Petr Gratias - @ 14.11.2011 | #

Na album jsem narazil někdy v polovině sedmdesátých let. Hodně se tehdy kolem mě řešilo, jestli je tohle normální řadové album Jeffa Becka, anebo vznikla nová supergroup a tohle je jejich první album. Obal alba mě tehdy málo zaujal a tak pod tlakem dalších albových titulů tohle album bylo nevědomě odsunováno a odsunováno, až jsem někdy v osmdesátých letech měl možnost ho koupit za relativně dobrou cenu. Už si nepamatuji, jestli to bylo proto, že u překupníka tenhle titul byl ležákem, anebo chtěl cenu stáhnout dolů na základě nějaké nevyzpytatelné libovůle, ale najednou stálo tuším 200 Kč a ne tradičně 350 Kč a to už byl důvod zareagovat, protože Jeff Beck byl můj guitar hero, jak už jsem napsal jinde….

BLACK CAT MOAN – bytelný úvod v podobě šlapavého blues-rocku. Nemyslím, že tohle by byla typická Beckova skladba. Myslím, že pod její instrumentaci by se mohli podepsat i jiné instrumentalisté a kapely. Hlas zpěváka je utopený a hudební doprovod jej překrývá. Nix nenapsal nijak výjimečnou kompozici a tak v dané harmonii se Beck strefuje do akordických výměn klouzavými glissando. V závěru se výtečně blýskne Tim Bogert na baskytaru. Řekl bych, že na Becka a bývalou výtečnou rytmiku z Vanilla Fudge je to přece jenom trochu málo…

LADY – druhá skladba mě ovšem popadla za nitro. Je tady mnohem větší muzikantský nápřah a zajímavé instrumentální obraty. Místy mám dojem, že se jedná o nějakou reinkarnaci Cream, zejména baskytarové linky a bubenické víry v breacích tomu napovídají, zatímco Beckova kytara je sice součástí kolektivní hry, ale v celku se mi jeví jaksi rozmazaná. Výborné akcentované nástupy. Bogert a Appice byli a zůstávají jedním z nejlépe sehraných rytmických tandemů na poli progresivního rocku. Vokální linky zjemňují sound, ale nepodbízejí se. S rytmiky jsem jednoznačně nadšen – to je práce hodná mistrů. Appice hraje formálně složité postupy, ale přitom s neuvěřitelnou lehkostí….

OH TO LOVE YOU – výrazně se zpomalí a máme tady další skladbu ve středním tempu, ale také hostujícího Duana Hitchingse na klavír a mellotron (Cactus). Krásně zaranžované vokály – někde mezi Beach Boys a Who – hudba je umírněná a Beckova kytara hraje spíš nenápadně a místy se v instrumentaci ztrácí, což bych v Beckově případě nepovažoval za možné. Těžko zařaditelná skladba – není to hardrock, ani blues, ani psychedelie – je to prostě dobře proaranžovaná píseň s důrazem na vokální složku…

SUPERSTITION – Beck ovšem zaujímá polohu experimentátora a vybral si k tomu Wonderovu skladbu, která byla navlečena do funkového kabátu. Plnokrevná práce precizní rytmiky – znovu mě nezbývá než Bogerta a Appiceho chválit a chválit. Ve srovnání s alby Blow By Blow a Wired ovšem skladba nebyla natočena na patřičné hudební úrovni. Buď to ještě tehdy neuměli, anebo zvukový a hudební režisér neměl smysl pro patřičné proporce. Beck se zde ovšem činí a doluje ze svého bílého Fendera Statocastera správné experimentální zvukové kalibrace a stačí ještě vkládat spojovacío můstky v minisólech. Appice se opět vytáhne vynikajícím bubenickém outrem par excellence….

SWEET SWEET SURRENDER – pomalá balada, v níž se nám přihlásí akustická kytara za ostatní instrumentací za doprovodu výtečně zazpívaných sborů. Nevím, zdá se mě, jako kdyby Don Nix při komponování trochu „opisoval“ a máme tady jakýsi derivát Dylanovy skladby I Shall Be Released…. Harmonické postupy jsou nápadně identické a proměny durových a mollových akordů tomu hodně napovídají. Hostuje zde na klavír Jim Greenspoon. V mezihře si natočí Beck kytarové sólo s aplikací wah wah pedálu, ale stále fascinují sborové zpěvy. Ani tohle není klasická beckovská záležitost a myslím, že by ho v podobných skladbách hledal málokdo. Kytarové rozostřené téměř destruktivní zvuky sice jeho přítomnost připomínají, ale celková atmosféra skladba je trochu jinde….

