Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 16.05.2011

Druhá polovina šedesátých let byla ve Velké Británii bohatá na zajímavá a mnohdy průkopnická alba, jejichž platnost prověřil čas více než čtyř desetiletí a stále zůstávají inspiračním zdrojem a vnitřním způsobem, navzdory pomíjivosti času, pořád kvalitní. Přesto se na mnohé z nich neprávem zapomíná. Jedno z nich si tedy připomeneme…

Kytarista Jeff Beck se stal od poloviny šedesátých let hudebníkem, který na sebe strhnul zaslouženou pozornost. V legendární skupině Yardbirds nahradil Erika Claptona a vnesl do řad kapely prvky experimentování ve zvuku v dosud nepoužívaných aspektech elektrické kytary. Na britské půdě nebyl zdaleka jediný, který se rozhodl jít cestou zkoumání a riskování za cenu komerčního neúspěchu a vlažného přitakávání hudebních kritiků. Hektické působení v Yardbirds ho nakonec přinutilo odejít. Když si odpočinul, rozhodl se napříště jít vlastní cestou.
Na jeho příští kariéru vsadil producent Mickie Most, který také získal nahrávací kontrakt od koncernu EMI a na jaře 1968 se ve studiu Abbey Road 3 začaly rodit první nahrávky. Hudebním režisérem se stal Ken Scott. Na prahu léta 1968 bylo vydáno album pod názvem Truth. Obsahovalo celkem deset skladeb. Nutno podotknout, že i když se jednalo o sólový projekt, ani pod jednou ze skladeb nebyl Beck podepsán jako autor, což bylo na dané poměry nezvyklé. Bylo to vysvětlováno tím, že hudebník se cítil být jako kytarista a aranžér na výši, ale autorské věci viděl kriticky. Raději tedy byly zvoleny skladby, ve kterých mohl rozvinout svoje mimořádné hráčské schopnosti.

Úvodní skladba SHAPES OF THINGS pochází od Yardbirds. Beck se skladbu rozhodl přearanžovat a vznikl tak produkt, který se vešel do syrových intencí blues-soulového projevu chraptícího Roda Stewarta, jehož hvězda měla v následujících letech prudce zazářit nejen na britské scéně, ale později i v USA.

Rovněž druhá skladba LET ME LOVE YOU dává dostatečný prostor Stewartovu cítění a rytmické změny posouvají skladbu na práh blues-funku podle bělošských představ s přítomností hlasité elektrické kytary s Beckovými výboji za hranice stanovených pravidel.

Naproti tomu MORNING DEW patří do odlišné kategorie. Spektrální barva použitých skotských dud v době svého vzniku byla na poli elektrické hudby něčím naprosto neslýchaným… Byla zde vokální performance Stewarta s preparovaným zvukem wah-wah pedálu, který téměř destruktivním způsobem ovládá prostor. Autor pojal skladbu původně jako milostnou píseň, ale tohle ztvárnění bylo původnímu záměru na hony vzdáleno.

Další příspěvek – YOU SHOOK ME je klasickým bluesovým standardem, který lákal rockové hudebníky k vytváření dalších coververzí. Např. Led Zeppelin tak učinili na svém prvním albu o něco málo později. Beckova verze je ovšem syrová. Jeho kytara naříká a když se propojí s chraptivým vokálem Stewarta, bezpečně frázujícího, za podpory klavíru a varhan vzniká velmi účinný dojem, vracející blues ke kořenům. Beck ovšem nenechává na původní verzi nic a elektrickými výboji skladbu špikuje jako tu nejlepší vepřovou pečeni…

OL´MAN RIVER lze zařadit do hájemství soulu. Černošský interpret P. Robeson (kterého Stewart zbožňoval) ji dávno předtím dokázal nenapodobitelným způsobem přetavit do gospel-songu. Pochmurná atmosféra, preparovaná varhanami a akcentovaná tympány působí jako mysteriózní meditace. Slyšíme zde andělský chorál, který v závěru reaktivuje Beckovo kytarové sólo. Beck za asistence Stewarta dokáže však ve skladbě zažehnout plameny, které se vznášejí nad celou kompozicí.

