Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 09.08.2014

Debutové album Jeffa Becka patří u mě nejen mezi nejlepší debutová díla vůbec, ale i mezi naprosto zásadní pilíře rockové hudby. Mám rád vlastně velkou většinu Beckovy tvorby, i jeho jazzrockové období nebo současné experimenty, ale debut zůstane navždy na jakési "speciální" pozici. Byla doba, kdy jsem ho točil stále a i dnes se k němu vracím často a rád.


Shapes of Things patří ještě do repertoáru Beckovy rodné kapely... tady dostala ještě uvolněnější a bluesovější nádech... Je tady všechno od jemného kouzlení s tóny až po masité riffy a krupobití bicích... lepší a rockově údernější úvod už bylo těžko možno stvořit...Let Me Love You je klasickým napjatým bluesrockovým modelem, rytmicky se poněkud zvolnilo, takže dostává více prostoru plnokrevná Beckova kytara ve všech polohách, od drsné až po nekonečné sólové eskapády. Ústřední motiv má v sobě neodolatelnou melodii... Morning Dew je stylovým standardem a tady ho máme ve skutečně prvotřídní podobě, blýskl se tu Stewart, který doslova hýří emocemi a nakonec skladba nabývá až hardrockové tíže a intenzity. Paráda... You Shook Me je další klasikou blues, kterou znalci asi spíše znají ze zeppelinovské jedničky, kde má těžší "zadek", v této verzi se přece jen tolik netlačí na pilu, i když jí nechybí naléhavost a kombinace charismatického Stewarta s klavírem je nesmírně podmanivá. Ol´man River - rytmicky i tempově volná, až usedlá záležitost, kladoucí důraz spíše na atmosféru a emocionální prožitek. A daří se to znovu dokonale, velkým dílem znovu díky Stewartovu přínosu. Další notoricky známou skladbou je Greensleeves - parádní ukázka jemného využití akustické kytary a komorní, folkové pojetí je příjemným oživením v rockovém burácení... Rock My Plimsoul je znovu poklidnější záležitost, kde Beck kouzlí s tóny a klade důraz na precizní provedení... rytmicky možná uspávající, ale kytarová náplň je stoprocentní... Beck´s Bolero je rovněž už klasikou... rozjařená kytara kouzlí zásadní melodický motiv a na pozadí to jistí trochu upozaděná, ale stejně důsledná rytmika... netřeba slov... melodie na druhou hovoří za vše a rozjívená nálada vám nedá odpočinout... krátké, ale dokonalé. Blues de Luxe... nevím, jestli existuje na albu položka, která by měla dokonalejší žánrové pojmenování, ale hlavně provedení. Důsledný dvanáctkový rytmus, emocionální práce klavíru a basy a další velké vystoupení Stewarta. Nakonec vstupuje i pan Mistr, aby přidal svou trošku do mlýna. I Ain´t Superstitious je dalším standardem, který zakončoval původní verzi alba a i provedení Beckovy skupiny jej řadí k těm nejlepším. Mistrova řezající, bodající kytara se opět perfektně potkala s odvázaným Stewartem... Remaster z roku 2005 obsahuje ještě osm bonusů, čtyři jsou živé verze skladeb z alba, I´ve Been Drinking je naprosto parádní odvázaná balada, která by se nijak neztratila mezi původním výčtem skladeb. Tallyman, Love is Blue a Hi Ho Silver Lining jsou pak ukázky prvních Beckových singlových hitů ze 60. let, ještě před zformováním jeho kapely. Zvláště poslední jmenovaná je nápadná svými až popovými ambicemi, druhá má zajímavé melodicko-komorní aranžmá i vyznění. Zajímavý náhled do jiného spektra Beckovy autorské kuchyně.

Jiné než maximální hodnocení tohoto skvostu nepřichází v úvahu. Je škoda, že Stewart nepobyl u Becka trochu déle, jeho hlas mi tu maximálně sedl a stejně tak celá tahle důkladně seřízená hudební jednotka si získala mé sympatie. Beck už v útlém věku ukázal příslušnost k absolutní špičce žánru. Není co dodat...