Doors, The - The Soft Parade (1969)

Čtvrté album, aneb The Doors trochu jinak. Roku 1969 vydává skupina album, na kterém pracovala předchozích 11 měsíců. Poněkud zdevastovanější rozpoložení protagonistů, způsobené zálibou v různých lidský organizmus oblažujících přípravcích, přineslo několik zvláštností, které tu dosud nebyly. Autorství skladeb se rozděluje mezi dva členy skupiny, jen čtyři songy jsou z ruky J. Morrisona, ostatní napsal Krieger, jedna je společná. Morrison má hlas desku od desky sametově zastřenější, zahuštěnější, jde víc do hloubky. Řekl bych, že tento slyšitelný prvek se významně podílí na soundu alba. Daleko víc ale každého zaujme přítomnost orchestru, zvláště žesťů, kdy tyto nástroje můžeme slyšet sice jen v některých skladbách, ale jejich účinek je takový, že zastíní vše ostatní. Přitom na albu jsou i další zajímavosti. Kriegrův sólový zpěv v části Runnin' Blue, housličkové country vyhrávky tamtéž, hostování spousty hudebníků v různých skladbách napříč celým albem, místy ruchy a zvuky ze studia na pozadí. To celé dává desce určitého alternativního vyznění, které se nesetkalo s přílišným pozitivním přijetím.

Popravdě řečeno, album je poněkud složitější k poslechu, pokud posluchač není ochoten, případně schopen, reagovat na hudební vývoj souboru ve všech jeho peripetiích. Čím déle The Soft Parade poslouchám, tím více se mi líbí. Kdyby to byla opravdu slabší věc, tak by tento proces měl opačný průběh. První dvě skladby jsou naprosto špičkové, ryze doorsovské, ten orchestr by mi tam chyběl, chci ho tam, patří tam, navozuje atmosféru, se kterou si The Doors vždycky uměli hrát. V dalších skladbách je většinou potřeba trochu víc hledat, méně pozorný posluchač se při nich může i mírně nudit. Taky jsem s nimi měl trochu problém, ale právě tady je materiál k objevení, uchopení. Díky tomu je to jistým způsobem nejzajímavější Doors album. Je zde pořád jejich kouzlo, nezaměnitelná zvláštní tajemnost, jen je poněkud skrytá. A za to díky. The Soft Parade je jedinečné album, které dává posluchači příležitost. Záleží jen na něm, jak ji přijme, využije. Mám rád taková alba, jsou v diskografiích skupin potřebná. Aby se měl každý k čemu vymezit, zkritizovat, pohrdnout, nebo třeba vyzdvihnout, je to dobrý barometr. Je to test schopnosti slyšet, vnímat, soustředit se. Kiss mají svůj Elder, Helloween mají Chameleon, každý pak může zvednout varovně ukazovák, a říkat, tady se jim to nepovedlo. Jenže, podle mě, povedlo a moc. Ovšem, trochu jinak, což může leckoho zaskočit.

Střídání nálad má na této desce ještě větší výkyvy, než na předchozích dílech, je to až provokace. Stačí jen, co se jich vystřídá v posledních třech skladbách, od rozverné legrace, přes zlostné výkřiky, až po zhulené užívání si vlastního tripu. V poslední skladbě, téměř devítiminutové titulní The Soft Parade, mám místy pocit, že poslouchám Zappu, je znát, že chemický průmysl hochům umožnil povolit uzdu víc, než bylo do té doby možné. Krásně zběsile začíná i graduje. Zase tady máme to doorsovské maso, co se nezkazí, protože se zkažené už servíruje. Guten Appetit.

