilita jeho hlasu; on snad dokáže zazpívat cokoli. Kytara kvílí, do ztracena se připomíná sloka skladby v čele s Mercuryho vokálem a rockenrolové opojení končí.
Kapela měla asi jistý záměr vždy dát vedle sebe naprosto odlišné písně, jinak si to vysvětlit neumím. Když totiž začně Good Old Fashioned Lover Boy, člověk musí zpozornět. Tedy za předpokladu, že se ještě nedostal z opojení předchozí skladby. Podobně jako v Long Away se zde prosazuje hlavně piano a baskytara, mistrně ovládána Deakym. Je to podobně jemná skladba se silným refrénem, optimistickým nádechem a zvukomalebnými vícehlasy. Jsou tam zvraty, je tam snad všechno. Navíc zvuk Mayovy kytary, to se snad ani nedá slovy popsat! Wah-wah během jeho sóla a samotné sólo ještě přidává na pompéznosti a sofistikovanosti této hudby.
Slide kytara a melancholická nálada. Ano, je tu předposlední píseň alba, Drowse. Meditační, odpočinková, ... podobné přívlastky jí můžete nadělit. „První housle“ zde hraje již zmíněná slide kytara, je to ale skvělá věc po relativně posluchačsky náročných kompozicích (leč „narvaných“ do překvapivě nízké stopáže), které jste mohli před chvílí slyšet.
Teo Torriate začíná temnými akordy na piano s expresivním polohlasným zpěvem, kde se Mercuryho hlas dostává občas až proklatě nízko. Je to nezvyklé, ale asi i proto tak okouzlující. A je tu refrén. Jedna z nejkrásnějších melodií, jaké kdy Brian složil. Pak přijde pasáž s tolikrát použitými vícehlasy. Jako by zpívaly celé davy. Velkolepá záležitost!

Když Teo Torriate dohrává, je mi jasné, co teď přijde. Je tu zase konec...

Toto album má pro mě unikátní atmosféru a patří jednoznačně mezi má nejoblíbenější. Asi vám musí být jasné, že mám k tomuto albu osobitý vztah, a tak tedy nezbývá jiná možnost, než mu nadělit to nejlepší možné hodnocení.
reagovat

Mohyla @ 17.03.2013 11:54:16
Kristínka, veľmi pekne napísané, páči sa mi Tvoje zaujatie Queenmi a chuť poznávať novú hudbu! Prajem Ti pri tom veľa krásnych zážitkov, určite prídu, krásnej, nespoznanej hudby sú mraky!

Jardo @ 17.03.2013 13:11:02
Pridávam sa k Mohylovi. Je to veľmi pekne napísané, cítiť tu je tu pravú fanúšikovskú zanietenosť. Len tak ďalej Kristýna.

Brano @ 17.03.2013 13:26:17
Kristínka,napísala si to parádne.Na to,že máš len 14 rokov je to recenzia hodná profesionála!Klobúk dolu!

martin69 @ 17.03.2013 13:40:44
Moc pěkné! Mohu ti jen závidět, že dokážeš napsat co u poslechu alba cítíš.

zdenek2512 @ 17.03.2013 13:41:32
Kristyna: smekam. Tento soubor neni moje krevni skupina, ale po precteni tve recenze jsem dostal chut si ji pustit. Na to ,ze ti je 14 spica.

Kristýna @ 17.03.2013 13:51:54
Všem děkuji za kladné reakce na mou recenzi. Opravdu mě potěšily. :-)

Voytus @ 17.03.2013 14:08:56
I já se připojuji ke zdejším chválám, píšeš dobře, jen tak dál. Mimochodem, když mi bylo tolik, co Tobě, tak jsem také sjížděl první alba Queen. Škoda, že se po Jazz dali na....sakra na co vlastně? Možná ještě něco málo z The Game a pak až Innuendo. Desky mezitím jsem víceméně odpískal po prvních 2-3 posleších. Day at the Races mám raději, než Night at the Opera. Ale možná je to stejné, jako se dvěma filmy bratří Marxů, s nimiž sdílejí názvy - je to o tom, ke kterému se člověk dostane dříve.

Jardo @ 17.03.2013 15:48:45
Oprava: "cítiť tu tú pravú...". Fakt profesionálna recenzia. Super!

