Beck, Jeff - Truth (1968)

Blues poslouchám jenom okrajově. Můj šálek kávy to rozhodně není a desky s podobnou tématikou si pouštím sporadicky. Beckovu prvotinu jsem si pořídil za slušnou cenu na doporučení a už je to hodně hodně dlouho. Ale že bych si k ní vypěstoval nějaký vztah to se říct nedá. Včera jsem ji vylovil po hodně dlouhé době a docela mě překvapilo, jak kvalitní deska to skutečně je.

Blues-rock co má šťávu a taky koule. Ten rock jako styl je úderný, občas pěkně těžký a taky dospělácky drsňácký. Blues je základ, který nefňuká a nepláče. Motorovka Stewart mě nemusí být sympatický vizuálně a tím popíkem který téměř celou kariéru vyrábí, ale tady je úžasnej. Zkrátka sem pasuje.

Jasně, jsou tady výrazný kusy jako Let Me Love You, tradicionál Greensleeves nebo parádní nášup Rock My Plimsoul. Když k tomu připočítáme dobrý začátek Shapes of Things, čarokrásnou Morning Dew, vcelku inovativní You Shook Me, utahaný Ol' Man River a Blues Deluxe a hlavně instrumentální klenot Pageova kalibru Beck's Bolero, posloucháme nadstandardně dobrou desku. A to se bavíme o debutu, sice v té době už vyhraného Becka, který je v porovnání s prvními LZ(často lidi tyhle dvě desky spojujou)o něco vyzrálejší a vyhraněnější.

Zkrátka souboj 1LZ x 1JB = vyhrává Jeff. Mám uši, né.


reagovat

Petr_70 @ 16.03.2018 11:21:12
Taky mám uši a proto i u mne tento pomyslný souboj vyhrává Beck. :))
LZ jsem na chuť nikdy nepřišel, bezesporu to bude i tím.

itchycoo @ 16.03.2018 11:48:27
Pro mě je Jeff nesmírně důležitý i v tom, že stále přichází s něčím novým. Nepřešlapuje na místě. Pro svoje mistrovství nepotřebuje kupu kytar. Většinou si vystačí s jednou. Obrovský pomník pro všechny skutečné kytarové sekyráře.

Vzpomínám na jeden rozhovor s Rogerem Watersem. Jeffa si pozval do studia při přípravě Amused to Death. Beck dorazil včas, vybalil novotou vonícího bílého Fendra (ještě prý na něm visela cenovka), zapojil, naladil a na první dobrou nahrál famózní sólo.

Waters ho požádal, aby hrál dál, protože se všichni, kdo v té chvíli byli ve studiu, shromáždili v kontrolní místnosti a soustředěně poslouchali.

EasyRocker @ 16.03.2018 11:56:14
Další fantastická deska. Miluju oba interprety, ale na tom nesejde. Debut JB i LZ hodnotím vlastně stejně vysoko.

yngwie3 @ 16.03.2018 12:02:20
Info pre tých, ktorý veria slovám že, citujem " Pro svoje mistrovství nepotřebuje kupu kytar. Většinou si vystačí s jednou ", koniec citátu ...

>> odkaz

PaloM @ 16.03.2018 12:18:09
Kniha 33+333 svetových gitaristov, s.23 - tam je vymenovaných množstvo výrobcov a modelov gitár, ktoré Jeff používa. S jednou gitarou so vystači leda tak folkáč.

itchycoo @ 16.03.2018 12:33:51
Áááá... stále stejné dvě místní provařené firmy. Naši haštěřiví vyvolávači nesvárů opět slovíčkaří.

Napsal jsem přesně toto (raději znovu napíši velkými a tučnými písmeny) VĚTŠINOU si vystačí s jednou kytarou... Jeff je bytostně spojen s bílým Fenderem, protože na něj hraje nejčastěji.

Co je na tom k nepochopení? Že vás to dva pořád baví, napadat lidi a vyvolávat hádky?!