Poznámka ke zvuku:
Opět bezvadná produkce, s výjimkou prvního alba si The Doors drží v dané době vrcholný zvukový standard. Mně osobně to hodně přispívá k hudebnímu zážitku.
Jak vždy připomínám rozdílnost jistých hudebních mixů, zkusil jsem schválně porovnat s již zmiňovaným provedením z Perception boxu. Ne, ne, je to úplně špatně, nesmyslně překopané skladby. Stereo prostor naruby, zpřeházené pasáže, jiná sóla, přiostřené výšky, důrazně varuji, jen pro hlušce a masochisty. Přínos nula, ztráta veliká. Na recenzované edici jsou dvě takto upravené, spíše popravené, skladby přidány jako bonusy, takže lze vyzkoušet jako odstrašující příklad.

Technické detaily recenzovaného CD:
CD – US reedice 2009, HDCD Audio Fidelity, kat.č. AFZ-038, 24k gold, EAN 780014203825
11 skladeb, 47:30
DR12 [L-11,0 / P-12,3]
reagovat

Jarda P @ 08.01.2015 06:36:20
Můj vztah k této desce se vyvíjel od počátečního zklamání až po pozdější nadšení. Určitě ne nejlepší, ale rozhodně nejpestřejší deska Doors.

gunslinger @ 08.01.2015 06:44:51
Ja to mám tiež podobne. Sklamanie ani mňa neminulo ale po čase som si nahrávku obľúbil...

Voytus @ 08.01.2015 15:58:49
Není to špatné album - především jsou tu songy, jako Touch me, Shaman's Blues a titulní kus. Dlouho jsem ji neslyšel, díky za připomenutí.

Námluvy The Doors se symfonickým rockem byl nepochybně málo šťastný krok a The Soft Parade je díky němu zaslouženě nejpřehlíženějším albem skupiny. Nicméně kategorické opovržení si nezaslouží, ne všechno je tu špatně. Písně, které nehyzdí dechová a smyčcová aranžmá, zejména pak Morrisonovy Shaman's Blues a Wild Child, mají pořád jiskru a rozeznívají ty správné temné struny. A ani ty symfonizované nejsou všechny na odpis, viz skladba Runnin' Blue, v níž dechy hrají taky něco zajímavějšího, než plytké fanfáry, a další zpestření přináší countryové vsuvky zpívané Robbym Kriegerem. Jinak se ale okázalá instrumentace míjí účinkem a třeba úvodní dvě písně Tell All the People a Touch Me, ze kterých mohly být jasné hity, tím krutě trpí.

The Soft Parade je jediné album v diskografii původní sestavy, kde se k autorství skladeb nehlásí kapela jako celek, ale dělí se o něj rovným dílem Morrison s Kriegerem. Napovídá to leccos o nepříliš ideální situaci ve skupině. Čerstvě vousatému Morrisonovi už začal chlast blokovat tvůrčí energii, takže se otevřel prostor pro kytaristovy skladatelské ambice, naopak Jim měl problém s některými Kriegerovými texty, které sice nazpíval, ale nechtěl pod nimi být podepsaný. To ale nic nemění na faktu, že hlavním kamenem úrazu je ta nadbytečná dechově-smyčcová omáčka, která hudbu The Doors nepatřičně zjemňuje a Morrisonův zpěv tlačí příliš často do uhlazené croonerské polohy.

Ani návrat k rozsáhlému dramatickému finále, které chybělo na předchozí desce, nedopadlo oslnivě a The End ani When the Music's Over nezískaly v titulní The Soft Parade důstojné pokračování. Divadelně pojatý mystický trip do hlubin podvědomí tu nahradila racionální členitost nezanechávající výraznější emocionální stopu. Album je tedy jednoznačně uměleckým klopýtnutím, nikoli ale pádem. Má i své světlé stránky a na dalších dvou deskách kapela naštěstí navázala právě na ně.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Filozof @ 21.07.2014 13:45:07
Zkus někdy pouvažovat o tom, zda by nestálo za to svoje názory blíž zdůvodnit - pokud tedy operuješ všeobecnými tvrzeními jako "nepochybně špatný krok", "zaslouženě nejpřehlíženější" atp. Proč je to podle Tebe a pro Tebe špatný krok a tak...

