Beck, Jeff / Truth (1968)

Blues poslouchám jenom okrajově. Můj šálek kávy to rozhodně není a desky s podobnou tématikou si pouštím sporadicky. Beckovu prvotinu jsem si pořídil za slušnou cenu na doporučení a už je to hodně hodně dlouho. Ale že bych si k ní vypěstoval nějaký vztah to se říct nedá. Včera jsem ji vylovil po hodně dlouhé době a docela mě překvapilo, jak kvalitní deska to skutečně je.

Blues-rock co má šťávu a taky koule. Ten rock jako styl je úderný, občas pěkně těžký a taky dospělácky drsňácký. Blues je základ, který nefňuká a nepláče. Motorovka Stewart mě nemusí být sympatický vizuálně a tím popíkem který téměř celou kariéru vyrábí, ale tady je úžasnej. Zkrátka sem pasuje.

Jasně, jsou tady výrazný kusy jako Let Me Love You, tradicionál Greensleeves nebo parádní nášup Rock My Plimsoul. Když k tomu připočítáme dobrý začátek Shapes of Things, čarokrásnou Morning Dew, vcelku inovativní You Shook Me, utahaný Ol' Man River a Blues Deluxe a hlavně instrumentální klenot Pageova kalibru Beck's Bolero, posloucháme nadstandardně dobrou desku. A to se bavíme o debutu, sice v té době už vyhraného Becka, který je v porovnání s prvními LZ(často lidi tyhle dvě desky spojujou)o něco vyzrálejší a vyhraněnější.

Zkrátka souboj 1LZ x 1JB = vyhrává Jeff. Mám uši, né.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Truth
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff