Beck, Jeff - Beck, Bogert & Appice (1973)

Z tak často citované kytarové trojky Page – Clapton – Beck nejraději poslouchám hru posledně jmenovaného pána. Page znám z Led Zeppelin a vlastně vůbec netuším, jestli vydával také sólovky, ale předpokládám, že ano. Clapton jde z 90% mimo mě, ale zase - kdybychom doma nějaké jeho desky měli, možná by mě oslovil stejně jako Beck. Jeff Beck je pro mě mezi kytaristy působící na vlastní dráze jednička. Asi proto, že na každé desce přináší jiný model. Každá zní jinak a kdybych nevěděla, že Truth, Rough, Blow a třeba tahle nesou jméno Jeffa Becka, předpokládala bych, že každou napsal (neplést s nahrál) úplně jiný kytarista.

Pár společných míst ale objevit můžeme. Jeff byl s jazzem spojený odjakživa a i když je projekt o kterém píši hodně rockový, vespod křepčí fusion a spojuje se s dalšími styly. U spousty kapel mi vadí, když jejich písně nejsou společné a pocházejí od jiných autorů. Ne tak u Becka. Ten ty předělávky obléká ve svém šatníku a někdy ani nepoznáte, že je nenapsal on. Skladby určitě dobře fungovaly také naživo. Vzájemná chemie jde poznat i z cédéčka, ale vidět Appiceho, jak do toho buší live - to by byl zážitek.

Pátrala jsem na internetu, kdo v těch skladbách vlastně zpívá, protože jeden člověk to rozhodně není. Tady máte špatně uvedené jméno Danny Hutton, což byl podle všeho pouze sborový vokalista. Jeff nazpíval úvodní skladbu, Tim Bogert skladby 4, 6 a 7 a Carmine Appice ten zbytek – skladby 2, 3, 5, 8 a 9. Pokud to chce nějaký moderátor opravit, může.

Taky bych tohle album neoznačovala názvem super-group. Jde o normální Beckovu desku, při které znovu obměnil sestavu. Ta je tentokrát jenom tříčlenná. Jednotlivé skladby parádně šlapou, najdeme tady pomalé kusy Oh to Love You, Sweet Sweet Surrender (obě náramně vyzpívá Appice) a jako protipól energické vzpruhy Black Cat Moan a Superstition. Nejvyšší známkou ocením najazzované Lady, Lose Myself With You a Livin' Alone. Rozloučení se děje se skvělou I'm So Proud.

Bodově přistanu u čtyřky, jelikož tady mám desky, které si od Jeffa pouštím častěji.
reagovat

bullb @ 20.06.2018 07:29:32
terka: Klobúk dole pred tvojím výskumom:
Len som si preletel iné albumy a zostavy hráčov, ktorí hrali s Beckom. Niektoré z nich by sa pokojne mohli označiť ako "superskupina".
Priznávam, iná tvorba od Becka ma veľmi neláka. Stále je pre mňa BB&A vynikajúcou hudbou.
Ešte raz: fajné čítanie a ešte lepšia hudba.

vmagistr @ 20.06.2018 09:29:30
Vokály jsem upravil, díky za upozornění.

Co se desky týče, rozhodně bych neřekl, že ji lze jednoduše zařadit mezi ostatní Beckova sólová alba. Tady na progboardu je v jeho diskografii spíše kvůli přehlednosti (Bogert ani Appice tu vlastní hesla nemají), ale stejně tak by spolu s následujícím živákem mohla figurovat pod samostatným heslem Beck, Bogert & Appice - právě tak se totiž ona skupina jmenovala.

S tím jazzem se mi to taky úplně nezdá - Jeffova předcházející tvorba obsahuje primárně blues a rock a ani na téhle desce jsem si nějakého jazzu či fusion nikdy nevšiml (možná nějaké "creamovské" názvuky ve skladbě Lady, ale to je tak všechno). To na dalších Beckových sólovkách (Blow By Blow, Wired) už je to jiná káva a jazzrock na nich jeden z výrazných inspiračních proudů určitě tvoří. S rockery Bogertem a Appicem se mi na něj však zdá ještě brzy.

steve @ 20.06.2018 12:06:46
Ani blues, ani jazz. Tedy ne takový, jaký Jeff později předvádí na Blow a Wired. Tahleta deska šlape v hard-rockovém koridoru.

terka @ 20.06.2018 16:44:17
Nepochybně máte naposloucháno o hodně víc než já, máte daleko větší přehled a zkušenosti. Ale já tam ten jazz fakt slyším, nevymýšlím si. Pár momentů nezní vůbec rockově.

vmagistr @ 20.06.2018 21:11:04
terka: Však to je v pořádku - poslechová zkušenost každého z nás je unikátní a těžko může někdo jiný určovat, co jsi v nahrávce slyšela a co ne. Já tam jazz neslyším, ty ano - myslím, že oba názory vedle sebe můžou bez problému koexistovat.

northman @ 21.06.2018 12:46:51
Mám rád Vanilla Fudge i Jeff Becka, ale tahle deska mě tehdy nezaujala a lepší to není ani nyní. Jeff Beck toužil hrát s rytmikou od Vanilla Fudge, havárie na motocyklu mu v tom na konci šedesátých let zabránila a o to větší naději vkládal do projektu Beck, Bogert & Appice, vydali pouze tuhle desku a sám Jeff Beck se o ní vyjádřil takto
"Byli jsme taková kapela pro opilce, přišli si nás poslechnout jak hrajeme, sedli k baru a potom strhávali americkou a britskou vlajku, které visely u podia. Živě to jakž takž šlo, ale když jsme přišli do studia a rozsvítilo se zelené světlo, hráli jsme bídně". Průměrné album, mnohem radši mám jeho debutové Truth a potom Wired a Blow By Blow.

Beck, Clapton, Page – svätá trojica gitaristov na britských ostrovoch. Tvrdenie podľa hudobných žurnalistov. Pravdou je, že každý z nich ovplyvnil nespočetný rad nasledovníkov. Gitarista je sólista, hľadá si spoluhráčov. Claptonovým šťastím bol na začiatku Cream s Jackom Bruceom a Ginger Bakerom. Jimmy Page exceloval v Led Zeppelin. Len „chudák“ Jeff Beck hrával s „kadekým“.
Napriek tomu zanechal slušné hudobné dedičstvo.
V roku 1972 sa dal dokopy so skvelými hráčmi a vynikajúcim renomé: basgitarista Tim Bogert a bubeník Carmine Appice. V decembri 1972 začali nahrávať album s názvom Beck, Bogert & Appice ako rovnomenné zoskupenie.

Často sa stretávam s názorom, že ide o superskupinu. Prikláňam sa k tomuto názoru, veď Bogert a Appice boli v hviezdami už z pôsobenia vo Vanilla Fudge alebo Cactus. Preto niet sa čo diviť, že padli do „ucha“ Jeffovi. Supeskupina je zoskupenie samo o sebe dosť rizikové, lebo očakávania, že renomovaní hráči budú produkovať kvalitnú hudbu nemusia byť splnené. Podľa mňa, prípad BB & A nepatrí do kategórie neúspešných projektov. Aj „papierové“ predpovede (myslím tým vtedajšie referencie hudobnej verejnosti) nasvedčovali tomu, že výsledok bude nadpriemerný. A naozaj je ! Z „reprákov“ sa valí hudba virtuózov, ale nie je samoúčelná. Od úvodnej Black Cat Moan až po prevzatú I'm So Proud od amerického gitaristu a skladateľa Curtisa Mayfielda (bližšie informácie si každý nájde). Mimochodom ďalšia prevzatá vec je Superstition od Wondera je úžasná.