Akana @ 21.07.2014 14:25:19
Já myslím, že jsem to tam zhruba vysvětlil. Špatný krok proto, že ta symfonická aranžmá prostě písničkám The Doors (většinou) nesedí a nejsou ani nijak objevná. To je samozřejmě jen můj názor, ale kdybych všechna ta "všeobecná tvrzení" pečlivě doplňoval obraty jako "podle mě" , "podle mého názoru", "myslím" apod., byla by to nejenom trochu malicherná hra se slovíčky, ale i formální stránka textu by dostávala za uši.

"The Soft Parade je nejhorší album The Doors, je opravdu špatné."

Tenhle názor jsem slyšel z hodně míst, a tak jsem album dlouhou dobu přehlížel. Raději jsem si vychutnával a naposlouchával všechna ostatní alba. Pak jsem se ovšem v jednom z mých záchvatů "poslouchání špatné hudby" rozhodl Soft Parade prostě pustit, koneckonců jsou to Doors, jedna z nejvlivnějších, nejznámějších, nejoblíbenějších a patrně také nejlepších hudebních skupin všech dob. Rovnou napíšu, že překvapení bylo obrovské. Prostě The Doors u mě zabodovali pošesté. A já se skutečně přesvědčil, že co album The Doors, to masterpiece, mezník a nevím co ještě. Každé album Doors je jiné. Má v sobě jiné nálady, jinou atmosféru. Stejně tak Soft Parade zahalené v tajemném modrém obalu.
Neznám jinou skupinu, která by vydala během čtyř let šest desek, z kterých by ani jedna nebyla výrazně slabá. A spolu s výjimečností Doors jsem se také přesvědčil, jak obtížně se hodnotí, obzvláště hvězdičkami. Opravdu mě svědí prst na myši, když mám kurzor nastavený na pěti hvězdičkách. Ano, já to skutečně udělám, dám Soft Parade pět hvězdiček.
reagovat

Kristýna @ 02.09.2013 15:33:58
Michale, přesně jsi to vystihl. Když jde o The Doors, tak platí; co album, to skvost.

zdenek2512 @ 02.09.2013 15:36:55
Michale zdravím, souhlasím s Tebou. Tahle deska o které Vojta Lindaur píše, že když je mu hodně zle tak si pouští Doors mimo Soft Parade. Já jsem do téhle desky taky hodně dlouho pronikal a nakonec titulní skladba je pro mě jedna z jejich nejlepších písní. Těch několik poloh co tam Morrison vystřídá. To je pecka jak má být. Napsal jsi to skvěle.

tykeww @ 02.09.2013 17:00:53
Moc vám děkuji. Věděl jsem, že nebudu jediný, komu se líbí Soft Parade, stačilo se podívat na předešlé recenze.

adam @ 02.09.2013 18:10:18
tento album som pocul v tejto verzii >> odkaz na kazete ktoru som dostal od mamy dakedy v 1993-4 to uz presne neviem. Pocuval som ju do zodratia. Jeden silny album ktory znemenal krok vpred. I ked v piesni tell all the people je pocut naznak konca jimba, nakolko prechlastanost v hlase je citelna

tykeww @ 02.09.2013 18:47:17
Adame, díky za reakci, ta "tvoje" verze vypadá zajímavě, vidím ji poprvé v životě. Máš pravdu, ten měnící se Jimův hlas je slyšet už tady. Pokud vím, on sám chtěl takový hlas mít a přiblížit se tak starým bluesmanům, alespoň co jsem slyšel.

Filozof @ 21.07.2014 13:41:27
Netuším, proč by mělo být SP špatné album. Pro mne osobně se pohybují alba Doors v rozmezí 1 hvězdičky a i když u někoho zůstane pro SP "černý Petr" nejhoršího alba Doors (musí-li už porovnávat), pořád je to skvělá muzika.

