Reakce na recenzi:

Antony - @ 07.01.2015

Čtvrté album, aneb The Doors trochu jinak. Roku 1969 vydává skupina album, na kterém pracovala předchozích 11 měsíců. Poněkud zdevastovanější rozpoložení protagonistů, způsobené zálibou v různých lidský organizmus oblažujících přípravcích, přineslo několik zvláštností, které tu dosud nebyly. Autorství skladeb se rozděluje mezi dva členy skupiny, jen čtyři songy jsou z ruky J. Morrisona, ostatní napsal Krieger, jedna je společná. Morrison má hlas desku od desky sametově zastřenější, zahuštěnější, jde víc do hloubky. Řekl bych, že tento slyšitelný prvek se významně podílí na soundu alba. Daleko víc ale každého zaujme přítomnost orchestru, zvláště žesťů, kdy tyto nástroje můžeme slyšet sice jen v některých skladbách, ale jejich účinek je takový, že zastíní vše ostatní. Přitom na albu jsou i další zajímavosti. Kriegrův sólový zpěv v části Runnin' Blue, housličkové country vyhrávky tamtéž, hostování spousty hudebníků v různých skladbách napříč celým albem, místy ruchy a zvuky ze studia na pozadí. To celé dává desce určitého alternativního vyznění, které se nesetkalo s přílišným pozitivním přijetím.

Popravdě řečeno, album je poněkud složitější k poslechu, pokud posluchač není ochoten, případně schopen, reagovat na hudební vývoj souboru ve všech jeho peripetiích. Čím déle The Soft Parade poslouchám, tím více se mi líbí. Kdyby to byla opravdu slabší věc, tak by tento proces měl opačný průběh. První dvě skladby jsou naprosto špičkové, ryze doorsovské, ten orchestr by mi tam chyběl, chci ho tam, patří tam, navozuje atmosféru, se kterou si The Doors vždycky uměli hrát. V dalších skladbách je většinou potřeba trochu víc hledat, méně pozorný posluchač se při nich může i mírně nudit. Taky jsem s nimi měl trochu problém, ale právě tady je materiál k objevení, uchopení. Díky tomu je to jistým způsobem nejzajímavější Doors album. Je zde pořád jejich kouzlo, nezaměnitelná zvláštní tajemnost, jen je poněkud skrytá. A za to díky. The Soft Parade je jedinečné album, které dává posluchači příležitost. Záleží jen na něm, jak ji přijme, využije. Mám rád taková alba, jsou v diskografiích skupin potřebná. Aby se měl každý k čemu vymezit, zkritizovat, pohrdnout, nebo třeba vyzdvihnout, je to dobrý barometr. Je to test schopnosti slyšet, vnímat, soustředit se. Kiss mají svůj Elder, Helloween mají Chameleon, každý pak může zvednout varovně ukazovák, a říkat, tady se jim to nepovedlo. Jenže, podle mě, povedlo a moc. Ovšem, trochu jinak, což může leckoho zaskočit.

Střídání nálad má na této desce ještě větší výkyvy, než na předchozích dílech, je to až provokace. Stačí jen, co se jich vystřídá v posledních třech skladbách, od rozverné legrace, přes zlostné výkřiky, až po zhulené užívání si vlastního tripu. V poslední skladbě, téměř devítiminutové titulní The Soft Parade, mám místy pocit, že poslouchám Zappu, je znát, že chemický průmysl hochům umožnil povolit uzdu víc, než bylo do té doby možné. Krásně zběsile začíná i graduje. Zase tady máme to doorsovské maso, co se nezkazí, protože se zkažené už servíruje. Guten Appetit.

Poznámka ke zvuku:
Opět bezvadná produkce, s výjimkou prvního alba si The Doors drží v dané době vrcholný zvukový standard. Mně osobně to hodně přispívá k hudebnímu zážitku.
Jak vždy připomínám rozdílnost jistých hudebních mixů, zkusil jsem schválně porovnat s již zmiňovaným provedením z Perception boxu. Ne, ne, je to úplně špatně, nesmyslně překopané skladby. Stereo prostor naruby, zpřeházené pasáže, jiná sóla, přiostřené výšky, důrazně varuji, jen pro hlušce a masochisty. Přínos nula, ztráta veliká. Na recenzované edici jsou dvě takto upravené, spíše popravené, skladby přidány jako bonusy, takže lze vyzkoušet jako odstrašující příklad.

Technické detaily recenzovaného CD:
CD – US reedice 2009, HDCD Audio Fidelity, kat.č. AFZ-038, 24k gold, EAN 780014203825
11 skladeb, 47:30
DR12 [L-11,0 / P-12,3]