PaloM @ 17.03.2013 16:38:32
Prečítal som si pozorne tvoju recenzu, Kristína a pripomenulo mi to časy, keď som aj ja takto podobne počúval a vnímal skladby z A Day At The Races. Teo Torriate som vyrevúval spolu so zborom, dojatý k slzám. Mal som zhruba o 5 rokov viac ako ty :-)
Veľmi som si želal, aby album nebol slabší ako A Night At The Opera. Ťažko to rozlíšim, skôr je trochu iný.
No, spolu s Innuendo asi citovo najhlbší.
Prajem to rovnako ako ostatní - ešte veľa úžasných objavov - máš toľko času na to, až ti závidím :-)

vmagistr @ 17.03.2013 17:16:55
Takové psaní se mi taky moc líbí, hodilo mě to zpátky do časů, kdy pro mě Queen byli absolutní číslo jedna. Měl jsem skoro kompletní diskografii na jednom CD v mp3 a objevoval jsem nové hudební obzory. Somebody To Love a You Take My Breath Again mi jasně zůstaly v hlavě dosud, zbytek bych si musel opět připomenout. Na Queen v mém přehrávači zase brzy dojde, i díky téhle pěkné recenzi.

yngwie3 @ 17.03.2013 18:25:17
Vzhľadom k tomu, že tento OPUS má v mojom živote veľmi doležité miesto, nezostáva mi nič iné, len poďakovať Kristíne za krásnu recenziu. A aj za jej krásny vzťah, ku krásnemu umeniu. Kiež by bolo takýchto slečien, so zapálením pre tú správnu hudbu, viac. Ešte raz ďakujem.

Petr87 @ 30.03.2013 15:58:47
Velmi pěkná recenze. Tohle album řadím vedle A NIGHT AT THE OPERA a JAZZu mezi moje nejoblíbenější od QUEEN.
Palec nahoru :)

Toto album je perfektní, obsahuje několik perel, které si každý najde sám podle gusta. Pro mne má ten význam, že je na něm You and I, skladba, kterou jsem slyšel pravděpodobně nejvícekrát ze všech skladeb Queen. John byl asi opravdu pan skladatel, protože prakticky všechny jeho skladby měly na mne stejný efekt.
reagovat

Hoši měli co dělat, aby překonali laťku, kterou položili předchozím počinem neskutečně vysoko. Je ale třeba dodat, že se jim rozhodně povedlo Opeře vyrovnat. Sám vlastně nevím, jestli mám radši Operu nebo Dostihy... Night At The Opera je sice milník rockové hudby se skvělými progresivními songy, ale Day At The Races se mi jeví jako vyrovnanější kolekce písniček. Na desce je patrné, že se Queen pomalu, ale jistě mění. Převládají tu pompézní prvky nad přímočarou syrovostí, což ale není rozhodně na škodu! Co skladba, to vybroušený diamant. Velkou zásluhu má na tom i perfektní zvuk desky, který je dodnes kříšťálově čistý a přitom hutný. Za zmínku možná stojí, že z 10 písniček tu málokterá je v tradičním 4/4taktu.
Mimochodem, kdybych si mohl vybrat, ve které době zajít na koncert Queen, tak bych si vybral roky 1976 - 1977. Races a News Tour mají jednoznačně nejlepší playlist, záznamy Earl´s Court a Houston jen potvrzují, že Queen byli skutečně na vrcholu. Nejvíce se to týká Mercuryho, který se skoro nešetří a přesto dokáže více jak dvě hodiny bezchybně podávat jeden song za druhým. Už Jazz Tour se mi zdá o něco slabší, Freddie trošičku ubírá plyn, ale je to nejspíš dáno delšími turné a programy.
Každopádně Dostihy jsou další jistotou, která rozhodně nezklame... ostatně tvorba Královny ze 70. let mě nezklamala nikdy.

Tie Your Mother Down - Nesmrtelná klasika. Jeden z největších hitů kapely, který se ale oficiálně hitem nestal. Koncert bez "matky" jako by ani nebyl koncertem. Brian tu navíc používá slide techniku při sóle, což zní velmi zajímavě! Holt Queenům není nic cizí...

You Take My Breath Away - Jedna z mých nejmilejších písní vůbec. Ač přívrženec rockové a metalové muziky, tak zjišťuji, že nejvíce pro mě znamenají pomalé a melancholické písně. Ze zpěvu a tichého klavírního doprovodu mi běhá mráz po zádech a smutné sólo na závěr ještě umocní beznaděj a pocit marnosti. Škoda slov...