Rok 1969 byl pro The Doors hodně zlý. Leader kapely, Jim Morrison, začal ztrácet zájem o hudbu především kvůli nadužívání některých návykových látek a s ní související osobní psychickou krizí. Tento jeho problém byl navíc ještě zneužit mocí, a kapela se dostala do konfliktu se zákonem.
V takovéto dusné atmosféře vznikalo jejich čtvrté album, které mnozí považují za nepodařené a slabé.
Já ovšem mezi ně nepatřím. Je sice pravda, že tato deska neobsahuje takové pecky jako LIGHT MY FIRE, THE END nebo WHEN THE MUSIC´S OVER, ale před třemi lety mne vyléčila z chřipky, za což jsem jí velice, velice vděčný.


Placku otevírá TELL ALL THE PEOPLE, jemná, jednoduchá, trošku napopovatělá, ale nijak špatná skladba se slabším textem, která ovšem jako pohlazení na duši působí perfektně.


TOUCH ME pokračuje v linii započaté otvírákem. Jedná se o vcelku pěknou šedesátkovou popovou baladu, která si ovšem drží jakousi úroveň, ale je možné, že Morrisonovi moc neseděla.


SHAMAN´S BLUES mu ovšem podle mne sedí perfektně. Kapela tu totiž narozdíl od prvních dvou hraje jenom v základní sestavě, takže je její zvuk podstatně syrovější, a podle mne se tímto vrací zase k plnokrevnému rocku.


DO IT jsem osobně vlastně nikdy nepochopil. Na první pohled pěkná, rozverná skladba, ale díky tomu textu působí jako nějaká mantra nebo co. Možná nám chtějí Doors ukázat, že každá mince má dvě strany. :-)


EASY RIDE působí velmi podobně. Po dvě minuty posloucháme hezkou, jednoduchou skladbu s tak trošku popisným textem, ale pak se začne ozývat cosi jako Moog a Morrison začne zpívat cosi o jakési chladné nebo sněhové královně a skladba se rozplyne do neznáma.


WILD CHILD je zase po dlouhé době typická doorsovka. Morrison přednáší za nablueslého doprovodu text o divokém dítěti, utrženém ze řetězu, o nietzscheovském nadčlověku, o sobě, a my jen žasnem! Tohle že stvořila kapela v krizi?
Nevěřím!


RUNNIN´ BLUE zajede zas do poněkud napopovatělých kolejí. No, je sice poměrně dobrá, ale ty country vlivy mi k Doors moc neseděj´. Ovšem, tahle parta to ještě zvládá s určitou grácií, takže to zas tak zle nepůsobí.


WISHFUL SINFUL je zase takový slad´ák, ale díky Morrisonově mírně ironickému projevu zas tolik motownovsky nečpí a vlastně je někdy i velmi příjemný.


A nakonec osmiminutová THE SOFT PARADE, na pět divokých částí rozdělená až skoro progrocková kompozice, navazující dle mne na THE END, WHEN THE MUSIC´S OVER a NOT TO TOUCH THE EARTH. Osobně ji považuji za vrchol tohoto alba, protože v ní kapela naprosto perfektně vylíčila svoji situaci. Agresivní doprovod skvěle koresponduje s dramaticky líčeným textem, plným znepokojivých obrazů, z nichž je cítit postupný rozklad Ještěrčího krále, který ovšem stále dokáže pěkně zasyčet.


Album končí a já uznávám, že to sice není vrchol této kapely, ale na oddech je to skvělá deska, a navíc za tu skvělou rekonvalescenci, podpořenou Bohem:
5 points!
reagovat