EasyRocker @ 16.03.2018 12:45:55
Krasavec :-)

>> odkaz

Je pravda, že s tímhle modelem je Jeff spojen, má pro něj slabost.

Viděl jsem opravdu velké množství Jeffových koncertů, patří mezi moje nejoblíbenější hudebníky, znám slušně i většinu jeho alb. Právě Jeff je pro mě inovátorem non plus ultra, množství stylů, kterých se dotkl, je ohromující. Na to všechno musí mát velký rezervoár nástrojů, protože na jeden tohle všechno ani není možno nahrát. Slovíčkaření to určitě do jisté míry je.

PaloM @ 16.03.2018 12:49:53
Kto sa tu háda? Pod ťarchou dôkazov si priznaj, že si sa zmýlil.

yngwie3 @ 16.03.2018 13:15:00
My "provaření", len pripečenému oznamujeme, že sa mýli a to je predsa ľudské ... toť vše ...

Debutové album Jeffa Becka patří u mě nejen mezi nejlepší debutová díla vůbec, ale i mezi naprosto zásadní pilíře rockové hudby. Mám rád vlastně velkou většinu Beckovy tvorby, i jeho jazzrockové období nebo současné experimenty, ale debut zůstane navždy na jakési "speciální" pozici. Byla doba, kdy jsem ho točil stále a i dnes se k němu vracím často a rád.


Shapes of Things patří ještě do repertoáru Beckovy rodné kapely... tady dostala ještě uvolněnější a bluesovější nádech... Je tady všechno od jemného kouzlení s tóny až po masité riffy a krupobití bicích... lepší a rockově údernější úvod už bylo těžko možno stvořit...Let Me Love You je klasickým napjatým bluesrockovým modelem, rytmicky se poněkud zvolnilo, takže dostává více prostoru plnokrevná Beckova kytara ve všech polohách, od drsné až po nekonečné sólové eskapády. Ústřední motiv má v sobě neodolatelnou melodii... Morning Dew je stylovým standardem a tady ho máme ve skutečně prvotřídní podobě, blýskl se tu Stewart, který doslova hýří emocemi a nakonec skladba nabývá až hardrockové tíže a intenzity. Paráda... You Shook Me je další klasikou blues, kterou znalci asi spíše znají ze zeppelinovské jedničky, kde má těžší "zadek", v této verzi se přece jen tolik netlačí na pilu, i když jí nechybí naléhavost a kombinace charismatického Stewarta s klavírem je nesmírně podmanivá. Ol´man River - rytmicky i tempově volná, až usedlá záležitost, kladoucí důraz spíše na atmosféru a emocionální prožitek. A daří se to znovu dokonale, velkým dílem znovu díky Stewartovu přínosu. Další notoricky známou skladbou je Greensleeves - parádní ukázka jemného využití akustické kytary a komorní, folkové pojetí je příjemným oživením v rockovém burácení... Rock My Plimsoul je znovu poklidnější záležitost, kde Beck kouzlí s tóny a klade důraz na precizní provedení... rytmicky možná uspávající, ale kytarová náplň je stoprocentní... Beck´s Bolero je rovněž už klasikou... rozjařená kytara kouzlí zásadní melodický motiv a na pozadí to jistí trochu upozaděná, ale stejně důsledná rytmika... netřeba slov... melodie na druhou hovoří za vše a rozjívená nálada vám nedá odpočinout... krátké, ale dokonalé. Blues de Luxe... nevím, jestli existuje na albu položka, která by měla dokonalejší žánrové pojmenování, ale hlavně provedení. Důsledný dvanáctkový rytmus, emocionální práce klavíru a basy a další velké vystoupení Stewarta. Nakonec vstupuje i pan Mistr, aby přidal svou trošku do mlýna. I Ain´t Superstitious je dalším standardem, který zakončoval původní verzi alba a i provedení Beckovy skupiny jej řadí k těm nejlepším. Mistrova řezající, bodající kytara se opět perfektně potkala s odvázaným Stewartem... Remaster z roku 2005 obsahuje ještě osm bonusů, čtyři jsou živé verze skladeb z alba, I´ve Been Drinking je naprosto parádní odvázaná balada, která by se nijak neztratila mezi původním výčtem skladeb. Tallyman, Love is Blue a Hi Ho Silver Lining jsou pak ukázky prvních Beckových singlových hitů ze 60. let, ještě před zformováním jeho kapely. Zvláště poslední jmenovaná je nápadná svými až popovými ambicemi, druhá má zajímavé melodicko-komorní aranžmá i vyznění. Zajímavý náhled do jiného spektra Beckovy autorské kuchyně.

