Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 30.11.2011

Taky se vám občas stává, že určitá nahrávka vás na první pokus nezaujme, ani další poslechy nedopadnou lépe, takže ji odložíte a nemáte v plánu se k ní zatím vracet? A najednou - stačí jen náhodné zaslechnutí části některé skladby, či dokonce jen myšlenka na ni. V hlavě cosi sepne a člověk najednou pochopí, co má hledat. Vše začne bezchybně zapadat do sebe a z předtím nezajímavé desky je najednou vizionářské dílo.

Zhruba na takovéto cestě jsem se opět shledal s albem Truth kapely Jeffa Becka. První seznamování před několika lety probíhalo asi až příliš ve znamení srovnávání s jedničkou Led Zeppelin (přičemž "zeppelini" to u mě tehdy jasně vyhrávali). Dnes už takováto "soutěž" u mě nemá jasného favorita, nálady se střídají a protěžovaní interpreti s nimi. Na každý pád už ale Jeff Beck nepatří k těm interpretům, které jsem možná "kdysi slyšel", ale stal se skrze své hudební výtvory plnokrevnou součástí mých hudebních obzorů.

Vše začíná neskutečně syrovou verzí skladby Shapes of Things. Že to stejné někdy předtím nahráli i Yardbirds? Prosím, ale verze č.1 je pro mě právě tahle. Stewartův hlas má v sobě naléhavost, s níž tvoří jakýsi protiklad ke skřípavé a bezprostřední Beckově kytaře, tohle má opravdu neskutečné grády. Pevněji v bluesové šabloně je zakotvena skladba Let Me Love You, kde obzvláště atraktivně působí Stewartova a Beckova zvuková unisona. Potom už ale přichází velká chvíle Roda Stewarta, majstrštyk Morning Dew. Rod zde, pouze podbarvovaný zbytkem kapely, předvádí výborný pěvecký výkon, skrze který této skladbě propůjčuje zvláštní kouzlo. Dudy už jsou pouze "třešničkou na dortu". Přibržděná You Shook Me hrozí každou chvíli rozběhnout se do zběsilých ragtimových kreací, nicméně příjemné napětí zůstane po celou dobu na uzdě a postupně se rozplyne do tajemně konejšivé O´l Man River s nenapodobitelným Stewartem za mikrofonem. Ale hlavním protagonistou desky je Jeff Beck, což nám mistr sám připomíná posmutnělou, ale elegantně vyseknutou akustickou baladou Greensleeves. A je tu další perfektní blues Rock My Plimsoul, zde si co do komentářů vystačím s jediným citoslovcem - mňam! Po Beckovi sólovém akustickém přichází na scénu i jeho elektrický kolega, a to ve skladbě Beck´s Bolero, krásné instrumentální perličce z dílny jiné stálice rockové kytary Jimmyho Page. Je libo další šťavnatý flák muziky? Máme tu Blues de Luxe, název hovořící za vše. Jen se nechat unášet na houpavém rytmu a pomalu nasávat tu skvělou muziku. Na závěr byl asi Jeff toho názoru, že se sluší přijít s něčím "od podlahy", a tak se zde řvoucí kytarou rozjíždí skladba I Ain't Superstitious, parádní tečka za touhle bluesrockovou blýskavicí.

Cože? Ono to ještě pořád není všechno? Ale kdeže holenku, ještě se u Jeffa chvíli pomějeme. Jako přidaná hodnota se tu totiž nachází například neskutečně vykreslená I've Been Drinking. Proč se tohle neocitlo už na původní desce, těžko soudit. Každopádně se jedná o Bonus s velkým Bé. Následující alternativní verze několika původních skladeb mé ucho sice do extáze nedostávají, nicméně pořád je na co čekat. Mistr si na konec schoval několik svých singlů z doby, kdy z něj producent Mickey Most ještě zkoušel vyždímat nějaké ty hity do rádia. Z Beckova pohledu odpad, z mého naopak vkusné melodické věci, ať už se jedná o skladby Tallyman, Hi-Ho Silver Lining nebo o instrumentální cover velkého hitu Love Is Blue.

Nemá cenu chodit kolem horké kaše, tohle ani jinak než za pět hvězdiček nejde.