WHY SHOULD I CARE – dobře zahraná a s odpichem vedená skladba, ale ani tahle skladba se v beckovském repertoáru nejeví příliš osobitě. V mezihře se popustí fantazie improvizovaným nájezdům jeho kytary, ale máme tady celkem klišovaté rockandrollové téma prvního plánu – ovšem Bogertova baskytara i v tomhle hudebním terénu, stejně jako Appiceho bicí baterie si najdou vlastní prostor. Koncertě určitě skvělé číslo, ale jako nová studiová skladba moc nezabírá…

LOSE MYSELF WITH YOU – tohle je ovšem docela jiná káva. Mixáž funku a rockových aspirací se dobře snášejí. Je tady ohnivý zápal a rytmická proměnlivost a trochu škrcený pěvecký projev, ale aranžérsky výtečné nápady a muzikantská kreativita podle mého gusta. Žádná hardrocková klišé, ale smysl pro hledání a propojování žánrů a různých vlivů, kdy se rozehrávají jednotlivá témata. Zpěvák mi připadá, že se do svých expresí ve výškách hodně nutí a že si s daným prostorem moc neporadil. Muzikantsky ovšem výtečná záležitost…..

LIVIN´ ALONE – perfektně pojednané rockové téma. Rytmika dusá a hraje úžasně lehce a se smyslem pro detail. Žádné sebemenší zaváhání, ale naopak výtečně prokreslená hra. Appice si pohrává se svou baterií stejně jako Beck v mezihře s kytarovými tóny. Neomračuje nějakými supertechnikami, ale doluje ze strun a svých zesilovačů originální zvuky, které dále ohýbá a překrývá. Krásné práce s dynamickými odstíny a tajuplné kytarové tajemno z backgroundu přímo prýští. Závěrečné pěvecké a kytarové outro s ohýbanými hlasovými expresemi a kytarovými libůstkami….

I´M SO PROUD – soulový interpret Curtis Mayfield posloužil poslední skladbou. Je podmanivě prezentovaná pěveckým přístupem a klasicky znějící hudební doprovod propojující soul a rhythm and blues. Hladivé a chladivé, ale v žádném případě nudné. Beck si opět vyhradil prostor pro tónová kouzla, která tajemně doluje ze své kytary a předává je s přeznívajícími obrazci k poslechu. Ryze černošská hudba… má duši a vnitřní rozměr a předává pocitová hlediska, než nějaké drsné a decibelové masáže, odpovídající době, kdy tohle album vyšlo…

Podobně jako na jiných albech signovaných Beckovým jménem i zde je více než polovina skladeb od jiných autorů – dokonce i producent Don Nix si zde prosadil skladby podepsané jeho jménem. Asi mělo být album zařazeno pod názvem BECK, BOGERT AND APPICE a ne BECK Jeff. Slavný kytarista zde odbočuje od své profilové linie a mezi alby Jeff Beck Broup a Blow By Blow tak podle mého zeje jakási nezacelená díra. Možná bych měl poznamenat, že když se začal tajně Beck domlouvat s Bogertem a Appicem na spolupráci, tak ještě právně existovala kapela Vanilla Fudge a Vince Martell a Mark Stein si to nechtěli nechat líbit a chtěli Becka docela bezostyšně inzultovat (!) Beck byl kamarád, ale i „protivník“ Jimmyho Page a záviděl mu kapelu Led Zeppelin a chtěl prý logicky postavit jako protipól Zeppelinům svou kapelu a Bogerta a Appiceho si vyhlédl jako vynikající rytmiku. Zápasil ale vždycky se zpěváky a klávesovými hráči, ale pak začal manévrovat dál od hardrockových vod pozvolna k funku a jazzrocku, ale to už je jiná kapitola….
Váhám mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Jsou zde silná a přesvědčivá místa, ale budu-li vnímat album prizmatem Beckových kvalit, musím uznat, že obecně se zde zůstalo nějak přešlapovat a v daném okamžiku hledání se asi nenalezlo to pravé. Koncertně to ovšem musela být naprosto famózní záležitost, ale ve studiu se mi to tak superpřesvědčivé nezdá.
Sorry, Jeffe, bude to tentokrát z výše uvedených důvodů „jenom“ dobré – tedy za tři!

Petr Gratias @ 15.11.2011 12:32:58 | #
Zdravím JardoP....
respektuji Tvůj názor.
Přesto mám ale pocit, že se Beckova kytarová persona na albu neetabluje v takové míře, jako třeba na Wired, Blow By Blow nebo Guitar Shop.
Beck, Bogert And Appice je kolektiv a stále (jak píšu i v recenzi) jsem nakloněn vnímat tohle album jako kapelový projekt a ne a jako sólové album jeho kariéry...
Tím nechci říci, že bych se vítil být málo osloven jeho kytarovými party, ale hraje se tady (alespoň podle mého názoru) víc "na kapelu", než že by zde prezentoval svoje osobnostní ego - u Becka vždy hodně důležité...
Zdravím!