Long Away - Našlápnutá pohodovka, kterou zkomponoval May, tématicky navazuje na předešlou ´39. Podle mě se jedné o jeho nejlepší píseň, kde si zazpíval sólově. Tato přehlížená skladba také vyniká krásnou basou by John a krásnými vokály.

Millionaire Waltz - Raz dva tři, á dva tři... fantazie! Zde si nemají hoši co vyčítat. Pokud je píseň, která má ukázat, že všichni čtyři byli skvělí muzikanti, tak je to tahle! Skoro učebnicový příklad, jak "zacházet" s harmoniemi, změnami taktů, rytmem. Opravdu nevím, je lepší Johnova excelentní basová linka, Freddieho famózní klavír a zpěv, nebo Rogerovy přesné bicí a Brianovy (nejen) kytarové kudrlinky?

You And I - Johnny zraje jako víno. Svým třetím počinem ještě překonal minulý hit. O baskytaře netřeba mluvit, ale za zmínku stojí i úžasné vokály a klavír, díky kterým tato píseň ještě zkrásněla. Opravdu nechápu, že se neuchytila jako singl, stejně jako Tie Your Mother Down.

Somebody To Love - Pokračování BoRhap? To sice ne, ale opět zajímavý a odvážný výlet do jiných hudebních končin. Hned zmíním, že se nejedná o píseň, kterou bych měl nějak zvlášť rád, ale i tak si ji občas rád poslechnu.

White Man - V tomhle nářezu slyšíme opět ozvěny u předchozího alba, konkrétně z Prophet´s Song. Nicméně hlavní melodie vám bude povědomí i z úplného začátku desky. Parádní rocková, až metalová jízda. Zde se potvrzuje, že "tvrdost" muziky nedělá ani tak riff nebo melodie samotná, jako spíš zvuk a aranžmá. Pokud by White Man zahrál Brian s dnešním "ultarzkreslením" kytary, tak tu máme metal nejhrubšího zrna ještě před nástupem punku...

Good Old Fashioned Lover Boy - Další hravá věcička od šaška Mercuryho. Sólko od Briana je bonbónkem na závěr.

Drowse - Záměrně utahaný 6/8 song o ospalosti. Už jen za přesné hudební vyjádření obsahu si zaslouží Roger pochvalu. May zde opět použil slide kytaru. Není to sice tak docela můj šálek kávy, ale i tak je Drowse velmi zajímavou záležitostí, která vás spolehlivě ukolíbe.

Teo Torriate - Větší poctu fanouškům si neumím představit. Ale nemusím být japonec, abych si tuto skladbu zamiloval! Vynikající věc na závěr. Outro končí stejně, jako začíná intro Tie Your Mother Down, což dává dojem, že Races jsou uceleným dílem, stejně jako např: Queen II. Dostihy skončily, ale pojďme si poslechnout, co se ve světě stalo nového...
reagovat

Brano @ 27.05.2008 11:25:14
Pekne si to napísal.

Skladby z albumu A day at the races vznikali približne v tom istom období ako skladby z Night at the opera,preto môžem smelo označiť Deň na dostihoch za pokračovanie Noci v opere.Na tomto albume je cítiť určitú kontinuitu s predošlým a to nielen čo sa týka témy (opäť humor bratov Marxovcov),ale aj hudobných postupov,zborových vrstvených vokálov,vynikajúcich inštrumentálnych a vokálnych výkonov a tiež celkovej atmosféry.Aj obal platne,je až na pozadie,takmer totožný.Možno by bolo teoreticky celkom zaujímavé,keby Noc a Deň vyšli spolu ako dvojalbum.Na vianoce roku 1976 sa stáva tento album najpredávanejším vo Velkej Británii a na prvom mieste v hitparáde zotrvá ešte dlhé týždne.Nemá význam podrobne opisovať každú skladbu,pretože tento album je skutočne výborný,kvalitatívne vyrovnaný,žánrovo pestrý...Tie skladby sú ako kamienky,ktoré spolu vytvárajú nádhernú mozaiku.Veď aj samotný Groucho Marx bol oboma platňami nadšený a členom skupiny Queen poslal dokonca aj blahoprajný telegram.Dňom na dostihoch sa podľa mňa končí to najtvorivejšie,najplodnejšie a najhodnotnejšie obdobie v historii tejto legendárnej kapely.Nasledujúce platne News of the world a Jazz už zďaleka nedosahujú úroveň albumov Night at the opera a Day at the races.Moje hodnotenie: *****
reagovat