Petr Gratias @ 04.09.2013 07:14:35
Zdravím, Petře Gerneši,
pěkně jsi se vysvlékl ze svých pocitů
z alba SOFT PARADE.
Nicméně chtěl bych reagovat především hned na první část Tvé recenze:
Rok 1969 byl pro The Doors hodně zlý.....
v těch konotacích o kterých píšeš jistě ano, ale na druhé straně byli The Doors vyhlášeni v USA jako "Nejlepší skupina Ameriky". Tak si to pamatuji z Melodie z r. 1969.
Získat takovou marku v tak obrovské zemi jako je USA je podle mě terno. Svědčí to nejenom o jejich popularitě, hudebním přínosu, ale také o obchodním úspěchu - tedy prodejních alb.
Pro kapelu začaly být hodně problematické Jimovy excesy, které na ně vrhaly špatné světlo, ale věděli, že sebedestruktivní tendence jejich leadera
jsou nezastavitelné a neovlivnitelné. Nic s tím nenadělala ani Pamela, která s ním žila a dobře věděla, KOHO má doma...
Album Soft Parade se ke mně nedostalo, ale rozhodl jsem se to napravit a do kompletace pořídit.
Zdravím!

No, nech sa deje, čo sa deje, Soft parade je u mňa vysoko kvalitný album, hoci väčšinu recenzií naň som čítal práve v opačnom význame. Dychová sekcia? Nevadí. Pre mňa je to jednoducho úchvatný album a štvrtý za sebou. Hudba The Doors je skrátka jedinečná. A na tomto albume aj v mnohom iná od predošlých počinov. Napríklad hneď úvodná Tell all the people - to je jednoducho kľudná pomalá popovina, ale skvelá. Morrisonov hlas nepustí. A potom príde hit Touch me. Ten vždy rozpálí, naladí, rozhýbe. Bezchybný song. Ďalej však kapela ako vždy aj potemnie, v tomto prípade pri tajomnej Shaman´s blues. Nasleduje zvláštna Do it, neviem sa nikdy rozhodnúť či temná alebo veselá... Ale veselá je určite Easy ride, to je uľahčenie albumu. A to je ďalší dôvod, prečo znova potemnieť - prichádza Wild child. Prekvapivo je tu však v podstate country uvoľnená skladba Runnin blue. Potom zvoľníme tempo v krásnej Wishful, sinful a nakoniec je tu vyvrcholenie v podobe suity Soft parade, ktorá patrí do zlatého fondu kapely.

Takže rozhodne sa nestotožňujem s názormi na Soft parade ako najslabší album kapely. Okrem toho tu chcem spomenúť ešte pár skladieb z bonusovej verzie, ktoré album ešte viac povyšujú na úrovni kvality. Konkrétne tajomná Who scared you z b strany singla, outtake Whiskey, mistics and men, inštrumentálny pohodový jam Push push. A radím tu aj krehkú I will never be untrue z Essential rarities a temnú Woman is a devil z toho istého albumu. Takže rok 1969 pre The Doors opäť vynikajúci.
reagovat

Jarda P @ 08.06.2011 07:55:22
Taky nechápu, proč je některými hodnoceno jako slabší. Já stavím všechna alba Doors na stejnou úroveň.

Filozof @ 08.06.2011 09:47:08
I já těžko vybírám - snad s výjimkou posledního, kde Morrison už opravdu není ve formě, ale i tam zůstává hudba výborná - Manzarek to zachraňuje. Jinak vnímám, že alba jsou rozdílná, ale kdykoliv si je poslechnu, zjistím, že každé je silné. Možná nejvyrovnanější LP série skupiny hned po Blind Faith. :-)

nowhere_man @ 15.06.2011 09:52:09
Ja to tiež nechápem, ale je to tak. Napríklad ja som čítal dve knihy o Doors a v obidvoch sa hovorí o Soft parade ako o nevydarenom albume, respektíve najslabšom v diskografii. Bodaj by všetky moje obľúbené kapely mali takéto najslabšie kúsky v diskografii :)

Som asi jediný pre koho je Soft Parade najoblúbenejší album. Krásne album, bolo v ňom podla mňa všetko vystihnuté. Problém bol len v tom, že v Doors mali v tomto období dosť problémov.

