Doors, The / The Soft Parade (1969)

Rok 1969 byl pro The Doors hodně zlý. Leader kapely, Jim Morrison, začal ztrácet zájem o hudbu především kvůli nadužívání některých návykových látek a s ní související osobní psychickou krizí. Tento jeho problém byl navíc ještě zneužit mocí, a kapela se dostala do konfliktu se zákonem.
V takovéto dusné atmosféře vznikalo jejich čtvrté album, které mnozí považují za nepodařené a slabé.
Já ovšem mezi ně nepatřím. Je sice pravda, že tato deska neobsahuje takové pecky jako LIGHT MY FIRE, THE END nebo WHEN THE MUSIC´S OVER, ale před třemi lety mne vyléčila z chřipky, za což jsem jí velice, velice vděčný.


Placku otevírá TELL ALL THE PEOPLE, jemná, jednoduchá, trošku napopovatělá, ale nijak špatná skladba se slabším textem, která ovšem jako pohlazení na duši působí perfektně.


TOUCH ME pokračuje v linii započaté otvírákem. Jedná se o vcelku pěknou šedesátkovou popovou baladu, která si ovšem drží jakousi úroveň, ale je možné, že Morrisonovi moc neseděla.


SHAMAN´S BLUES mu ovšem podle mne sedí perfektně. Kapela tu totiž narozdíl od prvních dvou hraje jenom v základní sestavě, takže je její zvuk podstatně syrovější, a podle mne se tímto vrací zase k plnokrevnému rocku.


DO IT jsem osobně vlastně nikdy nepochopil. Na první pohled pěkná, rozverná skladba, ale díky tomu textu působí jako nějaká mantra nebo co. Možná nám chtějí Doors ukázat, že každá mince má dvě strany. :-)


EASY RIDE působí velmi podobně. Po dvě minuty posloucháme hezkou, jednoduchou skladbu s tak trošku popisným textem, ale pak se začne ozývat cosi jako Moog a Morrison začne zpívat cosi o jakési chladné nebo sněhové královně a skladba se rozplyne do neznáma.


WILD CHILD je zase po dlouhé době typická doorsovka. Morrison přednáší za nablueslého doprovodu text o divokém dítěti, utrženém ze řetězu, o nietzscheovském nadčlověku, o sobě, a my jen žasnem! Tohle že stvořila kapela v krizi?
Nevěřím!


RUNNIN´ BLUE zajede zas do poněkud napopovatělých kolejí. No, je sice poměrně dobrá, ale ty country vlivy mi k Doors moc neseděj´. Ovšem, tahle parta to ještě zvládá s určitou grácií, takže to zas tak zle nepůsobí.


WISHFUL SINFUL je zase takový slad´ák, ale díky Morrisonově mírně ironickému projevu zas tolik motownovsky nečpí a vlastně je někdy i velmi příjemný.


A nakonec osmiminutová THE SOFT PARADE, na pět divokých částí rozdělená až skoro progrocková kompozice, navazující dle mne na THE END, WHEN THE MUSIC´S OVER a NOT TO TOUCH THE EARTH. Osobně ji považuji za vrchol tohoto alba, protože v ní kapela naprosto perfektně vylíčila svoji situaci. Agresivní doprovod skvěle koresponduje s dramaticky líčeným textem, plným znepokojivých obrazů, z nichž je cítit postupný rozklad Ještěrčího krále, který ovšem stále dokáže pěkně zasyčet.


Album končí a já uznávám, že to sice není vrchol této kapely, ale na oddech je to skvělá deska, a navíc za tu skvělou rekonvalescenci, podpořenou Bohem:
5 points!

» ostatní recenze alba Doors, The - The Soft Parade
» popis a diskografie skupiny Doors, The