Pompézne bicie, výrazná basová gitara, nad tým celkom skromná Beckova gitara a muzikantsky neškolený spev tvoria hudobný zážitok, ktorý pre mňa aj po desaťročiach je udivujúci. A trvá a trvá a trvá...

reagovat

Jarda P @ 22.10.2016 18:24:52
Moje nejoblíbenější deska s Jeffem Beckem. Jeho jazzrockové a experimentální tvorba mě nebere, toto je jeho přístupnější tvář. Spolu s Truth jsou to jediné dvě desky, které vlastním.

Na album jsem narazil někdy v polovině sedmdesátých let. Hodně se tehdy kolem mě řešilo, jestli je tohle normální řadové album Jeffa Becka, anebo vznikla nová supergroup a tohle je jejich první album. Obal alba mě tehdy málo zaujal a tak pod tlakem dalších albových titulů tohle album bylo nevědomě odsunováno a odsunováno, až jsem někdy v osmdesátých letech měl možnost ho koupit za relativně dobrou cenu. Už si nepamatuji, jestli to bylo proto, že u překupníka tenhle titul byl ležákem, anebo chtěl cenu stáhnout dolů na základě nějaké nevyzpytatelné libovůle, ale najednou stálo tuším 200 Kč a ne tradičně 350 Kč a to už byl důvod zareagovat, protože Jeff Beck byl můj guitar hero, jak už jsem napsal jinde….

BLACK CAT MOAN – bytelný úvod v podobě šlapavého blues-rocku. Nemyslím, že tohle by byla typická Beckova skladba. Myslím, že pod její instrumentaci by se mohli podepsat i jiné instrumentalisté a kapely. Hlas zpěváka je utopený a hudební doprovod jej překrývá. Nix nenapsal nijak výjimečnou kompozici a tak v dané harmonii se Beck strefuje do akordických výměn klouzavými glissando. V závěru se výtečně blýskne Tim Bogert na baskytaru. Řekl bych, že na Becka a bývalou výtečnou rytmiku z Vanilla Fudge je to přece jenom trochu málo…

LADY – druhá skladba mě ovšem popadla za nitro. Je tady mnohem větší muzikantský nápřah a zajímavé instrumentální obraty. Místy mám dojem, že se jedná o nějakou reinkarnaci Cream, zejména baskytarové linky a bubenické víry v breacích tomu napovídají, zatímco Beckova kytara je sice součástí kolektivní hry, ale v celku se mi jeví jaksi rozmazaná. Výborné akcentované nástupy. Bogert a Appice byli a zůstávají jedním z nejlépe sehraných rytmických tandemů na poli progresivního rocku. Vokální linky zjemňují sound, ale nepodbízejí se. S rytmiky jsem jednoznačně nadšen – to je práce hodná mistrů. Appice hraje formálně složité postupy, ale přitom s neuvěřitelnou lehkostí….

OH TO LOVE YOU – výrazně se zpomalí a máme tady další skladbu ve středním tempu, ale také hostujícího Duana Hitchingse na klavír a mellotron (Cactus). Krásně zaranžované vokály – někde mezi Beach Boys a Who – hudba je umírněná a Beckova kytara hraje spíš nenápadně a místy se v instrumentaci ztrácí, což bych v Beckově případě nepovažoval za možné. Těžko zařaditelná skladba – není to hardrock, ani blues, ani psychedelie – je to prostě dobře proaranžovaná píseň s důrazem na vokální složku…

SUPERSTITION – Beck ovšem zaujímá polohu experimentátora a vybral si k tomu Wonderovu skladbu, která byla navlečena do funkového kabátu. Plnokrevná práce precizní rytmiky – znovu mě nezbývá než Bogerta a Appiceho chválit a chválit. Ve srovnání s alby Blow By Blow a Wired ovšem skladba nebyla natočena na patřičné hudební úrovni. Buď to ještě tehdy neuměli, anebo zvukový a hudební režisér neměl smysl pro patřičné proporce. Beck se zde ovšem činí a doluje ze svého bílého Fendera Statocastera správné experimentální zvukové kalibrace a stačí ještě vkládat spojovacío můstky v minisólech. Appice se opět vytáhne vynikajícím bubenickém outrem par excellence….