Pôvodná verzia

Krásny a dominantný úvod Tell All The People s dychovými a rôznymi inými nástrojmi vás uvedie do krásnych, veselých a aj tajomných melódií.
Po úvode vás privíta nebezpečne popovo lákavá Touch Me. Na koncertoch Morrison spieval Suck Me. Vynikajúce bicie Johna Densmore, klávesy Manzareka, hlas Morrisona, Kriegerová gitara a saxofónove solo Curtisa Amyho. Dosť bolo veselosti. Znova je tu tajomný Doors ako ich poznáme v Shamanskom Bluese. Vynikajúca bassová linka, zaujímavý rytmus a poézia Jima Morrisona. A zase sa podme rozveseliť pri skladbe Do It kde sa Jim na začiatku dosť vysmieva. Do It vystrieda bezstarostná jazda Easy Ride s popovým nádychom. Elektrické intro Robbyho Kriegera rozpúta divé deti - Wild Child. Nasleduje melodické, zaujímavé a zároveň experimentálne bluegrass Runnin Blues s huslovými sólami a vokálmi Robbyho Kriegera. Akoby ste boli na rokvitnutej lúke uprostred jari - Wishful Sinful - krásna melódia. Spajájú ju aj s Love Street (na Very Best Of 40th). Celý konštrukt a na každom albume zavŕši absolutná pecka - The Soft Parade. Je to 8 minutový experiment. Jej bratia by mali byt The End alebo When The Music Ower. Song je rozdelený na tri základné časti kde príde k značným zmenám. Začiatok patrí Morrisonovy a jeho prejave o básnikoch. Na to baladický úvod strieda akoby disko rytmus. Na to sa tu objaví štýl 50tych rokov - takzvaná kolotčiarska hudba. A nakoniec posledná najlepšia pasáž. Sám Morrison tu hovorí o tom že ju má najradšej v texte. Je to dosť podobné skladbe Black Is Black od Los Bravos.

Bonusová verzia

Prvá zaujimavosť je Who Scared You. Zaujímavy experimentálny song ktorý sa na album nedostal. Folkový pokus Whiskey, Mystics and Men tak isto neprešiel. Možno len preto, že to pochopia len Doorsmaniaci. Ďalej tu je taká popovka Push Push a Touch Me (Take 3).

Soft Parade Sessions alebo Mystic Man
Album z nahrávania Soft Parade je dostupný len ako bootleg. Je tu niekoľko verzií Whyskey Mistics And Men a plánovaný experiment Rock Is Dead ktorý neprešiel na album. Ďalej tu nájdete Black Train Song, Someday Soon, Orange Country Suite (vyšla na L.A. Woman bonus version), či pokusy o Presleyovsku Love Me Tender.

Celkové dojmy z albumu Soft Parade sú nepopísateľné. Ak máte radi Doors, budete tento album mať radi.
Lucas Perny



reagovat

Petr Gratias @ 29.08.2012 20:30:11
Reaguji na Johnadensmora...
Vzpomněl jsem si na dávno pozapomenutou epizodu z mého "hudebního" života.
Bylo to koncem r. 1972 a už jsem dělal rockové diskotéky a tehdy za mnou přišel nějaký starší kluk a řekl něco v tom smyslu, že dostal zvenku pár singlů, všechny si nechal, ale tenhle že mu pod kůži nevlezl a podal mi SP DOORS, na kterém byly tyto dvě skladby WISHFUL SINFUL / WHO SCARED YOU.
Koupil jsem mu dvě piva a singl byl tehdy můj.
Skladby se mě líbily, třebaže ambici hutu jako Light My Fire nebo Hello I Love You neměly. Ale to mi nevadilo. Asi rok jsem s tím jezdil. Pak kdesi nastal výpadek proudu a než se zapálily svíčky, tak jsem zjistil, že mi zmizelo pár singlů a mezi nimi
i tenhle jmenovaný. Wishful Sinful je ozdoba alba Soft Parade, které z jejich produkce mezi léty 1967 až 1971 stavím na poslední místo...
Who Scared You jsem ale od té doby opravdu nikdy neslyšel. Díky za připomenutí starých časů!!!