Jiné než maximální hodnocení tohoto skvostu nepřichází v úvahu. Je škoda, že Stewart nepobyl u Becka trochu déle, jeho hlas mi tu maximálně sedl a stejně tak celá tahle důkladně seřízená hudební jednotka si získala mé sympatie. Beck už v útlém věku ukázal příslušnost k absolutní špičce žánru. Není co dodat...
reagovat

zdenek2512 @ 10.08.2014 07:39:11
Skvele napsane, souhlasim viz nize. Diky za recenzi :)

vmagistr @ 10.08.2014 09:51:25
Tak tak, Truth je začátkem jedné úžasné sólové jízdy, která začala před více než čtyřiceti lety a zatím to nevypadá, že by mistrovi docházel dech. Díky za recenzi!

Taky se vám občas stává, že určitá nahrávka vás na první pokus nezaujme, ani další poslechy nedopadnou lépe, takže ji odložíte a nemáte v plánu se k ní zatím vracet? A najednou - stačí jen náhodné zaslechnutí části některé skladby, či dokonce jen myšlenka na ni. V hlavě cosi sepne a člověk najednou pochopí, co má hledat. Vše začne bezchybně zapadat do sebe a z předtím nezajímavé desky je najednou vizionářské dílo.

Zhruba na takovéto cestě jsem se opět shledal s albem Truth kapely Jeffa Becka. První seznamování před několika lety probíhalo asi až příliš ve znamení srovnávání s jedničkou Led Zeppelin (přičemž "zeppelini" to u mě tehdy jasně vyhrávali). Dnes už takováto "soutěž" u mě nemá jasného favorita, nálady se střídají a protěžovaní interpreti s nimi. Na každý pád už ale Jeff Beck nepatří k těm interpretům, které jsem možná "kdysi slyšel", ale stal se skrze své hudební výtvory plnokrevnou součástí mých hudebních obzorů.

Vše začíná neskutečně syrovou verzí skladby Shapes of Things. Že to stejné někdy předtím nahráli i Yardbirds? Prosím, ale verze č.1 je pro mě právě tahle. Stewartův hlas má v sobě naléhavost, s níž tvoří jakýsi protiklad ke skřípavé a bezprostřední Beckově kytaře, tohle má opravdu neskutečné grády. Pevněji v bluesové šabloně je zakotvena skladba Let Me Love You, kde obzvláště atraktivně působí Stewartova a Beckova zvuková unisona. Potom už ale přichází velká chvíle Roda Stewarta, majstrštyk Morning Dew. Rod zde, pouze podbarvovaný zbytkem kapely, předvádí výborný pěvecký výkon, skrze který této skladbě propůjčuje zvláštní kouzlo. Dudy už jsou pouze "třešničkou na dortu". Přibržděná You Shook Me hrozí každou chvíli rozběhnout se do zběsilých ragtimových kreací, nicméně příjemné napětí zůstane po celou dobu na uzdě a postupně se rozplyne do tajemně konejšivé O´l Man River s nenapodobitelným Stewartem za mikrofonem. Ale hlavním protagonistou desky je Jeff Beck, což nám mistr sám připomíná posmutnělou, ale elegantně vyseknutou akustickou baladou Greensleeves. A je tu další perfektní blues Rock My Plimsoul, zde si co do komentářů vystačím s jediným citoslovcem - mňam! Po Beckovi sólovém akustickém přichází na scénu i jeho elektrický kolega, a to ve skladbě Beck´s Bolero, krásné instrumentální perličce z dílny jiné stálice rockové kytary Jimmyho Page. Je libo další šťavnatý flák muziky? Máme tu Blues de Luxe, název hovořící za vše. Jen se nechat unášet na houpavém rytmu a pomalu nasávat tu skvělou muziku. Na závěr byl asi Jeff toho názoru, že se sluší přijít s něčím "od podlahy", a tak se zde řvoucí kytarou rozjíždí skladba I Ain't Superstitious, parádní tečka za touhle bluesrockovou blýskavicí.