SWEET SWEET SURRENDER – pomalá balada, v níž se nám přihlásí akustická kytara za ostatní instrumentací za doprovodu výtečně zazpívaných sborů. Nevím, zdá se mě, jako kdyby Don Nix při komponování trochu „opisoval“ a máme tady jakýsi derivát Dylanovy skladby I Shall Be Released…. Harmonické postupy jsou nápadně identické a proměny durových a mollových akordů tomu hodně napovídají. Hostuje zde na klavír Jim Greenspoon. V mezihře si natočí Beck kytarové sólo s aplikací wah wah pedálu, ale stále fascinují sborové zpěvy. Ani tohle není klasická beckovská záležitost a myslím, že by ho v podobných skladbách hledal málokdo. Kytarové rozostřené téměř destruktivní zvuky sice jeho přítomnost připomínají, ale celková atmosféra skladba je trochu jinde….

WHY SHOULD I CARE – dobře zahraná a s odpichem vedená skladba, ale ani tahle skladba se v beckovském repertoáru nejeví příliš osobitě. V mezihře se popustí fantazie improvizovaným nájezdům jeho kytary, ale máme tady celkem klišovaté rockandrollové téma prvního plánu – ovšem Bogertova baskytara i v tomhle hudebním terénu, stejně jako Appiceho bicí baterie si najdou vlastní prostor. Koncertě určitě skvělé číslo, ale jako nová studiová skladba moc nezabírá…

LOSE MYSELF WITH YOU – tohle je ovšem docela jiná káva. Mixáž funku a rockových aspirací se dobře snášejí. Je tady ohnivý zápal a rytmická proměnlivost a trochu škrcený pěvecký projev, ale aranžérsky výtečné nápady a muzikantská kreativita podle mého gusta. Žádná hardrocková klišé, ale smysl pro hledání a propojování žánrů a různých vlivů, kdy se rozehrávají jednotlivá témata. Zpěvák mi připadá, že se do svých expresí ve výškách hodně nutí a že si s daným prostorem moc neporadil. Muzikantsky ovšem výtečná záležitost…..

LIVIN´ ALONE – perfektně pojednané rockové téma. Rytmika dusá a hraje úžasně lehce a se smyslem pro detail. Žádné sebemenší zaváhání, ale naopak výtečně prokreslená hra. Appice si pohrává se svou baterií stejně jako Beck v mezihře s kytarovými tóny. Neomračuje nějakými supertechnikami, ale doluje ze strun a svých zesilovačů originální zvuky, které dále ohýbá a překrývá. Krásné práce s dynamickými odstíny a tajuplné kytarové tajemno z backgroundu přímo prýští. Závěrečné pěvecké a kytarové outro s ohýbanými hlasovými expresemi a kytarovými libůstkami….

I´M SO PROUD – soulový interpret Curtis Mayfield posloužil poslední skladbou. Je podmanivě prezentovaná pěveckým přístupem a klasicky znějící hudební doprovod propojující soul a rhythm and blues. Hladivé a chladivé, ale v žádném případě nudné. Beck si opět vyhradil prostor pro tónová kouzla, která tajemně doluje ze své kytary a předává je s přeznívajícími obrazci k poslechu. Ryze černošská hudba… má duši a vnitřní rozměr a předává pocitová hlediska, než nějaké drsné a decibelové masáže, odpovídající době, kdy tohle album vyšlo…

