Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 14.11.2011

Na album jsem narazil někdy v polovině sedmdesátých let. Hodně se tehdy kolem mě řešilo, jestli je tohle normální řadové album Jeffa Becka, anebo vznikla nová supergroup a tohle je jejich první album. Obal alba mě tehdy málo zaujal a tak pod tlakem dalších albových titulů tohle album bylo nevědomě odsunováno a odsunováno, až jsem někdy v osmdesátých letech měl možnost ho koupit za relativně dobrou cenu. Už si nepamatuji, jestli to bylo proto, že u překupníka tenhle titul byl ležákem, anebo chtěl cenu stáhnout dolů na základě nějaké nevyzpytatelné libovůle, ale najednou stálo tuším 200 Kč a ne tradičně 350 Kč a to už byl důvod zareagovat, protože Jeff Beck byl můj guitar hero, jak už jsem napsal jinde….

BLACK CAT MOAN – bytelný úvod v podobě šlapavého blues-rocku. Nemyslím, že tohle by byla typická Beckova skladba. Myslím, že pod její instrumentaci by se mohli podepsat i jiné instrumentalisté a kapely. Hlas zpěváka je utopený a hudební doprovod jej překrývá. Nix nenapsal nijak výjimečnou kompozici a tak v dané harmonii se Beck strefuje do akordických výměn klouzavými glissando. V závěru se výtečně blýskne Tim Bogert na baskytaru. Řekl bych, že na Becka a bývalou výtečnou rytmiku z Vanilla Fudge je to přece jenom trochu málo…

LADY – druhá skladba mě ovšem popadla za nitro. Je tady mnohem větší muzikantský nápřah a zajímavé instrumentální obraty. Místy mám dojem, že se jedná o nějakou reinkarnaci Cream, zejména baskytarové linky a bubenické víry v breacích tomu napovídají, zatímco Beckova kytara je sice součástí kolektivní hry, ale v celku se mi jeví jaksi rozmazaná. Výborné akcentované nástupy. Bogert a Appice byli a zůstávají jedním z nejlépe sehraných rytmických tandemů na poli progresivního rocku. Vokální linky zjemňují sound, ale nepodbízejí se. S rytmiky jsem jednoznačně nadšen – to je práce hodná mistrů. Appice hraje formálně složité postupy, ale přitom s neuvěřitelnou lehkostí….

OH TO LOVE YOU – výrazně se zpomalí a máme tady další skladbu ve středním tempu, ale také hostujícího Duana Hitchingse na klavír a mellotron (Cactus). Krásně zaranžované vokály – někde mezi Beach Boys a Who – hudba je umírněná a Beckova kytara hraje spíš nenápadně a místy se v instrumentaci ztrácí, což bych v Beckově případě nepovažoval za možné. Těžko zařaditelná skladba – není to hardrock, ani blues, ani psychedelie – je to prostě dobře proaranžovaná píseň s důrazem na vokální složku…

SUPERSTITION – Beck ovšem zaujímá polohu experimentátora a vybral si k tomu Wonderovu skladbu, která byla navlečena do funkového kabátu. Plnokrevná práce precizní rytmiky – znovu mě nezbývá než Bogerta a Appiceho chválit a chválit. Ve srovnání s alby Blow By Blow a Wired ovšem skladba nebyla natočena na patřičné hudební úrovni. Buď to ještě tehdy neuměli, anebo zvukový a hudební režisér neměl smysl pro patřičné proporce. Beck se zde ovšem činí a doluje ze svého bílého Fendera Statocastera správné experimentální zvukové kalibrace a stačí ještě vkládat spojovacío můstky v minisólech. Appice se opět vytáhne vynikajícím bubenickém outrem par excellence….

SWEET SWEET SURRENDER – pomalá balada, v níž se nám přihlásí akustická kytara za ostatní instrumentací za doprovodu výtečně zazpívaných sborů. Nevím, zdá se mě, jako kdyby Don Nix při komponování trochu „opisoval“ a máme tady jakýsi derivát Dylanovy skladby I Shall Be Released…. Harmonické postupy jsou nápadně identické a proměny durových a mollových akordů tomu hodně napovídají. Hostuje zde na klavír Jim Greenspoon. V mezihře si natočí Beck kytarové sólo s aplikací wah wah pedálu, ale stále fascinují sborové zpěvy. Ani tohle není klasická beckovská záležitost a myslím, že by ho v podobných skladbách hledal málokdo. Kytarové rozostřené téměř destruktivní zvuky sice jeho přítomnost připomínají, ale celková atmosféra skladba je trochu jinde….

