Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 11.07.2011

Skupinu Caravan jsem znal jenom podle názvu a pozitivních hodnocení z časopisu Jazz Bulletin, který vydávala Jazzová sekce SH ČSR. Jako řádný člen jsem dostával velmi zajímavě pojaté časopisy s vynikajícím, poměrně aktuálním, ale hlavně odborným obsahem, vedle kterých tehdejší Melodie byla jenom „normální časopis pro všechny“.
První setkání s nimi se datuje do r. 1977, kdy jsem měl objednáno album Genesis s názvem Foxtrot, které mi ovšem od překupníka někdo vyfoukl před nosem a mně byla nabídnuta deska s dlouhým a bizarním názvem For Girls Who Grow Plump In The Night. Chtěl jsem sice Genesis, ale na Caravan jsem přikývl, protože reference o nich byly velmi slibné. A nelitoval jsem. Album jsem si nemusel „objevovat“ několikerým poslechem, ale získalo si mě hned napoprvé.
Osobně si myslím, že jejich alba If I Could Do It All Over Again, I´d Do It All Over You (1970), In The Land Of Grey And Pink (1971) a For Girls Who Grow Plump In The Night (1973) patří mezi jejich nejlepší a časem jsem si je všechny pořídil, včetně toho úplně prvního eponymního alba.
Na canterburské hudební scéně zaujímají výsostné postavení a třebaže je už v první polovině sedmdesátých let začaly „válcovat“ artrockové skupiny, jako Yes, Genesis, Van Der Graaf Generator, Pink Floyd, Gentle Giant, Gong….. přesto patří k tomu nejlepšímu odkazu, co na britské scéně lze akceptovat…

MEMORY LAIN, HUGH / HEADLOSS – zajímavé kytarové intro s opakujícím se riffem, ke kterému se připojuje důrazná baskytara a šlapající bicí nástroje otevírá první skladbu. Zpěvu se ujímá kytarista Pye Hastings. V aranžmá vnímáme i elektrickou violu, ale v mezihře i akcentované party flétny, šlapající v rytmických obrazcích a to už sólovou příležitost dostane synthesizer, pod nímž znějí varhany a bubenické breaky čeří hladinu hudby, která se proměnlivě dostává na lyrizující platformu meditativně znějící flétny, ale důsledné akcenty rockových aspektů bicí, baskytary a elektrické kytary za doprovodu dlouhých ostrých synthesizerů tlačí téma k zemitým základům. Skladba má výtečné aranžmá, všechny nástroje jsou velmi dobře zapojeny do harmonických struktur a vytvářejí zemitý a přitom melodicky klenutý sound. Vícehlasý zpěv je pojednán podle všech zásad tradic sborového anglického zpěvu. Hastings vystaví kytarové sólo, které vás sice neporazí nějakým progresívním trendem, ale ve spojení s elektrickou violou Petera Geoffreyho Richardsona se jím daří obsáhnout celé téma. Rovněž klávesový park Davida Sinclaira vykazuje maximální nasazení do hry v tónové barevnosti a kreativitách…. Výtečný úvod!

HOEDOWN – klasický rockový úvod (jako v rockandrollových intencích) opakující základní téma, ale další harmonické postupy s výraznými rytmickými akcenty skladbu ženou dopředu s velkou energii a pozitivním cítěním s násobenými výborně pojatými hlasy. Richardsonova viola hraje technicky zajímavě, ale i výrazově s podobným nasazením jako Dave Arbus (East Of Eden). Cinkání percussion a hypnoticky se opakující schéma nijak nenudí, nebo neobtěžuje – je přesné, důrazné a malebné a není k tomu zapotřebí žádných agresivních exhibic, aby si vám vrylo do paměti….

SURPRISE, SURPRISE – Hastingsův konejšivě čistý a hladivý hlas nabídne krásnou baladu výrazného melodického podílu. Harmonie jsou vedeny v přehledných rovinách. Baskytara Johna G. Perryho má důraznost i prokreslenou linku. Vynikajícího účinku dosahuje v refrénu společně i ve vynikajících dvojhlasech s Hastingsem. Znějí přímo famózně a krásně poukazují na melodické rozzáření jejich interpretačního umění. Sinclair hraje na elektrické piano a synthesizer Davoli. Richardsonova elektrická viola dostává příležitost nabídnout vynikající sólo do mezihry. Moc silný hudební příspěvek na albu!