Podobně jako na jiných albech signovaných Beckovým jménem i zde je více než polovina skladeb od jiných autorů – dokonce i producent Don Nix si zde prosadil skladby podepsané jeho jménem. Asi mělo být album zařazeno pod názvem BECK, BOGERT AND APPICE a ne BECK Jeff. Slavný kytarista zde odbočuje od své profilové linie a mezi alby Jeff Beck Broup a Blow By Blow tak podle mého zeje jakási nezacelená díra. Možná bych měl poznamenat, že když se začal tajně Beck domlouvat s Bogertem a Appicem na spolupráci, tak ještě právně existovala kapela Vanilla Fudge a Vince Martell a Mark Stein si to nechtěli nechat líbit a chtěli Becka docela bezostyšně inzultovat (!) Beck byl kamarád, ale i „protivník“ Jimmyho Page a záviděl mu kapelu Led Zeppelin a chtěl prý logicky postavit jako protipól Zeppelinům svou kapelu a Bogerta a Appiceho si vyhlédl jako vynikající rytmiku. Zápasil ale vždycky se zpěváky a klávesovými hráči, ale pak začal manévrovat dál od hardrockových vod pozvolna k funku a jazzrocku, ale to už je jiná kapitola….
Váhám mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Jsou zde silná a přesvědčivá místa, ale budu-li vnímat album prizmatem Beckových kvalit, musím uznat, že obecně se zde zůstalo nějak přešlapovat a v daném okamžiku hledání se asi nenalezlo to pravé. Koncertně to ovšem musela být naprosto famózní záležitost, ale ve studiu se mi to tak superpřesvědčivé nezdá.
Sorry, Jeffe, bude to tentokrát z výše uvedených důvodů „jenom“ dobré – tedy za tři!



reagovat

Jarda P @ 15.11.2011 11:32:33
Kromě Truth je to moje nejoblíbenější album Jeffa Becka. Období Jeff Beck Group mě nechytlo a pozdější jazzrocková a experimentální éra taky ne. Dávám této desce minimálně 4. Jen čekám, zda někdy vyjde v remastru s lepším zvukem, protože původní vydání je velmi ploché.

Petr Gratias @ 15.11.2011 12:32:58
Zdravím JardoP....
respektuji Tvůj názor.
Přesto mám ale pocit, že se Beckova kytarová persona na albu neetabluje v takové míře, jako třeba na Wired, Blow By Blow nebo Guitar Shop.
Beck, Bogert And Appice je kolektiv a stále (jak píšu i v recenzi) jsem nakloněn vnímat tohle album jako kapelový projekt a ne a jako sólové album jeho kariéry...
Tím nechci říci, že bych se vítil být málo osloven jeho kytarovými party, ale hraje se tady (alespoň podle mého názoru) víc "na kapelu", než že by zde prezentoval svoje osobnostní ego - u Becka vždy hodně důležité...
Zdravím!

Jarda P @ 15.11.2011 16:10:47
Ahoj Petře, právě to, že je tato deska více kapelová než sólová, se mi na ní nejvíc líbí. Navíc ji mám od gymnáziálních let, takže i to hraje svou roli. Skvělá rytmika, zpěv Tima Bogerta, zkrátka lituji, že toho nevydali víc. A že byli naživo skvělí dokresluje jejich živák z Japonska.

Petr Gratias @ 15.11.2011 22:20:31
Zdravím Jardu P.....
tak to je jasné!
Pokud posloucháš album už od gymnaziálních let a máš k němu citový vztah... tak potom jsou jakékoliv argumenty zbytečné. Tomu rozumím.
Sám rovněž pocitově vnímám některá alba z teenagerovského období stejně... uchovali jsme si tím neviditelné spojení s minulostí, kterému rozumíme ve spojení s danými alby.
Po psychologické stránce, ale i pocitových vibrací je to hodně důležité.....