WHY SHOULD I CARE – dobře zahraná a s odpichem vedená skladba, ale ani tahle skladba se v beckovském repertoáru nejeví příliš osobitě. V mezihře se popustí fantazie improvizovaným nájezdům jeho kytary, ale máme tady celkem klišovaté rockandrollové téma prvního plánu – ovšem Bogertova baskytara i v tomhle hudebním terénu, stejně jako Appiceho bicí baterie si najdou vlastní prostor. Koncertě určitě skvělé číslo, ale jako nová studiová skladba moc nezabírá…

LOSE MYSELF WITH YOU – tohle je ovšem docela jiná káva. Mixáž funku a rockových aspirací se dobře snášejí. Je tady ohnivý zápal a rytmická proměnlivost a trochu škrcený pěvecký projev, ale aranžérsky výtečné nápady a muzikantská kreativita podle mého gusta. Žádná hardrocková klišé, ale smysl pro hledání a propojování žánrů a různých vlivů, kdy se rozehrávají jednotlivá témata. Zpěvák mi připadá, že se do svých expresí ve výškách hodně nutí a že si s daným prostorem moc neporadil. Muzikantsky ovšem výtečná záležitost…..

LIVIN´ ALONE – perfektně pojednané rockové téma. Rytmika dusá a hraje úžasně lehce a se smyslem pro detail. Žádné sebemenší zaváhání, ale naopak výtečně prokreslená hra. Appice si pohrává se svou baterií stejně jako Beck v mezihře s kytarovými tóny. Neomračuje nějakými supertechnikami, ale doluje ze strun a svých zesilovačů originální zvuky, které dále ohýbá a překrývá. Krásné práce s dynamickými odstíny a tajuplné kytarové tajemno z backgroundu přímo prýští. Závěrečné pěvecké a kytarové outro s ohýbanými hlasovými expresemi a kytarovými libůstkami….

I´M SO PROUD – soulový interpret Curtis Mayfield posloužil poslední skladbou. Je podmanivě prezentovaná pěveckým přístupem a klasicky znějící hudební doprovod propojující soul a rhythm and blues. Hladivé a chladivé, ale v žádném případě nudné. Beck si opět vyhradil prostor pro tónová kouzla, která tajemně doluje ze své kytary a předává je s přeznívajícími obrazci k poslechu. Ryze černošská hudba… má duši a vnitřní rozměr a předává pocitová hlediska, než nějaké drsné a decibelové masáže, odpovídající době, kdy tohle album vyšlo…

Podobně jako na jiných albech signovaných Beckovým jménem i zde je více než polovina skladeb od jiných autorů – dokonce i producent Don Nix si zde prosadil skladby podepsané jeho jménem. Asi mělo být album zařazeno pod názvem BECK, BOGERT AND APPICE a ne BECK Jeff. Slavný kytarista zde odbočuje od své profilové linie a mezi alby Jeff Beck Broup a Blow By Blow tak podle mého zeje jakási nezacelená díra. Možná bych měl poznamenat, že když se začal tajně Beck domlouvat s Bogertem a Appicem na spolupráci, tak ještě právně existovala kapela Vanilla Fudge a Vince Martell a Mark Stein si to nechtěli nechat líbit a chtěli Becka docela bezostyšně inzultovat (!) Beck byl kamarád, ale i „protivník“ Jimmyho Page a záviděl mu kapelu Led Zeppelin a chtěl prý logicky postavit jako protipól Zeppelinům svou kapelu a Bogerta a Appiceho si vyhlédl jako vynikající rytmiku. Zápasil ale vždycky se zpěváky a klávesovými hráči, ale pak začal manévrovat dál od hardrockových vod pozvolna k funku a jazzrocku, ale to už je jiná kapitola….
Váhám mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Jsou zde silná a přesvědčivá místa, ale budu-li vnímat album prizmatem Beckových kvalit, musím uznat, že obecně se zde zůstalo nějak přešlapovat a v daném okamžiku hledání se asi nenalezlo to pravé. Koncertně to ovšem musela být naprosto famózní záležitost, ale ve studiu se mi to tak superpřesvědčivé nezdá.
Sorry, Jeffe, bude to tentokrát z výše uvedených důvodů „jenom“ dobré – tedy za tři!