C´THLU THLU – tohle je ovšem skladba z jiného soudku. Přrichází s ní na album napětí, neklid, ponurost a tajuplnost. Zvuky modifikovaných basů preparovaných elektronikou a dusavých zpomalených bicích nástrojů zezadu čeří zvuková clona. Pak se skladba najednou rozzáří, jako kdyby do temného tunelu prorazily sluneční paprsky a píseň je najednou rozezpívaným motivem s plnými ústy tónů a barevných odstínů. Ale zase se vracíme do psychedelického tajemna. Hlasy Hastingse a Perryho jsou opět velmi zajímavě proaranžované. Kapela hraje na plný plyn a se všemi možnými důsledky rytmických zvratů a proměn. Elektrická kytara zhutňuje a v unisonech s dalšími kytarovými party a dunivou baskytarou a úsečně šlapajícími bicími nástroji přichází instrumentální kouzlení za aktivní podpory kláves – varhan, synthesizeru, elektrického piana. Do bicích struktur vstupují percussion a těžké riffy akcentovaného tématu skladbě s nepřeložitelným názvem dodávají pořádnou plnotučnou porci…

THE DOG, THE DOG, HE´S AT IT AGAIN – další skladba se v lecčems v náladotvorných obrazech může přibližovat raným Genesis, ale je to jen dojem z harmonií, jejich nástrojové obsazení a písničkářské struktury sborového zpívání mají jiné struktury než plochy klasického artrocku. Sborové hlasy jsou nedostižné, prokreslují je synthesizery a v mezihře se rockové téma více přiostří a kytarové téměř minimalistické doprovody se prolínají se sólem na synthesizer, kterým Sinclair ovládne celý prostor. Výtečné aranžmá a pojetí skladby v komplexním slova smyslu s harmonickými proměnami a netypickou melodickou linkou.. V základu i tahle dobře proaranžovaná skladba zůstává lyrickou písničkou, aniž by se za ni mohli nebo měli Caravan stydět. Ze sborového zpěvu ucítíme i mírný jazzový nátisk, ale spíš v názvucích než v nějaké formě.

BE ALRIGHT / CHANCE OF A LIFETIME – zvukový experiment pracuje s důraznými bubenickými breaky a dobře vystavěnou basovou linkou. Skladba má polyrytmické figury, do kterých vstupuje Hastings s kytarovým sólem, dobře vystavěným ve strukturách proti lichým rytmům a jeho téma je nosné a kreativně podnětné. Hastings a Perry jako zpěváci jsou opět v akci a jejich spojení opět slaví úspěch. Muzikantsky velmi dobře preparovaná kompozice. Druhá část skladby má základní lyrické, melancholicky zabarvené téma s akustickou kytarou a elektrickou violou s laskavým Hastingsovým výtečně frázujícím hlasem. Jemné pohrávaní s melodickými motivy je velmi podmanivé a Richardsonova elektrická viola nádherně spojuje instrumentálním kouzlením varhany, bicí nástroje a špičkové basové linky pohybující se nejen v hlubokých, ale i ve vysokých tónech. Nádherný příspěvek podmanivé krásy canterburské scény!

L´AUBERGE DU SANGLIER / A HUNTING WE SHALL GO / PENGOLA / BACKWARDS / A HUNTING WE SHALL GO /Reprise/ – úvodní část této členěné suity
Zahajuje studie na akustickou kytaru za asistence elektrické violy a hned potom se rytmické party baskytary a bicích nástrojů rozběhnou vpřed s akcentovanými dobami, které podmalovávají klávesy. Velmi energický nástup se smyslem pro dramatické podchycení děje – v tom to případě proaranžovaného tématu. Hastings do mezihry vstoupí s kytarovým sólem a další vrstvení jednotlivých instrumentů probíhá v přísné muzikantské pospolitosti- Perryho baskytara s Coughlanovými bicími vytváří základní pilíř tohohle tématu, ale silnou melodickou linku hraje Richardsonova elektrická viola s Hastingsovou kytarou a Sinclairovými synthesizery…..
Další část skladby se diametrálně odchýlí od rockové platformy a náladotvorné hudební obrazy vytvářejí melancholické téma. Přelévání harmonií pomocí smyčců, synthesizeru, varhan, ale i hostující dechové sekce nabývá pojednou monumentálního obrazu v impresivních barvách. Přesně podle pravidel filmové nebo scénické hudby se odvíjí další hudební postupy. Pouze bubenické breaky a ohýbané tóny synthesizeru Davoli vás přesvědčují, že neposloucháte nějaký fragment z neznámé symfonické básně…
Mocné údery do bicí baterie a rockové téma se pojednou vrací zpět do tématu. Je ovšem prokreslováno mocnou instrumentací a úplný závěr představuje masivní exploze……

Když jsem na své první cestě do Anglie zavítal i do historického města Canterbury, tak jsem si vzpomněl na hudební skupiny tzv. „canterburské scény“…. Hatfield And The North, Matching Mole, Soft Machine, Steve Hillage, Egg, Uriel… a taky na Caravan. V jednom krámku při vchodu do historické části města vedoucí ke známé katedrále jsem objevil Music Shop. Měli tam hodně staré anglické hudby a také některé ze jmenovaných skupin. Turista, omezený množstvím cizí měny se pak ocitá v nezáviděníhodném postavení, co koupit a co ne, zvlášť když jsem počítal, že v samotném Londýně narazím na ještě větší pecky. Nemýlím-li se, Caravan s různými přestávkami hrají dodnes, třebaže obecně doba jejich největší slávy už minula a pro někoho mohou nabízet až příliš starobylou variantu postpsychedelického rocku. Tohle mě nevadí. Tahle hudba má ducha a není vypočítána na efekt. Proto ji mám rád a pět hvězdiček si určitě zaslouží!