Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 28.11.2011

Stylizovaný obal alba Guitar Shop od fenomenálního kytaristy Jeffa Becka přitáhl moji pozornost hned v době, kdy album vyšlo. Potom jsem si uvědomil, že mi nějak skrze prsty unikla Beckova tvorba v osmdesátých letech (nebylo možné cíleně sledovat veškerou produkci při tak širokém záběru do různých stylů) a tak jsem byl velmi zvědav, jak se tenhle guitar hero představí na konci osmé dekády.
Autorsky byl Beck spolupodepsán (až na jednu výjimku) u všech skladeb, což předtím nebylo tak úplně samozřejmé a tak byla moje zvědavost logicky vybičována….

GUITAR SHOP – bubenické intro Terryho Bozzia je pojímáno v lichých rytmech a sázeno s příkladnou přesností – jsme ale ještě v osmdesátých letech a tak preparování elektronikou proniklo (v té době už dávno) i mezi bicí nástroje. Ano, tohle je rockové pojetí dost odlišné od sedmdesátých let. Žádná konkrétní melodie se zde nekoná a zdá se, že všechno bude podřízené rytmům. Kytarové vstupy jsou čitelné, ale synthesizerové vlny napodobují místy saxofon a syrová stručnost se promítá do celkového pojetí…

SAVOY – v další skladbě je cítit větší přehlednost a srozumitelnost. Bicí šlapou jako hodinky – nezapomíná se na vyprecizované breaky a Beckova kytara má syrový rozostřený tón. Hymasovy klávesy jsou výtečně pojaty – klavírní party, synthesizerové kouzlení se spojuje se syntetickou dechovou sekcí trubek a saxofonů. Do skladby je přimixován povykk a ječení davů, ale vzápětí to ustoupí výtečně vystavěnému kytarovému sólu, které se v elasticky rychlých bězích rozbíhá vpřed s jemnými finesami hry. Ano, tohle je moderní rock bez přívlastků na první poslech!

BEHIND THE VEIL – do Beckovy hudby proniklo reggae. Tohle sice není vyloženě můj šálek čaje – ale famózní kytarista si dokáže poradit s různými hudebními styly a třebaže rytmické členění je klasické – dokáže se Beck správně trefovat svými kytarovými vstupy s jedinečnou tvorbou tónů a jemných odstínů jejich dozvuků i touto taneční karibskou záležitostí. Tuhle skladbu napsal klávesový hráč Tony Hymas sám a pravděpodobně i nejvýrazněji ovlivnil její aranžmá. Prolínání teplých sonických tónů synthesizerů s kreativními bubenickými proměnami a s náladotvornými kytarovými impresemi se děje velmi vkusně, bez nějakých podbízení. Znovu si uvědomuji, že ve tvorbě tónových barev nemá Beck konkurenci….

BIG BLOCK – tajemné předení basového synthesizeru se děje pod valivým bubenickým doprovodem, za kterým moduluje Beck zvláštní tónová přediva. Jsem na rozpacích, zda se mám ke skladbě vyjádřit jako k modifikovanému elektrickému blues osmdesátých let, kterému dává tahle kapela trochu jiný kabát, než jak bylo zvykem ve dvou předešlých dekádách…. Dějí se zde zajímavé rytmické obraty a opět ten hutný sound kytary a kláves je zcela ohromující. Jakoby Beck byl kuchař, který stojí nad čtyřmi plotýnkami sporáku a naráz míchá ve čtyřech hrncích různá „hudební“ jídla. Hymas popřeje skladbě vrstvení synthesizerů v mocné poloze. Opravdu jedinečné!

WHERE WERE YOU – sférický tón Beckovy kytary dostává astrální rozměr. Ano, tenhle typ kytarového uchopení jsem stále podvědomě očekával a konečně jsem se dočkal. Klávesový sound synthesizerů dotváří tajemnou meditativní atmosféru nekonečna a osamělosti. Byla by to krásná soundtracková záležitost pro film z oblasti science-fiction. Beck kouzlí s tóny podle vzoru svého hudebního kamaráda Jana Hammera a do stává do hry i zajímavé flažolety a přeznívání. Je to majestátní, mysteriózní a neuchopitelné…..

