horyna - @ 21.08.2017 | #

Se zájmem jsem na těchto stránkách před několika týdny sledoval trumfovací turnaj, který se udál mezi pisateli Jiřím a Johnem. Šlo o to a říkám to s velkou rezervou a nadsázkou, kdo z této dvojice, v co nejkratším možném termínu, vyplodí ze svého brka větší počet recenzí na kapelu IQ. Tihle dva "kohouti", se v pravidelných intervalech střídali jako včeličky na právě rozkvetlé kytici a pokaždé přidali někdy lepší, někdy klasickou recenzi, z albových produktů zmíněné kapely. Právě v době recenzního varu Holmesovi party, jsem se podruhé začal zaobírat myšlenkou pořízení debutní desky Tales from the Lush Attic do své sbírky.

Poprvé mě podobná myšlenka přepadla v době, kdy jsme se s IQ lehce seznamoval. Tehdy jsem tuhle pionýrskou nahrávku progresivního roku let osmdesátých (chcete li druhé vlny), pro velmi špatnou zvukovou kvalitu okamžitě zavrhl a nikterak podrobně po ní už nepátral.

Zřejmě uzrál její čas a rovněž je od roku 2013 (tedy k jejímu 30. letému výročí), na světě bohouský remaster, jehož zvuk je vskutku neuvěřitelně kompaktní a dokonalý. Exkluzivnímu balení, kde je k běžnému albu přibaleno navíc i dvd, na kterém kapela v roce 2011 přehrává album komplet a obsahuje bohatý bonusový materiál, nešlo za příjemný peníz odolat.

Tahle nahrávka je pro mne dnes důkazem toho, jak může lehká řevnivost ve virtuálním světě, posloužit pořekadlu o trojici, ve které se dva perou a třetí se směje.

K albu samotnému:
Co tu vlastně máme? Klasické Iq, silné v kramflecích, melodické v pompě, vlnící se v bocích, něžné, útlocitné, plačtivé, ale i bohaté, nápadité a fatální. Přesto trochu neohrabané a zdlouhavé. Postrádám v nich větší zastoupení silnějších, zapamatovatelnějších momentů a pestřejší aranžmá. Atributy, které mě na následovníku The Wake tolik přitahují, se tu zatím nenápadě přikrčují opodál.

Jde o debut který debutem v pravém slova smyslu není, jelikož už v roce 1982 stihla kapela vydat svou prvotinu Seven Stories Into Eight na kazetě. U zrodu stál tandem Mike Holmes a Martin Orford, který kapelu v roce 1981 uvedl v život. IQ byli mezi prvními kapelami v osmdesátých letech, kteří obnovili upadající slávu Genesis, Yes, Camel a dalších. Rozhodně se nejedná o obyčejný klon Genesis, s vokálem alá Gabriel. Iq si vyšlapávají vlastní cestu, stejně jako původní Marillion. A stejně jako jejich velký vzor, vytváří pocitové zvukové obrazce, které proporčně začleňují do svých hladových kompozic.

jirka 7200 @ 21.08.2017 22:23:01 | #
To Horyna : pobavil jsi mě a proto musím reagovat nejdříve svérázným poupravením pořekadla : čtvrtý se vždy chechtá třetímu, který se směje doměle peroucí se dvojici :-) - neboli zjednodušeně řečeno : "kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe".

Vůbec mě nenapadlo to brát jako souboj, s Johnem jsme se prostě jeden čas naladili na stejné kapely, já jsem např. připravoval profil Landmarq a když jsem ho měl po měsíci zpracován, tak několik hodin před zveřejněním ho zde zavěsil John. Potom jsme se oba nezávisle na sobě opájeli hudbou IQ aby se naše cesty rozešly různými směry... I když je pravda, že jsem přemýšlel, že napíšu také něco o Threshold, ale jsou na mě moc metaloví....

Zpět k prvotině IQ. Je to jedna z mála desek, kde uznávám, že remix v pozitivním směru ovlivnil starší záznam. V tomto případě však podal Mike Holmes skvělý výkon i když trochu na úkor dynamiky.

Na songy The Last Human Gateway, Awake and Nervous a další kousky z této desky pohlížím jako na diamanty v ještě nevybroušeném stavu, nezbavené krusty Genesis, ale i tak velmi hodnotné.

Kdyby zvuk dosahoval kvalit pozdějších desek, tak bych dal pět bodů.