Krásné pokračování Opery, ale rozhodně se nekrčí v jejím stínu. Já osobně ji považuju o fous lepší než A Night At The Opera. Není zde pro mne slabé skladby. Tie Your Mother Down je má nejoblíbenější píseň od Queen a patří mezi mých TOP 12 jako píseň vůbec. Dlouho jsem nemohl přijít na chuť skladbám The Millionaire Waltz a White Man. Dnes však na ně nedám dopustit. No a vrcholem alba je pro mne opět závěr - Let Us Cling Together.
reagovat

V podstatě by se dalo napsat totéž, co o Night At The Opera. Vnímám ty desky jako naprosto rovnocenné a zcela stejně produkované. Jistě, skladby jsou jiné, ale stejně dobré, stejně pečlivě prokomponované a vrstvené. Jen mírně vyměklá hardrockovka Tie Your Mother Down (na Queeny snad až příliš jednoduchá), nádherná balada s krásným Freddieho nástupem a klasicky skělou lahůdkou při poslechu navrstvených vokálů You Take My Breath Away, která sice negraduje a stále si udrží své podklidné temto i náladu, ale nijak to nevadí. Naopak fantastický konec s "vlnícím se" klavírním ocáskem v prostoru (který s ovšem můžete vychutnat na alespoň průměrném aparátku, nikoliv na mikrověži za pár tisíc) je alespoň originální. Po ne až tak výrazné, ale plně zapadající Long Away následuje známá perla The Millionaire Waltz, která - jak už název napovídá - se nese ve tříčtvrtečním rytmu a je skvělou hříčkou, ukazující neskutečný nadhled Queenů. Lehkonohé kudrlinky mayovy kytary, které vykresluje na 3/4 klavírem jsou prostě k sežrání.
You And I je další skvělou skladbou s hromadou vokálů, navíc s neskutečně vzrušujícím harmonickým přechodem před polovinou, ale už je tu jeden z vrcholů - legendární hit Somebody To Love, kde práce s vokály dosahuje maxima a hlasový výkon Freddieho také. Sekané krátké fráze s nástupy přes předchozí v polovině vytvářejí dramatický efekt a napětí, i u Queenů vzácné. Před koncem přichází zklidnění a následný kánonický nástup vokálů s famózní gradací, aby ustoupil vynořivšímu se křišťálovému hlasu Freddieho a následně zase vzplanul... Paráda.
Jenže poté nepřichází nic slabšího. Fanatastická White Man, která stejně pečlivě pracuje s hlasy a nástroji, jen v podstatně tvrdších vodách. Klidný rzjezd a po minutě zaburácení baterie bicích a nástup mohutné zvukové hradby, která určí další ráz tohoto kousku. Bože, to je fantazie. Píšíce recenzi, burácí mi skladba pokojem a moc moc lituji každého, kdo si ji nemůže vychutnat. Jojo - šetřit na nepravém místě se nemá... Po závěrečné ráně opět kliďounký rozjezd, měnící se brzy do skotačivé Good Old Fashioned Lover Boy. Klavírek, vokálky, pohoda, něco kytarových efektů z mayových krabiček a konec. A hned další netypický začátek - klouzavé efekty a po nich stejně klouzavé, zabarvené vokály jen jakoby v pozadí, doprovázející další krásné kytarové "sólo" - neboli skladba Drowse. Ale po ní už majstrštyk celého alba. Přenádherná, na klavíru založená Teo Torriatte. Skoro 6 minut pomalé extáze s nádhernou melodií a několika gradacemi, na konci se sborovým hymnyckým závěrem, na který navazuje zřejmý odkaz na Seržanta. Ovšem již k tomu nebyl potřeba orchestra... :-)
Sami Queeni uvádějí, že po úspěchu Opery je toto album první, kde si mohli opravdu dělat ve studiu co chtěli. I když ponecháme stranou diskutabilnost tohoto výroku, nelze přehlédnout, že produkce a propracovanost alb Queen té doby dosáhla takové míry, že žádné slyšitelné zlepšení Day oproti Opera neslyšíme. Zato přetrvává(naposledy) vysoká kvalita, identifikovatelnost každé skladby (písňový efekt) a přesto sjednocující produkce (propracovanost, použití téhož zvuku, týchž vrstvených vokálů, atd.), díky níž jsou alba Queen daleko jednotnější, než třeba Beatles. A už vůbec než White Album. V tomto s Merhautem silně nesouhlasím.
Hodnotit nelze jinak, než za pět! Majerééé, polepšete sééé!! :-)