V mnohom súhlasím s Hejkalom, tiež som od toho očakával zázrak, ešte niečo viac ako Cactus, no potom som bol trocha vyčudovaný. U Lady, Superstition a I'm so proud som našiel približne to, čo som aj pôvodne očakával. U ostatných kúskov tie pocity boli zmiešané, časom sa mi niektoré veci zapáčili. Aj tak si myslím že ako celok je ten album dobrý. Je to dobrý dokument vrcholnej fázi vývoja klasického rocku. Live album z Japonska je o dosť pôsobivejší.
reagovat

Album opradený legendárnymi statusmi, tak som o ňom bol informovaný mojim okolím (otcom počnúc, krstným otcom nekončiac). Hviezdna rytmika. Gitarista, o ktorom sa hovorilo s bázňou a úctou. Až som ho konečne získal (u nikoho sa platňa nedochovala) na CD. Ani som nedýchal, vložil do mašiny a stlačil play...

Nechám chvíľku spomienky bokom a prebehnem playlist:

Black cat moan: výborný blues rock,
Lady: sekaná rýchlovka s vrstvenými vokálmi,
Oh, to love you: zabudnuteľná spomalená cukrová vata,
Superstition: vážna rocková smršť preoblečená do blues,
Sweet sweet surrender: podarený hitový slaďák, moja najobľúbenejšia skladba na albume,
Why could I care: pohodový svižný blues rock,
Lose myself with you: sekaná svižná kvákajúca vec,
Livin’ alone: boogie, ktoré nenudí,
I’m so proud: ďalší komerčne vďačný slaďák so spevným refrénom.

Ako chalan som mal očakávania. Po dopočúvaní som zostal trošku rozpoltený. Kde je tá pecka? Mal to byť minimálne zážitok storočia a on nikde...

Po rokoch tento album vnímam inak, ale to čiastočné rozčarovanie stále pôsobí kdesi v podvedomí. Moja hlavná subjektívna výčitka ide na celkové vyznenie albumu. Príde mi trošku mdlý. Akoby skupine chýbala živá voda. Vnímam snahu o úspech v komerčnej sfére. Škrtenie nasilu. Ale možno sa mýlim. Každopádne 3,5*.

reagovat

bullb @ 25.07.2010 10:08:50
Mimochodom, platňu mám už asi 33 rokov. Aj napriek tomu, že je to superskupina, hrajú kompaktne a s nenormálnym nasadením. Im so proud je starý šláger, ktorý poznám aj vo verzii od I.Hayesa. Superstition nemá chybu.

Filozof @ 26.07.2010 06:37:00
?? "...Aj napriek tomu, že je to superskupina, hrajú kompaktne a s nenormálnym nasadením..."

Jak si to máme vysvětlit, Superskupiny to jako normálně flákají? :-)

Superskupina je vždycky ožehavá sranda a málokdy se opravdu povede vhodit do placu kus, který by byl i po letech sháněn nejen kvůli slavným jménům, ale i kvůli muzice.

Beck po rozpuštění své group opět zavelel k hard-blues rockovým zítřkům a do rytmiky si posadil osvědčené rytmické souputníky Bogerta s Appicem a šlo se na věc.

A chlapci si evidentně rozuměli. Oproti předchozím dvěma deskám Beck slyšitelně přitvrdil a na čas dal své jazzové choutky k ledu. Koneckonců neodolá, párkrát zakváká na svou kytaru, nahodí hutný riff a dá vzpomenout na staré časy z období Truth. Duo B&A také trošku vzpomíná, avšak do minulosti velmi nedávné a výborný důkazem, že právě opustili Catus, je našláplé boogie Livin' Thing.

Jako největší zářez mi přijde Supertision, který mám snad raději, než Wonderův originál. Lady mi pro změnu hodně evokuje Cream, vokální nástup mi přijde jak když Bruceovi z hlasivek vypadl.

Konec obstarává vkusný cajdáček I'm So Proud a já se rozmýšlím kolik si chlapci tentokrát vyslouží hvězd. Budou to nakonec silné **** i když věřím, že u mnohých posluchačů může tato deska mít s přehledem i na navíc.
reagovat