STAND ON IT – tady se vracíme zase zpět na rockovou půdu. Dobře vypreparovaný kytarový riff s přearanžovanými synthesizerovým podílem doprovázejí bicí nástroje, které zde mají až minimalistickou stručnost, což u Bozzia příliš neočekáváme. Zato barevnost tónů ztrácí čitelnost – co vytvářejí synthesizery a co elektrická kytara. Impresivní rockové obrazce se vzájemně prolínají a doplňují…. Na tu rytmiku si ale nějak nemohu zvyknout – třebaže Bozzio zrovna teď aplikoval fantastický break… dále jsou jeho bicí stručné a neomylně strojově stejné, zatímco Beck nabízí perfektní kytarovou techniku, ale především tónové obrazy absolutně famózního pojetí. Žádná melodická struktura – pouze náladotvorné polohy….

DAY IN THE HOUSE – tady se dokonce i zpívá (!?), dá-li se ovšem hovořit o zpěvu a ne o melodickém rapování. Tohle je klasický model osmdesátých let – zcela odlišná záležitost od Beckovy tvorby, ale i od ostatních skladeb na albu. Možná bychom mohli hovořit o funku – má téměř taneční polohu a minimalistický model. Beck ovšem dokáže namíchat do sekaných břitkých synthesizerových vrstev speciální kytarovou ornamentiku, kterou střídá s rozostřenými kytarovými attacky. Není to sice ideální model hudby, ktrou bych od Becka očekával, ale tady mi to až tolik nevadí. Je tady míra vkusu a aranžerský podíl nijak nevytlačuje instrumentální vstupy… i když si myslím, že na albu jsou silnější skladby…

TWO RIVERS – Bozziovy bicí přicházejí jakoby zdálky a do toho pronikají studené vlny elektronické clony s nekonečným astrálním soundem. Je to chladné až mrazivé a jako autogenní hořák se do toho zařízne plamen Beckovy elektrické kytary dost pronikavým tónem. Název Dvě řeky ve mně vyvolává jakýsi pocit dilematu osamělého kanoisty, který stojí na křižovatce řeky, která má dvě ramena… On je zcela sám na ponurou krajinu sahá podvečerní mlha a on hledá tu správnou cestu a bojí se, že zabloudil. Kytarové imprese se synthesizery jakoby navozovaly pochod myšlenek a úvah a rytmické schéma jakoby odtikávalo zbytkový čas…. Velmi zvláštní kompozice, která asi bude v každém posluchači navozovat různé odlišné asociace….

SLING SHOT – poslední skladba ovšem znamená erupci rytmů a divokých rytmických přediv. Hmmm, dopustím se dost velkého přehmatu, když poznamenám, že tady Becka doprovází Pražský výběr? Je to samozřejmě nesmysl, ale zkuste přemýšlet a poslouchat. Třeba nebudu sám, kdo bude mít podobné pocity…. Beck tady žahá pořádně ostré a ďábelsky rychlé kytarové party a Bozziovy bicí nástroje pracují jako složitá strojová aparatura na drcení lomového kamene a když připojím synthesizerový podíl – máme tady pořádně odvázanou emocionální záležitost famózního pojetí….

Později jsem se dočetl, že tohle album považuje kytarista Michal Pavlíček jako instrumentalista pro sebe jako zcela zásadní inspirační zdroj a že o něm mluví s velkým respektem. Tahle okolnost je zajímavá, ale neovlivňuje zásadním způsobem můj pohled na album…
Zajímavé na něm bylo i to, že zde nebyla natočena klasická baskytara (!), která na Beckových albech hrála vždy dost důležitou roli. Tony Hymas se svým klávesovým arzenálem měl vedle synthesizerů tedy další úkol a to vytvořit basové linky a famózní bubeník Terry Bozzio měl otevřené ruce k vynikajícím rytmickým obrazcům, kterými fascinoval už u Franka Zappy nebo u U.K…..
Albu dávám čtyři hvězdičky, třebaže jsem váhal nad plným počtem, ale to by jiná Beckova alba musela dostat hvězdiček šest a to samozřejmě nelze.