Cože? Ono to ještě pořád není všechno? Ale kdeže holenku, ještě se u Jeffa chvíli pomějeme. Jako přidaná hodnota se tu totiž nachází například neskutečně vykreslená I've Been Drinking. Proč se tohle neocitlo už na původní desce, těžko soudit. Každopádně se jedná o Bonus s velkým Bé. Následující alternativní verze několika původních skladeb mé ucho sice do extáze nedostávají, nicméně pořád je na co čekat. Mistr si na konec schoval několik svých singlů z doby, kdy z něj producent Mickey Most ještě zkoušel vyždímat nějaké ty hity do rádia. Z Beckova pohledu odpad, z mého naopak vkusné melodické věci, ať už se jedná o skladby Tallyman, Hi-Ho Silver Lining nebo o instrumentální cover velkého hitu Love Is Blue.

Nemá cenu chodit kolem horké kaše, tohle ani jinak než za pět hvězdiček nejde.
reagovat

PaloM @ 30.11.2011 20:03:11
Zdá sa mi, že píšeš o remaster verzii z r. 2006, spolu 18 skladieb a výborný zvuk. Táto verzia ma presvedčila, staré vydanie ma pred pár rokmi odradilo. Takže súhlasím, je to výborný album, treba však mať vydanie r.2006. Podobne aj Beck-Ola r.2006 so 4 bonusmi.

vmagistr @ 30.11.2011 20:38:53
PaloM: musel jsem mrknou na přebal, protože jsem si sám nebyl jistý, kterou verzi mám. Ano, s bonusy to dělá celkem 18 skladeb, rok vydání 2005 (takže ses seknul jenom o rok :)

PaloM @ 30.11.2011 20:56:57
Skoro si ma dostal, a teraz si ma prinútil prekonať lenivosť, siahnúť do skrine a opísať zo zadnej strany obalu CD: Epic Legacy 1968, 2006 Sony BMG Music Entertainment 82876 77352 2.

A pozor: Originaly recorded 1968 & Released 2005, 2006 Sony BMG Music.
Asi v USA teda o rok neskôr.

Ber to v dobrom. Som rád, že opäť píšeš a nech sa ti darí. Ahoj, Palo.

Druhá polovina šedesátých let byla ve Velké Británii bohatá na zajímavá a mnohdy průkopnická alba, jejichž platnost prověřil čas více než čtyř desetiletí a stále zůstávají inspiračním zdrojem a vnitřním způsobem, navzdory pomíjivosti času, pořád kvalitní. Přesto se na mnohé z nich neprávem zapomíná. Jedno z nich si tedy připomeneme…

