horyna - @ 12.07.2018 | #

Waterloo Lily - utajený drahokam prog rockové minulosti? Ano i ne, určitě ne pro každého. Jelikož se nad diskografií kapely stále jako stín vznáší pro mnohé stěžejní deska In the Land of Grey and Pink, na Waterloo zbude nesměle se krčící místo kdesi opodál. Pro někoho je těžké připustit myšlenku rozvoje, potřebu kapely vydat se jinou cestou a okusit novou skladatelskou formuli.

Pro mě je to krásné, překrásné album, na němž nabírají Caravan jazzové obrátky, pohybují se ladně, prakticky po špičkách. Jejich nenucený a vysoce umělecký přednes v kombinaci s bravurní melodikou, slušnou zásobou brilantních nápadů a osvěžujícím hudebním laděním jaksi automaticky posílá jejich muziku nad rámec podobně zaměřených kapel z oné éry.

To vše a mnohem víc nabízí jejich čtvrtý společný kotouč. Nahrávka, na níž pulzuje baskytara neomylně profesorsky a zároveň ladně (nejzřetelněji především v dvojce Nothing at All/It's Coming Soon/Nothing at All (reprise) a zpěv absorbuje vášeň i citový náboj (písně Songs and Signs a The World is Yours). Melodické struktury kloubí směry fusion s rockovým zápalem (orchestrální mazec The Love in Your Eye/To Catch Me a Brother/Subsultus/Debouchement/Tilbury Kecks) tak umně, že si s každou další minutou říkáte: Hrome, ti kluci byli hudební géniové.

Waterloo Lily tedy zní nad očekávání dobře a není JEN další deskou z řady alb Caravan. Není ani lepší, ani horší než její kolegyně je prostě jiná. A Pye Hastings zde opět pěje jako bůh.

northman @ 13.07.2018 08:44:33 | #
steve: zdravím, ono to možná bude v tom, že já jsem tebou jmenované kapely sledoval tak jak vydávaly desky. Něco jiného je když posluchač, kterému je nyní patnáct a objeví třeba King Crimson, pak to možná má spojené s deskou kterou slyšel jako první.