reagovat

Day je fajn, ale přiznám se, že mezi moje oblíbené Queen desky nikdy nepatřila a přehrávání se jí dostávalo jen poskrovnu.

A vůbec netuším, proč jsem si k téhle desce nevytvořil nějak velký vztah, obzvlášť když obsahuje několik mých oblíbených fláků, z nichž nejraději mám kytarovou pecku Tie Your Mother Down a pochopitelně Somebody To Love. I když v podání George Michaela z FM Tribute Concert má taky ohromné grády. Good Old Fashion Lover Boy byla svého času moje vůbec nejoblíbenější skladba od Queen a s chutí si ji pouštím dodnes. The Millionaire Waltz je správná legrácka ve Queen stylu a You and I je taková fajn rockovější pohodovka.

Ale ze zbytku mám rozpačitější pocit a kusy jako Take My Breath Away, Drowse a Teo Torriatte moc nemusím.

Z mého pohledu ošklivější sestra Night a ačkoli je černá má oblíbená barva, tak tentokrát dám přednost bílé. :)

Z mého pohledu: dobré, ne však zásadní. ***



reagovat

Svého času moje nejoblíbenější deska a neoposlouchatelná věc. I když byla nahrávána ve stejnou dobu co A night a je k ní dost přirovnávána, myslím si že jde o dost odlišné dílo, ať už ve skladbě jednotlivých písní, nebo koncepci celého alba.

Z A night jsem měl vždy pocit koncepčního alba. Na A day mi přijde, že každá skladba jednotlivě by mohla vyjít jako singl.

Není to takovej "náhul" jako předchůdce, a není tak nápaditě různorodá, avšak každý song je úplně jiný a pár tvrdších tu taky je, a jakých! Například Tie Your Mother Down s parádním úvodem, který jako by neustále rostl a s charakteristickým zvukem Mayovy kytary. Je to pecka, která od té doby nechyběla snad na žádném koncertě (snad jen live aid). Tou druhou je White Man, která mi místy připomíná Prophets Song. Ostatní jsou vesměs baldické, popěvkové a i docela veselé. No to neplatí o You Take My Breath Away, jedné z nejkrásnějších klavírních balad. U mě vyhrává i před Love of my life, kterou mám radši ze živáku. Po téhle písni přichází čtveřice skladeb, které mi vždy zvedaly náladu. Kytarová Long Away s velmi chytlavými melodiemi, valčíko-operetní The Millionaire Waltz, s klasickým Mercuryho rukopisem, svižná You And I, snad jedna z nejpovedenějších věcí o Deacona. Somebody to love je opravdy mistrovské dílo, kde dotáhly své sborové zpěvy už po několikáté k vrcholu. Good Old Fashioned Lover Boy a Drowse mi přijdou jako takové oddechovky před pompézním koncem. Teo Torriatte (Let Us Cling Together) je podle japonské básničky, nevím jestli i melodie, ale je to perfektní, v závěru pořádně vygradovaná záležitost. To byla ta věc, která mě pořád nutila k poslechu alba. Ke konci jsem míval vždy mrazení a ještě dnes to funguje.

Závěrem: Nemůžu srovnávat s A Night, kterou si pouštím častěji, ale ty hodiny které jsem strávil posloucháním A Day, patřili k nejlepším zážitkům s kapelou Queen a vždy se k ní s radostí vracím. Miluji tohle období Queen (74-79). Dávám jednozačně 5!
reagovat

coto @ 24.07.2010 11:58:46
Tie Mother Down je velká chyba.
Tahle skladba byla točena roku 1977.

nowhere_man @ 24.07.2010 15:45:37
Ako mohla byť Tie your mother down natočená v roku 1977, keď album s ňou vyšiel v roku 1976?