Kytarista Jeff Beck se stal od poloviny šedesátých let hudebníkem, který na sebe strhnul zaslouženou pozornost. V legendární skupině Yardbirds nahradil Erika Claptona a vnesl do řad kapely prvky experimentování ve zvuku v dosud nepoužívaných aspektech elektrické kytary. Na britské půdě nebyl zdaleka jediný, který se rozhodl jít cestou zkoumání a riskování za cenu komerčního neúspěchu a vlažného přitakávání hudebních kritiků. Hektické působení v Yardbirds ho nakonec přinutilo odejít. Když si odpočinul, rozhodl se napříště jít vlastní cestou.
Na jeho příští kariéru vsadil producent Mickie Most, který také získal nahrávací kontrakt od koncernu EMI a na jaře 1968 se ve studiu Abbey Road 3 začaly rodit první nahrávky. Hudebním režisérem se stal Ken Scott. Na prahu léta 1968 bylo vydáno album pod názvem Truth. Obsahovalo celkem deset skladeb. Nutno podotknout, že i když se jednalo o sólový projekt, ani pod jednou ze skladeb nebyl Beck podepsán jako autor, což bylo na dané poměry nezvyklé. Bylo to vysvětlováno tím, že hudebník se cítil být jako kytarista a aranžér na výši, ale autorské věci viděl kriticky. Raději tedy byly zvoleny skladby, ve kterých mohl rozvinout svoje mimořádné hráčské schopnosti.

Úvodní skladba SHAPES OF THINGS pochází od Yardbirds. Beck se skladbu rozhodl přearanžovat a vznikl tak produkt, který se vešel do syrových intencí blues-soulového projevu chraptícího Roda Stewarta, jehož hvězda měla v následujících letech prudce zazářit nejen na britské scéně, ale později i v USA.

Rovněž druhá skladba LET ME LOVE YOU dává dostatečný prostor Stewartovu cítění a rytmické změny posouvají skladbu na práh blues-funku podle bělošských představ s přítomností hlasité elektrické kytary s Beckovými výboji za hranice stanovených pravidel.

Naproti tomu MORNING DEW patří do odlišné kategorie. Spektrální barva použitých skotských dud v době svého vzniku byla na poli elektrické hudby něčím naprosto neslýchaným… Byla zde vokální performance Stewarta s preparovaným zvukem wah-wah pedálu, který téměř destruktivním způsobem ovládá prostor. Autor pojal skladbu původně jako milostnou píseň, ale tohle ztvárnění bylo původnímu záměru na hony vzdáleno.

Další příspěvek – YOU SHOOK ME je klasickým bluesovým standardem, který lákal rockové hudebníky k vytváření dalších coververzí. Např. Led Zeppelin tak učinili na svém prvním albu o něco málo později. Beckova verze je ovšem syrová. Jeho kytara naříká a když se propojí s chraptivým vokálem Stewarta, bezpečně frázujícího, za podpory klavíru a varhan vzniká velmi účinný dojem, vracející blues ke kořenům. Beck ovšem nenechává na původní verzi nic a elektrickými výboji skladbu špikuje jako tu nejlepší vepřovou pečeni…

OL´MAN RIVER lze zařadit do hájemství soulu. Černošský interpret P. Robeson (kterého Stewart zbožňoval) ji dávno předtím dokázal nenapodobitelným způsobem přetavit do gospel-songu. Pochmurná atmosféra, preparovaná varhanami a akcentovaná tympány působí jako mysteriózní meditace. Slyšíme zde andělský chorál, který v závěru reaktivuje Beckovo kytarové sólo. Beck za asistence Stewarta dokáže však ve skladbě zažehnout plameny, které se vznášejí nad celou kompozicí.

GREENSLEAVES, jako skotský traditional působí po předešlých skladbách jako očistná koupel. Beck rozehrává na akustickou kytaru lidovou melodii ze skotských vřesovišť a plání s velmi citlivým výrazem. On sám platí pro svět v drtivé většině jako hráč na elektrickou kytaru. Zde máme v jistém slova smyslu vzácnou příležitost slyšet jeho hru na akustický nástroj Gibson J-200 (zapůjčený od M. Mosta) s velmi sugestivními basy. Melancholická nálada se zde protíná s nostalgií, které se dá uvěřit…