GREENSLEAVES, jako skotský traditional působí po předešlých skladbách jako očistná koupel. Beck rozehrává na akustickou kytaru lidovou melodii ze skotských vřesovišť a plání s velmi citlivým výrazem. On sám platí pro svět v drtivé většině jako hráč na elektrickou kytaru. Zde máme v jistém slova smyslu vzácnou příležitost slyšet jeho hru na akustický nástroj Gibson J-200 (zapůjčený od M. Mosta) s velmi sugestivními basy. Melancholická nálada se zde protíná s nostalgií, které se dá uvěřit…

A je zde zase elektrické blues – ROCK MY PLIMSOUL. Beck v něm nahrál dva kytarové party, v němž chtěl znásobit účinek svého průkopnického kytarového cítění. Jestliže Beck, Clapton, Page jeli v jednom hudebním vlaku, zde máme možnost posoudit, že každý seděl v trochu jiném kupé. Přesto však každý v první třídě. Tato skladba se stala pro Becka velmi typickou a žádanou na koncertních vystoupeních i v pozdějších letech…

BECK´S BOLERO je excelentní ukázkou elektrického blues, jaké dokázal stvořit Beck na konci šedesátých let. Ravelovou impresionistickou kompozicí, ovlivněnou španělsko-arabskou melodikou, se nechal inspirovat Jimmy Page, Beckův kamarád a spoluhráč z Yardbirds, když skladbu skládal. Beckovi padla jako ulitá na míru. Sofistikovaný kytarový tón kvílivé kytary nad údernou rytmikou s dynamickými odstíny je dnes slabikářovou ukázkou pionýrského přístupu k hudebním postupům, kterým vytyčoval Beck nové hranice. Na bicí nástroje hraje excentrický Keith Moon a klavírní part Nicky Hopkins – velmi osobití doprovazeči.

BLUES DE LUXE navazuje na předešlý song. Beck natočil na album pomalou verzi, kde dal vyniknout všem jemným detailům své vynikající kytarové hry. Nechtěl memorovat černá blues, ale naopak vytvořit vlastní svébytný model s nezatajenými inspiračními zdroji. Už název vystihuje, že se záměr bezezbytku podařil. I tato skladba se dočkala během jeho kariéry mnoha dalších přepracování, stále žádaná a jako kujný materiál měnila svůj tvar. Pochválit je třeba i Hopkinsův klavír, který se stylotvorně dostal do aranžmá.

I AIN´T SUPERSTITIOUS. Beck, fascinován podáním černého bluesmana Howlina Wolfa, rozhodl se natočit vlastní podobu této oblíbené skladby. Ve spojení se Stewartem se mu podařilo vytvořit osobitou verzi, v níž demonstruje své schopnosti ovládnout wah wah pedál, slide-kytaru, zpětnou vazbu či pilování strun. Vynalézavé a podmanivé…. Hra končí.

Album Truth způsobilo na britské scéně jisté pozdvižení, Beck posouval hranice vpřed, aniž by se ohlížel zpátky. Demonstruje tak stav expresivního britského elektrického blues těsně před nástupem Led Zeppelin, kteří si mnohé osvojili právě na Beckově modelu a dokázali daný koncept rozvinout do dokonalosti.
Škoda, že už tehdy nedokázal Beck postavit(a hlavně udržet!) stálou kapelu. Led Zeppelin by měli pak od počátku velkou konkurenci. To jsou ovšem spekulace. Rod Stewart se Robertu Plantovi vyrovnat v jeho expresivním pojetí nemohl, stejně jako Mick Waller ďábelskému Johnu Bonhamovi....
Přesto je pro mě album pětihvězdičkové, jako koňak V.S.O.P.