A je zde zase elektrické blues – ROCK MY PLIMSOUL. Beck v něm nahrál dva kytarové party, v němž chtěl znásobit účinek svého průkopnického kytarového cítění. Jestliže Beck, Clapton, Page jeli v jednom hudebním vlaku, zde máme možnost posoudit, že každý seděl v trochu jiném kupé. Přesto však každý v první třídě. Tato skladba se stala pro Becka velmi typickou a žádanou na koncertních vystoupeních i v pozdějších letech…

BECK´S BOLERO je excelentní ukázkou elektrického blues, jaké dokázal stvořit Beck na konci šedesátých let. Ravelovou impresionistickou kompozicí, ovlivněnou španělsko-arabskou melodikou, se nechal inspirovat Jimmy Page, Beckův kamarád a spoluhráč z Yardbirds, když skladbu skládal. Beckovi padla jako ulitá na míru. Sofistikovaný kytarový tón kvílivé kytary nad údernou rytmikou s dynamickými odstíny je dnes slabikářovou ukázkou pionýrského přístupu k hudebním postupům, kterým vytyčoval Beck nové hranice. Na bicí nástroje hraje excentrický Keith Moon a klavírní part Nicky Hopkins – velmi osobití doprovazeči.

BLUES DE LUXE navazuje na předešlý song. Beck natočil na album pomalou verzi, kde dal vyniknout všem jemným detailům své vynikající kytarové hry. Nechtěl memorovat černá blues, ale naopak vytvořit vlastní svébytný model s nezatajenými inspiračními zdroji. Už název vystihuje, že se záměr bezezbytku podařil. I tato skladba se dočkala během jeho kariéry mnoha dalších přepracování, stále žádaná a jako kujný materiál měnila svůj tvar. Pochválit je třeba i Hopkinsův klavír, který se stylotvorně dostal do aranžmá.

I AIN´T SUPERSTITIOUS. Beck, fascinován podáním černého bluesmana Howlina Wolfa, rozhodl se natočit vlastní podobu této oblíbené skladby. Ve spojení se Stewartem se mu podařilo vytvořit osobitou verzi, v níž demonstruje své schopnosti ovládnout wah wah pedál, slide-kytaru, zpětnou vazbu či pilování strun. Vynalézavé a podmanivé…. Hra končí.

Album Truth způsobilo na britské scéně jisté pozdvižení, Beck posouval hranice vpřed, aniž by se ohlížel zpátky. Demonstruje tak stav expresivního britského elektrického blues těsně před nástupem Led Zeppelin, kteří si mnohé osvojili právě na Beckově modelu a dokázali daný koncept rozvinout do dokonalosti.
Škoda, že už tehdy nedokázal Beck postavit(a hlavně udržet!) stálou kapelu. Led Zeppelin by měli pak od počátku velkou konkurenci. To jsou ovšem spekulace. Rod Stewart se Robertu Plantovi vyrovnat v jeho expresivním pojetí nemohl, stejně jako Mick Waller ďábelskému Johnu Bonhamovi....
Přesto je pro mě album pětihvězdičkové, jako koňak V.S.O.P.



reagovat

Jeff Beck opustil Yardbirds, ale neodpustil si začať ich pripomienkou. Shapes of things vytvrdila a mierne zopsychovatela. Album je však najmä o blues, čo krásne počuť v Let me love you. A musím sa priznať, mám rád hlas Roda Stewarta. Nasleduje ďalšia z nekonečného radu verzií skladby Morning dew, nie nepodobná tej od Nazareth. You shook me sa používa ako dôkaz, že Beck stál v tej dobe v jednej rovine s New Yardbirds, teda Led Zeppelin. Ničmenej najúžasnejším momentom je aj tak klavír. A ďalší tradicionál, Ol’ man river prefrčí v pohodovom tempe okolo. Beck si ďalej sám zabrnká Greensleeves a so skupinou nažhaví blues Rock my plimsoul, čo je jeden z najlepších momentov albumu. Vražedná vec je Beck’s bolero, asi najlepšia skladba albumu, takto drsná záležitosť mi šmakuje. Blues de luxe sa vystihol už v názve, takže môžeme zakončiť počúvanie s klasickou hitovkou I ain’t supersitious. Parádne spracovanie a parádna bodka.

Výborný osamostatnený debut. Album býva často prirovnávaný k debutu Led Zeppelin, čo je síce možné, ale predsa len mám pocit, že oproti Zeppelinom sa na Truth nenachádzajú tak nesmrteľné skladby. A to pri mojom dnešnom hodnotení zaváži.

reagovat

Tohle album je přesně to, co mi dlouhá léta chybělo ve sbírce... Blues-rock jako řemen, kytary, kytary a ještě jednou kytary!!!

Je velká škoda, že když se někoho zeptám, jestli Becka zná, většinou se setkávám s negativní odpovědí. Hudební rozhled je to, co českému publiku dost chybí. Všichni znají Ewu Farnu (nebo jak se to píše) nebo Kabáty, ale co trochu kvality? Ubohost hudebních preferencí vykazuje ubohost a omezenost českého národa... Ach jo!

Každopádně nemá cenu někomu něco vnucovat. Na to člověk musí přijít sám, vlastními silami, dříve nebo později. Nebo taky nikdy, bohužel.

Když se vrátím zpět k rockové ikoně, zvané Jeff Beck a k jeho geniálnímu skvostu "Truth", musím konstatovat, že srovnání s Led Zeppelin I. docela sedí. Styl je dost podobný, i když zároveň hodně odlišný. Zkuste si pustit "You Shook Me" od Becka a "You Shook Me" od Zeppelinů. Základ stejný, zpracování diametrálně odlišné...

Někdy si říkám, že jsem se měl narodit o generaci dříve, tehdy se totiž hudba ještě opravdu POSLOUCHALA, hltala se každá nota. Dnes si pustíte nějaké CD a při tom obědváte, natíráte plot, vaříte.... Poslech už není prvoplánový, je to jen bezduchý konzum, reflektující západně orientovanou konzumní společnost.

Lidi, otevřte oči a hlavně uši!!!!
reagovat

Když jsem před časem rozhodoval, co poslouchat, tak Jeff Beck byl pro mě jasná volba. A volba to byla velmi vhodná, neb se šmahem zařadil mezi moje oblíbené interprety.

A hned jeho první deska patří k tomu nejlepšímu z jeho dílny. Řízný blues-rock zcela dle mého gusta opentlený Beckovou chameleónskou kytarou, která umí jak běsnit (Beck's Bolero), kvákat (I Ain't Superstitious) nebo se pustit do staré dobré klasické akustické Greensleeves, stálici v repertoáru všech klasických kytaristů. No, kdo jste někdy koketoval s klasikou, tak netvrďte, že jste ji nikdy nehrál? I když asi ne v Beckově úpravě :).

Dalším plusem je pro mě Rod Stewart, jehož chrchlák dává desce potřebný šmrnc a Blues Deluxe je díky jeho hlasu a také díky nervnímu pianu Nicky Hopkinse zážitek, který se musí slyšet. Co Blues Deluxe, celá deska je zážitek.

Dost se objevuje srovnání s Led Zeppelin I a dočetl jsem se, že LedZep od Becka tak trochu kradli. No nevím, jestli to tak skutečně bylo, ale když bych si měl vybrat mezi těmito dvěma deskami, tak v drtivě většině sáhnu pro Truth, obzvlášť když je ve víně :)

*****

reagovat

aselzesarp @ 15.09.2013 20:18:17
Taky bych si asi vybral spíš Truth než LZ I. Zeppelini u mě trochu klesli, když jsem tohle slyšel. Ukázalo se, že nebyli první, kdo přišel s tím, co na nich bylo tak úžasného, ono je to totiž docela dost slyšet už na tomto albu.

PaloM @ 15.09.2013 20:30:38
Ja som sa dostal k tomuto debutu Becka len pred pár rokmi a bol som prekvapený, aj po prečítaní pozadia, že vtedy konkurovali začínajúcim Led Zeppelin. No, Zeppelin je u mňa vyššie, to sa už nezmení. A uznávam, Truth je veľmi kvalitný album.

aselzesarp @ 15.09.2013 20:38:29
Taky mám Zeppeliny radši, po svém prvním albu šli nahoru, zatímco Beck šel dolů.
Osobně se mi od Zeppelinů líbí snad všechno, až na pár výjimek na Houses of the Holy a Presence. A samozřejmě moc nemusím In Through the Out Door.

PaloM @ 15.09.2013 20:48:32
Veď to je na hudbe krásne, že každý si môže vybrať. Mám na diskografiu Becka podobný názor, no keďže počúvam aj fúzie rocku a jazzu, tak okrem prvých troch albumov počúvam aj Wired a koncertné CD s Hammerom. Ja Zeppelínov bezhranične obdivujem a tak mám rád všetko, čo nahrali a naživo zahrali.
Ak si sa náhodu ešte nedostal k ich video bootlegom, odporúčam ti pohľadať na ruských fórach kompletné (aj 3-hodinové) koncerty vo formáte 2DVD. Technická kvalita je slabšia, ale tá atmosféra, to je úžasné.

zdenek2512 @ 16.09.2013 02:37:02
V Yardbirds hrali tri spickovi kytariste Clapton, Beck a Page. Kazdy hral jinak a po ukonceni cinnosti kapely se kazdy ubiral jinou cestou. Striktne bluesovy Clapton, k jazzu smerujici Beck a v hard rocku nasel svou cestu Page. Debutovou desku Truth pomahal Beckovi tvorit prave Page a Beck pak prohlasil, ze si Jimmy na tehle desce zkousel zda je jeho myslenka spravna. Na obou deskach je You Shook Me trochu jinak zahrane,to ze Page opajcoval co se dalo kvalitu tvorby Led Zeppelin v mych ocich nesnizuje a mam rad obe. Pouze Led Zeppelin mam vice naposlouchane a v Truth jeste muzu objevovat.

aselzesarp @ 16.09.2013 09:11:08
Dík za tip, zkusím to najít, aspoň k něčemu mi ta maturita z ruštiny bude :-)

PaloM @ 16.09.2013 10:41:59
>> odkaz

aselzesarp @ 13.02.2014 15:46:01
Tak jsem se po nějakém čase k Zeppelinům zase vrátil a opět srovnal jejich debut s tímto albem, a musím říct, že jsem obrátil. Tak to holt někdy bývá. Nyní se mi mnohem víc líbí debut LZ než Truth. Nevím, čím to je a ani nemůžu zaručit, že se to zase nezmění, ale prostě to tak cítím.

Mohyla @ 13.02.2014 16:06:28
Lesné prasiatko. To sa volá vývoj! :-)

zdenek2512 @ 13.02.2014 16:24:04
aselyesarp: je to jak napsal Mohyla vývoj, ale každá ta deska je jiná. I na téhle desce hraje Page a Jones. Jak to napsal Vlček Beck po vydání desky říkal, "Jimmy na mé desce zkoušel jestli je jeho koncepce správná". Taky když si poslechneš obě desky tak na obou je stejné Dixonovo blues You Shook Me. Folkové názvuky v Baby I´m Gonna Leve You a nádherná akustická folkovina Greensleaves od Becka. Já jak Palo jedničku Led Zeppelin znám zpaměti a Truth nemám tak naposlouchaný a je pro mě zajímavější.

aselzesarp @ 13.02.2014 16:34:33
Ale třeba na baskytaru tu hraje Ron Wood. Jelikož to není nijak extra dobrý kytarista, a přitom je kytara jeho hlavní nástroj, tak je asi jasné, jak je na tom s basou, že.
A co se týče zpěváka, tak tam je to podle mě jasné. Někde na netu jsem našel anketu, kde podle většiny lidí je Stewart lepší zpěvák než Plant. No nevím, to se mi fakt nezdá..